Novák o ženském hokeji: Chybí v něm hajzlové, říká. Do šatny nemůže, kdy chce

Foto: Martin Mašek

(ESPOO, od našeho zpravodaje) Na MS ve finském Espoo zatím úspěšně vrcholí jeho dosavadní rok a půl dlouhé působení u ženské reprezentace. Trenér Češek Petr Novák se pokusí připravit své svěřenkyně tak, aby šokovaly hokejovou veřejnost a ve čtvrtfinále vyřadily domácí Finky. Během šampionátu si bývalý kouč Havlíčkova Brodu či Mladé Boleslavi našel čas na to, aby se dlouze a zajímavě rozpovídal o tom, jak odlišený ženský hokej oproti tomu mužskému vlastně je.

Do června 2017 jste ve své kariéře vedl jen muže, ať už dospělé, nebo mládežníky. V čem je vedení ženského týmu jiné?
Je to změna. Není to mužský, ale ženský kolektiv. Největší problém vnímám v tom, že nemůžete vtrhnout do kabiny, kdykoliv chcete. V tomhle je to opravdu změna. Člověk se musí mírnit. I proto jsem od začátku chtěl, aby v realizačním týmu bylo dost ženských. Myslím, že bylo vhodné, když jsme získali Marušku Pellarovou, která je kondiční trenérka, a Aničku Šulcovou (fyzioterapeutka, pozn. red.), kterou se podařilo udržet z toho předchozího týmu. Ona tam byla předtím jedinou ženou. Teď už tam jsou aspoň dvě takové styčné osoby, které můžou kdykoliv do kabiny zaběhnout a říct jim, co chceme, ať už jsou holky oblečené, nebo neoblečené.

Co dalšího?
Zaprvé jsou tam trochu jiná pravidla. V ženském hokeji se nemůže hrát do těla, čímž v chlapském hokeji můžete někdy nahradit šikovnost. Hrou do těla protihráčům narušujete klid, systém, můžete je vyřadit ze hry. U žen je to takový podobný hokej jako v žákovských kategoriích, do těla se může prakticky jen v situaci, kdy jedou hráčky okolo sebe. Jedna druhou může přitlačit na mantinel. Potom jde samozřejmě o jinou fyzickou náročnost – holkám nemůžete na tréninku naložit tolik jako chlapům. Sice se říká, že ženský mají lepší vytrvalost než chlapi, ale hokej není vytrvalostní sport. A rozdíl je i v takové náladě a mentalitě, to vám potvrdí každý psycholog.

Hrubost? Soupeře musíte porazit hokejovostí

V čem konkrétně je rozdíl?
Ženský v sobě nemají tolik zakořeněnou takovou tu soutěživost, že chtějí za každou cenu vyhrát. Kolikrát tam nejsou takoví ti hajzlové, které potřebujete, aby narušovali soupeře, vyprovokovali je, zajeli do brankáře a možná se i poprali. Takové hráčky se těžko hledají. V tom je ten největší rozdíl. Nemůžete říct: „Teď je prostě zmlátíme!“ To nejde. V ženském hokeji musíte soupeře porazit hokejovostí.

Je vaším úkolem soutěživost v hráčkách zapálit?
Jasně, snažíme se o to. Potřebují pořádně motivovat, pořád s nimi mluvíme. Takhle to samozřejmě chodí i v chlapském hokeji, ale tam je to jednoduší. Chlapi se podle mě sami od sebe lehčeji naserou a třeba ze sebe dostanou něco víc.

Foto: Martin Mašek

Musíte si před svěřenkyněmi dávat i trochu pozor na pusu?
Jo, jo. Já jsem byl zvyklý být hodně hlasitý a vždycky říct od plic, co si myslím. Razím názor, že s rovinou nejdál dojdeš. Teď to mám taky tak, ale musím mírnit slovník. Doufám, že se mi to zatím daří (směje se).

Co vám problesklo hlavou, když přišla možnost trénovat nároďák žen? Váhal jste?
Ne, vůbec jsem neváhal. V době, kdy jsem tu nabídku dostal, jsem figuroval v projektu ženské akademie, kde jsem měl dělat v uvozovkách šéfa. Na tom jsme byli domluvení. Kvůli těm dotačním podvodům to ale celé spadlo, takže jsem potom jednoho dne dostal telefonát, jestli bych nechtěl dělat ženský hokej z pozice trenéra národního týmu. A když jsem chtěl dělat šéfa ženské akademie, nemohl jsem říct: „Ne, to nechci, to si strčte za klobouk, já si budu dělat něco jinýho.“

Jaké jste měl v minulosti o ženském hokeji povědomí?
Věděl jsem, že ženský hokej existuje. Myslím, že na předposlední olympiádě jsem to začal sledovat. Finále hrály Kanada – Amerika a byly tam strhující poslední dvě minuty zápasu, a pak celé prodloužení. To se mi líbilo, ale v tu dobu jsem samozřejmě vůbec netušil, že bych mohl někdy trénovat ženský tým.

Byla to pro vás výzva?
Dá se říct, že výzva je trénovat třeba i děti ve Dvoře Králové. Výzva to je vždycky, ať už jste v jakémkoliv novém zaměstnání. Tohle je nejvyšší level ženského hokeje na celém světě. Určitá výzva to je a já doufám, že se s ní popasuju.

Znal jste některé trenéry, od kterých se daly čerpat zkušenosti se ženským hokejem?
Jasně. Dlouhodobě se znám s Karlem Marhantem, který, dá se říct, v Česku postavil ženský hokej na nohy. Byl první, kdo měl pořádný ženský tým – Slavii Praha. Věnoval se taky nároďáku. Dal do toho spoustu svého volného času a možná i financí. Takže s ním jsem o tom diskutoval. Navíc jsem studoval FTVS (Fakulta tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, pozn. red.), odkud mám kamarády-trenéry ženských týmů. S nimi jsem se taky sešel, abych získal nějaké informace. A pak ještě jedna věc – moje manželka hrála profesionálně volejbal, takže od ní jsem dostal taky různé rady a doporučení.

Dlouho jste působil v mládeži. Vedl jste už tam nějaké holky?
Je fakt, že v mládeži jsem působil dlouho. Ve Slavii jsem u ní byl snad 15 let, prošel jsem od malých kluků až po juniory. Pokud si ale vzpomínám, v týmu jsem nikdy žádnou holku neměl. V tu dobu, kdy jsem trénoval, holky ještě tolik nehrály. Jediná, kterou jsem pozoroval, byla právě dcera Karla Marhanta, která byla asi o tři ročníky níž než tehdejší moje kategorie. Ale v týmu jsem opravdu žádnou neměl. Popravdě jste mě trochu zaskočil, je to poprvé, co se mě na to někdo ptá (usmívá se).

Jak se vám pracuje s tímto konkrétním týmem, který máte na šampionátu ve Finsku?
Heleďte, je to těžký. Když to za ten rok a půl spočítám, měli jsme dohromady asi deset společných akcí a teprve na druhé akci jsme v podstatě kompletní. Jsou tu hráčky, které jsou tu s námi víceméně podruhé. Viz mladá Mlýnková, Dáňa Pejšová je tu s námi možná počtvrté. Tyhle holky patřily do osmnáctky, nehrabaly jsme do toho. Svými výkony si ale řekly o to, aby tu s námi mohly být. A zatím – musím zaklepat – se mi ta parta jeví jako odpovídající tomu, jaké má výsledky.

Holky sleduju ve svém volném čase 

Hráček není tolik, ale přesto… Je složité je během sezony monitorovat?
Monituruju je v Česku, kde se chodím dívat na ženskou ligu. Tam je mám pod kontrolou, protože jich tolik nehraje (jen čtyři týmy, pozn. red.), ale pak je to samozřejmě těžké. Tři hrají ve Švédsku, tři v Rusku, deset v Americe, jedna ve Švýcarsku. Že bych si vzal dovolenou a na vlastní náklady jel sledovat do Ameriky hokej, to ne. Využívám různých streamů, dívám se po internetu, pak jsem v kontaktu s trenéry. Nejsem na to ale sám, trenérů nás je víc, pomáhá nám třeba i Martin Loukota (manažer ženské reprezentace, pozn. red.). Ale je to těžké, tady je mám pohromadě v podstatě třetí týden za rok a půl.

Mapovat výkony svěřenkyň - to je vaše pracovní náplň, když není reprezentační akce?
Ne, vůbec ne. Mám práci v klubu – trénuju dorost a juniorku v Černošicích. Sledování hráček se věnuju v uvozovkách ve svém volném čase.

Jak si svou premiéru na světovém šampionátu užíváte?
Víte, já nemám rád to slovo „užívat“. Jsem na mistrovství světa a chci vyhrát každý zápas. Slovo „užívat“ přenesli do sportu asi nějací snowboardisti, nebo skateboardisti. Na takový turnaj prostě jedete vyhrát, užívat si můžeme přátelák v létě, když budeme hrát třeba osmnáctka proti dvacítce. Od začátku do toho jdu se vší zodpovědností. Samozřejmě prostředí je krásné, dobře se o nás starají, na to, že jsme ve Finsku, je dobré počasí. Chci ale po hráčkách, ať jedou na sto procent. Na druhou stranu, pokud si to i užívají, je to jenom dobře.

Tak jinak. Když jste nastoupili k prvnímu zápasu mistrovství, řekl jste si něco ve smyslu: „Tohle je to, proč jsme se celou dobu připravovali“?
Je to tak. Říkal jsem to i hráčkám, že turnaje jako Euro Hockey Tour, které je úplně stejné jako u chlapů, akorát není tolik vidět, slouží pouze k tomu, abychom se připravili na mistrovství světa. Na EHT si můžeme vyzkoušet všelijaké herní varianty, vezmeme tam různé holky a skládáme to dohromady. Tady na vás prostě dýchne, že jsou to mistráky. Tamto jsou zkrátka přáteláky, i když se někde napíše, že jsme skončili na tom a tom turnaji čtvrtí, nebo pátí. Ale až tady na mistrovství se sbírají body, tady se to počítá, o tomhle se mluví.

Vnímáte tenhle šampionát jako dobrou možnost více upozornit na český ženský hokej?
Určitě! Už před rokem jsem chtěl, aby se český ženský hokej mohl účastnit univerziády, což ale, nevím z jakých důvodů, nevyšlo. Každopádně se ale snažíme o to, abychom udělali úspěch a mohli díky tomu mít lepší podmínky. Ty sice už teď máme výborné, ale pořád je co zlepšovat. Chceme pozvednout veřejné mínění o ženském hokeji. Bylo by to dobré.

Foto: Martin Mašek

Je to vůbec možné?
Je to běh na dlouho trať, myslím ale, že mezinárodní zápasy by lidi mohly zajímat. Zápasy první trojky – Amerika, Kanada, Finsko, možná ještě Rusko – na to už se dá dívat. Samozřejmě i na nás se dá dívat, máme hezké holky (usmívá se). Mně o osobně se to ale líbí proto, že vidíte hokej jako takový. Nemůže přijít tým, který jen bourá obranou a hrou do těla. Ty holky musí být šikovné a myslím, že některé z nich toho umí s hokejkou víc než kluci.

Hlavním cílem je dotáhnout český ženský hokej na olympiádu v Číně roku 2022?
Myslím si, že určitě, s tím jsem do toho šel. Řekl jsem svou představu, jak realizačnímu týmu, tak hráčkám. Všichni mají ten stejný cíl. Zatím za sebou máme pár zápasů na mistrovství světa, ale myslím si, že k tomu doposud přistupují všichni zodpovědně.

Share on Facebook Share on Twitter

• Ženský hokej
• Reprezentace žen