Mladým v Kadani chyběla motivace, tvrdí Müller. Proč už neměl pořádně chodit?
Foto: Dalibor Kachlík, skkadan.cz
Vážné zranění může člověku přeházet životní hodnoty. Jan Müller ke kondičnímu tréninku tíhnul už dříve, po zdravotních problémech se stehnem se k němu ale vrátil naplno. Útočník prvoligové Kadaně v rozhovoru vypráví o své práci mimo hokej, sezonách v dresu Trhačů nebo mládežnických titulech na Slavii.
Vaším velkým koníčkem je fitness, pracujete jako kondiční trenér. Kdy a jak jste se k tomu dostal?
Celé to začalo, když jsem po střední škole šel na FTVS. První rok studia mě to hrozně chytilo a bavilo. Ale vzhledem k tomu, že jsem šel hrát hokej do Znojma, tak jsem to musel přerušit a nikdy jsem se k tomu pořádně nevrátil. Zkoušel jsem to pořád dokola, dvakrát jsem dělal přijímačky a dostal jsem se tam, ale hokej mě zavedl do Švédska nebo na Slovensko. Až po ošklivém úrazu, který se mi v zápase stal, jsem se zastavil a dva měsíce jsem byl v rehabilitačním ústavu, kde jsem si uvědomil, že hokej nemusí být na celý život. Začal jsem zase studovat z knížek, protože jsem měl spoustu času. Brácha má v Praze kliniku, to vlastně souvisí s funkčním tréninkem. Po návratu do rodné Kadaně jsem si otevřel malou tělocvičnu a začal pracovat s pár klienty. Můj projekt se jmenuje Mašina a v současné době mám vlastní funkční tělocvičnu a venkovní hřiště. V roce 2017 jsem se dostal na vysokou školu, protože v Mostě na zdravotní škole otevřeli obor „Nutriční terapeut“. Jsem ve třetím ročníku a čeká mě absolutorium. Těším se, až to bude mít hotové.
Co se týká kondiční přípravy, s kým přesně pracujete?
Je to rozdělené na profesionály a „normální lidi“. Většinu profesionálů tvoří hokejisté, s nimi se střetáváme hlavně v období po sezoně. Záleží, jestli jsou to kluci, kteří hrají v zahraničí, nebo v Čechách. Je to nastavené tak, že mají osm tréninků týdně, většinou dvoufázově. Do toho mají svůj nutriční plán. Já s nimi osobně trénuji, protože už pět let nemám společnou přípravu. Ze zahraničí jde třeba o Petra Čajku, Michala Guta, z domácích pak František a Štěpán Lukešovi nebo Honza Prokop a další. Normální klienti mohou mít individuální trénink nebo skupinky. Je to moje hlavní náplň, když není hokejová sezona, tak se tomu věnuji opravdu celý den. Jde o to, jak mi vyjdou vstříc trenéři. Ráno vstávám v šest, jdu na dvě hodiny trénovat, pak na hokej. Dám si obídek, lehnu si a odpoledne zase pracuju, většinou tři až čtyři hodiny.
„Z okolí se ke mně sjíždí opravdu různí sportovci. Je to pestré.“
Zmínil jste přípravu s hokejisty. Patří mezi vaše klienty i jiní profesionální sportovci?
Ano. Mám tam holku, co v Chomutově hraje profesionálně florbal. Pak třeba kluka, který dělá moderní šerm a chtěl se dostat i na olympiádu. Nebo mladou profesionální tenistku. Z okolí se ke mně sjíždí opravdu různí sportovci. Je to pestré.
Předpokládám, že kondiční příprava vám hodně pomáhá i v hokeji…
Určitě. Skoro vždycky vyhrávám kondiční testy, protože se na ně dokážu perfektně připravit. Odpovídá to mému hernímu stylu, že nevynechám jediný souboj a snažím se vybojovat každý puk. Největší icetime mám v oslabení, protože tam dokážu vydržet dlouho.
Pro většinu hráčů je třeba letní příprava nutné zlo. Vy to asi máte jinak, že?
(směje se) Většinou si to vyloženě užívám, protože je radost trénovat s ostatními profesionály. Někdy jsou starší, takže mi mohou předat zkušenosti. Já jim zase radím s detaily ohledně kondice. Samozřejmě je to lepší, než kdybych trénoval úplně sám. To by mě asi nebavilo. Různě mezi sebou závodíme, je to takové zpestření. Na letní přípravu se těším, pouštíme se do toho hned, když skončí soutěž.
„Myslím, že je to taková tajemná komnata českého hokeje. Nikdo to moc neřeší, ale je to součást hokejového života.“
Co například výživové plány a tak? Jak na podobné věci nahlížejí lidi v hokejovém prostředí?
Musím říct, že jsem si kvůli tomu vybral k absolutoriu téma „Vliv výživy na výkon profesionálních sportovců“. Myslím, že je to taková tajemná komnata českého hokeje. Nikdo to moc neřeší, ale je to součást hokejového života. Od roku 2014 se snažím pomáhat klukům, kteří o to mají zájem. Byli u mě třeba Ríša Jarůšek, Jirka Fronk… Ale znám taky spoustu kluků, kteří to vůbec neřeší. Před zápasem jdou na kebab, nebo si dají pizzu a nemají o tom vůbec ponětí. Proto tou prací apeluji na vedení, trenéry a samotné hráče, že strava může mít obrovský vliv. Kluci, kteří to dodržují, se pak cítí líp a dobře regenerují. Taky mají lepší výkon.
Dá se to nějak porovnat se zahraničím? Tam to bude asi taky něco jiného, i když jak kde.
Jak říkáte, jak kde. Když jsem byl ve Znojmě a hráli tam profíci z NHL, tak u nich bylo vidět, že o tom mají nějaké ponětí. Snažili se to dodržovat. Čím vyšší soutěž, tak tím víc jsou hráči zkušenější a mají za životosprávu větší zodpovědnost. Ve Švédsku je taky stravování na vysoké úrovni. Záleží na tom, jestli máte kvalitní stravování od týmu, nebo se stravujete sám.
Foto: Archiv Jana Müllera
Pojďme k hokeji. V novém ročníku jste zatím naskočil jen do dvou utkání. Proč?
Bohužel jsem v prvním zápase proti Porubě šel do souboje a chytly mě záda. Přes bolest a na injekcích jsem se snažil dohrát poslední zápas s Jihlavou. Od té doby to byl měsíc, co jsem nehrál a soutěž běžela. Trápil jsem se s tím a doktoři mi nebyli schopni říct, co za tím stojí. Až když jsem se dostal na magnetickou rezonanci, tak přišli na to, že mám ze soubojů trochu zmačkané plotýnky. Asi jak se na ledě rvu o každý puk. (usmívá se) Dávám se dohromady a čekám, jak to bude pokračovat.
V Porubě jste navíc vyfasovali vysokou porážku 1:11, takže hodně smolný vstup do sezony…
Máme nově poskládaný tým, většinově jsou to mladí kluci. Nemají moc zkušenosti, takže to tak vypadalo. Poruba navíc poskládala extraligový tým. Budeme to muset zlepšit, jestli v tomhle ročníku ještě vůbec dostaneme možnost. Poslední dva zápasy, co kluci odehráli, si to podle mě začalo sedat. Škoda, že už to nepokračovalo a vlivem korony se přestalo hrát.
„Jsou to kvalitní hráči, ale přechod do dospělého hokeje je hrozný skok. Chyběla jim sebedůvěra.“
U mladých je výhoda v tom, že by se postupně mohli zlepšovat, nemyslíte?
Jsou to kvalitní hráči, ale přechod do dospělého hokeje je hrozný skok. Chyběla jim sebedůvěra. Pokud budeme mít stejný tým třeba dvě tři sezony, tak bychom mohli mít šanci na lepší umístění.
Majitel Petr Klíma v předsezonním rozhovoru řekl, že si hráči v posledních letech zvykli prohrávat. Vnímáte to stejně?
Myslím, že na to mělo hlavně vliv to, že se v uvozovkách o nic nehrálo. Nebyl sestup a hned na začátku se nám každý rok vzdálila vidina play off, když jsme několik prvních zápasů prohráli. Pak už je těžké mužstvo nějak namotivovat. Myslím, že kdyby soutěž byla sestupová, tak by se kvalita ligy zvýšila. Byli jsme pod dekou, prohrávali jsme každý zápas. V Kadani ani nejsou prostředky, poté co tady Chomutov zanechal dluhy.
Jak se to promítne do psychiky hráčů?
Bylo nás tady vlastně jen pár starších. Snažili jsme se mladým říkat, jak se trénuje, tak se pak hraje. Ale bylo těžké je motivovat, když byli z jiných týmů a motivaci zkrátka neměli. Přijde mi, že to mají jednodušší, než jsme to kdysi měli my. Pak už jde porážka za porážkou a je těžké se do toho dostat. V kabině jsme museli i zvyšovat hlas.
„Snažili jsme se mladým říkat, jak se trénuje, tak se pak hraje. Ale bylo těžké je motivovat, když byli z jiných týmů a motivaci zkrátka neměli.“
Věříte, že se to v tomhle ohledu může do budoucna zlepšit?
Myslím, že kdyby letos zůstala soutěž sestupová, tak bychom určitě nechtěli skončit poslední. Jenže přišla korona, všechno se zastavilo a je to takové všelijaké. Pan Klíma ale sehnal super sponzory a máme nového trenéra pana Jeřábka, který tvoří výbornou dvojici s panem Rosolem. Myslím, že bychom poslední nebyli.
Mluvil jste o tom, že rád hrajete do těla, nebo chodíte na oslabení. Loni jste ale zažil povedenou sezonu i z hlediska kanadského bodování, zaznamenal jste bilanci 12+15. Co za tím vidíte?
Je pravda, že osobně se mi dařilo. Myslím, že to bylo tím, že jsem na ledě dostával víc prostoru, kolikrát jsem měl icetime i přes třicet minut. S jídlem roste chuť, jsem hráč, který potřebuje vytížení. Šest sedm minut za zápas mi prostě nestačilo. Pořádně jsem se do toho dostal, neměl jsem žádné zranění a padalo mi to tam. Měl jsem dobré spoluhráče, hodně branek jsem dal v přesilovkách. Sedlo si to, konečně to bylo ono.
Foto: Dalibor Kachlík, skkadan.cz
Vraťme se na začátek vaší hokejové cesty. První krůčky jste udělal právě v Kadani, že?
Tatínek mě vzal na led, když mi bylo nějakých šest let. Doteď si pamatuju pana Nováka, který si mě vzal pod křídla. Za chvíli jsem přeskočil druhou třídu a hrál jsem s o dva roky staršími kluky. Během sezony jsem měl snad sto bodů a bavilo mě to. Nic jiného než hokej nebylo. Myslím, že dnešním dětem to trochu chybí, protože vůbec nelítají venku. Hokej byl celý můj život. V Kadani jsem hrál zhruba do dvanácti let, pak si mě vyhlídl Vláďa Růžička. Moje další kroky směřovaly na Slavii, kde jsem byl celou juniorskou kariéru.
S Pražany jste získal dva dorostenecké tituly. Na to musíte vzpomínat dodnes, ne?
Určitě, jsou to krásné vzpomínky. Měli jsem až legendární sestavu, hrál za nás třeba Dima Jaškin nebo Tomáš Hertl. To jsou hráči, kteří se dostali až do NHL. Měli jsme super partu. Myslím, že můžeme být vděční pánům Čelanskému a Veberovi, kteří byli u prvního titulu. Oba jsou top trenéři. Zůstali jsme pak ve stejném složení ještě další rok. Obhajoba byla zajímavější v tom, že jsme byli na finálovém turnaji, kde hrál každý s každým. Myslím, že to skončilo tak, že první tři týmy měly stejný počet bodů a rozhodlo skóre. Tak se zrodil ten druhý titul.
Zmínil jste Hertla nebo Jaškina. Bylo na nich už tehdy poznat, že to jsou budoucí hvězdy?
(směje se) Hertlíka jsem znal už osmé třídy. Vždycky hrál s námi o rok výš, i když je mladší. Pak přišel Dima Jaškin, to je střelec od pánaboha, vždycky dal z jakékoliv pozice gól. Už v šestnácti oba hráli za áčko, po dorostu přeskočili juniorku.
„Měli jsem až legendární sestavu, hrál za nás třeba Dima Jaškin nebo Tomáš Hertl. To jsou hráči, kteří se dostali až do NHL.“
Vy jste první šanci mezi muži dostal v dresu Znojma v mezinárodní EBEL. Jaké to pro vás tehdy bylo?
Liga mi vyhovovala, protože byla rychlejší a náročnější. S mojí kondicí to bylo něco pro mě. Moc mě to bavilo, navíc trenér Stloukal měl takový specifický styl, že se všechno hrálo do těla. Hned v první sezoně jsem dál pár gólů, měl jsem i nějakou bitku. Oproti hokeji v Čechách to bylo něco jiného.
V úvodu jste trochu nakousl těžké zranění. Kdy se vám stalo?
Když jsem šel ze Znojma do Kadaně a měl jsem nastoupit za extraligový Chomutov. Hráli jsme zápas a po střetu mi soupeř rozřízl stehno do hloubky a měl jsem ve čtyřech vrstvách devadesát stehů. Doktoři mi říkali, že už nikdy nebudu moct pořádně chodit, natož hrát hokej. V té době už jsem ale o výživě a tréninku něco věděl, takže jsme to společně s bráchou dali dohromady. Za tři měsíce jsem byl zpátky na ledě.
Rekonvalescence ale musela být i tak náročná…
Myslel jsem si, že hokej je všechno. Postupně jsem si ale začal uvědomovat, že si v životě musím udělat místo i pro něco jiného. To pro mě byla právě nutriční terapie a kondiční trénink. Pomohlo mi to, že jsem byl Vojenském ústavu na Slapech, kde jsem byl dva měsíce zavřený. Doktoři a fyzioterapeuti se mi plně věnovali, tam mě to začalo všechno bavit.
„Myslel jsem si, že hokej je všechno. Postupně jsem si ale začal uvědomovat, že si v životě musím udělat místo i pro něco jiného.“
Neměl jste i takové myšlenky, že byste to vzdal a k hokeji už se nevrátil?
Musím se přiznat, že to ze začátku bylo těžké. Přišel jsem o vastus mediális, tedy prostřední hlavu stehenního svalu, který mi doteď nedorůstá a nedoroste. Ale že bych to vzdal, to mě asi nikdy nenapadlo. Rodina mě podporovala a společně jsme to zvládli.
Foto: Dalibor Kachlík, skkadan.cz
Máte za sebou i krátkou epizodu ve Švédsku. Jak jste se tam dostal?
Když jsem se vrátil na led, tak jsem měl pořád strach ze soubojů. Návrat byl náročný, navíc v Kadani tehdy byla velká konkurence. Po pár zápasech, kdy jsem na ledě nedostal příliš prostoru, jsem se rozhodl, že mi pomůže změna prostředí. Tehdy mi můj agent domluvil angažmá ve Švédsku. Neváhal jsem a odletěl jsem tam. Dalo mi to hodně, začal jsem opět mít rád hokej a na strach ze soubojů jsem přestal myslet. Vyhlídl si mě tam tým z vyšší ligy, se kterým jsme navíc udělali postup. Rány se hojily lépe.
Od roku 2017 stabilně působíte v Kadani. Do jiného angažmá už byste se asi ani moc nehrnul, co?
V Kadani jsem spokojený, trenéři a vedení mi vycházejí vstříc. Můžu dodělat školu a dělat zaměstnání, které mě baví. Zatím jsem řešil jen nabídky z Chance ligy, mohl jsem jít do Jihlavy. Ale nevyplatilo by se to. Jsem rád, že můžu hrát hokej na vysoké úrovni a u toho mít tuhle práci.
„V Kadani jsem spokojený, trenéři a vedení mi vycházejí vstříc.“
Před lety jste si dvakrát zahrál na univerziádě. Hokejisté si tuto akci hodně pochvalují, jak na ní vzpomínáte vy?
Těšil jsem se na to, protože to bylo v sezoně, kdy se mi stal ten úraz se stehnem. Tehdy byla univerziáda ve Španělsku. Naneštěstí mě při druhém tréninku spoluhráč opět říznul, tentokrát do ruky. Nevěděl jsem, že to bude tak vážné, takže jsem si to nechal zašít a po týdnu jsem nastoupil na jednoho zápasu ve skupině, pak rovnou do play off. Se zatnutými zuby jsem to dohrál na práškách, bohužel jsme prohráli zápas o bronzovou medaili s Kanadou. Když jsem se vrátil do Čech, tak jsem to zranění začal řešit a lékaři mi řekli, že už mi krátkou hlavu bicepsu nedokážou natáhnout, že tam mám přeříznutou šlachu. Takže jsem byl dvakrát říznutý v jedné sezoně. (směje se) Dva roky předtím to bylo v Itálii, tam mě neuvolnilo Znojmo. Dva roky po Španělsku zase byla univerziáda v Kazachstánu, tam jsem letěl bez zranění. Bohužel jsme s domácím Kazachstánem prohráli v semifinále, protože tam měli hráče z KHL. V souboji o bronz nás opět čekala Kanada, takže z univerziád mám dvě brambory. (usmívá se)
Otázka na konec. Máte před sebou ještě nějaký osobní cíl, který byste si rád splnil?
Chci se věnovat své manželce, se kterou jsme se v téhle šílené době vzali. Stihli jsme to 1. srpna, kdy nebylo snad žádné omezení. Svatba proběhla ve skvělé atmosféře. Takže se chci věnovat manželce, založit rodinu a postavit dům… Pokud to půjde, tak zůstat u hokeje. Blízkým cílem je také dodělání vysoké školy a provozování mojí tělocvičny.
Partneři SK Trhači Kadaň
Share on Facebook
