Pořád koukáme spíš dolů, vypráví Knotek o Slavii. Ve Francii si vyčistil hlavu
Foto: Karel Švec, hc-slavia.cz
Dlouho působil v extralize, úspěšné roky zažil v Hradci Králové. Prošel si ale také horšími obdobími, před dvěma lety dokonce vyměnil nejvyšší soutěž za třetí německou ligu. Na jaře pak Tomáš Knotek kývl na nabídku pražské Slavie.
Vyslyšel vábení trenéra a sportovního manažera Jiřího Vebera, lákala ho důležitá role v sestavě Pražanů. A na začátku sezony 31letý útočník potvrdil přesně to, co se od něj očekávalo.
Pět zápasů, čtyři góly a devět asistencí. Knotek v současné době vede bodování Chance ligy a se útočnou letou táhne Slavii.
Lepší start jste si nemohl přát, že?
Nebudu lhát, je to víc než ideální. Samozřejmě je tam ten první šestibodový zápas, kdy jsem se chytil. Jsem za to rád, ale zároveň mě těší, že moje body pomohly k výhrám. Sice nám nevyšlo utkání s Kolínem, ale jsem spokojený, že jsme sezonu solidně rozjeli.
Šest bodů za zápas jste naposledy nasbíral nejspíš někdy v dorostu, ne?
Myslím, že to bylo právě v dorostu. (usměje se) Přemýšlel jsem nad tím, protože šest bodů neuděláte každý den. V dospělém hokeji určitě ne, možná naposledy právě někdy v mládeži.
Na kolik vás tahle bodová exploze vyšla po finanční stránce?
Naštěstí jsem nedal žádný hattrick ani desátý gól. Vyklouzl jsem z toho dobře, pokladník na mě byl hodný. (směje se)
„Naštěstí jsem nedal žádný hattrick ani desátý gól. Vyklouzl jsem z toho dobře, pokladník na mě byl hodný.“
Vypadá to, že v lajně s Petrem Kafkou a Danielem Kružíkem jste si hodně sedli.
S Petrem se znám strašně dlouho, odmala jsme spolu jezdili na nároďáky a byli jsme spolu na Kladně. Je to super kluk, strašně šikovný, umí nahrát. Někdy mě snad hledá až moc, ale zatím nám to vychází, nějaké góly jsme dali. Doufám, že to tak bude pokračovat. Rozumíme si taky mimo led, to samé s Dáňou Kružíkem. To je strašně pracovitý hráč, akorát z nás tří má trochu smůlu v koncovce. Když ale budeme dál pracovat, tak to přijde.
Jak máte v této trojici rozdělené role?
Asi se to nedá úplně určit. O nás s Petrem se ví, že bruslařsky úplně krásní nejsme. Spíš oba umíme nahrát a vystřelit. Dáňa je tam pak od toho, aby lítal a vybojoval nějaké puky. Dozadu se víceméně snažím hrát já, když to vyjde. Ale chceme hrát hlavně v útočné třetině. Dneska už to není o tom, že by někdo jen vyloženě bránil. V dnešním hokeji musí bránit všech pět hráčů. Kdo tam je jako první, tak na toho to vyjde.
Tomáš Knotek si vylepšil statistiky o další dva body
Co začátek sezony z týmového pohledu? Po pěti střetnutích máte na kontě čtyři výhry, v tabulce jste druzí.
Je škoda, že jsme si v Kolíně nechali utéct začátek a prohráli. Los k nám byl přívětivý a my jsme toho chtěli využít, což si myslím, že se povedlo. Těžší soupeři nás čekají, nic nebude a není jednoduché. Podle mě bude Chance liga hodně zajímavá.
Druhá nejvyšší soutěž letos nemá jasného favorita. Věříte, že se v horních patrech tabulky dokážete udržet?
Nemyslím si, že bychom se hned měli bavit o postupu. Ale víme, co je ve hře. Všichni koukají hlavně pod sebe, pět týmů bude namočených do boje o udržení. Na Slavii doufáme, že se budeme pohybovat v horní polovině. Do play off máme dost zkušených hráčů, tam se může stát všechno. Ničemu se nebráníme, ale spíš bych řekl, že pořád koukáme dolů.
Pojďme k vám, minulou sezonu jste strávil ve francouzském Nice. Jak došlo k rozhodnutí, že se vrátíte zpátky do Česka?
Nějakou dobu to vypadalo, že tam zůstanu. Ale chtěl jsem o něco lepší podmínky a trenér na to nepřistoupil. Navíc čekáme druhý přírůstek do rodiny, takže jsme si tak nějak spočítali všechna pro a proti. Do toho se ozval pan Veber, který měl velký zájem. Dojíždím z Kladna, odkud to mám kousek. Na případnou výpomoc s dětmi jsem blízko. Nechci říkat, že jsem se rozhodl jen z hlediska rodiny. Zaujala mě taky vize Slavie, že bych mohl mít důvěru.
„Na Slavii doufáme, že se budeme pohybovat v horní polovině. Do play off máme dost zkušených hráčů.“
Zejména vidina velkého prostoru pro vás musela být důležitá, ne?
Poslední dva tři roky se mi moc nedařilo, tak nějak jsem střídal kluby. Pan Veber o mě měl velký zájem, rozhovorů jsme spolu vedli hodně. Je to chlap, který drží slovo, takže důvěru zatím mám. Tohle pro mě bylo velké lákadlo, nebudu lhát. Je mi jednatřicet a vím, že kariéra nepotrvá věčně. Když to řeknu blbě, tak si s hokejem chci užít ještě nějakou radost a ne se jen trápit. Teď mi to vychází.
Sehrála ve vašem návratu nějakou roli také pandemie koronaviru?
Minulý rok to ve Francii byla hodně náročná sezona na psychiku. Hráli jsme asi jen pětadvacet zápasů, víceméně se furt trénovalo, třeba měsíc a půl v kuse jsme nehráli. Bylo to složité. Ale myslím, že Francouzi už se s tím naučili žít, takže se liga odehraje normálně. Jsem rád, že se fanoušci vrátili do ochozů, i když jich zatím nechodí tolik. Snad si zase postupně najdou cestu a situace po celém světě se bude zlepšovat.
Francie není vyloženě hokejová země, tamní liga je ale podle různých ohlasů na solidní úrovni. Souhlasíte?
Musím říct, že jsem byl mile překvapený. Jsou tam týmy jako Rouen nebo Grenoble, které hrají Ligu mistrů a jsou v nich hráči, co prošli NHL. Prvních pět mančaftů hraje kvalitní hokej, mile mě to překvapilo. Neměl jsem moc zkušeností s první ligou, takže jsem se některých kluků ptal a oni mi nebyli schopní říct přesný rozdíl. Obě ligy je hrozně těžké porovnávat. Ale myslím, že to byla dobrá zkušenost.
Jak vás v Nice brali jako cizince? Od zahraničních hráčů se obvykle očekává, že budou vyčnívat.
Měl jsem výhodu, protože v klubu je slovenský trenér, který v Nice žije dvacet let. Takže v kabině bylo zhruba osm devět Čechoslováků. Ale jako cizinec tam samozřejmě jdete, abyste bodoval a rozhodoval zápasy. Podle mě se nám to docela dařilo, a když ne, tak následovaly pohovory. Jako cizinec musíte svou pozici stále potvrzovat, to je v zahraničních ligách všude stejné.
„Bylo to poprvé a možná taky naposledy, co jsem se na Štědrý den koupal v moři.“
Takže v kabině jste mohl slyšet i češtinu?
Ano, ona nás tam byla skoro víc než polovina. Navíc jsme s francouzštinou nikam moc nepokročili. Asistent trenéra byl taky Slovák, takže jsme mluvili česky nebo slovensky. V tomhle problém nebyl.
Nice leží hodně na jihu, ještě k tomu u moře. I v tomto ohledu to bylo zajímavé angažmá, že?
Je to tak. Bylo to poprvé a možná taky naposledy, co jsem se na Štědrý den koupal v moři. Pořád bylo teplo, na počasí jsem si nemohl stěžovat. Na druhou stranu tam byla docela přísná opatření, museli jsme být doma a nesměli moc vycházet. Kromě toho bylo všechno zavřené, takže jsme si nikam vyjít nemohli. Bylo tam hezky, ale když to řeknu za sebe, tak bych tam žít nechtěl.
Proč ne?
Nevím, nemám moc rád povahu Francouzů. Na všechno mají dost času, víkend mají snad čtyři dny, protože začínají pracovat až v úterý. Všechno jim trvá. (směje se)
Foto: Karel Švec, hc-slavia.cz
Vraťme se ještě o pár let zpátky. V extralize jste hrál za šest klubů: dovede říct, na které období vzpomínáte nejraději?
Myslím, že máloco pro mě přebije Hradec Králové. Strašně jsme se stmelili poté, co jsme se přestěhovali z Českých Budějovic, fanoušci nás vzali za své. Byla to neskutečná parta, která se tam tři čtyři roky držela. Vygradovalo to bronzovou medailí v roce 2017. Vůbec tam nebylo znát, jestli je někdo mladší nebo starší. Do dneška máme jednou za rok sraz a vždycky si to hrozně užijeme. Pořád jsme v kontaktu.
V jedné z předchozích odpovědí jste zmínil následné cestování po klubech. Proč myslíte, že k němu později došlo?
Po nějakých pěti letech v Mountfieldu jsem cítil, že bych asi chtěl změnu. Šel jsem do Mladé Boleslavi, kde jsem se v prosinci do konce sezony zranil. Od trenéra Kýhose jsem už pak neměl víceméně žádnou důvěru. Další rok přišli pánové Hořava, Rulík a Patera, za kterých šel celý klub neskutečně nahoru. Vidíme, že se to tak drží do dneška. Bohužel mi končila smlouva a oni chtěli kádr omladit, protože tam měli šikovné mladé kluky. Rozuměl jsem tomu, nakonec se to vyvrbilo takhle.
Po štacích v Karlových Varech a Pardubicích jste se během sezony 2019/20 přesunul až do druhé a třetí nejvyšší německé soutěže…
Ve Varech mi to vůbec nesedlo, celkově to tam z mého pohledu bylo zvláštní. Pak jsem šel na měsíc do Pardubic, kde se během mého působení vystřídalo asi čtyřicet hráčů, dva trenéři a tři manažeři. Zkrátka to nebylo Dynamo, co vidíme dneska. Potom jsem to tak nějak lepil: dostal jsem zase jen měsíční nabídku z Crimmitschau, protože se jim zranili cizinci. Kdybych to věděl zpětně, tak bych vyčkal a možná by si mě vzal někdo jiný, ale to už je jen kdyby. Nakonec jsem skončil ve třetí německé lize. Ale ve finále to byla dobrá zkušenost, protože zase zjistíte, jak ten hokej funguje v jiných patrech, než jste se pohyboval třeba před půl rokem.
„Kdybych byl sám, tak si prostě sbalíte věci a jdete, ale když máte rodinu, tak je to fakt hrozné.“
Jak moc bylo tohle období náročné na psychiku, neztratili jste trochu chuť do hokeje?
Z hokejového hlediska to byl asi můj nejhorší rok. Navíc jsme měli měsíčního kluka a čtyřikrát se s ním stěhovat bylo na nervy. Bylo to strašné. Pak jsem rychle podepsal ve Francii, protože jsem věděl, že tam budeme celý rok. Už bych to nechtěl zažít. Kdybych byl sám, tak si prostě sbalíte věci a jdete, ale když máte rodinu, tak je to fakt hrozné.
Sezona v Nice pro vás tedy byla takový čerstvý start?
Chtěl jsem zůstat v Čechách. Jenže mi bylo jasné, že když se nesestupuje, tak třicetiletého hráče nikdo brát nebude. Ještě když se mu poslední sezona absolutně nepovedla, to si radši ohraje mladé. Říkal jsem si, že vezmu Francii. Svým způsobem jsem si vyčistil hlavu, kouknul se, jak to chodí jinde. Z tohohle pohledu mi to psychicky pomohlo.
Máte ještě ambice vrátit se do extraligy, nebo takhle neuvažujete?
Myslím, že každý vrcholový sportovec chce hrát co nejlepší soutěž. Extraliga je pro mě pořád lákadlo. Chápu, že jsem hráčem jednoho klubu, a když mě někdo bude chtít, tak za mě bude muset zaplatit tabulky. Týmům se to prostě nechce dát. I kdybych hrál sebelíp a někdo si mě chtěl vytáhnout, tak za mě stejně musí dát peníze. Uvidíme, co se stane. Letos jsem si to nastavil v hlavě tak, že se soustředím na Slavii. Když něco vyjde, tak se o tom s panem Veberem můžeme pobavit. Moje práce je teď tam.
Říkal jste, že víte, že hokejová kariéra nepotrvá věčně. Přemýšlíte už, co budete dělat po ní?
Nevím, co bych dělal. Ale když jsem začal hrát extraligu, tak jsem naštěstí tak nějak investoval. Zejména tedy díky manželce, která se v tom pohybuje. Každopádně vždycky doufáte, že budete hrát co nejdéle. Vím, že jsou případy, kdy to po kariéře neskončí dobře. Není to jednoduché, když jste zvyklý na nějaký příjem, a pak ho prostě nemáte. Prošel jsem si tím, když jsem skončil v extralize, tehdy jsem o tom začal víc přemýšlet.
Share on Facebook
