Ohlédnutí za paralympiádou? Posouváme se. Jsme hokejovější, zní z týmu

Foto: Český paralympijský tým/Jan Malý

Česká para hokejová reprezentace má za sebou jeden ze svých vrcholů, paralympijský turnaj v Pekingu. Po slibném začátku nakonec čeští hráči do bojů o medaile nezasáhli a kvůli prohře s Itálií nakonec skončili na 6. místě.

Jak se turnaj z českého pohledu vydařil?

Na tuto otázku jsme se zeptali špiček českého para hokeje. Za trenérský tým jsme oslovili hlavního kouče českého výběru v Pekingu Jakuba Novotného i jeho asistenta Jana Szturce. Jejich výpovědi navíc doplnil výkonný manažer českého para hokeje Jiří Šindler.

Na nominační tiskové konferenci bylo oznámeno, že s reprezentací kvůli chybějícímu očkování nepojede hlavní trenér Jiří Bříza. Jak se vám s ním dařilo v průběhu turnaje udržet spojení?
Novotný: Volali jsme si po přípravných utkáních. Chtěl vědět, jak kluci vypadají na ledě. Pak jsme si volali i po zápasech s Itálií a Čínou.

Szturc: Po těch hodně důležitých zápasech jsme si volali. Ve spojení jsme byli vlastně celou dobu. Před zápasem s Itálií promluvil Jiří Bříza i k týmu, popřál nám dobrý vstup do turnaje.

Takže promlouval i k týmu?
Novotný: Co víme, tak spíš mluvil k nám, k trenérům. Bavili jsme se o naší hře, o tom, jak to vypadalo, dával nám nějaké tipy nebo postřehy, co viděl z televize lépe.

Bylo oznámeno, že realizační tým s variantou bez Jiřího Břízy počítá, počítali s tím i hráči?
Novotný: Hráči to také věděli, myslím že se to dozvěděli koncem listopadu. Jirka to řekl nám všem naráz, celému týmu. My jsme s tím počítali a kluci taky.

„Bavili jsme se o naší hře, o tom, jak to vypadalo, dával nám nějaké tipy nebo postřehy, co viděl z televize lépe."

V rozhovorech se objevovalo, že s hráči jste v posledních letech intenzivně pracovali. Mohli byste nějak přiblížit v čem konkrétně a jak to vypadalo?
Novotný: Za poslední roky se naše příprava změnila opravdu hodně. Do poslední paralympiády jsme trénovali jednou za tři týdny v Humpolci, kde jsme se potkávali v sedmi, osmi lidech. Byl to spíš takový sraz nadšenců. S tím, jak vznikl celý program okolo domácího mistrovství světa v para hokeji v roce 2019, a s tím, že se program udržel i nadále, trénujeme třikrát týdně od pondělí do středy. Máme tam čtyři ledy a nějakou suchou přípravu i regenerační část kempu.

Szturc: Přibyla navíc teorie, přibyly videorozbory našich tréninků i zápasů cizích týmů a jejich herních systémů. V tomhle je ta příprava daleko intenzivnější.

Šindler: Díky téhle přípravě je český národní tým schopný udržet herní krok s tou, řekněme, top šestkou na světě. V jiném případě bychom nebyli ani na paralympiádě. 

Foto: Jan Malý, parahockey.cz

Takže můžeme říct, že para hokej se za poslední čtyři roky profesionalizoval? Je to to správné slovo?
Šindler: Mluví se o profesionalizaci, a když použiju moderní výraz, hejtuje se, že ta profesionalizace v tom výsledku vidět není. Ale to, co jsem před chvílí řekl, to je zásadní výsledek. Nedá se sice říct, že je to profesionalizace, kdy by to hráči měli jako plnohodnotné zaměstnání, umožňuje jim to ale to, že se tomu sportu můžou věnovat minimálně ty tři dny v týdnu. Hlavně ale program umožnil přípravu a rozvoj. Tato příprava způsobila dvě velmi důležité věci: zaprvé je český národní tým schopný udržet krok se světovou špičkou a zadruhé díky tomuto programu mohlo vyrůst pět absolutně nových hráčů, kteří se za dva roky dostali na světovou úroveň. A to je taky hodně zásadní věc.

Szturc: Já bych to ještě doplnil o paralelu z poslední paralympiády, kde jsem teda nebyl, ale jako laik jsem to samozřejmě sledoval. Na poslední paralympiádě hrály více či méně profesionální týmy Ameriky, Kanady a Koreje, to znamená tři týmy. Na letošních paralympijských hrách už hrály profesionální týmy z Kanady, Ameriky, Koreje, Číny a dá se říct, že i ten náš. Plus Itálie.

Novotný: Italové se tam určitě také počítají, protože dostali fundaci na příští paralympiádu, která bude v Miláně. Nebyli úplně amatérským týmem, ale také neměli rozhodně tak dlouhou přípravou jako my. Ale přípravu na Milán už započali, začali se chystat.

Szturc: Jestli by někdo chtěl zdůrazňovat motiv profesionalizace a srovnával poslední dvě paralympijské hry, tak ať také srovná to, že na poslední paralympiádě profesionálních týmů tolik nebylo. Nejsme to totiž jenom my, kteří se za čtyři roky profesionalizovali, teď už je profesionálních týmů víc.

„Na letošních paralympijských hrách hrály profesionální týmy z Kanady, Ameriky, Koreje, Číny a dá se říct, že i ten náš. Plus Itálie."

Na turnaji v Pekingu jste odehráli pět zápasů. Jak jste spokojení s celkovým herním projevem týmu?
Szturc: Jsem spokojený. Řekněme, že jsme v tom turnaji měli jednu lajnu nových kluků, kteří se zápas od zápasu zlepšovali. Pak jsme měli dvě pětky, řekněme, matadorů, zkušenějších hráčů, kteří si udržovali svůj standard. Tým měl motivaci jasně danou a prohrou s Čínou bohužel o svůj cíl přišel. V posledním zápase se to tak nějak sečetlo, že byť jsme byli hokejovější a byli jsme jednoznačně lepší, tak nám trochu došla energie a možná chyběla i trocha štěstí.

Novotný: Nasčítala se únava, bolístky a zranění z celého turnaje. Ale chtěl bych dodat, že oproti mistrovství v Ostravě v roce 2021, kde jsme měli problémy s nahrávkami, se založením útoků a s komplexnosti naší hry, tak jsme ukázali, že program a to, na čem pracujeme, má smysl. V tomhle jsme byli daleko lepší než v Ostravě v roce 2021.

Šindler: Nedávno jsem poslouchal Roberta Zárubu, a i on sám to velmi kvitoval v první třetině posledního zápasu, když mluvil o nováčcích: že český tým dobře zakládá útoky a že je vidět odvedená práce. Když to srovnám svým pohledem, tak kluci dřív puky opravdu plácali někam, kde se zrovna viděli. Teď si pro všechno už sjíždí, zakládají a všechno je to takové hokejovější. Je na tom vidět práce. Setkáváme se s komentáři, že 6. místo je neúspěch a podobně, ale tohle, co jsme říkali, jsou strašně důležité aspekty, které do budoucna budou držet náš tým mezi těmi lepšími.

Novotný: Doufali jsme, že náš potenciál se ukáže nejenom herně, ale i výsledkově. To se bohužel nesešlo.

Foto: Jan Malý, parahockey.cz

Co považujete za svůj hlavní úspěch na turnaji?
Novotný: Mně se líbil týmový výkon po celou dobu turnaje. Ať už byl jakýkoliv stav, tak se nestalo, že by se kluci rozhádali. Bojovali jsme spolu, drželi jsme spolu a hráli jsme jako tým. Ukázalo se to v zápase s Čínou, kdy tam bylo obrovské odhodlání, abychom dosáhli našeho cíle – dostat se do semifinále.

Szturc: Čína byla obrovská neznámá. Nevěděli jsme nic ani o její přípravě. Jedinou informaci jsme měli od Němců, kteří se s nimi potkali na mistrovství světa skupiny B a nějakým způsobem tam s nimi navázali kontakt. Věděli jsme akorát to, že v říjnu se Číňané zavírají do nějakého sportovního centra a trénují dohromady v nějakých 90 hráčích až do paralympiády. Dostali dva týdny volno na Vánoce a na Čínský nový rok, ale jinak od října dohromady trénovali až do paralympiády. My jsme tady s touhle informací jeli do Pekingu a už v tréninku jsme si o tom povídali s Kanaďany a Američany, že nikdo o nich vlastně vůbec nic nevíme. V té skupině v prvním zápase nám čínští hokejisté ukázali, jak neskutečně fyzicky dobře připravení jsou. A musíme reálně říct, že my jsme je nestíhali, že jsme na ně neměli. O to cennější je pro nás s Kubou (Jakub Novotný, pozn. redakce) potom to, jak se tým dokázal semknout a jak se tou týmovou prací dokázal čínské převaze postavit. Ve čtvrtfinále, být tam trošku toho pověstného štěstíčka, tak jsme mohli projít dál a mohli jsme si povídat o tom, jak skvělý turnaj kluci odehráli.

Šindler: Tam to bylo opravdu o strašný kousek. Bylo to strašně těsné a je veliká škoda, že tu odvedenou práci, o které se bavíme, nemůžeme doplnit i výsledkem. I když to uteklo o strašný kousek.

„Ve čtvrtfinále, být tam trošku toho pověstného štěstíčka, tak jsme mohli projít dál a mohli jsme si povídat o tom, jak skvělý turnaj kluci odehráli."

Takže... Měli bychom Čínu zařadit k velmocím?
Novotný: Tím, že prohráli 11:0 s Amerikou, tak bych je úplně k velmocím neřadil. Ale řadil bych je do výkonnosti Česka, Koreje a asi i Itálie, vzhledem k tomu, že nad námi Italové vyhráli.

Foto: Jan Malý, parahockey.cz

Nakonec z toho na turnaji byly dvě výhry a tři prohry. Nebylo zaděláno na větší úspěch?
Szturc: Já si myslím, že tohle přesně je sport, a proto ten hokej všichni hrajeme. Vyhraje ten, kdo dá víc gólů. Historie se neptá na to, jestli byl někdo lepší, horší a jak to probíhalo. My jsme těch gólů víc nedali, a proto se bavíme o tom, že se to hodnotí velmi těžko.

Posune to v budoucnu tým, když všichni vidí, že historický úspěch jen o kousek utekl?
Novotný: Realizační tým bude rozhodně hladovější. Doufáme, že stejně tak na tom budou i kluci. Že to v nich zůstane, tady ty těsné prohry, kde toho chybělo opravdu málo. Snad je to ještě víc namotivuje.

Szturc: Řekněme, že prohra s Čínou nám v tomhle nepomůže. Ale prohra s Itálii je v dlouhodobějším hledisku přínosem, protože to kluky neukolíbá na vavřínech. Někdo by si mohl říct, že ano, že Čína vyrostla, ale zase jsme v přípravě porazili Koreu a pak jsme porazili Itálii a Slováky. Takže kdyby nebyla Čína, Kanada a USA, tak vlastně zbytek světa máme za sebou. Ale právě nemáme! Oni nám ostatní taky dýchají na záda. Nebo jsou kousek před námi. Tím pádem by z dlouhodobého hlediska pro kluky měla být prohra s Itálií motivací pro silnější práci.

„Z dlouhodobého hlediska by pro kluky prohra s Itálií měla být motivace pro silnější práci."

Co vlastně bylo hlavní zbraní týmu na turnaji?
Novotný: Motivace, odhodlání, to jsem viděl v každém zápase.

Szturc: Hlavní zbraní našeho týmu byla vidina faktu, že odpadl ruský tým – pro ty zkušenější hráče tak byla větší šance sáhnout si na medaili. A tak jsme to od začátku turnaje vnímali, že šance na kov tam je. Motivace medaili získat byla obrovská, o to větší úsilí se vložilo do zápasu s Čínou. O to větší protipól potom byl zápas s Itálii – i v mých očích, jestli jsme pátí, nebo šestí, to už je skoro úplně jedno.

„Motivace získat medaili byla obrovská, o to větší úsilí se vložilo do zápasu s Čínou."

Na co je třeba se do budoucna zaměřit?
Novotný: Jednoznačně na zakončení. Od Ostravy jsme se zvedli v tom, že jsme se dokázali víc dostávat do šancí, ale trápí nás zakončení. Na to se určitě zaměříme, ale samozřejmě budeme dál pracovat na dovednostech jednotlivců, protože jsme se v tom zlepšili, ale svět a tento turnaj nám ukázaly, že nám ještě nějaký krok k absolutní špičce chybí.

Foto: Jan Malý, parahockey.cz

Zápasy, do kterých Češi nastoupili jako favorité, nebyly příliš povedené, mám na mysli zápasy se Slovenskem a ten druhý s Itálií. Čím si to vysvětlujete?
Novotný: Myslím si, že se dokážeme víc vyhecovat na silnějšího soupeře, když do zápasu jdeme jako outsider a když můžeme překvapit. To nám jde rozhodně víc, než když jsme v pozici, kdy bychom měli potvrzovat roli favorita. Těch zápasů se nehraje tolik, aby se tým naučil chystat na každý zápas, tak jako je to třeba v extralize nebo v profesionálních ligách, kde se odehraje třeba 50 a víc zápasů za rok. Doufám, že tohle změníme už jednak tou zkušeností, tím, co se stalo tady, že nás tým Slovenska potrápil víc, než jsme chtěli, a pak tím druhým zápasem s Itálií, který jsme opravdu nezvládli. Z toho jsme se myslím poučili a doufám, že se nám podaří do budoucna hrát víc zápasů, aby na to kluci byli lépe nachystaní a připravení.

Šindler: Já bych možná ještě doplnil, že se projevuje i to, že se za poslední dva roky odehrálo podstatně méně mezinárodních zápasů. Hrálo se prostě málo, takže tyto zkušenosti chybí jak z těch silnějších, tak od těch slabších soupeřů, to se tam určitě taky projevilo. O to víc na nováčcích. To není výmluva, ale je to konstatování skutečnosti, že se opravdu za poslední dva roky vinou všeho hrálo málo.

„Myslím si, že se dokážeme víc vyhecovat na silnějšího soupeře, když do zápasu jdeme jako outsider."

V týmu bylo několik nováčků, jak hodnotíte jejich zapracování?
Szturc: U mladých šlo strašně moc vidět, jak se každý zápas zlepšovali. V prvním zápase s Itálií bylo hodně vidět, jak měli strašně svázané ruce. Pak si dovolovali víc, častěji se dostávali do zakončení a dali i nějaký gól. U mladých byl v průběhu celého turnaje vidět velký růst, bohužel ruku v ruce s tím přišly i některé klíčové okamžiky, ve kterých prostě zkušenost chyběla. Ať už to byl například rozhodující gól s Čínou, kdy se kluci dostali dál v obranném pásmu, než se potřebovalo. Co se týče těch starších kluků, ti si zaslouží určitě velký dík, protože pro mladší kluky byli neskutečnou oporou a vzorem. Veškerým přístupem a tím, jak ten tým spolu fungoval, jak byli schopni rozebírat jednotlivé tréninky, zápasy a každé situace. Prostě to, co dřív nebylo úplně tak často. Kluci se s týmem sžili a chovali se jako příkladní hráči.

Šindler: Tady ti kluci by v žádném případě nevyrostli, kdyby neexistoval reprezentační program. I někteří z těch starších hráčů, kteří tady hráli, by už asi nenastoupili. Takže znovu bych zdůraznil, že díky reprezentačnímu programu nejenom udržujeme krok se světovou špičkou, ale zároveň jsme schopní vychovávat nové hráče.

„Díky reprezentačnímu programu nejenom udržujeme krok se světovou špičkou, ale zároveň jsme schopní vychovávat nové hráče."

Turnaj probíhal za přísných opatření, jak tohle dopadalo na tým, že ani běžné výlety do okolí dějiště her nebyly letos možné?
Novotný: Věděli jsme, do jakých podmínek jedeme. Všichni jsme se na to připravovali a chystali. Myslím, že právě tohle ukázalo naši týmovost i mimo led. Že to nebylo jenom o tom, jak fungujeme na ledě, ale i o tom, jak jsme fungovali na vesnici. To, že jsme společně všichni chodili na jídlo, že kluci chodili ve skupinkách do zábavného centra, že spolu na pokojích hráli karty… Nebylo to tak, že by si každý ležel sám na pokoji, čas jsme trávili spolu.

„Bublina? Myslím, že právě tohle ukázalo naši týmovost i mimo led. Že to nebylo jenom o tom, jak fungujeme na ledě."

Takže je možné říct, že i kvůli těmto opatřením byl český tým tak jednotný?
Szturc: Ano, tím že kluci byli zavření ve vesnici, to bylo tak soudržné. Navíc nemohly nastat žádné takové excesy, že by se nám nějaká skupinka vydala do města a potom nestíhala sraz. Naopak si kluci o to víc vážili toho, že můžou společně čas trávit nějakou aktivitou. Tím spíš je to stmelilo. Nemuselo to být úplně pravidlem, protože jsme si všimli, že u ostatních reprezentací naopak to, že byli zavření ve vesnici, působilo až komicky. Některé týmy byly o dost izolovanější a v rámci svého vlastního mužstva se hráči snažili všem vyhýbat. Skoro to působilo tak, že se bázlivě dívají za roh, jestli tam nepotkají svého spoluhráče. (směje se)

Foto: Jan Malý, parahockey.cz

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz