Patrik Rimmel vypráví. Co se stalo, když se v kabině objevil hráč omylem?

Foto: hc-havirov.cz

Je jednou z ústředních postav znovuzrození havířovského hokejového klubu. Patrik Rimmel v AZetu působil coby hráč a po konci aktivní kariéry se plynule přesunul do kanceláře. Suma sumárum strávil na severu Moravy devět let. V otevřeném rozhovoru vypráví o práci manažera, vzpomínkách nebo vtipných příhodách.

partneři českého hokeje

V minulých dnech jste po dlouhých letech skončil coby manažer a zároveň asistent trenéra v Havířově. Jak se za touto štací budete ohlížet?
Určitě kladně. Bylo hodně fajn věcí: a to jak výsledky na ledě, tak i lidé kolem. Samozřejmě byly někdy i mraky, ale nebylo jich moc.

V klubu jste působil opravdu dlouhou dobu. Nejdříve jako hráč a posléze jste se přesunul do kanceláře, potažmo na střídačku. Bylo i tohle důvodem vašeho konce? Chtěl jste po takové době zkusit něco nového?
Jak už bylo zmíněno, domluvili jsme se tak. Vyplynulo to i tím časem. Je možné, že ta změna pomůže jak mně, tak klubu. Sám za sebe můžu říct, že časově to bylo opravdu hodně náročné, ale když člověk dělá něco, co má rád, tak na čas nehledí. Na druhou stranu, jinde jsem ten čas zanedbával, a to teď můžu napravit.

Do kanceláře jste se přesunul plynule po konci hráčské kariéry. Bylo to vaším záměrem, nebo se věci prostě tak vyvinuly?
Už jsem na jedné štaci pomáhal s určitými věcmi a cirka od roku 2005 provozoval prodejnu se sportovními věcmi. Od dalšího roku pak hokejovou školu. Všechny tyto věci se pracovně prolínají s manažerskou funkcí, která samozřejmě nese další a další věci, ve kterých se člověk den co den zdokonaloval a učil.

Co je složitější: kariéra hráče, nebo manažera?
Hráč má víceméně na starost jen sebe, aby se připravil fyzicky a mentálně na svůj výkon. Manažer se stará s dalšími lidmi o celý klub. Takže je potřeba, aby se to soukolí celé točilo správným směrem. Ne vše může ovlivnit sám. Psychicky a časově je daleko větší zápřah práce manažerská.

„Hráč má na starosti prakticky jen sám sebe. Psychicky a časově je mnohem náročnější práce manažera."

Často slýchám, že jakékoli manažerské prostředí připomíná tak trošku „sraz žraloků“. Je takhle branže opravdu tolik nesmlouvavá?
Je to jak kdy. Někdy je třeba být nad věcí, jindy je potřeba přitvrdit. A ano, žraloků, kterých plave okolo vás, je hodně. Nicméně většinou se mezi manažery, majiteli, hráči, agenty a zaměstnanci svazu všichni známe a za tu dobu už víme, co se dá od druhé strany čekat. Někdy vás samozřejmě něco trochu překvapí. Je potřeba být pořád ve střehu.

Na co jste si vy osobně musel jako manažer nejvíc zvykat?
Je toho víc. Například řešíte, jestli dát smlouvu hráči, který měl nedobrou sezonu. A hráč, agent, někdy i rodič vám tvrdí opak, že je dobrý a za vše může trenér nebo spoluhráči... Pak taky to, že ne vše, co se domluví, platí. Zvykat si na to nejde a nikdy si nezvyknu, ať budu kdekoliv. Ale lež jako taková je praktikována rok od roku více, a to v celé společnosti. Možná to, co se teď odehrává ve světě, toto trochu omezí.

Vidíte tedy lež a faleš jako velký problém?
Je to v dnešní společnosti na mnoha místech normální, ale já opravdu nesnáším, když člověk řekne svůj názor na věc a za chvilku někde jinde řekne úplný opak. Faleš celková mi zvedá žaludek. Ale je to o lidech. Nemyslím, že jim samotným to dělá dobře a jsou sami se sebou šťastní.

Předpokládám, že z pozice manažera jste často jednal s různými hráči a jejich agenty. Můžete prozradit nějakou zajímavou či vtipnou historku?
Vybavuje se mi zrovna jedna spíše smutná. Jeden nejmenovaný hráč, který měl zhruba 22 let, neuspěl v létě na zkoušce. Jeho otec mi pak volal asi třicetkrát za týden, proč jsme si ho nenechali. Jindy se hráč nevešel do sestavy a přišel si za mnou stěžovat, že je tam daleko víc horších hráčů, kteří hrají, Tak mu říkám: Půjdeme do šatny, řekneš, kdo je horší a budeš hrát místo něho. Najednou byl klid.

Foto: Dalibor Durčák, hc-havirov.cz

Vtipná historka by nebyla?
Ale přece jen jo. Ráno přijdu do šatny a trenér se mě ptá: Jsi mi neřekl, že přijde někdo nový. Já na něho koukám... Pak vidím novou tvář, jak si vybaluje bágl. A říkám tomu hráči: Kdo tě tady poslal? On mi říká, že jeho trenéři. Tak jim volám, co to znamená, a oni záchvat smíchu. Řekli mu, že hraje druhý den v Přerově s Havířovem, jenže měl hrát za Přerov. Takže si věci zase zabalil a odpoledne hrál proti nám. 

„Přišel jsem do kabiny, tam byl hráč, který si vybaloval výstroj. Řekli mu, že má hrát v Přerově s Havířovem. Jenže to mělo být za Přerov, tak si zase zabalil a odpoledne hrál proti nám."

Jak vlastně takové jednání s hráči probíhá? Často je to asi takový poker, že? Jinými slovy hra nervů...
To někdy ano, ale už se známe, takže víme, co od sebe můžeme čekat. Když řeším s agenty hráče, tak jim řeknu typ hráče, jakého hledám. Tím myslím pozici v týmu, zkušenosti, povahu a tak dále. Oni mi nějaké nabídnou a pak řešíme cenu. Ale agenti už ví, s kým volají, do jakého klubu a kolik můžou očekávat. Takto stejně je to mezi kluby, když řešíme výměny, uvolnění a podobně.

Je nějaké manažerské rozhodnutí, které byste s odstupem času udělal jinak?
Některé věci bych udělal méně diplomaticky, ale v tu chvíli jsem se tak rozhodl bez ohledu na následky. Vždy to bylo tak, aby to bylo podle mě nejlepší pro klub, respektive tým. Takže bych to tak udělal opět. Ale chyby byly a určitě ne jedna. Trénovat mně dost bavilo a naplňovalo, ale můj subjektivní názor je, že manažer, který má na starost vše kolem chodu klubu, tedy nejen sportovní část, by zároveň neměl být trenérem. Ale tak tomu je a ještě bude ve více v klubech, protože všude se bude počítat každá koruna.

„Trénovat mě bavilo a naplňovalo, ale můj osobní názor je, že ten, kdo má na starosti chod klubu, by trenérskou práci dělat neměl. V klubech se ale počítá každá koruna."

Zmiňujete vaše trenérské působení. Jak jste to měl coby trenér a zároveň manažer nastaveno?
S Jirkou Režnarem a hráči jsme to měli nastavené jasně. Byli jsme kamarádi, pokud tedy vše klapalo a dělalo se, jak mělo. Pokud si někdo náhodou začal dělat nějaké svoje věci, tak jsme zakročili. Pokud to pokračovalo i přes domluvy a hráč si nedal říct, tak prostě skončil. Vyčistilo to pak vzduch i v šatně.

Došlo za ty roky k momentu, kdy jste kabině nastavil nějaká ultimáta?
Jednou nebo dvakrát k něčemu takovému došlo. Ale já sám nejsem zastáncem nějakých výhrůžek, vždyť nám všem přece šlo o dobro týmu a jeho výsledky. Byli jsme spojenci, ne soupeři.

Pomohla vám kombinace trenérské a manažerské práce k tomu, abyste si o hráčích udělal lepší obrázek?
Je to tak. Jste s hráči v denním kontaktu, takže o nich víte daleko více než seshora. Na druhou stranu jste s nimi větší kamarád, než kdybyste dole nebyl, a to zase až taková potřeba v této funkcí není.

„Jsem moc rád, že jsem si v Havířově mohl zahrát se synem. Zpětně bych ho ale nevzal. Nebyl to takový hráč, aby mohl být rozdílový. Dnes má dva roky do konce právnické fakulty a já jsem na něj pyšný. Víc, než kdyby byl průměrným prvoligovým hráčem."

Za vašeho působení se v Havířově vystřídalo hned několik hlavních trenérů. Třeba Jan Daneček, Jiří Režnar nebo Štefan Mikeš a Martin Janeček.
Honza Daneček je zkušený trenér, Havířovák, za kterým celý tým stál. Pišta má také hodně odtrénováno, a to v hodně dobrých soutěžích. Udělal tady dost práce. Lidsky je to dobrý chlap. Martin trénoval mládež a tady v chlapech začínal, také strašný nadšenec. Jen musel zapracovat na psychologickém přístupu k hráčům a zvyknout si na rozdíl mládež versus muži. Podle mých informací se v tomto posunul.

Foto: Jiří Mokrý, hstrebic.cz

Sever Moravy je chudším regionem. Jak dlouhá vám zabralo jednání s potenciálními novými partnery?
Kolem Havířova je z jedné strany extraligový Třinec a z druhé Vítkovice a fotbalový Baník. Hned vedle je fotbalová Karviná. Takže velké firmy, co na to mají a chtějí být vidět ve sportu, se soustředí hlavně tímto směrem. I tak jsme partnery měli a nebylo jich málo, ale určitě by byla potřeba je třeba znásobit. Většina jednání byla o kamarádských vztazích a o možnostech sponzora klubu pomoct, protože ne vždy rozhodlo, jaká byla daná sezona. Když se firmě ekonomicky daří, tak třeba i přidá, když ekonomicky stagnuje, tak podporu zanechá nebo ubere, to je normální.

Z Havířova odešla během let celá řada hráčů do extraligy. Velkou kariéru udělal třeba Robert Říčka. Jste s nimi pořád v kontaktu?
Tak, že bych si s nimi pravidelně psal nebo volal, to ne. Ale když se potkáme, tak si máme co říct. No a v létě na fotbalovém nebo tenisovém turnaji dáme i pivo. Někdy jsme si volali i ohledně hráčů.

Vy sám jste si v AZetu zahrál se synem Mikulášem. Jaké to bylo?
Bylo to fajn. Myslím, že každý by toto chtěl zažít a zdaleka ne každému se to poštěstí. Je to nějaký rok, ale do týmu bych ho zpětně nevzal. Chyba byla vzít ho do týmu na žádost trenéra. Byl hodně mladý a nebyl to hráč, který by mohl být rozdílový. Poté odešel do Šumperka a já se následně opět nechal přemluvit člověkem z klubu, ať ho vezmu zpět. To byla ještě větší chyba. Ale vše špatné je k něčemu dobré – i díky tomu po další sezoně ukončil kariéru a momentálně mu chybí poslední dva roky právnické fakulty. Za to jsem rád a jsem na něho pyšný. Víc, než kdyby byl průměrný prvoligový hráč.

„Měli jsme nabídku, abychom fungovali jako farma Třince. Ve Frýdku to funguje dobře, ale pro nás byla důležitá identita našeho vlastního klubu."

V roce 2015 jste dostal nabídku od Třince, který chtěl udělat z Havířova prakticky svoji farmu. Tu jste odmítl. 
Ano, teď už to není tajné. Věděli jsme o tom tři lidi v klubu a s Třincem jsme na jejich žádost jednali. Bylo by asi víceméně ekonomicky o klub postaráno. Třinec udělal s tím, že má svou farmu, velice dobře. Starší hráči po zranění a mladí se mají kde vyhrávat pod dohledem starších, kteří v případě potřeby také pomůžou v A-týmu. Frýdek hrál na chvostu druhé ligy, chodilo tam 200 diváků a bylo to pro ně vítězství. AZet je tradiční klub, hrdý na své město, fanoušky, odchovance i soudržnost – a toto by více méně zaniklo. Dopadlo to tak, jak mělo. My jsme zvládli i bez statutu farmy hrát hodně dobrou roli na hokejové mapě, a to jak v mužích, tak v mládežnických kategoriích.

V Havířově se zároveň natáčela první řada seriálu Lajna. Jakým způsobem tehdy probíhala jednání s producenty?
Prvně to schválilo město, je to jejich zimní stadion. Bylo jasné, což se v seriálu potvrdilo, že ne vždy se bude o městě mluvit v rukavičkách. (usmívá se) Ale celkově to dopadlo, jak dopadlo. Podle ohlasů určitě dobrá věc.

A co spory ohledně vyloučení nejen vašich juniorů z extraligy? To vám asi sebralo hodně sil…
Věřím, že nás tři kluby většina chápe. Ano dopadlo to tak, že jsou na tom tratní momentálně všichni, ale cítili jsme to tak, že je potřeba se ozvat. Že to došlo tak daleko, je škoda pro všechny. Více bych toto téma nechtěl rozebírat.

„Vzhledem k ekonomické krizi bych všechny soutěže směrem dolů uzavřel na dva až tři roky. Je možné, že se z 1. ligy stane poloprofesionální soutěž, kdy hráči budou chodit do práce."

Zpět tedy do současnosti. Celá společnost momentálně řeší dopady koronaviru. Jak dlouho se budou podle vás sportovní kluby s tímto zásahem vyšší moci vyrovnávat?
Pevně věřím, že se začne v září hrát. Naší cestou odchovanců a mladých hráčů půjdou téměř všichni. Bylo by vhodné na dvě až tři sezony uzavřít soutěže směrem dolů, protože většina týmů bude muset opravdu hodně šetřit. Jsem většinou optimista, ale je možné, že ne všechny týmy soutěže hrát budou nebo je dohrají. Ve firmách, městech i krajích bude potřeba každá koruna na nejzákladnější potřeby chodu měst, státu, ekonomiky ve všech sektorech. Bude potřeba daleko víc dbát na fanoušky, aby byla podpora od nich. Nabízet jím více a více zábavy, oni to pak vrátí jak podporou v hledišti, tak nákupem permanentek, vstupenek, útratou v bufetech a nákupem merchandisingu. Na druhou stranu poroste nezaměstnanost, takže je otázka, jak bude pro diváky sport dostupný, Ale během dvou až tří let se vše vrátí k normálu. Soutěž ale možná nebudou hrát všechny týmy a budou větší rozdíly mezi kluby. Na postup nebude reálně myslet nikdo. Možná rozdělit na Východ, Západ a ubrat počet utkání, ať se ušetří na cestování, ubytování a celkově se sníží náklady. Možná bude potřeba udělat z 1. ligy poloprofesionální soutěž. Hrál jsem v Norsku nejvyšší soutěž a vím, že Norsko jako země je na tom ekonomicky hodně dobře. Hráli se mnou v týmu jak Norové, tak Švédové a Finové a ti sami chtěli chodit i do práce. Něco se naučíte, poznáte nové lidi, navíc hodí se každá koruna – tenkrát norská. (usmívá se) Takže je možné, že toto se dostane i k nám. Za mě to není vůbec špatná věc. Ne všichni po konci kariéry můžou být trenéři, kustodi, maséři, a tak už by aspoň měli něco za sebou. Bude záležet, jak budou kluby podporovat města a kraje. Partneři globálně svou podporu omezí, někde i zmrazí.

Už přemýšlíte o tom, jaké budou vaše další plány?
Nějaké věci jsou rozdělány, některé jsou pozastaveny a některé padly, což je v momentální situaci logické. Láká mě si zkusit i něco jiného než hokej. Jestli budu pokračovat v hokeji, nebo v jiném odvětví, ukáže čas. Hokej dělám od pěti let a jsem do něho blázen. Teď je hlavně potřeba, aby se co nejdřív vše vrátilo co možná nejvíce do normálu a celá společnost zase začala fungovat. Myslím, že to u nás jde správným směrem a brzy se bude vše otáčet k lepšímu. Doufám, že tato situace nás všechny přibrzdí a začneme si víc vážit takových normálních, obyčejných věcí.

Foto: hc-havirov.cz

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz