Nejlíp se učí chybami, upozorňuje Šik. A klíč k dovednostem? Detaily
Foto: Tomáš Bouda, hcsokolov.cz
Před pár týdny přivítali v Sokolově starou známou tvář – bývalého kapitána Vojtěcha Šika. Teď už se ale nebude prohánět po ledě jako hráč. V Baníku převzal funkci asistenta trenéra A-týmu, kondičního trenéra, ale také skills kouče všech kategorií.
Třicetiletý Šik už během své aktivní kariéry pomalu přepínal na trenérské řemeslo. Posledních pět let – tedy i v době, kdy Sokolovu pomohl k postupu do první ligy – sbíral velké zkušenosti u mládežnických kategorií Karlových Varů.
Víc a víc ho přitom zajímal trénink dovedností. Proto teď má k palčivému problému českého hokeje co říct.
V Sokolově jste toho hodně zažil. Jaké bylo se tam zase po krátké době vrátit?
Hodně speciální. Strávil jsem tady spoustu let v profesionálním hokeji. Byly to jak dobré roky, kdy jsme usilovali o postup do první ligy, tak i chvíle, kdy jsme se pomalu ani nesešli na trénink a jezdili dlouhé cesty, kdy jsme věděli, že skoro každý zápas prohrajeme. Na všechny roky v Sokolově ale vzpomínám rád. Všechno se mi oživilo, když jsem přicházel na první trénink.
Dokonce ještě loni jste měl pár startů za druholigový Cheb. Vzhledem k množství rolí, které jste v Sokolově dostal, už hrát nebudete?
Letos už to nevidím. Cheb hraje ve druhé lize a ta má stejné hrací dny jako první liga. Takže si zahraju maximálně na úrovni krajského přeboru, jenom pro vyčištění hlavy a sklouznutí na ledě.
„Naučil jsem se, jak pracovat s dětmi a jak se k nim chovat, že bych měl mít určitý odstup a nebýt úplně kamarád. Když si vzpomínám na první roky, spíš jsem chtěl být kamarád, a někdy se to vymstilo.“
Takže se svým způsobem loučíte s kariérou. Bude vám hokej na vyšší úrovni chybět?
Už když jsem odcházel z Třebíče, kde jsem hrál první ligu (v sezoně2015/16, pozn. red.), smířil jsem se s tím, že hokej na nějaké vyšší úrovni hrát nebudu. Chtěl jsem ho ale ještě hrát proto, abych se zabavil. Když ale přišel do Sokolova Karel Mlejnek a chtělo se postoupit, tak se mi trochu oživila varianta, že bych mohl pokračovat. Ale nedopadlo to z různých okolností. Už jsem s tím dlouhodobě smířený, vydal jsem se dráhou trenérství a tomu dávám všechno. Když si jdu zahrát hokej, tak to už mám spíš na odreagování.
Jako trenér jste nyní uzavřel pětiletou kapitolu v Karlových Varech. Co vám ty roky daly?
Pořádně sice trénuju pět let, ale už předtím jsem se snažil pomáhat u mládeže a prošel jsem si všechny kategorie. Celé mi to dalo strašně moc zkušeností. Musím říct, že jsem měl super štěstí na své kolegy. Ať to byli Venca Eismann, pan Mariška, pan Baďouček, pan Arnošt, pan Andrýs nebo Jirka Kovka. Nechci ale na někoho zapomenout. Se všemi se mi dobře spolupracovalo a snažil jsem se od nich brát to nejlepší. Chtěl bych jim poděkovat, že mi předali hodně zkušeností. Naučil jsem se, jak pracovat s dětmi a jak se k nim chovat, že bych měl mít určitý odstup a nebýt úplně kamarád. Když si vzpomínám na první roky, spíš jsem chtěl být kamarád, a někdy se to vymstilo. Vždycky jsem byl asistentem nebo kondičním trenérem, takže taková pravá ruka mezi trenérem a kabinou, ale vždycky to mělo řád. Strašně moc jsem se toho naučil.
Foto: hokejkv.cz
O trénink dovedností jste se začal zajímat až postupně?
Začínal jsem přímo jako kondiční trenér, postupem času jsem se přesunul i na střídačku a hlavně k tréninku dovedností. Nesmírně obohacující byl minulý rok s Tomášem Pacinou, který mi přinesl strašně nových poznatků a hlavně detailů. Všichni víme, jak se má vést kotouč, všichni víme, že máme udělat nějakou kličku, ale jde o ten detail provedení. Strašně důležité je získat v dovednostech sebevědomí. V Karlových Varech jsme se v tom strašně posunuli a pomohlo to jak klubu, tak i mně.
„Za sebe musím říct, že Tomáš Pacina je úžasný člověk. Lidský a otevřený.“
A v čem podle vás spočívá kouzlo Tomáše Paciny? V čem je jeho přístup speciální?
Za sebe musím říct, že Tomáš Pacina je úžasný člověk. Lidský a otevřený. Má hodně zkušeností ze své práce s hráči NHL, jak staršími, tak mladšími. Pracuje s detailem a nebojí se udělat krok zpátky a znovu to vypilovat. Když dám příklad: Děláme nějakou dovednost, ale nejde nám v rychlosti, tak to Tomáš zastaví, vrátí se zpátky o krok nebo o dva a začne to pomalu pilovat. Potom si to hráč zautomatizuje a za nějaký čas tréninku je schopný to provést i v rychlosti.
Hodně poznatků z mezinárodní scény vám určitě přinášel trenér Václav Eismann díky svému působení u reprezentací. Vždycky když se vracel, i v rozhovorech vyprávěl o dovednostech soupeřů.
Určitě. Po každé reprezentační akci jsme měli mítinky, kde Venca Eismann předával nové poznatky. S Tomášem se potom shodovali, že zaostáváme v tom citu pro dovednost, abychom v ní byli dobří, abychom zpracovali každý puk… Z toho pak vznikne rozdíl v mezinárodním hokeji. Vždycky jsme to spolu konzultovali a snažili se navzájem posunout, což bylo super.
Kdo vás jinak inspiruje v tréninku dovedností?
Na internetu je to teď módní. Třeba v březnu se konal globální summit dovedností, kde přednášel Aleš Hybner. Přes pana Hamaru jsem měl zase možnost být chvilku na tréninku s Davidem Kalivodou ze Sparty. Je skvělé se s nimi o dovednostech pobavit, říct si různé detaily. Je to hlavně o detailech, jak se dané cvičení provede. Pak to chce jenom čas, aby si na to kluci zvykli, nespěchali na to, získali sebedůvěru a v zápase na danou věc nemuseli myslet. Aby měli automaticky dané, že musí jet a udělat kličku. Pak budou mít víc času na rozhodování, jestli nahrát, nebo vystřelit. A tak dále.
„Je to hlavně o detailech, jak se dané cvičení provede. Pak to chce jenom čas, aby si na to kluci zvykli, nespěchali na to, získali sebedůvěru a v zápase na danou věc nemuseli myslet.“
V Česku teď o dovednostech hodně intenzivně mluvíme. Můžete potvrdit, že už na nich opravdu víc pracujeme, a zadruhé, už se nám je podle vás daří přenášet do hry?
Podle mě se to určitě objevuje. Třeba i na mistrovství osmnáctiletých nebo probíhajícím šampionátu v Rize. Objevují se tam základní věci: Vybruslená klička, krytí kotouče, příjem přihrávky, aby hráč neztratil rychlost, manipulace noži a bruslení na hranách… Myslím, že se to čím dál víc dává do zápasů. I ze své vlastní zkušenosti v Karlových Varech můžu říct, že po každodenní práci se nám to dařilo přenášet do utkání a kluci v tom byli úspěšní. To je pak nejlepší: Můžete jim ukázat video, jak tu danou věc v zápase udělali, a oni tomu pak začnou víc věřit a budou v tom jistější. Navíc budou věřit tréninku. Nebo jim ukázat i to, jak se jim to nepovedlo, ale měli aspoň snahu to zapojit. Zpětná vazba je strašně důležitá.
V rozhovoru pro web Sokolova jste říkal, že musíme mladé hráče nechat dělat chyby. Pořád je to problém? Pořád se u nás hráči cítí pod tlakem, že chybu nesmí udělat?
Myslím si, že někdy ano. Já se jim opravdu snažím poradit, netlačit na to. Uvidíme, jaké to bude teď i u chlapů. Moje přesvědčení ale je, že hráč se to musí naučit i tou chybou. Tak se to naučí nejlíp. Když ji udělá na tréninku, nic se nestane. Tam si prohloubí souznění s dovedností a už by tu chybu teoreticky nemusel udělat. Ale když ho budeme honit, aby tu dovednost prováděl v maximální rychlosti, tak ji bude dělat třeba napůl a v zápase pak přijde chyba. My na něj začneme křičet a on bude ztrácet sebevědomí. Musíme je nechat chybovat i v zápase, protože pokud se bavíme o mládeži, tam o výsledek v uvozovkách nejde. Když udělá chybu v té dovednosti, není to tak strašná věc. Kdyby udělal chybu v systému nebo podobně, samozřejmě je to něco jiného, ale v dovednostech ho musíme nechat chybovat. Tím se řídím, to chci předávat.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Když si vzpomenete na svá mládežnická léta: Bál jste se udělat chybu?
Nemyslím si. Ze začátku, kolem dorostu, jsem nebyl úplně top hráč. Hrál jsem v nižších soutěžích. Ale tam jsem měl zase velké vytížení, právě nás nechali hrát. Nešlo tolik o výsledek, byli jsme ve středu tabulky, takže jsme mohli chybovat a zkoušet si věci. Postupem času se mi povedlo prosadit přes juniorskou MHL, což byl zase jiný level a vyšší rychlost. Osobně mi ale pomohla právě ta vyhranost z nižších soutěží, nebál jsem se. Je ale pravda, že jsem tomu mohl dát víc a mohl jsem třeba i hrát.
„Oproti ostatním jsme malý kraj a máme málo klubů, takže musíme táhnout za jeden provaz, abychom do akademie v Karlových Varech v uvozovkách dodali co nejkvalitnější zboží a nemuselo se sbírat z daleka.“
Už jsem naťukl, že v Sokolově toho budete mít na starost víc. Chystáte i spuštění hokejového centra, viďte?
Ano, teď by měla proběhnout kolaudace celého prostoru, aby splňoval všechny provozní a hygienické normy. Bude tam umělý led, kde se hráči budou moci zdokonalovat v dovednostech i ve střelbě, i rozcvičovna a posilovna. Primárně mi jde o to, aby se náš kraj spojil. Oproti ostatním jsme malý kraj a máme málo klubů, takže musíme táhnout za jeden provaz, abychom do akademie v Karlových Varech v uvozovkách dodali co nejkvalitnější zboží a nemuselo se sbírat z daleka. Chceme víc konzultovat s ostatními kluby a mít trochu větší provázanost jak v tréninku dovedností, tak mimo led. Předběžně už mám s některými trenéry z okolních klubů domluvené, že by sem mohli s klukama jezdit a pracovat na dovednostech.
Když o tom mluvíte: Na kolik procent má umělý led vlastnosti toho skutečného?
Nebudu tam někoho učit bruslit, primárně to opravdu bude na práci s detailem. Přenos váhy, technika střelby… Přibližuje se kvalitě normálního ledu. Samozřejmě že normální led nikdy nic nenahradí, ale za mě je lepší střílet z bruslí na nějakém ledě než v botách na betonu. Hlavně já jsem měl dlouho v hlavě, že bych chtěl mít nějaký svůj prostor, kde bych mohl dělat s dětmi i dospělými práci, která mě naplňuje. A pracovat na detailu.
Share on Facebook
