Parťáci v lavici i na ledě. Z jedné základky se Blümel a Zadina dostali až na MS
Foto: Ondřej Kalát
(RIGA, od našeho zpravodaje) Společně studovali, trénovali i snili. O čem? Že jednou budou reprezentovat Česko. Filip Zadina a Matěj Blümel si tenhle sen splnili, naposledy proti Slovensku se navíc oba prosadili gólově. Kariéra dvou spolužáků z Pardubic je zkrátka propojená.
Filip Zadina je o půl roku starší než Matěj Blümel, oba kluci však mají mnoho společného. Vyrůstali spolu v Pardubicích, seděli v jedné lavici a hráli v jednom týmu. „Rozumíme si jak na ledě, tak i mimo něj,“ říká Blümel, který se o svém příběhu rozmluvil v dvojrozhovoru právě se Zadinou.
Jak byste oba popsali toho druhého?
Zadina: Známe se už od úplných začátků. Blíma je velmi talentovaný útočník, což ukazoval tuto sezonu. Hrál výborně, dělal body a taky dostal smlouvu v Pardubicích. Asi jsme měli dobré trenéry v mládeži, kteří nás posouvali dopředu a dělali z nás lepší hokejisty.
Blümel: Filip je jeden z nejlepších talentů českého hokeje a útočníků, kteří v posledních letech vzešli z Pardubic. Obecně kluk, který má skvělé bruslení a tah na bránu, má také skvělou střelu a hokejové myšlení. To všechno jsou důvody, proč je tam, kde je. A proč hraje v NHL.
Fungovalo by vám to v jedné lajně?
Z: Určitě, úplně v klidu. Oba chceme hrát na puku, jsme rychlí a máme dravost. A to by z nás dělalo dobrou útočnou dvojici.
B: Souhlasím, bylo by skvělé si spolu zahrát. Po těch letech, co jsme spolu vyrůstali… Myslím, že by to i mohlo fungovat, protože Filip umí dát gól a zakončit, já bych pro něj zase dokázal vybojovat hodně puků. Takže s nějakým šikovným centrem by to mohlo fungovat.
Z: Času máme dost, jednou to přijde.
Kdo z vás dvou by bránil?
Z: Oba bychom bekčekovali.
B: No jasně, co kecáš. Úplně vidím, jak z pravého kruhu netrefíš bránu a…
Z: … A celá pětka jede zpátky…
B: … A ty jsi ten desátý vzadu, zatímco já bruslím naplno, protože jsem mladší a musím.
(oba se smějí)
B: Ne, myslím, že by se vracel ten, kdo by byl nejblíže vzadu. Už to není jak v mládeži, kde by si někdo mohl dovolit bránění vypustit.
Do velkého hokeje vás vychovaly Pardubice. Jak vzpomínáte na léta strávená v tamní mládeži?
Z: Jedině v dobrém, prožil jsem tam krásná léta. V dorostu i juniorce jsem měl možnost hrát se skvělými spoluhráči a měli jsme super kolektiv. To mi ukázalo, jak moc mám rád hokej. Pardubice mi v kariéře hodně pomohly.
B: Mládež jsem si samozřejmě taky užil, třeba ještě minulý rok (směje se)… Občas bych se chtěl vrátit třeba do dorostu, kdy jsme měli skvělou partu a řešili jen hokej. Užívali jsme si každý den, byla to skvělá léta.
Co vás dovedlo k úspěchům? Talent, nebo tvrdá práce?
Z: Asi obojí. V Pardubicích jsme měli dobré zázemí, tréninky navíc, na zimák jsme chodili ještě ráno před školou. A také jsme něco navíc dělali doma nebo v posilovně. Pro úspěch jsou to klíčové věci.
B: Talent je samozřejmě důležitý, ale tvoří tak dvacet procent úspěchu. Zbylých osmdesát procent je tvrdá práce, píle, touha a vůle jít si za tím. Nejdůležitější je tvrdá práce a chtíč být každým dnem lepší. V tom nám pardubická akademie hodně pomohla. Mohli jsme častěji chodit na led a zlepšovat se dovednostně. V tuhle dobu totiž umí hrát hokej každý, rozhodují ale dovednosti.
Foto: Markéta Křížová
Jaké zážitky ze školní třídy se vám vybaví jako první?
Z: Naše průšvihy, přísná učitelka matematiky, poznámky (směje se)... Do školy jsme se těšili každý den, celá naše třída byla složená jen z hokejistů. Srandu jsme měli neustále, a to byl také důvod, proč jsme se z ní nezbláznili. Taky bych nechtěl nikoho navádět, ale vzpomínám si, že o přestávkách jsme po sobě házeli víčka od lahví.
B: Mně se zas vybaví jeden nejmenovaný kluk, který přišel do třídy až na velkou přestávku a po patnácti minutách odcházel s poznámkou (Zadina se nařčení brání, oba se smějí).
Z: Já si ještě vzpomínám na florbalové bitvy při tělocviku a fotbalové o velkých přestávkách. Když se s bývalými spolužáky někdy potkáme, tak zavzpomínáme a zasmějeme se nad tím, jaká to na základce byla zábava.
B: Docela bych se tam vrátil. Neměli jsme moc učení a já si toho tolik nevážil. Navíc jsme měli skvělou partu kluků a užívali si každý den. Vybaví se mi pro změnu třídní válka s házením kříd, domů jsem chodil celý bílý a mamka každý den musela prát (směje se).
Jak těžké bylo skloubit školu a sport?
Z: Od doby, co jsem začal trénovat s áčkem, už to bylo náročné. Tréninky zasahovaly do výuky, a tak jsem často chyběl, což jsem pak musel dohánět. Pomáhali mi ale rodiče, chodil jsem i na nějaká doučování. Na střední už jsem pak měl individuální plán, se kterým už jsem se mohl víc soustředit na hokej.
B: Kromě rodičů mi pomáhala i mladší sestra. U mě to bylo těžké, hlavně když jsem jel na nějaký kemp reprezentace. To se dělo spíše až na střední, kdy bylo více reprezentačních srazů a musel jsem si doplňovat látku od spolužáků. Hodně mi na gymnáziu pomáhali.
Matěji, po maturitě jste pokračoval na vysokou školu. To není u extraligových hokejistů typické…
B: Popravdě, je to hodně náročné. Hrát profesionálně hokej a k tomu ještě studovat… Není to lehké, ale rodiče mě ke vzdělání vždycky vedli, takže titul z VŠ bych chtěl mít i kvůli sobě.
Při vaší cestě do národního týmu za vámi stáli právě rodiče, oba vaši otcové jsou navíc spojení s hokejem. Jak moc vám to pomáhalo?
Z: Táta hrál hokej, takže odmalička jsem byl na zimáku. Každý den se mě snažil posouvat. Zároveň mě trénoval a říkal mi, co mám dělat, abych byl lepší a stíhal starší kluky. Rozebírali jsme hokej dopodrobna, i co se týče taktiky, což mi hodně pomáhalo. Mít doma někoho, kdo hokej hrál, rozumí tomu a ví, co všechno obnáší, je určitě plus.
B: Je fajn, když vidím, že taťka se jako rozhodčí dostal na mistrovství i olympiády. Kdybych ho mohl alespoň částečně napodobit, bylo by to skvělé. Pomohlo mi, že se v hokejovém prostředí pohyboval. Taťka mi vždy říkal, abych hlavně vše dělal naplno a nic neošidil. Když viděl, že jsem něco neudělal na sto procent, bylo zle. Ale uměl mě i pochválit.
Nebylo to pro vás i trochu svazující?
Z: Nechtěl jsem o tom přemýšlet tak, že když to hrál on, já bych měl být lepší. Nějaký tlak tam ale samozřejmě byl, hrál v Třinci a byl skvělý hokejista. Jsem rád, že mi pomáhal, ale ve finále už pak záleželo jen na mě, zda se prosadím. Snažil jsem se koukat jen na sebe.
B: Já žádný tlak nevnímal, taťka na mě jen dohlížel, abych vše dělal naplno. A čím jsem byl starší, tím víc jsem to chtěl i já sám. Když jsem třeba přišel někam, kde byli kluci lepší, tak jsem si tlak na sebe vytvářel sám, protože jsem chtěl být jako oni. Ale že by na mě rodiče vytvářeli tlak, to ne.
Proč jste se rozhodli odejít z Pardubic?
Z: V roce 2016 jsem byl draftovaný do kanadské juniorky, ale chtěl jsem tehdy zůstat v áčku v Pardubicích. Dostal jsem smlouvu, podepsal ji, ale bohužel jsem příliš nehrál. Tehdy mi bylo sedmnáct a já jsem potřeboval hlavně hrát, tvořit s pukem, věřit si. Takže jsem sezonu dohrál v juniorce a další rok jsem se rozhodl, že odejdu do Kanady. Že mi tam hokej dá víc než tady v Česku, kde jsem nedostával tolik prostoru. Jsem za to rozhodnutí rád, protože mě to poslalo správným směrem, i díky tomu jsem teď tady. Nechci ovlivňovat ničí rozhodnutí, ale když nemáte podmínky, jako měli třeba Martin Nečas v Brně nebo Filip Chytil ve Zlíně, tak je asi lepší jít tímto směrem. Makat a ukázat se za mořem.
B: Já jsem jel na Memoriál Ivana Hlinky a vůbec jsem nečekal, že by něco takového mohlo přijít. Svými výkony jsem ale zaujal a objevila se možnost jít do Ameriky, vyzkoušet si to. Nechtěl jsem do Kanady, protože jsem měl v plánu u hokeje i studovat, což šlo provést právě v USHL. Když se ta příležitost naskytla, byl bych hloupý ji nevyužít. Jsem za to moc rád, dva roky v zámoří mi hrozně pomohly, naučil jsem se mnoho věcí jak v hokeji, tak i mimo něj.
Foto: Markéta Křížová
Jak hodnotíte úroveň extraligy?
Z: Když máte důvěru trenéra, tak je asi i lepší zůstat. Musíte ale hrát, získávat zkušenosti s pukem a mít kolem sebe hráče, kteří vám pomůžou. Někdy vám to pak může dát i víc než zámořská juniorka. Je to ale hodně individuální. Extraliga je každopádně kvalitní soutěž, vrací se sem hráči ze zahraničí… Úroveň soutěže jde podle mě nahoru a pokud se kluci prosadí, tak jim to do budoucna ohromně pomůže. A tím pádem extraliga získává lepší hokejisty.
B: Já to tolik srovnávat nemohu, v Americe jsem hrál jen v juniorské soutěži. Do seniorského hokeje to ale byl určitě velký skok. Respektive, je složité si zvyknout, pokud hrajete pár minut na zápas, jen pár střídání. Když jsem takhle hrál loni, tak mi extraliga přišla jako hrozně těžká soutěž. Čím víc času na ledě mám, tím víc si ale věřím na puku a můžu si více dovolit. Pokud se tedy trenér nebojí dát prostor mladým hráčům, tak je to jenom dobře. Když se mu nebojí dát důvěru, hokejista mu to splatí.
Myslíte, že český hokej zaostává za světem?
Z: Je těžké se vyrovnat tak velkým zemím, jako jsou Amerika a Kanada. Ale podle mě obnovujeme tým a do NHL dostáváme více mladých hráčů do vůdčích pozicí. Těžko říct, kdyby mohli přijet ti nejlepší z NHL, tak by konkurence byla zase úplně jiná. Často je to tedy jen o složení týmu. Myslím, že se zlepšujeme a v budoucnu budeme ještě lepší.
B: Je těžké to hodnotit. Nemyslím, že úplně zaostáváme. Ale co tady třeba chybí, jsou akademie jako v Rusku. Nebo projekt, co mají Američani. Myslím, že jim to pak produkuje hotové hráče pro NHL, protože tam trénují spoustu dovedností, můžou chodit na led, kdy chtějí, a můžou se kdykoli zlepšovat. V Česku to trochu chybí, trénink je daný na hodinu a po zbytek dne se na led nedostanete. Další věc, proč v mládežnických kategoriích berou medaile: celý rok hrají pospolu. My se sejdeme jednou za měsíc, takže toho nenatrénujeme tolik a v zápasech je to pak znát.
Co říkáte na to, že jste se sešli i v národním týmu dospělých?
Z: Oba jsme na prvním mistrovství a jsme za to moc rádi, tím spíš že tu můžeme být spolu. O to více je to jedinečné. Můžeme ukázat, co v nás je, dva kluci z Resslovky (ZŠ Josefa Ressla, pozn. red.). Být na mistrovství za Česko je sen a bylo by to ještě hezčí, kdyby se nám povedlo udělat úspěch.
B: Pro mě je to taky sen, už když jsem byl malý a táta byl v televizi, věděl jsem, že na MS si chci zahrát. Že to přišlo takhle rychle, je skvělé. Ještě navíc s Filipem, se kterým jsem vyrůstal v Pardubicích. A teď spolu za národní tým hrajeme na MS. Jsem vděčný, že tady mohu být. A věřím, že najdeme vnitřní sílu a uděláme dobrý výsledek.
Z Pardubic tu ovšem nejste jediní reprezentanti.
Z: Je tady víc Pardubáků – Ráďa (Lukáš Radil), Zohy (Tomáš Zohorna), Špágr (Michael Špaček). Je fajn mít tady kluky, které už známe. Je to příjemnější, můžeme se cítit skoro jako doma v Pardubicích. Na druhou stranu jsme tu ale poznali i jiné super kluky z extraligy nebo z Evropy.
B: Je tady taková malá pardubická kolonie (směje se). Pro mě bylo fajn jet na MS a někoho už znát. S ostatními jsem se ale znal i z předchozích reprezentačních kempů. Nebo jsem je potkával v extralize. Takže jsem nešel do neznáma.
Máte za sebou i působení v mládežnických reprezentacích. Liší se od nich nějak dospělá reprezentace?
Z: Asi tím, jak je sledovaná. Například na dvacítkách je sice na hráče taky tlak, na druhou stranu si ale lidé řeknou, že jsme dost mladí a vyhrávat se ještě naučíme. V seniorské reprezentaci už od vás ale očekávají mnohem víc. Čeští fanoušci jsou poměrně kritičtí, občas i více, než je zdravé. Na druhou stranu to k reprezentaci patří, hrajeme za Česko a chceme udělat super výsledek, nepřijeli jsme si jen tak zahrát.
B: Určitě tam rozdíly jsou. Osmnáctky moc lidí nesleduje a dvacítky jsem sice hrál v Česku, takže byly hodně sledované, ale s dospělým MS se to nedá srovnávat. Do té doby to byl vrchol v mé kariéře, ale tohle mistrovství je pro mě nejvíc.
Jaké jsou vaše další cíle v kariéře?
Z: Já už jsem dosáhl svého prvního cíle, když jsem se udržel v prvním týmu Detroitu v NHL. Teď už bych se chtěl jen zlepšovat a pomáhat mužstvu víc a víc, abychom se dostali zpátky do play off a hráli hokej v pohodě, aby nás bavil. Největší cíl je tedy zapracovat na sobě, abych byl ještě lepším hráčem a pomohl tím spoluhráčům.
B: Můj cíl je zahrát si někdy v NHL. A každodenní zlepšování se s tím souvisí. Chtěl bych být dokonalejší v detailech, které utváří hokejistu. A taky se stát trochu komplexnějším hráčem. To jsou mé osobní cíle, ale já bych především chtěl něco vyhrát. Za tuhle sezonu jsem potkal hodně kluků, kteří už v kariéře něco vyhráli. A je úplně skvělé, když o tom mluví, hrozně moc bych to chtěl zažít. Ať už je to extraliga, MS, nebo něco jiného. Chtěl bych udělat nějaký velký úspěch.
Share on Facebook
