O mé emigraci nikdo nevěděl, vzpomíná Nedvěd. Loučení měl jako z Hollywoodu

Foto: Vladimír Koča

Je nejslavnějším odchovancem hokejového Liberce, Petr Nedvěd se ale pod Ještědem ve větší míře předvedl až na sklonku kariéry. Vynikající útočník odešel už ve 14 letech do Litvínova, krátce před sametovou revolucí emigroval a pak dlouhé roky válel NHL. „O tom, že chci zůstat v Kanadě, nikdo nevěděl. Rozhodoval jsem se až poslední den," vzpomíná v rozhovoru pro hokej.cz.

Současný generální manažer národního mužstva má doma olympijské stříbro z Lillehammeru 1994, kde reprezentoval javorové listy, na hrách 2014 i o rok dřív na MS ve Skandinávii už nastoupil za Česko. „Nároďák mi paradoxně prodloužil kariéru," připomíná velký návrat na mezistátní scénu, který už sám nečekal.

V roce 2008 plánoval pod Ještědem jednu až dvě sezony, nakonec jich nastřádal šest. „Kdysi se tam hrála druhá nebo první národní, dneska patří Bílí Tygři k top klubů v Česku," říká s uznáním. Nedvěd nakonec prožil i mimořádné loučení s vrcholovým hokejem.

Ačkoli zamával na rozloučenou na jaře 2014, poslední velký duel sehrál v únoru 2018. Za Benátky nad Jizerou nastoupil před vyprodaným libereckým hledištěm proti Kladnu s Jaromírem Jágrem. „Tam došlo k takové shodě náhod... Bylo to jako z Hollywoodu," směje se.

Dokázal byste vybrat nejhezčí zážitek, který jste prožil s libereckým klubem?
Jeden konkrétní nemám. To by bylo v případě, kdybychom vyhráli extraligu, což se nám ale bohužel nepodařilo. Spíš beru působení celkově. Když jsem se do Liberce vracel, tak nějak jsem uvažoval, že si tam dám jednu nebo dvě sezony. Nakonec to byla mnohem delší doba. Pro mě to tenkrát znamenalo moc hezký návrat. V Liberci jsem jako kluk vyrůstal a začínal hrát hokej. Samozřejmě, v té době se tam hrála první nebo druhá národní, na extraligu to nevypadalo. Ale později se všechno změnilo a dneska Liberec patří k top mužstvům v Česku.

Foto: Aleš Krecl, Český hokej

Váš tatínek byl úspěšný hokejista, následoval jste ho přirozenou cestou? V rámci rodinné tradice?
Jasně. Mě a bráchu dal táta na hokej, ani jsme nepřemýšleli o ničem jiném. Hokej mě extrémně bavil, ani by mě nenapadlo zkoušet něco jiného. Doba byla trošku jiná, jak jste se dal na jeden sport, bylo víceméně jasno. Nechci, aby to vyznělo, že to tak muselo být. To ne. Táta nás na hokej dal a my si pak šli svou vlastní cestou. S bráchou nás to bavilo, takže všechno bylo hrozně jednoduché.

Byl vůči vám tatínek hodně přísný?
Já pod ním zažil dvě možná nejlepší, ale zároveň i nejhorší sezony. Táta byl takový, že chtěl všem ukázat, že neexistuje nějaká protekce. Na mě i na bráchu měl úplně jiný metr. Zpětně to bylo určitě dobře, ale v té době ne že bychom to nechápali, ale bylo to těžké. Zase na druhou stranou – ty dvě sezony pod tátou mě díky němu posunuly úplně někam jinam.

Tatínek patřil také k osobnostem litvínovského hokeje. Hrála tahle skutečnost roli v tom, že jste později přešel z Liberce právě do Litvínova?
Určitě. Táta tamní prostředí znal, litvínovské áčko hrálo ligu, tedy nejvyšší soutěž. A tehdejší dorosty byly vyloženě top v republice! Když se na to podíváte, to byla jména! Martin Ručinský, Robert Reichel, Jirka Šlégr a spousta dalších. Někteří jiní kluci třeba kariéru úplně nedotáhli, ale v každém dorostu byli minimálně čtyři nebo pět hráčů s potenciálem pro nároďák. Také to podle toho vypadalo. Pamatuju si, že jednou jsme za celou sezonu prohráli jediný zápas.

Foto: Vladimír Jína, hcbilitygri.cz

Později jste se rozhodl pro emigraci do Kanady. Věděl to táta?
Ne ne, nevěděl. To nevěděl nikdo. To byla taková moje cesta za snem, moc jsem o tom nevěděl ani já. Rozhodoval jsem se vyloženě poslední den. Sice jsem už o tom přemýšlel před odletem z domova, ale byla to cesta do neznáma. Nešlo to plánovat. Samozřejmě, kdybych byl starší, prošel třeba draftem a měl něco připraveného, situace by byla jiná. A daleko jednodušší. Tohle bylo nechci říci spontánní, ale odehrálo se to opravdu až poslední večer, než jsme měli jet zpátky. Buď, anebo. Vrátím se, nebo zůstanu.

Něco podobného asi dnešní generace nedokáže pochopit, už je to víc než 30 let.
Dnešní kluci to mají úplně jiné, v tomto směru jednodušší. Ale pro nás to třeba mělo větší drajv. Něco na tom asi bude. Protože naši generaci, a nemyslím zdaleka jen tu hokejovou, donutily tehdejší poměry daleko víc pracovat. To určitě nebylo na škodu.

Udělal jste emigrací problémy rodině?
Jo, později jsem se o tom dozvěděl. Rodiče museli k výslechu, brácha byl zrovna na vojně, také tam něco bylo. Tenkrát jsem nevěděl, co to mým blízkým způsobilo. Bylo mi šestnáct, necelých sedmnáct let, to se člověk kouká na svět trošku jinak. Ale byl jsem rád, že to nebylo až tak hrozné. Že tátu nebo mámu třeba nevyhodili z práce.

Brzy poté naštěstí přišla sametová revoluce a s rodiči jste se mohl poměrně brzy zase vidět.
Ano, přijeli už na draft do Vancouveru, který byl po sezoně 1989-90. V tomto směru to bylo dobré, jiní emigranti trávili v Kanadě nebo v Americe třeba 20 let a neměli žádnou možnost podívat se domů. Já se na to odloučení trošku připravoval, ale dopředu jsem si to moc nedokázal představit. Naštěstí se brzy všechno změnilo.

Později jste měl nádhernou kariéru v NHL. Napadlo vás někdy, že se jednou vrátíte do Liberce jako aktivní hokejista?
To asi ne, až ke konci. Když jsem z Liberce odcházel, bylo mi čtrnáct.

To muselo být těžké.
Ale mně to pomohlo! I k tomu odchodu a životě v Americe. Já se už tehdy musel částečně osamostatnit. Rodiče a brácha v Liberci, já v Litvínově. Tenkrát jsem o emigraci samozřejmě vůbec nepřemýšlel, ale svým způsobem to byla docela dobrá příprava. Co si budeme povídat, když se hrály zápasy, jezdil jsem domů třeba jen jednou za měsíc. Ten těsný kontakt s rodinou tam nebyl.

Kdy se rodila myšlenka, že se jednou přesunete pod Ještěd a zahrajete si tam nejvyšší soutěž?
Postupně. Když jsem tak nějak věděl, že se budu z NHL vracet, tak jsem o tom přemýšlel. V sezonách 1997-98 a 2004-05 jsem šel do Sparty, což jsem udělal vyloženě proto, že jsem si chtěl zahrát s bráchou. Bylo to příjemné, navíc jsem bydlel v Praze. V ten daný okamžik to dávalo větší smysl. Do Liberce jsem šel později a bylo to fajn, i když musím říci, že pravidelné dojíždění z Prahy bylo náročné. Je to něco přes sto kilometrů, ale člověk někdy neměl náladu jezdit sem a tam. Cestování nebylo to pravé ořechové, ovšem co se týče hokejové stránky, tak jsem si angažmá v Liberci neskutečně užíval. Nakonec jsem tam nadobro zakotvil a ukončil kariéru.

„Tenkrát jsem nevěděl, co to mým blízkým způsobilo. Bylo mi šestnáct, necelých sedmnáct let, to se člověk kouká na svět trošku jinak. Ale byl jsem rád, že to nebylo až tak hrozné. Že tátu nebo mámu třeba nevyhodili z práce."

Měl jste i možnost ovlivňovat plány a chod klubu? S majitelem Petrem Syrovátkem máte výborné vztahy, stejně tak s dalšími lidmi z vedení.
V té době jsme se hodně bavili. Stal jsem se kapitánem, takže jsme s Petrem hokej dost probírali. On má výhodu v tom, že je do hokeje veliký fanoušek a chce vyhrávat. Je obrovské plus, pokud máte majitele, který do toho jde srdcem a pro klub je ochoten udělat cokoli. Bílí Tygři jsou dlouhodobě stabilní organizací, hrají skvělý hokej a Petr na tom má obrovský podíl. Je to jeden z majitelů, jichž jinak moc není, kteří do hokeje dávají veliké peníze a tráví s ním spoustu času. Když jsem v Liberci působil, o hokeji jsem se bavil i s ostatními lidmi z vedení. Kdo chtěl znát můj názor, s ním jsem to probral. Ale jinak pochopitelně rozhodovali trenéři a manažeři.

Pomoc Liberci vám osud vrátil návratem do reprezentace. Zahrál jste si na mistrovství světa i na olympiádě, což byste už předtím asi nečekal, že?
Jo, bylo to nečekané. Vzpomínám si, jak mi volal Lojza Hadamczik a já si myslel, že si dělá srandu. Povídal, že potřebuje jednoho opravdu zkušeného hráče. Trošku mě to překvapilo, na druhou stranu tam moje výkonnost byla. Já si říkal, že do nároďáku vezme mladší hráče. Ale stalo se, nakonec – s Lojzou jsme v roce 2012 přivezli dosud poslední medaili z mistrovství světa. Dopadlo to, já i měl přínos pro nároďák, v čemž jsem si předtím nebyl jistý. Proto jsme se dohodli, že si to zkusím v Euro Hockey Tour. Reprezentace je něco jiného než extraliga. Musím říci, že mi to pomohlo i na klubové úrovni. Když jsem se vrátil ze srazu, člověk se přehodil na jiný mód, na jiné tempo. Nároďák mi paradoxně prodloužil kariéru.

Foto: Karel Švec, cslh.cz

Tu jste ukončil na jaře 2014, ale rozlučkový zápas jste sehrál až v sezoně 2017-18. Za Benátky nad Jizerou proti Kladnu, kam se tehdy vrátil Jaromír Jágr. Něco takového zažije málokdo.
No, bylo to loučení jak někde z Hollywoodu (směje se). Tam byla taková souhra náhod... Na ledě jsem nestál nevím kolik let. Džegr končil v Calgary, vrátil se domů, měli hrát s Benátkami. Přesunulo se to do Liberce, byl vyprodaný barák. Myslím, že diváci byli naprosto spokojení. Já si to užil moc! Někteří hráči se loučí exhibicemi, bývá to příjemné, ale tohle byl skutečný, opravdový zápas. Jsem za to strašně rád.

Byl to váš skutečně poslední velký zápas?
No to určitě (rozesměje se). Maximálně v Letňanech. I když, v této sezoně jsme měli hrát exhibici na Winter Classic proti Slovákům. Ale muselo to být o rok odloženo.

Vracíte se pořád do Liberce?
No jasně. A budu pořád. Dřív jsem tam jezdil hlavně za tátou, který už mezi námi bohužel není. Ale mám tam bratrance a spoustu kamarádů. Když jedu do Liberce, vždycky se to snažím spojit s hokejem, abych se podíval na kluky. Je tam hodně známých z hokejové branže. Bohužel, teď je špatná doba, letos jsem zatím v Liberci nebyl. Jen jsem viděl nějaké zápasy v televizi. Pevně věřím, že se to časem všechno zase rozjede, i s diváky. Jen si na to musíme ještě nějakou dobu počkat.

Partneři Bílých Tygrů Liberec

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz