Pískal finále paralympiády. Velký úspěch! ví Vaněk. V čem jsou specifika u para hokeje?
Foto: Osobní archiv Jana Vaňka
Český sudí Jan Vaněk byl nominován na paralympijské hry v Pekingu, kde se jako čárový rozhodčí podílel na všech zápasech skupiny B. Odměnou za vynikající výkony bylo českému rozhodčí svěřeno i semifinálové a následně finálové utkání mezi výběrem Kanady a Spojených států.
Jak se na olympiádu nebo paralympiádu chystají hráči, to je známé, jak se ale na velký turnaj chystá rozhodčí?
Moje příprava byla vlastně podobná tomu, jakou absolvují i hráči. Je potřeba být připravený zejména fyzicky, v tom mi pomáhá běžná rozhodcovská práce, takže zase nic tak speciálního to nebylo. Spíš to bylo o té mentální přípravě, o tom, že člověk tam jede podat co nejlepší výsledek, aby vzorně reprezentoval svoji zemi a českou rozhodcovskou školu.
Studoval jste si i soupisky jednotlivých týmů, abyste byl připravený na hráče a jejich běžné fauly?
To vlastně ani není potřeba, protože ti hráči se tam zpravidla moc nemění, většinou tam zůstávají takových deset nebo i patnáct let. Spíš je třeba se připravit trochu na pravidla, která se třeba na paralympiádě trochu liší od pískání u nás, ale není to nic zásadního. Je jen potřeba to mít všechno nastudované a být připravený.
Pískáte lední hokej i para hokejovou českou ligu. Obojí se samozřejmě hraje na ledě, ale odlišnosti v obou sportech jsou. V čem jsou největší rozdíly pro vás pro rozhodčí?
Zásadním rozdílem je to, že v para hokeji nemáte hráče v úrovni očí, ale sedí na ledě na sáňkách, vlastně hned pod vámi. Je třeba se pak víc soustředit na hru. Na to, kam a jak se díváte. V para hokeji dochází třeba často i ke kolizím hráčů s rozhodčími, kteří pak končí na ledě, protože hráči jsou přímo pod vámi. Zajímavé jsou v para hokeji třeba ofsajdy, které se posuzují podle nože pod sáňkami. Potom při přejezdu modré čáry často dochází k tomu, že situace jsou velmi těsné a je to těžké na rozhodování. Jinak je to ale hokej se vším všudy, velmi tvrdá a rychlá hra.
„V para hokeji nemáte hráče v úrovni očí, ale sedí na ledě na sáňkách, vlastně hned pod vámi. Je třeba se pak víc soustředit na hru."
Pískal jste para hokejovou ligu a para hokej na paralympiádě, liší se i tohle v něčem, byť je to ten stejný sport?
Ano. Je to jiné už tím, že na paralympijských hrách hrají reprezentační týmy jako Kanada, USA, Čína nebo Korea. Jsou to profesionální týmy, které samozřejmě nejdou srovnávat s naší para hokejovou ligou. Největší rozdíl je v kvalitě hráčů v uvedených týmech.
A co turnajový systém paralympiády, zápasy jdou rychle po sobě, to vám problémy nedělalo?
Vzhledem k tomu, že vypadl tým RPC (tým ruských paralympijských sportovců, pozn. redakce), tak ubyl jeden zápas za den, takže zas tak zásadní změna to nebyla. Ale i my rozhodčí jsme měli covidové problémy. Dva rozhodčí byli před turnajem nakažení, takže nás bylo sice méně, ale i to šlo zvládnout. Nebylo to zas tak zásadní.
V Pekingu jste pískal všechny nečeské zápasy skupiny B, tzn. zápasy Itálie, Slovenska a Číny. Pak jste pískal zápas Kanaďanů a Korejců a nakonec i velké finále. Který zápas vám přišel nejtěžší?
Pravděpodobně zápas Slovenska s Itálií, který na nájezdy vyhrála Itálie. Tam se totiž rozhodovalo o tom, kdo nepostoupí do čtvrtfinále a kdo v turnaji končí.
Foto: Osobní archiv Jana Vaňka
Jak se pískají zápasy Slovákům?
Pro mě je to celkem specifické, protože bydlím na české a slovenské hranici. Ve slovenské reprezentaci navíc hraje několik hráčů ze zlínského para hokejového týmu i z české para hokejové ligy, takže většinu z nich znám osobně. Jeden z hráčů, Erik Fojtík, je dokonce rodákem z Brumova-Bylnice, tedy ze stejného města jako já. Jinak zápasy Slovenska jsou stejné jako zápasy ostatních. Hlavní rozhodčí byl každopádně rád, že jsem tam byl na čáře já, protože ne všichni hráči ve slovenském týmu mluví anglicky.
O čínských hráčích toho trenéři ostatních národních týmů moc nevěděli, kolik jste o nich měl informací pro potřeby rozhodčího vy?
Čína prošla obrovským para hokejovým rozvojem kvůli tomu, že se paralympiáda konala v Pekingu. Já jsem měl možnost je pískat na dvou turnajích před Pekingem, kdy postoupili z B skupiny do té „áčkové“. Udělali opravdu obrovský progres a dostali se mezi top čtyři týmy na světě. Tím, že se Číňané zúčastnili dvou turnajů, tak o nich trenéři pravděpodobně tušili, jak dobrý a nepříjemný to bude soupeř. Čínští para hokejisté si připsali jednoznačně větší úspěch než jejich kolegové v normálním hokeji. Tady se jim ta příprava povedla opravdu velmi dobře. Trénoval je ruský trenér, který předtím trénoval ruský národní tým, takže i tohle bylo znát, připravili se opravdu dobře. Ale tady tento moment se více méně opakuje. V Soči na Paralympijských hrách to byli Rusové, kdo se z nuly dobrou přípravou vypracoval vysoko a nakonec tam získali stříbrnou medaili. Stejně tak na tom byla Jižní Korea, která taky začala z ničeho a potom, když hostila hry, tak založila profesionální tým, který dodnes patří k těm top čtyřem týmům světa.
„Číňané? Udělali opravdu obrovský progres a dostali se mezi top čtyři týmy na světě."
Když jsem sledoval zápasy čínského výběru, tak mi přišlo, že hrají poměrně tvrdě a nechávají se často vylučovat. Vnímal jste to stejně?
Jejich hra opravdu nebyla příliš disciplinovaná, možná až překvapivě hodně. Možná ale jejich tresty pramenily i z toho, že neznají úplně přesně výklad pravidel, ale určitě také z jejich mentality. Je to však kontaktní sport a oni se zhlédli v americké nebo kanadské škole, kdy zápasy Ameriky a Kanady jsou velmi kontaktní a je to vždy velký boj.
Foto: Osobní archiv Jana Vaňka
Kromě semifinále Kanada-Korea jste pískal i to nejvíc, čeho šlo v Pekingu dosáhnout – finále mezi USA a Kanadou. Jaký to byl pocit stát s nimi na ledě?
Bylo to opravdu neuvěřitelné. Já to považuju za jeden ze svých největších úspěchů v mé rozhodcovské kariéře. Bylo pro mě obrovskou poctou, že jsem ho mohl být součástí takového utkání. Navíc jsem pískal dva nejlepší týmy světa. Jen tak někomu se to nepoštěstí, protože konkurence i mezi námi rozhodčími je dost veliká a každý se na takové zápasy těší. Zápas Ameriky a Kanady turnaj otevírat a nakonec ho i zavíral.
Takže je to i pro rozhodčího zážitek posuzovat a pískat hru nejlepším hráčům světa?
Je to obrovský zážitek a je radost se na to dívat. Je to reklama na para hokej se vším všudy. Jsou to profesionálové, mají toho hodně natrénováno, vzájemně se respektují, navíc je to v podstatě derby Kanady se Spojenými státy. I pro rozhodčí je to obrovský zážitek, navíc ještě při finále paralympiády, které je jednou za čtyři roky.
„Bylo to opravdu neuvěřitelné. Já to považuju za jeden ze svých největších úspěchů v mé rozhodcovské kariéře."
Jen tři země, které na turnaji hrály, měly zároveň rozhodčího ze své země (USA, Kanada, ČR). Je i tohle další velké vyznamenání?
Je to čest pískat na vlastně největším svátku tohoto sportu. Já jsem s para hokejem začal ve Zlíně. Někdy v roce 2006, kdy byl para hokej v plenkách a přivedl mě k němu největší propagátor para hokeje Roman Herink, který byl u jeho zrodu v Česku. Nesmírně si tohoto turnaje vážím, že jsem tam vůbec mohl být a pískat nejlepší týmy na světě. Je to zároveň i motivace do další práce. Potvrdilo se mi, že se vyplatí být trpělivý a pracovat na sobě. Ony se ty výsledky potom dostaví. Určitě bych chtěl poděkovat komisi rozhodčích českého hokeje, která mě v pískání para hokeje podporuje. Taky musím poděkovat mému zaměstnavateli, kterým je Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, když mi pan ředitel umožnil odjet na dva týdny a zúčastnit se tak paralympiády.
Šlo o vaší třetí paralympiádu, v čem byla jiná než ty předchozí?
Jednoznačně v tom, že jsem teď mohl pískat finále. Na těch předchozích se mi nepodařilo dostat tak daleko. Vzhledem k tomu, že náš tým hraje většinou o to páté místo a že se jim zatím nedaří udělat ten malý krůček k semifinále, tak na mě dosud zůstával většinou zápas o sedmé a osmé místo. Pro zápasy o medaile je veliká konkurence. Jinak byla celá letošní paralympiáda ovlivněna proticovidovými opatřeními, až na výjimky nebylo možné se nikam podívat, ani projít, což byla škoda. Co se týče organizace tak já bych letošní paralympiádu přirovnal k té v Soči. Organizačně to byla perfektně zvládnutá akce, organizátorům nebylo co vytknout. Snažili se bojovat i s těmi opatřeními a všechno bylo na velmi vysoké úrovni.
„Potvrdilo se mi, že se vyplatí být trpělivý a pracovat na sobě. Ony se ty výsledky potom dostaví."
Často se hovoří o profesionalizaci para hokeje. Vidíte, že se para hokej za poslední roky zvednul a zrychlil?
Určitě. Týmy Ameriky a Kanady, ty jsou profesionální už dlouho, nechci říct úplně odjakživa, ale už je tomu tak dlouho. I Čína a Korea nebo ruští sportovci jsou profesionální. Troufnu si říct, že i naše reprezentace udělala v tomto ohledu velký kus práce, získala podporu, podařilo se jí udělat nějaké propagační akce a už můžeme i tady mluvit o procesu profesionalizace. V tomto dochází k velkému progresu. Samozřejmě – čím více se trénuje, tím vyšší je kvalita, a tím více se hraje. Není ostuda prohrát s Kanadou, Amerikou nebo s Ruskem, je důležité s nimi hrát a získávat zkušenosti v těžkých zápasech. Tak jako třeba i náš tým byl krůček od toho, aby postoupil přes Čínu. Bohužel se to nepodařilo o jediný gól, ale vidíme, že se můžeme rovnat i s jedněmi z nejlepších. Na Kanadu a Ameriku nejsme v současné chvíli schopni dosáhnout, to je jasné, ale na týmy jako Čína nebo Korea, na ty určitě máme.
Foto: Osobní archiv Jana Vaňka
Share on Facebook
