Nový trenér, nový tým. Začínáme prakticky od nuly, říká kouč Draků Majer
Foto: Věra Václavková, dracisumperk.cz
V Šumperku si můžou gratulovat, prvoligovou příslušnost pro příští ročník Chance ligy udrželi. Jenže teď je před vedením klubu další těžký úkol. Vlivem dlouhé sezony nastává v kádru Draků pořádný průvan. Milovníci meteorologie by dost možná řekli, že se dračí kabinou prohnalo tornádo o síle F5. „Musíme postavit šedesát, semdesát procent kádru," říká nový hlavní trenér Šumperka. Je jím teprve šestadvacetiletý Lukáš Majer.
V šestadvaceti letech jste byl jmenován na pozici hlavního trenéra prvoligového Šumperka. Je to pro vás doposud největší výzva?
Neberu to tak. Myslím, že je to hodně nafouklé a medializované. Jsem v klubu, kde jsme měli těžkou sezonu a zvládli jsme ji. Figuroval jsem na pozici druhého trenéra, přičemž po konci sezony se udály změny a dostal jsem pozici hlavního trenéra. Opět se budu soustředit na to, abych svoji práci odvedl nejlépe, jak umím. Ale cítím se naprosto normálně.
Máte pocit, že ve vámi zmíněné medializaci stále hraje roli váš nízký věk?
Jednoznačně. Pro vás novináře je to zajímavé, je to čtivé. Lidi zajímá, jestli mladý kluk z Prostějova zvládne trénovat první ligu. Já na to musím odpovídat, ale abych pravdu řekl, tak už mě to moc nebaví. Stojím si za tím, že platí: máte na to a děláte to, případně na to nemáte a neděláte to. To je celé. Ono se totiž takové nastavení přenáší i na hráče. Pořád se říká: Ten je mladý, ten nemůže hrát, protože potřebuje zkušenosti a podobně. Věk přitom podle mě řešíme až moc. Třeba v Hradci Králové trénuje fotbal sedmdesátiletý trenér, který klub dostal do první šestky. Tak je to asi proto, protože daný trenér na to má a je jedno, jak starý nebo mladý je.
Mluvíte hezky. Jenže v Česku se příležitosti pro mladé trenéry pořád moc nenosí. Dává vám proto veřejnost najevo pochyby?
To víte, že jo. Občas slyším třeba přes kamarády: Ten je mladej, co tam dělá? Akorát machruje. Snažím se to nevnímat a soustředit se vyloženě na svou práci. Na klub, ve kterém zrovna jsem. V zahraničí jsou příležitosti pro mladé trenéry úplně standardní věc. Třeba ve Skandinávii to berou úplně jinak než u nás.
„Věk přitom podle mě řešíme až moc."
Dělal jsem už spoustu rozhovorů a velmi často slýchám i vámi zmíněnou větu, že v zahraničí je daná věc naprosto standardní, ale u nás ne. V mnoha různých souvislostech. Co to podle vás značí?
Podle mě to značí, že jsme pozadu. Podívejte se, vždyť my pořád padáme. Na druhou stranu jsem přesvědčený, že u nás máme velkou spoustu kvalitních trenérů, ale ti se drží spíš ve svých klubech, když vidí, jak to v hnutí celkově vypadá. Tihle trenéři nejsou centralizovaní a nepracují společně, což je škoda.
Přijal jste nabídku na pozici šumperského hlavního trenéra bez váhání?
Ono to hlavně nebylo o tom, že bych tu nabídku dostal až teď po sezoně. Řešili jsme to od přelomu ledna a února, kdy bylo jasné, že se můj trenérský kolega bude kariérně posouvat dál a výš. Závěr sezony jsme jeli v módu, kdy bylo jasné, že pokud udržíme Chance ligu, měl bych se posunout a dá se říct, že to neoficiálně věděli i hráči. Takže to byl takový plynulý přechod.
Jak se k tomu, že post hlavního trenéra převezmete od následující sezony vy, stavěl právě Martin Janeček?
Řeknu vám to takhle. Když jsme se před touto sezonou dali s Martinem v Šumperku dohromady, probírali jsme si jednotlivé hráče a řešili jejich roli v týmu. Třeba u Dávida Kohúta jsme si říkali, že by pro něj bylo super, kdyby v Šumperku vydržel tři roky. První rok se oťuká, druhý rok převezme výraznější roli a třetí rok bude excelovat. Sami víme, že za jednu sezonu nestihnete nic. Proto si myslím, že je Martin rád, že v Šumperku zůstávám a můžu pokračovat v rozdělané práci. I když jsme měli možnost, aby se celý náš realizační tým přesunul do jeho nového působiště. V tomto kontextu ho to možná trochu mrzelo, ale myslím, že takové pocity překlenuly a je rád, že pokračuju v Šumperku a můžu navázat na rozdělanou práci.
Foto: dracisumperk.cz
Hledáte si k sobě asistenta?
Pracujeme na tvorbě nového realizačního týmu, tak vám to řeknu.
„Řešili jsme to od přelomu ledna a února, kdy bylo jasné, že se můj trenérský kolega bude kariérně posouvat dál a výš."
Ale nebude to jen o tvorbě nového realizačního týmu, že? Doneslo se ke mně, že poměrně dost hráčů v Šumperku končí.
Je to tak, máte pravdu. Hráli jsme baráž a sezona nám končila pozdě. Tím pádem nebylo dlouho jasné, jakou soutěž budeme příští rok hrát, čímž jsme přišli o spoustu hráčů. Spousta kluků už má smlouvy jinde. Nám tu zůstane možná nějakých třicet procent kádru, nicméně zbytek budeme muset stavět defacto od nuly. Není to ideální. V ideálním světě bychom v lednu podepsali odchovance – lídry, po sezoně vyměnili tři nebo čtyři posty a jelo by se dál. Ale nebudeme si nic nalhávat. Šumperk není klub, který by si mohl dovolit podepisovat tříleté smlouvy. Kádr se tady staví ze sezony na sezonu. Pracujeme s určitými finančními možnostmi, s určitým zázemím, přičemž já na tohle přistoupil. Teď musíme postavit šedesát, sedmdesát procent kádru.
Nebojíte se toho trošku? Přijde mi, že jste strčil hlavu do oprátky.
Nebojím se ničeho. (usmívá se) Jasně, není to lehká situace, je to velmi složitá situace. Ale v kontextu dění ve světě máme pořád příjemné starosti a můžeme být rádi, že máme možnost věnovat se hokeji. Prostě jsme tým nemohli skládat od ledna, vždyť ještě v prvních třech zápasech baráže byl druholigový tým lepší než my. Jdeme krok po kroku. Udrželi jsme prvoligovou příslušnost, dal jsem si jednoho panáka a jedeme dál. Tak to je.
Aniž bych chtěl jakýmkoliv způsobem hodnotit práci vedení klubu, nedala se celá situace vyřešit předběžnými smlouvami s klíčovými hráči, které by měly platnost pouze pro Chance ligu?
Taková možnost samozřejmě byla, ale vedení klubu zvolilo jinou cestu. Cestu ve smyslu pojďme to zachránit a pak si řekneme, jakým způsobem dál. Majitel klubu je pan Velčovský a on si rozhoduje, jak se bude hokej v Šumperku dělat. My jeho volbu respektujeme. Já tady nejsem od toho, abych v tomto směru hodnotil jeho práci. Moje práce je na ledě a na střídačce.
„Spousta kluků už má smlouvy jinde. Musíme postavit šedesát, sedmdesát procent kádru."
Z Chance ligy letos spadlo několik týmů, to by vám mohlo pomoct, ne? Trh by nemusel být tolik přebraný, jak tomu bylo v minulosti.
Hráči, kteří chtěli s hokejem pokračovat, tak měli od 2. března dostatek času, aby si domluvili angažmá. My jsme měli od 2. března na telefonu spoustu hráčů, ale prakticky pořád jsme slýchali, že mají předběžné dohody jinde, které jsou teď už pravděpodobně stvrzeny i smluvně. Ta situace je dost nešťastná. Na druhou stranu… I když spadlo několik týmů, tak hráči prostě nejsou.
Narážíte na to, že i když spadlo několik týmů, tak se uvolnila spíš kvantita a ne kvalita?
Takhle to nemyslím. Mám na mysli, že spousta hráčů uvažuje nějak takhle: Proč bych čekal na nabídku hrál trvale Chance ligu, když můžu jít do druhé ligy. K tomu budu chodit do civilní práce a můj životní standard bude lepší. Proto je super, že v první lize bude méně týmů. Nechci nikoho urazit, ale díky tomu ji budou hrát hráči, kteří chtějí být a jsou profesionálové.
Foto: Věra Václavková, dracisumperk.cz
Na druhou stranu bude ještě méně prostoru pro mladé hráče, ne? Když se podívám na soupisky snad všech prvoligových klubů a vidím na nich třicátníky bez šance se posunout výš, říkám si, že by to tak být nemělo.
Máte pravdu. Za mě by to mělo fungovat tak, že bude extraliga a v první lize budou hrát farmy, které obehrají mladé hráče. Spřízněnost by měla být stejná, jaká je mezi NHL a AHL. To je můj názor. Ale tak to tady prostě nefunguje a první liga ani nemá mentalitu na to, aby tak mohla fungovat. Dám vám příklad.
„ Za mě by to mělo fungovat tak, že bude extraliga a v první lize budou hrát farmy, které obehrají mladé hráče."
Povídejte.
Máte mladého hráče na hraně extraligového týmu, kterého pošlou do první ligy. Jenže v ní se většinou nemá šanci dostat do prvních dvou lajn, protože ty hrají zkušení hráči. Mladého kluka proto šoupnou do třetí nebo čtvrté lajny, k tomu mu tým dává velmi najevo, že ho tam nechce. Když se kluk vrátí do extraligy, dostane ceres, že v první lize nic nepředvedl. Za tři roky ho potkáte, jak vám vyřizuje stavební spoření, protože skončil s hokejem.
Vraťme se ještě k Šumperku. Vám se podařilo udržet prvoligovou příslušnost v sezoně, která počtem sestupujících týmů připomínala masakr. Jak jste celý ročník z lavičky vnímal?
Byl to klasicky vytvořený kočkopes, kdy najednou padala spousta mužstev. Všichni jsme byli pod tlakem, což bylo jen dobře. Myslím, že tenhle aspekt dal zápasům velký náboj. Prakticky nikdo si nemohl dovolit nic vypustit. My v Šumperku jsme za celou sezonu neměli bodový polštář. I když se nám celkem dařilo, pořád jsme hráli o záchranu. Ten klíč byl až nechutný. Na druhou stranu nás to všechny dost zocelilo. Dám vám příklad. Třeba takový Denis Kindl, který má odehraných 222 zápasů v extralize, tady najednou zažil něco, co pro něj bylo nové. Z pozice kapitána vedl ve svém rodném městě tým, který bojoval o udržení. To samé další zkušení hráči jako Žálčík, Vachutka nebo Drtil. I pro ně šlo o novou zkušenost. Na poslední týmové akci po sezoně jsme si řekli, že tím, že se nám v Šumperku podařila udržet první liga, tak se nám podařila velká věc.
Měli jste v mužstvu spoustu mladých hráčů. Museli jste s nimi během sestupové sezony pracovat z mentálního úhlu pohledu, aby měli ten tlak vůbec šanci ustát?
Takových týmových proslovů bylo nejvíc v play down a následné baráži. Řadě z těch mladých kluků během sezony ani nedocházelo, o co se vlastně hraje. Když se podíváte na kanadské bodování Chance ligy, měli jsme v elitní desítce tři hráče. Ale sezonu jsme končili 21. dubna v baráži. To vám říká, že v týmu bylo něco špatně. Chyběla nám sekundární produkce dalších hráčů. Na jejich obranu je třeba říct, že v baráži se jim dařilo. Kohút rozhodl čtvrtý zápas, Furch pátý. Jen škoda, že takový příspěvek nepřišel během základní části. Jsem přesvědčen, že kdyby tým zůstal pohromadě, tak ho letošní emoční prožitky posílí a příští sezonu hrajeme předkolo. Ale bohužel… Musíme ve své podstatě začínat od nuly.
„Jsem přesvědčen, že kdyby tým zůstal pohromadě, tak ho letošní emoční prožitky posílí a příští sezonu hrajeme předkolo."
Říkal jste, že mladým hráčům během sezony nedocházelo, o co se hraje. Čím to? Je to i tím, že se dlouhou dobu nesestupovalo ani z mládežnických kategorií, takže si takovou zkušeností nemohli nikde projít?
Podívejte se, my hrajeme mládežnické play off na dva vítězné zápasy. Tak kde se to ti hráči mají naučit? Byla to kombinace dvou faktorů. Jednak toho, jak říkáte vy, že takovou situaci nikdy nezažili. Stejně tak toho, že jsme netrejdovali. A i když hráč třeba pět zápasů neměl správný přístup, tak hrál, protože nás bylo málo. Čili ti kluci byli v určité komfortní zóně a defacto je nikdo nekáral, když nezahráli dobře. Naštěstí si to postupem času uvědomili. Toho si cením.
Mladých hokejistů se často ptám, jestli mají své vzory. Má mladý trenér Lukáš Majer svůj trenérský vzor?
Nemám trenérský vzor. Snažím se být svůj a nikoho nekopírovat. Zároveň mám otevřené oči i uši. Naslouchám. V téhle republice je spousta skvělých lidí, kterým můžete zavolat o radu. Tímhle bych chtěl pozdravit Vencu Prospala do Tampy, který sledoval naši sezonu víc než pečlivě a diskutovali jsme spoustu věcí. Jen doufám, že se takoví lidé brzy dostanou do pozic, ve kterých budou moci našemu hokeji pomoct. Ale jak říkám, trenérský vzor nemám. Snažím se odvádět maximum, byť je jasné, že dělám chyby.
Chybujeme všichni, ale zásadní je se z vlastních chyb poučit, ne?
Jasně. Nemám tolik zkušeností. Neměl jsem je kde vzít. Ale zase dělám práci navíc, ke které se někteří jiní nerozhoupou. Věřím, že tahle práce navíc mi bude časem hodně pomáhat. Pokud se chcete někam posunout, vždycky na sobě musíte tvrdě pracovat. To je to, co já můžu udělat a dělám. Proto chci teď postavit tým na první ligu a odjet někam na stáž. A dodělat sebevzdělávání, na které během sezony nebyl čas.
Jako trenér zažíváte vítězství i porážky. Ale i když člověk prohraje, hlavní je, aby si mohl říct, že pro úspěch udělal maximum.
Je to přesně tak, jak říkáte. Snažím se to tak brát. Důležité pro mě je, abych v poslední den angažmá si mohl stoupnout před zrcadlo a mohl si říct, že víc jsem udělat nemohl. To je pro mě hnací motor. Navíc se mi na té práci líbí, že nikdy nekončí. Není to jako když jdete do Lidlu, tam si sednete od sedmi do tří za kasu a poté jdete pryč. Když jste trenér, žijete tím prakticky celý den.
Foto: Věra Václavková, dracisumperk.cz
Share on Facebook
