Pískat finále CHL byla obrovská čest, shodují se Šír a Pešina. Na co si museli zvykat?
Foto: Vít Golda, hc-kometa.cz
Finále letošního ročníku hokejové Ligy mistrů řídili z pozice hlavních rozhodčích Češi Robin Šír a Vladimír Pešina. Oba pánové už mají na mezinárodním poli více zkušeností, přesto se shodují, že tohle pro ně byl nezapomenutelný zážitek. V rozhovoru s ostřílenými arbitry přišla řeč na celou řadu zajímavých témat.
Možnost rozhodovat finále Ligy mistrů se nepoštěstí každému. Kam tento úspěch ve své kariéře řadíte?
RŠ: Řekl bych, že to považuju za jeden z největších úspěchů v mé kariéře rozhodčího. Je velká pocta, že jsme dostali možnost pískat tak důležité utkání, jakým finále Ligy mistrů je.
VP: Já to mám podobně jako Robin. Zařadil bych to mezi tři největší akce, kterých jsem se jako rozhodčí účastnil. Co se však týče atmosféry a všech věcí kolem, tak tohle bylo zatím nejvíc, co jsem kdy zažil.
Oba jste v minulosti pískali mezistátní hokejové zápasy na světových šampionátech. Dají se v něčem z pohledu rozhodčího srovnat s finále Ligy mistrů.
RŠ: Já loni poprvé pískal na mistrovství světa dospělých v Rize. Co se týče rychlosti a kvality, tak je to hodně podobné. Ale s kolegou jsme se bavili, že nám prvních pár minut trvalo, než jsme se ve finále rozkoukali. Člověk si musí zvyknout na tempo, na prostředí a tak dále.
VP: Hokejově určitě. Ale třeba mistrovství světa dvacetiletých je herně ještě výrazně rychlejší. Tady jsou ti hráči pro změnu vyspělejší. I díky tomu se hokej pro nás rozhodčí líp čte. Nicméně nevýhoda je v tom, že tohle bylo finále a v takovém zápase nemáte absolutně žádný prostor na chyby. Tlak je mnohem větší než třeba v nějakém skupinovém zápase na mistrovství světa.
Pociťujete tlak víc na mezinárodní, případně na klubové scéně?
RŠ: Já odpískal loni na mistrovství světa v Rize šest utkání v základní části. Tím pro mě turnaj skončil. Takže tlak na mě takový nebyl, i když v hlavě samozřejmě máte, že jde o vaše první mistrovství světa. Ve finále Ligy mistrů je tlak výraznější, protože jde o poslední zápas soutěže.
VP: Z pohledu finálového zápasu Ligy mistrů a klubové scény máte mnohem větší tlak od fanoušků. Atmosféra je živější a fanoušci jsou na vše více připravení. Způsob, jakým probíhala ve finále Ligy mistrů chorea… To bylo neskutečné.
„Mistrovství světa dvacetiletých bylo herně ještě výrazně rychlejší. Tady jsou ti hráči pro změnu vyspělejší."
Ve finále Ligy mistrů šlo o velmi slušný zápas. Vyloučili jste pouze po jednom hráči na každé straně. Hrály oba týmy opravdu tak ukázněně, nebo jste zvolili volnější metr?
RŠ: Obojí. Před zápasem jsme měli rozsáhlou přípravu, abychom věděli, jak k němu přistoupit. A nejen před zápasem, ale už dřív – tedy od doby, kdy jsme o naší nominaci věděli. Bylo nám jasné, že jde o finálový zápas a že nechceme vylučovat za každou maličkost. Podle toho jsme k tomu přistoupili. Myslím si, že hráči volnějšího metru nezneužili a zápas proběhl fér na obě strany. Když to srovnám, tak já loni pískal rozhodující sedmé semifinále v extralize a tam jsme k rozhodování přistoupili stejně.
VP: V těchto finálových zápasech hráči většinou chtějí hrát hokej. Díky tomu je to pro nás mnohem snazší. Další věc je ta, že tam nebyl žádný pokus o přifilmovaný pád a podobně. A všechny zákroky, které byly, tak byly tvrdé, ale byly fér.
Ale někdy to nejde a rozhodčí musí chtíc nechtíc sáhnout k metru přísnějšímu. Kde je hrana?
RŠ: Nevím, jestli tohle dokážu přesně popsat. Je to hodně o zkušenostech. Rozhodčí musí umět vycítit, kdy toho hráči začínají zneužívat a kdy přibývá hraničních zákroků. Pak je třeba do toho sáhnout. Nejde jen o znalost pravidel, ale o celkový cit.
VP: Je to o citu a rozhodčí tohle musí umět vycítit.
O stejném citu je to i v případě komunikace s kapitány?
RŠ: Za sebe musím říct, že kapitáni nám to ve finále Ligy mistrů hodně ulehčili. Nebyly tam žádné protesty a když komunikace proběhla, tak byla slušná a rychlá. Rozhodně je ale komunikace s kapitány důležitá.
VP: Jsou situace, kdy je toho na kapitána moc. V takovém případě už rozhodčí musí zvýšit hlas. Ale jak jste říkal, je to hodně o citu. Když dostanete kapitána na svou stranu, tak vám v zápase dokáže spoustu věcí ulehčit i ve vztahu k ostatním hráčům.
Foto: Stanislav Souček, mountfieldhk.cz
Už jsme si řekli, že jste se před finále připravovali na to, jak k zápasu přistoupit. Probíhala nějaká další speciální příprava?
RŠ: Příprava byla celkově důraznější. Nechci říct, že bychom jiné zápasy podcenili, ale tady šlo opravdu o hodně. Prošli jsme si trošku pozměněná pravidla a řekli si, že k tomu přistoupíme tak, jako by šlo o sedmé finále extraligy.
VP: Neřekl bych, že speciální příprava. Musíte se samozřejmě připravit na to, že Liga mistrů má trochu jiná pravidla a za některé zákroky se udělují jiné tresty, jak už řekl Robin. Například za napadení se v Česku udělují dvě minuty a v Lize mistrů 2+2 minuty. Tohle musíte mít na paměti, stejně jako všechny další zásady a pravidla. Jinak se ale připravujete stejně, jako třeba na sedmé finále extraligy.
„Bylo nám jasné, že jde o finálový zápas a že nechceme vylučovat za každou maličkost."
Kdybyste měli vybrat nejsilnější moment, ne který budete ve spojitosti s finále Ligy mistrů vzpomínat. Jaký by to byl?
RŠ: Nejsilnějším momentem pro mě bylo, když nám celá hala tleskala při předání ceny po utkání. To mě docela zamrazilo.
VP: Pro mě byly dva. Jednak když jsme vešli do arény a slyšeli ten obrovský rachot. To bylo neskutečné. A druhý moment byl, když jsme přebírali památeční cenu a celá hala nám tleskala. To se nám v Česku stává zcela výjimečně.
Když už jsme u toho, pozice rozhodčího je docela nevděčná, že? Vždy se najde někdo, kdo vás zkritizuje.
RŠ: Je to nevděčná práce. Určitě ji nemůže dělat každý, každý ten tlak neustojí. Ale za ty roky už jsme si zvykli a nějaké nadávky z hlediště nevnímáme. Když je ale skvělá atmosféra, tak se nám v ní píská líp.
VP: Robin to řekl naprosto přesně.
Bylo tempo vyšší než v případě zápasů české extraligy?
RŠ: Jak už jsem zmínil, tak prvních pár minut jsme se trošku rozkoukávali. Ale nakonec myslím, že jsme to zvládli. Co se týče tempa, tak nedokážu úplně soudit, protože i u nás máme krásné a rychlé zápasy ve vysokém tempu. Takové bylo i finále Ligy mistrů.
VP: Tempo bylo srovnatelné s nejlepšími zápasy české extraligy. Plus tam pro nás byla hromada nových věcí. Tím myslím speciální kamery, porty, komunikace směrem k divákům a tak dále. Takže prvních deset minut bylo opravdu hodně náročných.
„Nejsilnějším momentem pro mě bylo, když nám celá hala tleskala při předání ceny po utkání."
Aby rozhodčí zvládal i vysoké tempo, musí být samozřejmě dobře fyzicky připravený. Jak probíhá taková příprava u vás?
RŠ: Před sezonou máme limity, které jsou jasně dané. Těch se musíme držet. V průběhu sezony už je to individuální. Někdo má rád třeba posilovnu, někdo si jde zaběhat… Já osobně mám rád právě běhání. Důležitá je i regenerace.
VP: Máme každý rok před sezonou testy. Ty se týkají znalosti pravidel, to je první test. Pak máme testy fyzické připravenosti, kde je zahrnutý PLANK a běh. To jsou disciplíny, na které se musíme připravit. Následně se samozřejmě musíme připravit bruslařsky. Musíte dostat sílu do nohou, čemuž přípravu přizpůsobujete.
Jaké je renomé českých rozhodčích ve světě?
RŠ: Cítíme, že patříme mezi světovou špičku. Důkazem tohoto faktu je i skutečnost, že češti rozhodčí jsou pravidelně nominováni na mezinárodní akce, kde se mnohdy dostávají až do závěrečných bojů play off.
VP: Za sebe bych dodal, že je obrovská čest, když můžeme rozhodovat takto významné zápasy.
Jaká je podle vás budoucnost českých rozhodčích?
RŠ: I tohle ovlivnil covid. Kvůli němu řada potenciálních mladých rozhodčích skončila, neboť neměli možnost pískat zápasy, protože se jich moc nehrálo. Další věc je, že v těch nižších soutěžích jsou poměrně malé peníze, ale budeme doufat, že do budoucna se to zlepší. Nicméně když jsme začínali my, tak jsme to taky nedělali pro peníze. A možná, že když někdo vidí, jak jsou čeští rozhodčí nominováni na nejprestižnější akce, tak to pro ně bude nejlepší motivace.
VP: Mladých rozhodčích je málo. Za mě je problém v tom, že si necháváme od hokeje utéct mladé kluky, kteří třeba v sedmnácti končí v dorostu. Já pracuju v Jihočeské komisi rozhodčích a tam to řešíme tak, že kluby obcházíme a z těchto mladých kluků se rekrutují začínající rozhodčí. To je příklad třeba Petra Šimánka. Tohle je za mě cesta.
Share on Facebook
