Polofin Koblížek o Kometě i konci v Oulu: Jít na zimák bylo utrpení
Foto: Lukáš Kratochvíl
Radek Koblížek vyhrál s Kometou dorostenecký titul a poté, v patnácti letech, zamířil do Finska. Byl k tomu lehce dotlačený svým okolím. Nakonec ale prožil v severské zemi krásných devět let. V rozhovoru pro hokej.cz mluví o návratu do Brna nebo o hořkém konci v Kärpätu.
V Oulu byl doma: probojoval se do A-týmu a slavil titul v roce 2018. Minulý rok si ale prožil krušné chvíle. „Cítil jsem se špatně,“ popisuje 24letý útočník.
„Bylo peklo být vůbec na zimáku,“ líčí po telefonu ještě z Finska.
Od začátku sezony moc nehrál a po několika týdnech trápení mu řekli, že končí. Odešel proto do klubu KooKoo.
Proč k tomu došlo?
No… (zapřemýšlel) Já vlastně ani nevím. Byl jsem osm let v Oulu, bylo to něco, co jsem ani nečekal. Sezonu předtím jsem navíc podepsal novou smlouvu – pak se měnil trenér a šel tam kouč, který mě trénoval od prvního dne, kdy jsem přišel do Finska. Celou dobu mě měl v týmu. Říkal mi, že mě v týmu chce. Ale pak to bylo trošku jinak.
Povídejte.
Od prvního dne, kdy jsme začali, tak jsem cítil, že něco je špatně. Bylo to úplně jinak než to, co mi řekl trenér, když jsem podepisoval smlouvu. Cítil jsem, že se mnou nepočítají. Nebylo to ideální – moc jsem nehrál, nebo jsem nehrál vůbec. Dostalo se to do fáze, kdy pro mě bylo velké utrpení jít jenom na zimák a na trénink. Cítil jsem se špatně. Hodně mi v tom pomohl pan Vykoukal, který je můj mentální trenér.
„Hodně mi pomohl pan Vykoukal, který je můj mentální trenér."
Pomáhal vám hodně?
Ano, furt mi dával do hlavy, že ať se stane cokoliv, tak ať to vše odmakám. Podle mě jsem to docela zvládl. I když nebyla situace ideální a byl jsem vyloženě nasraný, tak jsem jim nedal ani jednu možnost k tomu, že bych něco odflákl. Vždy jsem makal.
A co bylo pak?
Na začátku října jsme měli mítink s manažerem. Za čtyři dny jsem hrál poslední zápas a pak si mě zavolal trenér se sportovním manažerem, že si mám najít něco jiného. Mohl jsem trénovat s juniorkou, ale v A-týmu pro mě už nebylo místo. Během dvou dnů jsem se domluvil v KooKoo.
V Oulu jste přitom žil a hrál hokej více než osm let…
Bylo to něco, s čím jsem nepočítal a nečekal jsem to. Byl to trošku šok. Ale na jednu stranu to k tomu směřovalo. Když k tomu došlo, tak už jsem to docela předpokládal. Nebylo pro mě ani dobrý, abych tam zůstal. Když už jsem hrál, stejně jsem hrál jen málo. Na konci to bylo vysvobození. Bylo to peklo být vůbec na zimáku. Bylo to čekání na to, že to udělají oni, nebo že to udělám pak sám. Nakonec mi řekli oni, že končím.
„Když už jsem hrál, stejně jsem hrál jen málo. Na konci to bylo vysvobození."
Možná právě to pomohlo k vašemu návratu do Brna. Kdybyste byl nadále spokojený v Kärpätu, asi byste tam zůstal, ne?
Těžko říct, co by se stalo. Neříkám, že jsem nechtěl zůstávat ve Finsku, nabídky mi ale nedávaly moc smysl. Když jsem nad tím přemýšlel, tak jsme si s agentem řekli, že nastal čas vrátit se domů. Nejvíc mě to táhlo do Brna, taky to tak dopadlo.
Foto: karpat.fi
Domů se vracíte po devíti letech. Jak k tomu tedy došlo?
V prvním kontaktu s Kometou jsem byl, když jsem odcházel z Oulu a šel jsem do KooKoo. Zavolal mi pan Zubíček (sportovní manažer Komety – pozn. red.). On chtěl, abych věděl, že oni mají zájem o můj návrat. Když skončila sezona, tak jsme se během play off spojili znovu a už to bylo docela rychlé. Podepsal jsem smlouvu tedy během play off.
V minulých letech bylo ve hře, že byste se vrátil do Česka?
Musím říct, že to ani varianta nebyla. Vždy jsem v průběhu sezon podepisoval smlouvy – prodlužoval jsem. Návrat do Česka jsem nějak neřešil. Teď to bylo poprvé, kdy to začalo vypadat reálně, a nakonec to tak dopadlo. Dříve jsem jiné možnosti neřešil.
„V prvním kontaktu s Kometou jsem byl, když jsem odcházel z Oulu a šel jsem do KooKoo."
O vašem přestupu jsme na hokej.cz psali už v dubnu. Dozvěděl se to někdo dříve takhle, než měl?
Já jsem byl překvapený z toho, že to někdo ví. Kromě rodiny a mých nejbližších to nevěděl nikdo. Myslím, že v Česku mě moc lidí nezná, jak tam dlouho nejsem. Asi nikdo nepřemýšlel nad tím, že by se nějaký Koblížek vracel z Finska domů. Spekulace to ani být nemohla, proto jsem byl více překvapený, že jste to věděl. (směje se) Ale mně to žádný problém nedělalo. Jak to vyšlo, tak už mi psalo moc lidí a utajit to bylo náročný. Řekl jsem, že jsme v kontaktu, skoro všichni to pak pochopili, že se vracím do Brna.
A kdy jste si to přečetl vy?
Zrovna jsme jeli s přítelkyní do Helsinek na dva dny. Byli jsme ve vlaku a já jsem si najednou otevřel Facebook. Vyskočila na mě stránka hokej.cz, že tam vyšel ten článek. Čučel jsem na to. Říkal jsem si: Ty jo, jak je to možný? (usmívá se) Jak to někdo ví? Pak mi začali psát lidi, rozjela se lavina. Přišlo to zčistajasna. Když už, čekal jsem to později. My jsme ještě hráli zápas o bronz, to hodně lidí nevědělo.
„Říkal jsem si: Ty jo, jak je to možný? Jak to někdo ví?"
Nepřemýšlel jste o tom, že byste dostal také šanci v přípravě na mistrovství světa? Přeci jen už máte zkušenosti.
Nemyslel jsem si vyloženě, že pojedu. Nikdo mi nezavolal, takhle jsem to bral. Sezona byla náročná, hlavně celkem psychicky. Jsem rád, že si nakonec odpočinu. Kdybych pozvánku dostal, tak bych samozřejmě jel! Třeba se to povede další rok. Jak budu v Česku, mohl bych být více na očích. Věřím tomu, že se tam další rok dostanu.
Zrovna jsem se na to chtěl zeptat, že by v Brně mohla být větší šance. Více by to asi otevřelo dveře…
Věřím tomu, že asi jo. Ve Finsku jsem docela schovaný mimo radar a moc lidí mě nezná. I když párkrát jsem už tam byl (za národní tým odehrál osm zápasů – pozn. red.). Když budu v Česku a budu hrát dobře, tak podle mě je trošku větší šance se na nějaký turnaj dostat a zabojovat o to, abych tam jezdil třeba pravidelně. Vše se bude odvíjet od toho, jak budu hrát. Je to jeden z mých cílů, abych za národní tým jezdil.
Foto: karpat.fi
Zpátky ke Kometě. Vy jste už v minulosti opakovaně říkal, že si za áčko Brna chcete zahrát. Byl ale ve hře i jiný tým?
Upřímně variant bylo víc. Tohle je velká změna v mé kariéře – velký krok. Nechtěl jsem dělat nějaké unáhlené rozhodnutí. Nad vším jsem přemýšlel. Nebylo to ze dne na den. Táhlo mě to nejvíce do Brna.
Jak se těšíte na extraligu, kterou si zahraje poprvé v kariéře?
Hodně… Jsem i napjatý. Nevím, co od toho očekávat. Těším i na fanoušky, ale to nejen v Brně. Kultura fanoušků ve Finsku je totiž jiná, moc se tady nefandí. Lidé jsou více klidnější, spíš se dívají a moc nefandí. Celkově jsem natěšený na vše – budu zpátky doma. Zahraju si s klukama, se kterýma jsem hrával v mládeži. Užiju si i to, že poprvé nebudu v cizině, ale budu v české kabině. Věřím tomu, že i díky tomu budu více v týmu. Čím víc se to blíží, tak tím více nad tím přemýšlím.
„Užiju si i to, že poprvé nebudu v cizině, ale budu v české kabině."
Momentálně jste ještě ve Finsku. Jak trávíte čas po konci sezony?
Když jsme skončili sezonu, tak jsme za tři nebo čtyři dny odjeli na dovču s přítelkyní. Nedávno jsme se vrátili. Během pár dnů se zabalím a pojedu zpátky do Brna – budu se připravovat normálně s klukama. Tím, že mám ve Finsku dům, jelikož je přítelkyně Finka, tak se po letní přípravě sem budu ještě vracet. Budeme tady pak třeba dva, tři týdny. Pak pojedeme autem do Česka – máme totiž psa a nechci ho tahat letadlem.
Jak se těší vaše přítelkyně na to, že bude místo Finska v Česku?
Ona už v Česku byla dvakrát. Jednou dokonce tři měsíce. A teď? Je z toho nadšená. Nebude to pro ni vyloženě dovolená, protože bude napůl pracovat, ale bude žít v jiné zemi. Brno jako město se jí navíc líbí. Oproti Finsku je v Česku hezké počasí, nebyl to tedy žádný problém.
S jazykem to máte oba jak? Vy jste asi něco finsky pochytil, ale přítelkyně česky asi nerozumí, že?
My se doma bavíme anglicky, někdy i finsky. Ale jak jsem trošku líný a finština je těžší, tak jsem v tom pohodlný… Já se dorozumím v pohodě. Ona, když byla v Česku, tak se něco naučila, umí pár slovíček, ale na větší konverzaci to není. Mám v plánu jí domluvit nějakou učitelku, která by ji třeba dvakrát týdně doučovala. Myslím, že by to mohla docela pochytit, když bude v Brně minimálně dva roky.
„Tím, že mám ve Finsku dům, jelikož je přítelkyně Finka, tak se po letní přípravě sem budu ještě vracet."
Rád bych s vámi probral ještě Finsko, kam jste odešel v patnácti letech. Co vám angažmá dalo do života? Vy jste tehdy do této země ani nechtěl odcházet…
Jo, to tak nějak bylo. Když k tomu došlo, tak já jsem se k tomu moc neměl – říkal jsem si, že z toho nějak sejde. Když jsem se měl rozhodnout, tak to bylo hodně o rodičích, dotlačili mě k tomu lehce. Začátky byly těžké… Od začátku jsem bydlel sám a musel jsem se o sebe starat – prát si, vařit si, uklízet. Patnáctiletým klukům to většinou dělají rodiče nebo maminka doma. V tomhle jsem vyspěl rychleji. Naučil jsem se o sebe postarat.
Určitě vám to muselo pomoci i skrz jazyk.
To stoprocentně. Já jsem sice anglicky uměl, ale ne tolik, abych byl schopný nějakých velkých konverzací. Naučil jsme se. Já vždy říkám, že jsem takový Polofin. Jsem tu skoro deset let a podepsalo se to na mně. Finsko ze sebe už nevymažu a bude to součást mého života navždycky. Já tady dospíval a v době, kdy člověk dostává rozum, jsem byl tady.
Foto: Karel Švec, Český hokej
A co vám to dalo hokejově? Taky vás to muselo posunout o kus dál.
Prošel jsem starší dorost i juniorku v Oulu. Pomohlo mi to hokejově. Zrovna tento tým má mládežnický systém dobře nastavený – pravidelně mají draftované kluky do NHL. Byl jsem rád, že jsem dostal možnost a že jsem jejich programem prošel. Jsme rád, že jsem se stal profesionálním hráčem – to byl cíl číslo jedna. Z toho mám radost. Teď udělám další krok a věřím tomu, že budu hrát dobře a budu lídr týmu. Rád bych pomohl Kometě udělat nějaký úspěch.
S Kärpatem máte titul z roku 2018, na to musí být parádní vzpomínky.
To byla moje druhá sezona, kdy jsem měl smlouvu s áčkem. Ale 80 procent ročníku jsem odehrál v Mestis nebo juniorce. S juniorkou jsem odehrál i play off. A najednou, zničehonic, mi bylo řečeno, že jdu s áčkem a hraju sedmý zápas semifinále proti Helsinkám. Já seděl a říkal jsem si, že to je snad nějaký vtip. Nepočítal jsem s tím, ale titul mám… Byl jsem docela mladý a v týmu jsem tolik nebyl. Užil jsem si to i tak, každopádně bylo by to asi jiné, kdybych byl s klukama celou sezonu a měl větší roli.
„Teď udělám další krok a věřím tomu, že budu hrát dobře a budu lídr týmu."
Od titulové sezony jste se usadil v základní sestavě a měl jste poměrně velkou roli. Byla ta sezona zlomová?
Jo, klíčové podle mě bylo play off. Naskočil jsem do toho, vůbec jsem to nečekal. Další rok jsem neměl nic jistého, ale už se mnou více počítali. Udělal jsem i největší krok do dospělého hokeje – měl jsem tam skoro 30 bodů v základní části. Hrál jsem půl sezony v první lajně. Pak se vrátil Jussi Jokinen – legenda finského hokeje, tak mi trošku místo vyfoukl. (usmívá se)
Odbočme na závěr od hokeje. Jak ve Finsku byly náročné zimy? Oulu je poměrně na severu a je tam v zimě málokdy světlo.
Když jsem tam přišel, tak ty první zimy byly velké. Bylo třeba mínus 20 nebo 25. Já neměl ani řidičák, protože jsem byl ještě mladý. Musel jsem jezdit na kole. Ve Finsku tam jezdí lidi na kole i v zimě, což jsem dělal i já. Někdy to bylo peklo, když jste jeli ze zimáku, byla kosa a ještě foukalo. (usmívá se) Měl jsem s sebou třeba dvě tašky jídla, jel jsem po sněhu… Na druhou stranu to je něco, co si budu pamatovat do konce života.
Ještě k tomu řidičáku. Ten jste si dělal ve Finsku?
Ne, já jsem si skoro všechny jízdy udělal během června a července, kdy jsem byl po sezoně v Česku. Já mám narozeniny 20. října, tak jsem tehdy doletěl z Finska jen kvůli tomu, abych udělal zkoušky. Bylo to tak, že buď to udělám a budu mít řidičák, nebo ho mít asi nikdy nebudu. (směje se) Domluvil jsem se s trenérem, že kvůli tomu odjedu na dva, tři dny. A kdyby se to nepovedlo, tak už bych nemohl zůstávat v Česku a čekat na náhradní termín. Naštěstí jsem to dělal v Ivančicích, kde není ani jeden semafor a moc aut tam nejezdí.
Foto: Lukáš Kratochvíl
Share on Facebook
