O prasatech i nových prioritách. Lédlová v lize juniorů trénuje na olympiádu

Foto: Karel Švec, Český hokej

Nikdo starší se letos v českých mládežnických soutěžích určitě po ledě neproháněl. A jestli ano, tak načerno. Aneta Lédlová už má za sebou třeba i angažmá na americké univerzitě, skoro celou dekádu patří do základní sestavy dospělé ženské reprezentace. Ve 23 letech ovšem brousí ligu juniorů – a bude i nadále.

Lédlová není v lize juniorů zdaleka jedinou dívkou, v uplynulé sezoně si jich třetí nejvyšší soutěž vyzkoušelo plných třiadvacet. Seniorské reprezentantky ani jinou možnost nemají. Pokud nechtějí hrát v zahraničí, domácí ženská soutěž by jim k rozvoji absolutně nestačila.

Právě kadaňské útočnici se ale dařilo na výbornou – ve 32 utkáních nasbírala 34 bodů, patřila mezi tahouny svého týmu, který těsně nepostoupil do vyšší nadstavbové skupiny.

V civilu je Lédlová absolutní pohodářkou, která má i díky zahraničním zkušenostem velký nadhled. Spokojenost z ní čiší také proto, že ji brzy čeká ta nejkrásnější životní událost. Ovšem na ledě? Tam od ní žádné milosrdenství nečekejte. Do všeho jde naplno, nesleví, klučičí tvrdosti se dokáže vyrovnat. Pokud by každá hráčka byla tak fyzicky vybavená jako ona, mohla by se i v ženském hokeji s klidem povolit hra do těla.

Jak se vám líbí v soutěži mezi juniory líbí?
Jsem tam sice nejmíň o čtyři roky starší než kluci, se kterými hraju, ale někteří už jsou mnohem vyšší a silnější než já. Občas je to s nimi fakt o držku. Musím se víc snažit a přemýšlet, protože hrají trochu jiný hokej, silovější, a na to jsem nebyla poslední čtyři roky zvyklá. První zápasy byly fakt náročné, musela jsem víc koukat kolem sebe, abych nedostala nějakou ránu, ale pak už jsem si zvykla. Člověk ví, na co si musí dávat pozor a jak se postavit k mantinelu, aby to nebolelo, když schytá ránu. Liga se mi líbí, je to super.

„Jsem sice holka, ale snažím se hrát tak, aby to nepoznali. Nechci, aby si na mě někde smlsli.“

Ve srovnání s ostatními hokejistkami jste takový buldok. Tvrdá, nebojíte se. Pomáhá vám to k tomu, že s juniory vůbec můžete hrát?
Je pravda, že v ženském hokeji mi říkají, že jsem takový buldozer, buldok. Občas si v tom ze mě dělají srandu i kluci. Jsem sice holka, ale snažím se hrát tak, aby to nepoznali. Nechci, aby si na mě někde smlsli. Snažím se hrát jako oni, taky hrát do těla a ustávat souboje, i když někdy je to těžké.

Jdou do vás hodně, nebo jste pro ně jako jakýkoli jiný soupeř?
Jak kdy. Určitě ti kluci vědí, že proti nim hraje holka, trenéři sledují zápisy. Je to tak půl na půl. Někteří kluci jsou na mě opatrnější, jiní zase naopak když si je obehraju nebo objedu, tak když mají příležitost, vynahradí si to. Někdy mě ale v té rychlosti ani nepoznají, když mám krátké vlasy. Záleží na charakteru kluka, jestli to bere v pohodě, nebo tak, že holky by to hrát neměly.

Měla jste v sezoně nějaké zranění, které by vyplynulo z tvrdého souboje?
Tři zápasy před koncem jsme hráli proti Děčínu a vyšší kluk mě blbě narval na manťák, že jsem měla naražené rameno, ale naštěstí to nebylo nic vážného. Žádné vazy, nic zlomeného nebo nalomeného. Akorát jsem čtrnáct dní musela vypustit, protože jsem nemohla hýbat rukou. Jinak musím zaklepat, za celou sezonu se mi vůbec nic nestalo. I když jsem občas schytala tvrdé hity, tak všechno v pohodě. Naštěstí jsem to zvládla ve zdraví, i když jsem se občas bála, když šlo do tuhého.

Foto: Karel Švec, Český hokej

Přisuzujete to zkušenostem, kterých už máte spoustu? Víte, kdy zpomalit, kdy přidat a podobně.
Určitě. Vždycky přemýšlím, co a jak udělat, jak se do souboje postavit. Jestli má vůbec cenu tam chodit, nebo jestli mám radši toho kluka nechat, ať si puk vezme, a já mu buď nadzvednu hokejku, nebo ho někde dojedu. Člověk už ví, jak ze situace vyjít tak, abych puk získala, aniž bych do souboje musela jít. Rozhodně jsou to zkušenosti a přemýšlím u toho mnohem víc než u ženského hokeje.

I bodů jste nasbírala hodně. Jste spokojená?
Já ani nevím, kolik mám bodů. V téhle soutěži nám ani spoustu bodů nenapíšou. Ale jo, jsem spokojená. Bylo pro mě dobré, že nás bylo celou sezonu docela málo, i když někdy to bylo samozřejmě na škodu. Poslední zápasy jsme dohrávali na deset lidí, takže jsem měla spoustu prostoru a vyzkoušela jsem si všechny situace. Hrála jsem se super klukama, nemůžu si stěžovat.

Takže se vám letos v týmu líbilo? Nejenom kvůli tomu, že jste zpátky doma...
Jo, fakt se mi tady líbilo. Na začátku jsem se toho trochu obávala, protože jsem s klukama dlouho nehrála a už jsem tady žádné neznala, když jsou mladší než já. Ale fakt super tým. Sedla jsem si se všemi, bavíme se normálně, a už se společně těšíme na novou sezonu. Měli jsme mladý tým a jenom pár kluků muselo kvůli věku skončit, hodně jich zůstává. Takže nám zůstane docela stejný tým.

„Někteří kluci to hrají fakt jenom na ty hity a řekla bych, že jsou až prasata. Že hlavně chtějí někoho sejmout.“

O dva body jste nepostoupili do vyšší nadstavbové skupiny. Mrzelo vás to hodně? Měli jste nějaké týmové ambice?
V první půlce soutěže jsme to řešili hodně, všichni chtěli postoupit. Bohužel nám to o ty dva body uniklo, nějaké zápasy nám nevyšly. Na začátku jsme z toho byli docela zklamaní, že nehrajeme vyšší skupinu. Ale když si vezmu, že nás bylo na konci sezony tak málo, tak bychom to asi neuhráli. Doufám, že letos budeme mít víc lidí. Každý chce postoupit a hrát s těmi lepšími týmy, tak snad tentokrát budeme mezi těmi čtyřmi, co půjdou nahoru.

Už jste si vyzkoušela Kanadu, Spojené státy i Švédsko. Co vám dává hrát v lize juniorů? Spoluhráčky vašeho věku či starší už vůbec neznají, jaké to je hrát s kluky.
Je těžké to porovnávat. Každá liga, co jsem hrála, byla v něčem jiná. Teď s klukama mi to dává hodně, hlavně v té rychlosti. I když je to vlastně nejnižší liga, tak ti kluci jsou pořád rychlí, siloví, a musela jsem se jim přizpůsobit, abych s nimi mohla hrát. Myslím, že to je na podobné úrovni jako liga ve Švédsku nebo univerzita v Americe, ale tou hrou do těla je to jiné.

Jak potom zvládáte přepnout při návratu do ženského hokeje, abyste třeba ten souboj nedohrála? Asi vás to láká, ale musíte tomu rychle zabránit.
Určitě mě to láká, ale prostě vím, že když jdu hrát s holkama, tak se to nesmí. Nedohrávám souboje, v repre nebo i v české ženské lize jsou to zbytečné fauly a rozhodčí to hodně hlídají. Tenhle přechod je v pohodě, prostě si člověk řekne, nedohraju souboj nebo nedám stroma. Ale pak vždycky když jdu od holek hrát zase zpátky s klukama, tak musím dávat větší pozor a ohlídnout se za záda, jestli tam někdo nestojí. Protože někteří kluci to hrají fakt jenom na ty hity a řekla bych, že jsou až prasata. Že hlavně chtějí někoho sejmout.

Není tam hokejovost, tak si to vynahradí tvrdostí?
To ani ne, ale prostě kluci to berou jinak. Když se sundají, tak je to pro ně super. Čekala jsem to ale mnohem horší, že to kluci hrají víc na prasáky. Většina to nehrotí, ale vždycky se najdou nějaké výjimky.

Foto: Karel Švec, Český hokej

Myslíte si, že liga juniorů už je pro hráčky v poli stropem? Že jít do mužů už je nemyslitelné?
Tam je hrozný rozdíl, na jaké úrovni. Já jsem vůbec neviděla ty vyšší ligy. Akademie jsou o něčem jiném, ani nevím, jak vypadá ta druhá liga, co se letos jmenovala extraliga. A do chlapů? Béčko u nás hraje krajskou ligu a někteří kluci za něj chodili hrát, tak jsem si říkala, že bych si to taky ráda zkusila. I kdybych šla třeba jenom na třetinu. Ale už jsou to chlapi, devadesáti- nebo stokiloví, a hrajou to trošku jinak. Nedokážu to říct, ale liga juniorů je asi strop. Je to taková úroveň, kde holka může být klukům rovna. U chlapů už bych si to asi šla jenom zkusit.

Plánujete tedy zůstat?
Teď určitě jo. Já jsem změnila ne hokejové ambice, ale spíš ty životní. Vrátila jsem se zpátky do Čech, studuju vysokou školu. Navíc už mám manželku, máme dva roky po svatbě, a momentálně je moje manželka těhotná, takže očekáváme dítě. Snažím se prolínat hokejový život s tím rodinným, chci zůstat na jednom místě, nejlépe teda v Kadani. Chtěla bych tady i hrát, určitě aspoň do olympiády. Pak se uvidí, co bude.

„Letos chci určitě zůstat v Čechách, už teda jenom kvůli tomu, že v říjnu se nám – doufám – narodí krásný, zdravý dítě a budeme rodina.“

Dalo vám to hokejové putování hodně do života?
Nejdůležitější určitě bylo, že jsem se musela osamostatnit. Začít se o sebe starat a spoléhat sama na sebe, protože ať jsem byla v jakémkoli týmu, tak jsem věděla, že nemůžu zavolat mamce nebo komukoli a říct: Hele, já mám problém, potřebuju s tím pomoct. Musela jsem si všechno vyřešit a zařídit sama. Navíc jsem se výborně naučila anglicky, což beru jako hrozné pozitivum, protože než jsem odletěla do Ameriky, tak jsem pomalu ani nesložila větu. Jsem ráda i za to, že jsem si vyzkoušela žít v různých zemích, s různými lidmi, získala jsem spoustu kamarádů a známých, poznala jsem různé tréninkové metody. Dalo mi to hodně, ale já vždycky říkám, doma je doma. Já jsem fakt strašně šťastná, že teď doma jsem, maximálně si to užívám. Zatím mi zahraničí nechybí, ale nikdy neříkej nikdy. Letos chci určitě zůstat v Čechách, už teda jenom kvůli tomu, že v říjnu se nám – doufám – narodí krásný, zdravý dítě a budeme rodina.

Podřizujete hodně svému olympijskému snu?
Já myslím, že všichni. Už jsme od trenérů z reprezentace dostaly tréninkové plány, které asi všichni dodržují a plní. V únoru budeme hrát doma olympijskou kvalifikaci a každá už to máme v hlavě. Samozřejmě se na to hrozně těšíme a doufáme, že to zvládneme. Letos tomu určitě podřídíme všechno.

„Věřím, že to fakt zvládneme. Že už je tam pro nás to místo přichystané a do Pekingu odletíme.“

Není ve hře i nějaká společná dlouhodobá příprava?
Abych pravdu řekla, nevím. Doufaly jsme v to, že letos odletíme do Kanady (na mistrovství světa), olympiádu si vybojujeme tam a nebudeme muset řešit nějakou kvalifikaci. Bohužel kvůli situaci to dopadlo, jak to dopadlo.

Třeba by to mohlo být na pořadu dne, pokud se kvalifikujete...
Možná. Letos v Americe končí hodně holek, které byly na vysokých školách. Vanišová, Přibylová, Pejzlová... Takže pokud by nezůstaly v ženské NHL, budou se vracet do Evropy. Pokud se kvalifikujeme, nevím, jestli třeba neudělají stejný systém jako Američanky, které tráví tři nebo čtyři měsíce spolu, než se na olympiádu odlétá. Nebo jestli to nechají tak, že každá zůstaneme ve svém týmu. Očekávám, že se to asi nebude řešit, dokud se nekvalifikujeme.

Díky rozšíření olympiády už cítíte, že máte šanci obrovskou, viďte? Že už to prostě musíte udělat...
Jo, já věřím tomu, že to prostě dáme. Že máme takový tým, který to musí dát. A věřím tomu, že i na olympiádě, jestli se tam dostaneme, uděláme velký úspěch. Tým máme skvělý, úžasnou partu a myslím si, že už máme všechny spoustu zkušeností, abychom to dotáhli do úspěšného konce. Samozřejmě to nebude nic lehkého, budeme hrát proti týmům, které nejsou takovými favority na olympiádu, takže na nás bude tlak. Ale věřím, že to fakt zvládneme. Že už je tam pro nás to místo přichystané a do Pekingu odletíme.

Foto: Karel Švec, Český hokej

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz