Nejstarší ligový hráč vykročil za stovkou. Nejsilnější zážitky má Lenc z války
Foto: Ján Honza
Rodák od soutoku Malše s Vltavou hrál domácí nejvyšší soutěž za mateřský AC Stadion České Budějovice v období 1941 až 1944, za Slavoj v periodě 1952 až 1958. Václav Lenc mezitím nosil zelenobílý dres Meteoru. Útočník přeškolený na obránce dal dva ligové góly, patřil spíše k dělníkům ledu. Poslední dvouciferné narozeniny oslavil letos 18. července a vykročil ke stovce. Denně cvičí, o hůlku se opírá jen při delší vycházce. Čte bez brýlí.
Zamrzlá hladina obou českobudějovických říčních toků v časech první republiky byla pro mládež zimním rájem. Kluci mydlili hokej na bruslích i v botách. Frekventovanější byla Malše s udržovanými kluzišti mezi mosty a hlavně za klášterem, kde hrál od třicátých let své velké mače AC Stadion. Pouhý den po finálovém triumfu na pražské Štvanici se tady 27. února 1933 představili mistři světa Američané a horko těžko urvali vítězství 2:1 nad domácím týmem. Utkání s otevřenou pusou sledoval i třináctiletý Václav Lenc. „Oporou zámořských hostů byl brankář Cosby. Chytal s bílou čepicí. Vidím to jako dnes. Američané potom slavili v hotelu Slunce. U nás je netížila prohibice,“ usmívá se pamětník.
O rok později se Václav Lenc zapojil do žákovského týmu AC Stadionu a nadále postával před nedalekou restaurací U Tří sedláků, kde měli hráči A-týmu klubovnu a šatnu. Malí obdivovatelé čekali na své idoly a předháněli se, kdo kterému borci ponese brusle ke kluzišti. Rameno řeky Malše pohánělo vodní elektrárnu a hokejisté se pohybovali na plovoucí kře, neboť hladina se kvůli požadavkům na výrobu elektřiny střídavě zvyšovala a snižovala. „Provoz zajišťovali ledaři přezdívaní Buchta a Šunka. V létě rozváželi uhlí, přes zimu nám umožňovali sportovat. Přespávali v dřevěné boudě vedle hřiště, o led pečovali i v noci,“ popisuje někdejší stadioňák.
Foto: Petr Vitoň
Po boku bratří Píchových a Mizerových a dalších budějovických hvězd debutoval Václav Lenc v osmatřicátém. O tři roky později se zúčastnil vítězného tažení Šumavskou župou a Svazovým pohárem. Po finálovém vítězství nad Meteorem Svobodné Dvory, kde jinde, než na Malši za klášterem, se radoval z postupu do protektorátní Českomoravské ligy. Tam Jihočeši strávili tři sezony. Spolehlivého útočníka postihlo totální nasazení v Říši, konkrétně v hornorakouském Linci, ale spolu s klubovými funkcionáři v čele s Václavem Pilouškem dělal všechno pro svoji účast v mistrovských zápasech. Díky vzorné práci v linecké pekárně většinou dostal povolení.
Cesty za hokejem v době německé okupace se neobešly bez potíží. Třeba když se mužstvo vracelo z Ostravy a vlak nabral zpoždění. Spoluhráči jako obvykle odnesli Lencovu výstroj z budějovického nádraží do šatny, nešťastný hráč ale zůstal večer na peronu sám. Poslední spoj mu dávno ujel a brzy ráno se musel hlásit do služby. „Ujal se mě jeden člověk od dráhy a domluvil s mašinfírou, že mě vezme na posilovou lokomotivu, která mířila v noci do bombardovaného Lince. Při průjezdu hraničním pásmem jsem byl schovaný pod plachtou na uhlí, aby mě nenašla kontrola. Před konečnou stanicí jsem musel vyskočit za jízdy,“ vzpomíná na kotrmelce pod náspem.
Jindy při návratu domů zažil opakované kontroly, které nevěstily nic dobrého. Až později se dozvěděl, že nacisté hledali uprchlíky z koncentračního tábora Mauthausen. Měl sice v pořádku doklady, ale převážel balíček od kamaráda a neznal jeho obsah. Seděl v rychlíku Linec – Berlín. Na nádraží v Kaplici mimořádně zastavili soupravu, přestože už předtím byla kontrola. „Vyhnali nás z vagonů k osobní prohlídce. Hlouček cestujících tlačili do výdejny jízdenek. Byl jsem vpředu a zkusil kliku od zadních dveří do ulice. Povolila, tak jsem utekl. Když se vlak znovu rozjel, naskočil jsem na stupínek. Při výstupu v Budějovicích jsem se ale raději vyhnul hlavnímu vchodu,“ přiznává.
Těžké chvíle nepůsobili hokejistům jenom němečtí okupanti. Budějovičtí funkcionáři dostali špatné informace a mužstvo na cestě k zápasu do Třebíče skončilo v sobotu večer za tmy v Horní Cerekvi. Chybělo další spojení, hráči museli přečkat do nedělního rána. Teploměr ukazoval dvacet pod nulou. Někteří nocovali v nevytopeném kinosále, jiní v soukromí, ale také mrzli. Při ranní hygieně nalili vodu do umyvadla a hned se z ní stala ledová tříšť. „Po příjezdu do Třebíče jsme se zahřáli čajem a vyhráli bitvu o udržení v lize nad týmem, který speciálním tréninkem celý týden motivoval nejlepší český hokejista Pepa Maleček. Nastoupil i vynikající Vláďa Bouzek,“ líčí Václav Lenc.
Po válce se subtilní bruslař přesunul do hokejového Meteoru, s nímž dvakrát marně usiloval v kvalifikaci o postup mezi domácí elitu, a jehož zelenobílý dres nosil celou aktivní kariéru také jako fotbalista – v záloze nebo na křídle. V padesátém roce se z Meteoru stalo béčko AC Stadionu, mezitím přejmenovaného na SKP, později Slavoj. Václav Lenc se přesunul do obrany A-týmu a strávil ještě šest sezon mezi ligovými mantinely. Získal bronzovou medaili v třiapadesátém, ale už nebyl u prvního historického sestupu Jihočechů v roce 1959. Prodloužil si o pár let fotbalový život a do svých třiasedmdesáti působil v trenérské roli u budějovické hokejové mládeže.
Do pětadevadesáti usedal pravidelně v hledišti Budvar arény. Potom ho trochu potrápilo zdravíčko a když se vyškrábal z potíží, rozhodl se přesídlit z jihočeské metropole do Domova pro seniory v nedaleké Kaplici. Našel tam klid, pohodlí a veškerou péči. Přijímá návštěvy, pořád je mezi lidmi. Z okna ve třetím štoku přehlíží zalesněné kopce, kterými za války mnozí jeho kamarádi ilegálně pronikali z Rakouska do protektorátu. Za hokejem do Českých Budějovic míří jen při významnějších příležitostech. Loni v prosinci si nenechal ujít vernisáž velké výstavy v Jihočeském muzeu k devadesátinám jeho mateřského klubu. „Moc bych si přál, aby kluci konečně postoupili do extraligy,“ zasní se každou chvíli.
Share on Facebook
