Polák brousí české soutěže: Tady se určitě naučíme více, hlásí Bochnak
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Ernest Bochnak je polský hokejista, který se ve třinácti letech rozhodl odejít do českých soutěží. V jejich rámci odehrál už šestou sezonu. Těžké rozhodnutí si pochvaluje, však za dva roky šel stejným směrem i jeho mladší bratr. „Určitě toho celkově nelituju. Hodně mě to posunulo,“ říká devatenáctiletý útočník.
Odejít do České republiky ve třinácti letech určitě nebylo snadné. Proč jste se tak tehdy rozhodl?
Bylo to tím, že jsem chtěl v hokeji vynikat a zlepšovat se. Viděl jsem, že pokud půjdu do Česka, posunu se dál, než kdybych zůstal doma. Proto jsem se rozhodl už tak brzo. Chtěl jsem aspoň zkusit, jestli se do nějakého týmu dostanu.
To se vám i povedlo, zakotvil jste v Porubě. Co bylo na začátku nejtěžší?
Nejtěžší byl jazyk, bylo mi třináct, takže jsem se trochu bál. Šel jsem sám do cizí země a navíc byli kolem mě všude jenom Češi. Nemohl jsem se domluvit ani anglicky, protože jsem pořádně neuměl. První dva měsíce jsem říkal jenom „čau“ a šel jsem na trénink. Moc jsem nemluvil. Nejlepší bylo, že jsem bydlel se třemi Slováky, kteří byli asi o dva roky starší, ale pomohli mi a vzali si mě pod křídla. Naučili mě mluvit a vzali si mě k sobě, díky nim jsem se už tolik nebál.
„V Polsku nemáme nic takového, jako je dlouhé á nebo dlouhé í. To bylo nejtěžší.“
Jaká je pro vás čeština?
Když už jsem začal mluvit, nebylo to tak těžké, protože dost slovíček je podobných. Půl roku mi stačilo, abych se domluvil, i když mi to ještě nešlo plynule. Po roce a půl už to bylo úplně v pohodě. Navíc jsem byl v devítce i na škole, takže jsem se naučil i psát. Neříkám, že správně gramaticky, ale něco napíšu.
Co bylo v gramatice nejobtížnější?
Asi dlouhá písmenka. V Polsku nemáme nic takového, jako je dlouhé á nebo dlouhé í. To bylo nejtěžší. Když jsem psal, nevěděl jsem, kdy má být dlouhé písmenko.
Jak se tvářili rodiče na váš odchod?
Rodiče vždycky stáli za mnou a pomáhali mi. Říkali, že rozhodnutí je na mně, ale že mi pak pomůžou. Bylo to na začátku těžké, ale vždycky o víkendu přijeli a já nebyl tak osamělý. Nebylo to zase tak hrozné.
Foto: polskihokej.eu
Během působení v České republice jste vyzkoušel i Finsko. Jak se to seběhlo?
Trénoval jsem asi půl roku s jedním koučem, který vedl ve Vítkovicích skatemill. Díky němu jsem dostal možnost zajet do Finska na letní přípravu na ledě. Byl jsem tam dva týdny a potom mi řekl tamní trenér, že by mě v týmu chtěl, ať tam zůstanu. Byl jsem tam nakonec půl roku. V té době tam hráli juniorku ještě hráči narození v roce 1997, takže byli o tři roky starší než já a bylo těžké se prosadit. Je to ještě o level výš než v Česku. Hrál jsem tam čtvrtou lajnu, takže jsem se chtěl vrátit, abych hrál první dvě lajny. Je to pro hráče lepší, když hraje více.
Aktuálně máte za sebou šest sezon v českých ligách. Rozhodl byste se stejně?
Určitě toho nelituju, ale je pár věcí, které bych v kariéře změnil. Udělal jsem pár chyb, když jsem přestupoval a volil cestu. Tím nemyslím cestu do Česka, ale spíš cestu mezi kluby. Určitě toho celkově nelituju. Hodně mě to posunulo.
Jak hodnotíte poslední ročník?
Nebyl moc dobrý, ale bylo to kvůli tomu, že jsem měl hodně zranění. Hned na začátku sezony jsem si zlomil palec, takže jsem byl skoro dva měsíce mimo a bylo těžké dostat se zpátky do formy. Pak jsem si natáhl tříslo a byl jsem zase dva týdny pryč. Sezona pro mě nebyla moc dobrá.
„Určitě toho nelituju, ale je pár věcí, které bych v kariéře změnil.“
I tak jste pendloval mezi havířovskou juniorkou a druholigovou Kopřivnicí. Jak to bylo náročné?
Určitě to bylo náročné, když jsem jel tři zápasy rychle za sebou, ale potřeboval jsem je, abych se po zranění dostat zase zpátky do formy. Pomohly mi hlavně zápasy v juniorce, kde jsem se hokejem bavil a nemusel jsem být ve stresu. Hlavně mi to pomohlo i s hlavou, protože ji mám docela špatnou.
Jaká byla druhá liga?
Byla to moje první sezona v mužích a musím říct, že mezi juniorkou a mužskou soutěží je velký skok. Je to silovější a rychlejší hokej. Nemohl jsem si moc hrát s pukem, protože jsem hned dostal hrazdu nebo strom, když jsem ho předržel pár vteřin. Bylo těžké vstřebat ten přeskok.
Foto: Věra Václavková, dracisumperk.cz
Navíc jste ale ještě v Polsku odehrál tři zápasy za výběr do třiadvaceti let. Můžete objasnit, o co jde?
Je to taková polská akademie, kde můžou kluci dělat školu a zároveň hrát normálně celou sezonu hokej. Já jsem tam hrál zápasy jako za reprezentaci, abychom odehráli nějaké dobré zápasy. Byli jsme pod tímhle programem, ale přijíždí tam kluci i z Česka a jiných zemí. Odehrajeme třeba před mistrovstvím světa dva až tři zápasy za tu U23.
Jaká to byla střetnutí?
Docela slušná, protože jsme hráli proti polským extraligovým mužstvům. Hráli jsme s Krakovem a s Katovicemi, takže to byly dobré zápasy. Všichni tam hrají hodně do těla a jsou tam rychlí kluci. Jsou to dospělí a velcí chlapi, bylo to něco na úrovni české první ligy, ale spíše spodních mančaftů.
„Mladým Polákům nedávají moc prostor, a právě proto možná nebude mít do budoucna ani kdo hrát v reprezentaci.“
Jak jste si vedl v porovnání s ostatními spoluhráči?
Všichni kluci jsou šikovní a hodně jich hraje jinde než v Polsku. Například můj kamarád Jakub Lewandowski, se kterým jsme hráli chvíli ve Vítkovicích, teď hraje v Americe. Jsou tam kluci z Polska, odkud jich bylo asi pět nebo o něco víc, ale hrají polskou extraligu, takže byli dobří. Řekl bych, že jsme byli všichni na stejné úrovni.
Vidíte tedy v českém prostředí výhodu pro váš růst?
Myslím, že mě tu připraví lépe než v Polsku, protože většina kluků, kteří jsou tam teď, tam nehráli celou kariéru. Někteří jsou třeba z Jastrzębie, takže byli hned u hranic a od mala hráli turnaje v Česku. Kdyby hráli jenom v Polsku, asi by se nedostali tak vysoko. Je to tu o hodně lepší, takže pro mladé je lepší jít sem. Tady se určitě naučíme více.
Jak vnímáte celkově polský hokej?
Občas se dívám, jak to vypadá. Teď to není moc dobré, protože tam není moc peněz. A když jsou, tak místo toho, aby je dali na mládež, nacpou se do áčka. Ve městě Nowy Targ, kde jsem začínal, byly tři lajny cizinců a pět až šest hráčů přímo z Polska. Takže nedávají mladým Polákům moc prostor, a právě proto možná nebude mít do budoucna ani kdo hrát v reprezentaci.
„Jako starší brácha jsem udělal první krok. Brácha taky hrál od mala hokej a taky to chtěl zkusit. Bydlíme celou dobu spolu a dělám mu trochu taťku.“
Co si myslíte o tom, že polské mládežnické reprezentace hrají české soutěže?
Je to určitě pro kluky dobré, protože v Polsku není moc mančaftů. Vlastně tam ani moc lidí hokej nehraje. Pro kluky je to dobré, ale bylo by lepší, kdyby hráli úplně nejvyšší soutěž. Ale chápu, že je těžké se tam dostat. Stojí to peníze a museli by něco ukázat. Kdyby ale vzali kluky z celého Polska, vyhráli by celou ligu, a mohli by přemýšlet i o extralize. To by byla výborná cesta pro polský hokej a pro mladé hráče, aby se dostali výš.
Tušíte, co s vámi bude příští sezonu?
To zatím ještě nevím. Před sezonou jsem podepsal smlouvu v áčku Havířova, ale pak jsem se zranil a už se mi nepodařilo se tam dostat. Teď tam pár kontraktů přerušili, protože nebylo moc peněz, takže myslím, že se to týká i toho mého.
Váš mladší bratr Wiktor hraje ve Vítkovicích. Jak moc jste ho ovlivnil při volbě hokejové cesty?
Jako starší brácha jsem udělal první krok. Brácha taky hrál od mala hokej a taky to chtěl zkusit. V tu dobu už jsem byl v Česku dva roky. Jako jsem byl já, i on šel na try out na dva týdny do týmu, kde se ukázal dobře. Chtěli ho tam, takže jsme tam spolu zůstali. Bydlíme celou dobu spolu a dělám mu trochu taťku, protože mu taky bylo snad třináct. Teď už spolu máme dobrý vztah, ale občas se stane, že máme na něco jiné názory.
Foto: Vít Káňa, hc-havirov.cz
Share on Facebook
