Petr Míšek vlétl do reprezentace jako kometa, žloutenka ho ale záhy poslala mimo mantinely

23. září 2008, 14:52

Václav Jáchim

Prožil neobyčejný vzestup. A ještě rychlejší pád. Petr Míšek patřil k největším překvapením začátku ligové sezony 1980-81. Vytáhlý obránce Českých Budějovic prožil první kompletní rok mezi elitou, už po několika zápasech hrál poprvé za reprezentaci. Na jaře 1981 získal bronz z mistrovství světa ve Švédsku, koncem prázdnin téhož roku se připravoval na Kanadský pohár. Jenže očekávaný zámořský turnaj už nestihl. "Doktoři nám brali krev a můj test odhalil, že jsem přechodil žloutenku typu B," vzpomíná na jednu z nejsmutnějších zpráv, jaké kdy slyšel.

Jágr Chance liga

Progresivní bek s dobrou střelou musel zapomenout nejen na Canada Cup, ale také na další aktivní kariéru! "Z Teplic, kde měl tehdy nároďák soustředění, jsem nejel do Kanady, ale domů. Následovala vyšetření a léčba. Žloutenka typu B je velmi nebezpečná, zpočátku to vypadalo, že si dám jen určitou přestávku. Pár měsíců, možná rok," vypráví.

Míšek chodil na pravidelné kontroly a milovaný sport sledoval z povzdálí. "Pořád jsem měl určitou naději, že se budu moci vrátit. Nebylo to tak, že bych skončil hned. Zhruba po roce mi lékař naznačil, že bude lepší, když hokeje nechám. Riziko bylo dost velké. Kdo ví, co by se stalo, pokud bych pokračoval. Takže jsem se rozloučil. Sice to nebylo příjemné, ale zase jsem díky tomu začal dřív trénovat. U hokeje jsem zůstal v jiné roli," pokračuje.

Když se ohlédne za osobní bilancí, může se pochlubit mimořádným počinem. Snad jen Radek Martínek vlétl do národního týmu tak rychle. Petr Míšek sehrál první zápas za Motor v sezoně 1978-79, další sezonu strávil ve Vimperku. "Poslal mě tam Pepík Horešovský, moc se mi nechtělo. Ovšem národní liga mi pomohla," kvituje s odstupem.

Konečně máma ví, že jsi tady!

Následoval zmíněný ročník 1980-81. Míšek nastupoval v lize většinou vedle Františka Jouna, nasázel dohromady 10 branek. Jeho celková bilance v nejvyšší soutěži činí 44 zápasů. Brzy se dostal do reprezentace. "Luděk Bukač mě povolal v prosinci 1980 na zápasy proti NDR a Finsku. Zůstal jsem v týmu i pro šampionát ve Švédsku."

Z jediného mistrovství světa si přivezl domů bronzovou medaili, německému soupeři vstřelil také svůj jediný gól na mezistátní scéně. "Mám tu situaci pořád před očima. Přihrával mi Dárius Rusnák a puk z mé hokejky skončil v bráně. Když jsem přijel ke střídačce, Ivan Hlinka mi povídá: Konečně máma ví, že jsi tady!" připomíná s úsměvem.

Petr Míšek se dostal k hokeji malinko později než ostatní. Coby aktivní dítě zkoušel spoustu sportů. "Nejdřív jsem dělal kanoistiku. Pádloval jsem po Vltavě, ale nebyvilo mě to. Na zamrzlém slepém rameni jsem s klukama hrával hokej, do klubu jsem se ale dostal asi až ve dvanácti letech. Oslovil mě Vlastimil Hajšman, bývalý vynikající útočník. Učil na strojní průmyslovce, kde moje maminka dělala sekretářku. Pan Hajšman mi nabídl, jestli to nechci zkusit," popisuje.

Chtěl a u hokeje zůstal dodneška. I když coby aktivní hráč musel po onemecnění žloutenkou předčasně skončit. Zbývají jen spekulace, kam to mohl sympatický Jihočech dotáhnout. Svět mu ležel u nohou, patrně by patřil k oporám reprezentace. Všimla by si jistě i zámořská NHL, ačkolii počátkem 80. let tam mladí Češi oficiálně nemohli.

Žloutenka a konec s hokejem? Mohl jsem dopadnout mnohem hůř

Ovšem Petr Míšek podobné úvahy neřeší. Jako pozitivní člověk kouká dopředu a v minulosti se pitvat nehodlá. "Prostě to takhle dopadlo. Někdo se vážně zraní, jiný má štěstí víc. Dodnes nevím, kde jsem se nakazil. Měl jsem štěstí, že mi na nároďáku brali krev. Býval bych dopadl mnohem hůř," říká racionálně.

Odchod ze scény byl bezpochyby bolestný. Když dvaadvacetiletému úspěšnému sportovci vezme osud nejmilejší činnost, je to vždycky složité. Ale Míšek nečekal na zázrak, se stejnou zarputilostí se pustil do jiné činnosti. "Při hokeji jsem studoval budějovickou pedagogickou fakultu. Později jsem přešel na pražskou FTVS." Po žloutence také musel přísně dodržovat životosprávu. "Smažený řízek jsem neměl snad patnáct let. Nesmím tvrdý alkohol, občas si dám dobré víno. Ale pivo skoro nepiju," konstatuje.

Během studií v Praze se dal na trenéřinu. "Začínal jsem na Slavii u Zbyňka Zavadila, později se zranil Vláďa Kolek a já šel místo něho ke sparťanské juniorce. Byl to ročník 1968 a na závěrečném turnaji v Banské Bystrici jsme vyhráli titul. Mužstvo jsme měli jako hrom. Franta Kučera s Martinem Hostákem rovnou z Bystrice odjížděli do Tater na soustředění dospělého nároďáku," komentuje na dnešní poměry neuvěřitelnou záležitost.

Poté vedla Míškova cesta poprvé na hokejový svaz. "Karel Gut se Slávou Lenerem mi nabídli místo u reprezentační šestnáctky. S klukama ročníku 1973 jsem byl tři roky a na jaře 1991 se nám povedlo vyhrát mistrovství Evropy osmnáctek na Slovensku. Moc rád na to vzpomínám. S kolegou Jánem Šimčíkem jsme měli v týmu výtečného brankáře Milana Hniličku a kvalitní beky. Frantu Kaberleho, bratry Hamrlíky, Honzu Vopata a další. Z útočníků se moc kluků neprosadilo, vlastně jen Róbert Petrovický,"  vrací se k jednomu ze svých největších trenérských úspěchů.

Dva roky ve Finsku, nyní šéftrenérem mládeže hokejového svazu

Další dvě sezony strávil Míšek na severu Evropy. "Šel jsem do finské Tappary Tampere, kde jsem vedl juniorku. Bylo to tam fajn. Zdokonalil jsem se v angličtině, umím i částečně finsky. Se zahraničními studenty jsme tam chodil dvakrát týdně na univerzitu. Od té doby mám mimochodem také v oblibě saunu," usmívá se.

Poslední životní etapa je v Míškově případě znovu spjata s hokejovým svazem. Služebně nejdéle působící ze současných zaměstnanců je šéftrenérem mládeže, většinu času tráví v kanceláři. "Mám na starost veškerou přípravu a zázemí výběrů od 16 do 20 let i ženských týmů. Vyřizuji ubytování, transport, spoustu dalších věcí - a to i v případě soupeřů, kteří k nám přijedou. V mé náplni jsou i sportovní třídy, kterých je 57. A podobně," vypočítává.

Původně si myslel, že se časem vrátí k trénování. "Ale nedošlo na to. V mém trenéřském životě to bylo střídavě oblačno. Jednou se dařilo, podruhé ne. Nebylo to ono, raději jsem dal přednost jiné práci. Je možná víc organizační, ovšem mě to naplňuje. Cestuju na semináře, na turnaje. Vím, že třeba Lojza Hadamczik se těšil na návrat do klubu, ale já mám jiný pohled. Nejsem na to zřejmě ten správný typ trenéra," přiznává.

V současnosti Míšek mimo jiné působí coby generální manažer národního týmu dvacetiletých, který v prosinci čeká mistrovství světa v Kanadě. Při této příležitosti potká řadu známých z nejrůznějších končin planety. "Hodně blízko mám k Luďku Bukačovi, mým přítelem je Američan Lou Vairo, těsné vztahy udržuju s trenéry ze Švédska či Finska. Vždycky je rád vidím," tvrdí.

Vrátí se pražský Jihočech zase ke kořenům?

Aby nevyšel ze cviku, dojíždí trénovat do Letňan mládež. "Nemám moc času, vyjde mi to jednou týdně. V Letňanech působí Zbyněk Zavadil a já mu vlastně vracím to, že mi před lety pomohl. Dělám tam beky," hlásí. Hokeji se v útlém věku věnoval  také Míškův syn. "Sportoval, hrál i fotbal, ale lépe mu šla škola. Letos dokončil bakalářské studium psychologie ve Velké Británii," dodává spokojený tatínek.

Petr Míšek kdysi podporoval syna ve sbírání hokejových kartiček, navštěvoval s ním burzy sběratelů. "Máme doma šest albumů, zrovna nedávno jsem jimi listoval. Syna už hokej moc nebaví, ale ty kartičky nedá," upozorňuje. Rozhodně není smutný, že se potomek nepotatil. "Narodil se v době, kdy já už aktivně nehrál. Syn mě tedy nemohl vidět. Kdybych v kariéře pokračoval, možná by mě následoval, měl by příklad. Ale to už je teď jedno," dodá s nadhledem.

Pokud má volno, vyráží z víru metropole do rodných končin. "Máme chalupu u Třeboně, tam je můj ráj." Seká trávu, opravuje, co je potřeba. Užívá klidu. "Pocházejí odtud rodiče, mám tam kořeny. Zatím žijeme s manželkou v Praze, ale třeba se jednou v důchodu vrátím na jih Čech. Nebo i dřív. Uvidíme," naznačuje chlapík, který v březnu příštího roku oslaví padesátiny.

Ještě po letech ho občas někdo pozná. "Přijdu do banky nebo někam do obchodu u nás na jihu, a když řeknu jméno, pár lidí se zeptá, jestli jsem nehrál hokej. Mám pokaždé radost," přiznává. Na staré časy moc nevzpomíná. Někdy však přece. "Povedlo se mi od Švédů získat záznam utkání z MS 1981, kdy naše reprezentace hrála proti Tre Kronor. Koukal jsem se však jen chvíli. Sebe jsem viděl krátce, připadalo mi hrozné, jak hraju, co tam předvádím. Možná si to někdy pustím celé, ale zatím jsem to nevydržel," směje se závěrem.

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz