Nekvinda o návratu do Chebu i letech v zahraničí: Mladým bych to doporučil
Foto: Archiv Jana Nekvindy
Po dvanácti letech strávených v Německu a ve Švýcarsku se hokejový útočník Jan Nekvinda rozhodl vrátit domů. Od nové sezony bude oblékat dres Chebu, který hraje 2. ligu. Odchovanec litvínovského hokeje vypráví v poutavém rozhovoru o svých zážitcích i poznání.
Co vás vedlo k tomu, že jste se po dvanácti letech vrátil domů do vlasti a budete hrát za Cheb?
Řeknu upřímně, že hlavně rodina. Mám manželku a osmiletého syna, přičemž jako hokejista jsem byl dlouho pryč a rodina tím přirozeně trpí. Klobouk dolů před manželkou. Byla na všechno v podstatě sama a zvládala to. Když je člověk hokejista, tak je skoro pořád na cestách. Dotyčná žena vás proto musí mít opravdu ráda, aby vše klapalo. Takže jsem se rozhodl, že je čas splatit rodině dluhy a vrátit se domů.
Poslední čtyři roky jste strávil ve Švýcarsku, kde je vysoká životní úroveň. Nebyla proto ve hře varianta, že rodina naopak půjde za vámi?
Takhle jsme to měli v době, kdy jsem odcházel do Německa. Odcházel jsem z Mostu, kde byl klub toho času v insolvenci a já hledal, kam bych se upíchnul. Žili jsme v Německu. Poté manželka otěhotněla, tak jsme se domluvili, že se vrátí do Čech a já za ní budu dojíždět. Poté, co se nám narodil syn, jsme se vrátili do Německa, kde jsme žili dva roky, načež manželka se znovu vrátila do Česka a já opět dojížděl. Zkrátka… Doma je doma.
Stadion trénuje váš otec Petr Nekvinda. Byl i tohle důvod, proč jste zvolil zrovna Cheb?
Určitě. Jak už jsem říkal, tak hlavní roli v mém návratu hrála rodina. Já jim to za to, že mě nechali dělat to, co mě baví, dlužil. Jsme původem z Litvínova a rodiče s manželkou a synem se přestěhovali do Karlových Varů. S tátou jsme se přitom už dřív bavili, že když se někdy naskytne příležitost, bylo by fajn to spolu dotáhnout. Když se ozval Cheb, chytili jsme tuhle šanci za pačesy.
„Klobouk dolů před manželkou. Byla na všechno v podstatě sama a zvládala to."
Už vám není dvacet, takže fakt, že vás trénuje táta, vnímáte díky zkušenostem určitě jinak. Bude to pro vás ale i přesto zvláštní?
Když by mi bylo dvacet, tak bych asi ani nechtěl, aby mě táta trénoval. Ale tím, že už jsem starší hráč, tak to neřeším. I kdyby byl trenér mladší než já, tak ho budu respektovat a budu dělat to, co mi řekne. Takhle by to mělo být vždycky. Když něco vidím jinak, nebudu trenéra kritizovat, ale spíš se pokusím na bázi věcné diskuze předestřít možnost, jestli by nebylo lepší to či ono. Myslím, že to z rozhovorů znáte sám. Podle mě takhle mluví spousta starších hráčů.
Zkrátka starší hráči mnohdy fungují jako spojka mezi kabinou a trenérem.
Jasně! V Chebu máme navíc dobrou partu, ve které je hodně srandy. Myslím, že to bude fajn. Jsem tam nejstarší, takže je to zvláštní, ale těším se a vůbec nemám problém s tím, že nás trénuje táta.
„Rozhodl jsem se, že je čas splatit rodině dluhy a vrátit se domů."
Řekl jste, že jste v kádru nejstarší. Přirozeně se vám proto nabízí role mentora. Těšíte se na ni?
(zamyslí se) Těším i netěším. Dneska je mladá generace jiná, než když jsem byl mladý já. Je to dané výchovou rodičů. Když jsem byl mladý a někdo starší něco řekl, tak jsme všichni seděli na zadku a poslouchali. Dnes je to jiné. Proto na tohle jdu jinou cestou. Chci si z toho udělat v podstatě prdel. Říkám klukům, aby si nechali poradit od staršího kamaráda. Po nikom rozhodně nechci řvát.
Jaký máte vlastně pocit z toho, jak se rodí chebský tým? V přípravě jste dokázali zdolat Ústí nad Labem.
Momentálně je nás nějakých třicet hráčů do pole a dva brankáři. Líbí se mi, že kluci chodí na tréninky poctivě, přestože všichni máme práci, případně školu. Všichni makají a člověk nikoho nemusí buzerovat. Proto mám dobrý pocit. Myslím, že tým se vyvíjí slušně.
Cheb má momentálně na zkoušku poměrně dost zahraničních hráčů. Někteří jsou i z hokejově exotických zemí, jakou je třeba Estonsko. Co na tuhle cestu říkáte?
Co jsem slyšel, byť nevím, jestli to je pravda, tak tyhle mladé zahraniční hráče většinou dotují rodiče. Když jdou k nám do Čech, tak se chtějí ukázat, aby jim zdejší angažmá otevřelo cestu dál. Takže myslím, že důležitou roli hrají finance. Za sebe s tím nemám problém. Anglicky se domluvím. Rusky sice neumím, ale rukama a nohama se domluvíme vždycky. Další věc je, že někteří lidé se podivují nad tím, že v dnešní době zkoušíme hráče z Ruska. Politiku a sport bych já osobně vůbec netahal dohromady. Ti kluci jdou hrát za sebe a nesouhlasí s tím, co se děje v jejich zemi.
Z hokejového úhlu pohledu se vám cizinci na zkoušku jeví jak?
Jsou to mladí, bruslíví a draví kluci. Pokud si je vedení nechá, tak si myslím, že svou roli v týmu určitě odehrají. Vůbec bych nebyl proti. Navíc hráčů v Česku teď není přebytek.
„Někteří lidé se podivují, že v dnešní době zkoušíme hráče z Ruska. Politiku a sport bych vůbec netahal dohromady."
Napadá mě, proběhne mezi vámi a tátou po několika přípravných zápasech debata na téma zkoušených hráčů?
Na úrovní hráč a trenér se s tátou o těchto věcech vůbec nebavíme. Když jsme třeba doma a on se mě zeptá, jak se mi hrálo nebo něco, tak samozřejmě odpovím. V zásadě ale platí že on je trenér a David Speierl manažer. Oni dva si tyhle věci musí vyřešit. Já jim do nich kecat nebudu a ani nechci.
Foto: Archiv Jana Nekvindy
Čeká nás dost možná nejkvalitnější ročník 2. ligy za poslední dekádu. Jak si soutěž ze svého působení pamatujete vy a co od ní po třinácti letech čekáte?
Já tu odpověď začnu zeširoka. Když jsem 2. ligu hrál, hráli ji zkušení hráči, kterými byli třeba Kamil Koláček nebo Petr Martínek. V té době bylo pro mladé velmi těžké, aby se někam do první ligy nebo extraligy dostali. Když jsem byl junior, tak se tým v Litvínově za pět nebo šest let prakticky nezměnil. Pokud jsi nebyl vyloženě raketa, tak jsi šanci většinou nedostal. Dneska se ve všech soutěžích hraje na mladé o poznání víc. Nedostanou třeba tolik prostoru, ale hrají. Dřív tomu tak mnohdy nebylo.
Na tenhle přístup z přelomu tisíciletí a začátku nového milénia teď setrvačností dojíždíme, ne?
Mám stejný názor. Myslím si, že dobu jsme možná nevědomky zaspali. Švédsko nebo Finsko má menší hráčské základny, než máme my, ale dokáží vychovávat mnohem víc top hokejistů. Vůbec nechci nikoho kádrovat, ale z jejich cesty bychom si mohli vzít příklad. Sport a školu mají výborně provázanou. Když má u nás dítě stejně hodin výtvarky nebo hudební výchovy jako tělocviku, tak v pohybu strašně ztrácí. Pořád si ale myslím, že všechno můžeme dohnat. Bude to každopádně běh na dlouhou trať.
„Když jsem byl mladý, bylo těžké dostat se někam do první ligy nebo extraligy. Pokud jsi nebyl vyloženě raketa, šanci jsi většinou nedostal."
Zpět k 2. lize…
Myslím, že letošní ročník bude velmi kvalitní. V naší skupině je Ústí, Chomutov nebo Tábor. V té druhé zase Znojmo. To jsou myslím hlavní favorité. Půjde se na krev a spousta zápasů bude vyrovnaných.
Vraťme se teď dvanáct let do minulosti. Přesně to byla totiž doba, kdy jste odešel do Německa. V Německu jste nakonec vydržel osm let a ve Švýcarsku další čtyři roky. Co stálo na prvopočátku těchto zahraničních štací?
My tenkrát spadli s Mostem z první ligy. Bylo to divoké období, klub neměl peníze, byl v insolvenci… Tak jsem hledal místo, kam bych se mohl upíchnout a tady v Česku mi nic nedávalo smysl. Tak jsem si řekl, že zkusím zahraničí. Byl jsem chvíli ve druhé nejvyšší rakouské lize, byl jsem měsíc v Polsku, kde se mi to moc nelíbilo, tak jsem se nakonec přes kamarády dostal do Německa. V Německu jsem poté vydržel osm let.
Životní úroveň je v Německu i ve Švýcarsku vysoká. Jak byste popsal hokejovou úroveň?
Dneska už je jedno, kam jdeš, protože všichni umí bruslit. Často slýchám řeči ve smyslu: To je nějaká nižší liga ve Švýcarsku nebo Německu, tak nemá úroveň. Na to říkám jedno: Dobře, je to tvůj názor, ale běž tam a zkus udělat sto bodů. Pak uvidíš sám. Řekl bych že v Německu je hokej trochu tvrdší než u nás. Ve Švýcarsku je pro změnu hodně rychlý. Dalo by se říct takový zámořský. Souvisí to s tím, že 95 procent stadionů ve Švýcarsku vyznává rozměry NHL. Ať už jdeš kamkoliv, tak se dnes každopádně musíš přizpůsobit.
Bylo něco, čeho jste se před odchodem do zahraničí bál?
Obavy jsou vždycky. Už třeba z pohledu toho, že to nevyjde. Ale s tím musí každý hráč počítat. Vzpomínám si, že když jsem končil v jednom klubu v Německu, tak jsem smlouvu s dalším podepisoval až někdy na konci srpna. Většinou je to tak, že čím víc nervózní jsi, tím větší je šance, že smlouva nepřijde. Naopak čím víc to máš na párku, tak je pravděpodobné, že smlouvu dostaneš. Takže klukům, kteří teď někde v zahraničí čekají na smlouvu bych poradil, ať jsou v klidu a trpěliví. Šance určitě přijde.
„Dneska už je jedno, kam jdeš, protože všichni umí bruslit."
Věřím, že je spousta mladých hokejistů, kteří si tenhle rozhovor přečtou a zároveň váhají, jestli jít do nižší soutěže v zahraničí. Doporučil byste jim to ze své vlastní zkušenosti?
Určitě bych jim to doporučil. Cesta je to dlouhá, trnitá… Ale když to klapne a člověk smlouvu dostane, tak se postupně dostane i do povědomí a každou další smlouvu získá o něco snáz. Ale zahraničí není pro každého. Musíš makat, protože na cizince jsou kladeny vysoké nároky. Není to jak v Česku, že nejsou hráči, tak hraješ. V Německu nebo ve Švýcarsku má manažer během měsíce třeba padesát telefonátů s padesáti možnými hráči na zkoušku. A když nehraješ dobře, tak odejdeš pryč. Taky je cizina složitější z pohledu rodiny. Ta tím trpí, takže si musíš dát dohromady plusy a mínusy. Pokud plusy převažují, rozhodně bych cizinu mladým doporučil. I proto, že v zahraničí cizince většinou staví do přesilovek i oslabení. Ti se díky tomu vyhrají, a i jejich zkušenosti jdou nahoru.
Foto: Archiv Jana Nekvindy
Když jsem se bavil s Adamem Havlíkem, tak on si přístup k hráčům v zahraničí pochvaloval. Jak ho vnímáte vy?
Určitě je trošku jiný než v Česku. Když jsem třeba jednal o smlouvě ve Švýcarsku, tak jsem šel za manažerem a on mi normálně do očí a na rovinu řekl: Hele… Proč bych tě vlastně měl podepsat? Vy Češi jste takoví jako… Lemplové.
„Zahraničí není pro každého. Musíš makat, protože na cizince jsou kladeny vysoké nároky. Mladým bych ale cizinu doporučil."
Myslel tím, že jsme flákači?
On to myslel v nadsázce. Ale v zásadě šlo o to, že my Češi věci ošidíme. Když ti přijde Kanaďan tak i na tréninku maká na 120 procent. To nám naše čecháčství většinou nedovoluje.
Když nad sebou nemáme bič…
Přesně tak. A právě tohle jsem se v zahraničí naučil. Abych do všeho šel na 120 procent. I do tréninků. Víš co… Bago se u nás hraje skoro na každém tréninku. V cizině jsem nic takového nezažil. V cizině se na trénincích hrálo jen za odměnu. A tak bych mohl pokračovat.
Osobně jsem velkým obdivovatelem švýcarských měst a kultury. Jak se vám žilo v St. Gallen?
Je to pěkné město. Plné studentů. Potkáš tam hodně Švédů a celkově studenty ze skandinávských zemí. Já mám na Švýcarsku nejradši přírodu. A mentalita je úplně jiná než v Česku.
„Bago se u nás hraje skoro na každém tréninku. V cizině jsem nic takového nezažil."
V čem?
Uvedu příklad. Když to řeknu blbě… Představ si, že bys jel kolem farmy, zastavil bys a šel se podívat na krávy. Tak ve Švýcarsku to mají tak, že na takové farmě je lednička, kterou si otevřeš, vezmeš si jídlo a hodíš jim za něj do kasičky peníze….
…V Česku by mnohdy nevydržela nejen kasička, ale v kufru auta by často skončila i samotná lednička s jídlem…
Přesně tak. (směje se) Tady v Česku by zůstala prázdná lednička, ve které by nebylo nic. Samozřejmě nemůžu házet všechny do jednoho pytle, ale máme to tak. I vánoční stromky se ve Švýcarsku takhle prodávají. Přijdeš, nikdo tam není, vezmeš si stromek, necháš na místě peníze a odejdeš. Tady by to takhle nefungovalo. Švýcaři si taky zakládají na tom, že když vidí auto s českou poznávací značkou, tak na tebe koukají, jak kdybys byl mimozemšťan. To je vlastní zkušenost. Zaparkoval jsem a dvě postarší švýcarské babičky na mě skoro chtěly volat policii, že jsem nějaký gauner. (směje se) Ve Švýcarsku nemají kamery, ale na pořádek jim dohlíží tihle starší lidé. Myslím to samozřejmě s nadsázkou. Zase musím říct, že lidé v důchodu žijí v zemi pohodový život. Když je hezké počasí, zajdou si večer na večeři nebo na víno a vydrží sedět třeba do půl dvanácté. To v Česku moc vidět není. Čeští důchodci jsou po večerech většinou doma.
Na začátku rozhovoru jste zmínil, že jdete kariéru do Chebu dohrát. Přemýšlíte už o tom, čemu se budete věnovat po kariéře?
Takhle daleko dopředu neplánuju. Vždycky říkám, že v životě každý má jen jednu jistotu. Tou je smrt. Snažím se žít okamžikem a řešit záležitosti, které jsou tady a teď. Soustředím se na tuhle sezonu, abychom s týmem dopadli co nejlépe. Chci se věnovat manželce a synovi, abych si vylepšil škraloupy, které u nich mám, když jsem byl v cizině. Po kariéře bych se asi rád věnoval individuálním tréninkům na zlepšení dovedností. To by mi dávalo smysl. Ale uvidíme, jak nakonec všechno dopadne.
Foto: Archiv Jana Nekvindy
Share on Facebook
