Práce s dětmi? Nejlépe investovaný čas, hlásí Marc z TOP 16 Díky, trenére
Foto: Archiv Michala Marce
Projekt Díky, trenére funguje od roku 2016, kdy byl poprvé udělen titul Trenéra mládeže. V aktuálním ročníku se pořadatelům sešlo přes tři sta nominací, z nichž se do TOP 16 dostalo hned pět hokejových koučů. Michal Marc působí v Černošicích jako asistent trenéra u ročníku 2010.
Co to pro vás znamená být v projektu Díky, trenére?
Je to takové možná lehké zadostiučinění za to, že člověk dělá něco, co je náročné na čas i v dalších ohledech. Je to pro mě ohodnocení, že práce, kterou dělám, za něco stojí. Vnímám to jako určité poděkování, kterého si moc vážím. I když jsem o projektu věděl už z minulého roku, protože pracuji ve společnosti, která je hlavním sponzorem téhle akce, nominace mě překvapila a potěšila. Je to fajn projekt.
Kdo vás přihlásil?
Nominovali mě kolegové z práce, protože jim přišlo zajímavé, když kromě své práce, kterou mám, stíhám trénovat děti a sám hraju hokej. Trénování a práci s dětmi mám rád, takže jsem k tomu ale nikdy nepřistupoval tak, že bych za to měl být nějak oceňován.
„Rozhodně to nevnímám jako ztrátu času, když pracuji s dětmi. Naopak čas věnovaný dětem je ten nejlépe investovaný.“
Takže je u vás nominace o obětování volného času hokeji?
Určitě. Pracuji v bance jako produktový manažer, takže strávím v práci spoustu času. Neustále se snažím najít balanc mezi prací, abych odváděl to, co odvádět mám, protože to živí mě i moji rodinu, a zároveň do toho vsunout děti. Kolikrát to je tak, že skončím v práci dřív, přejedu na trénink, vrátíme se domů v pět a já po osmé hodině opět otevírám notebook a pracuji do deseti až do jedenácti, abych dohnal čas, který jsem v uvozovkách ztratil. Ale rozhodně to nevnímám jako ztrátu času, když pracuji s dětmi. Naopak čas věnovaný dětem je ten nejlépe investovaný.
Foto: Archiv Michala Marce
Pomůže vám taková nominace jako klubu, abyste se dostali více do povědomí?
Doufám. I v klubu se to snažíme propagovat. Jako malý klub na okraji Prahy bojujeme s počty dětí, aby nám chodily na nábory a stále jsme rostli. Tohle – ne moje jméno, ne já osobně – by nám mohlo pomoci. Rodiče by si mohli říct, že to tam jako celek a jako tým děláme dobře a dětem se věnujeme. To, že se jeden trenér někam dostane nebo je oceněný, je vždycky jenom odraz celku.
Jak se vám v Černošicích daří?
Děti nám chodí, i když je to v dnešní době složité. Máme spoustu jiných sportů, které jsou i třeba lacinější, takže rodiče budou raději volit florbal, který je podobný, nebo případně chodí děcka na fotbal. Děti chodí, což je díky tomu, že se pravidelně dělají akce v rámci Pojď hrát hokej.
„Tohle – ne moje jméno, ne já osobně – by nám mohlo pomoci. Rodiče by si mohli říct, že to tam jako celek a jako tým děláme dobře.“
A po sportovní stránce?
Celkově si Černošice v konkurenci na turnajích, které objíždíme, vedou dobře. Dokážeme potrápit i velké kluby. Občas někteří nevidí rádi, když je porazí klub z Černošic, o kterém ani neví, kde je na mapě. Myslím, že v konkurenci si dokážeme najít své místo, pokud kluci bojují.
Co je stěžejním motivem celé výchovy v klubu?
Hrát si! Je to všechno o hře. Alespoň já osobně prosazuju, že nechci být trenér, který na děti křičí a neustále je učí jezdit kolem kuželů, bognu doprava a doleva. Děti si musí hrát, notabene v takovém věku. Musí mít lásku k pohybu a ke sportu. Pro mě je vždycky největší zadostiučinění, když děti přijdou na trénink, smějí se, těší se a jsou tam rády. Ne že je tam rodiče přistrkají, tlačí je před sebou a říkají jim: „Dneska máš trénink, dneska musíš.“ Hokej není šachová partie, kde jsou naplánované tahy dopředu. V hokeji se situace mění z vteřiny na vteřinu, všechno je strašně rychlé a hráč na to musí reagovat. Proto je důležitá hravost, ta tvoří hru a pak samozřejmě chuť chtít bojovat.
Foto: Archiv Michala Marce
Vraťme se ještě k projektu: V čem vidíte jeho největší přínos?
Trenéři a všichni, kteří se motají kolem sportu, se dostanou víc do povědomí, protože těchto lidí je strašně moc. Spousta lidí to dělá na úkor svého času a bezplatně. Každý má svůj důvod, proč svůj čas věnuje trénování. Jedním z důvodů může být, že v tom prostředí vyrostli. Tento projekt poukazuje, jaká masa lidí se kolem sportu pohybuje a přitom není nikde vidět. Hlavní trenéři jsou špička ledovce, ti k ruce potřebují další, protože se to jinak nedá zvládat. Stejně jako jsem říkal před chvílí, že děti musí dělat sport s láskou, i trenéři to tak musí mít.
„Tento projekt poukazuje, jaká masa lidí se kolem sportu pohybuje a přitom není nikde vidět.“
Co říkáte na to, že se do TOP 16 dostalo pět hokejových koučů?
Docela mě to překvapilo, protože si myslím, že oblíbenějších sportů je více. Hokej je relativně finančně náročný sport, takže mě překvapilo, že je tam tolik trenérů z hokeje. Nevím, jestli to třeba není spojené s tím, že minulý rok vyhrál vimperský trenér Vinš, a proto se letos přihlásilo daleko více hokejových trenérů. Těžko říct.
Kdybyste vyhrál, měl byste šanci vycestovat na zahraniční stáž. Kam byste chtěl své svěřence vzít?
Asi do Švýcarska. Je to poměrně za rohem a celkově je švýcarský přístup hodně podobný kanadskému, což je způsobené i tím, že tam dělá dost kanadských trenérů. Na švýcarském hokeji je vidět radost ze hry, takže bych si vybral to.
Foto: Archiv Michala Marce
A máte vítězné ambice?
V životě mám spoustu ambicí, ale pro mě je úspěch dostat se do TOP 16. Černošice jsou malý klub, takže toto umístění vnímám jako vítězství, i když pro vítězství to nedělám, a vím, že to ani dělat nebudu. Nepřemýšlím nad tím, co by se stalo, kdybych se dostal do TOP 8 a dál. Spíš občas přemýšlím nad tím, jak proběhne chystané natáčení medailonku. Dál nad tím nepřemýšlím, konkurence je veliká a každý z nominovaných si výhru zaslouží. Jestli budu první, třetí, nebo šestnáctý nemá vliv na mou další práci, ale netvrdím, že mě to nemotivuje k další činnosti.
„Černošice jsou malý klub, takže toto umístění vnímám jako vítězství, i když pro vítězství to nedělám, a vím, že to ani dělat nebudu.“
Jak se těšíte na natáčení a už jste říkal svým svěřencům, že na ně bude taková pozornost?
Říkal jsem jim to, ale tím, že jsou to desetiletí kluci, moc to nevnímají a neví, co od toho čekat. Ostatně to nevím pořádně ani já. Na natáčení se těšíme. Dohodli jsme se štábem, že za námi přijedou na konci prázdnin do Nymburka, kde máme soustředění. Jeden den tam budeme společně natáčet a uvidíme, jak to budou kluci vnímat, a jestli se budou pitvořit. (směje se)
Už máte vymyšleno, co byste chtěl dělat?
Nemám. Dávám si dohromady nějaké tréninkové plány, které bychom chtěli dělat na soustředění. Nechávám tomu volný průběh – jak to vyjde, tak to vyjde. Nic specifického si nepřipravuji. Soutěž je o tom, že trenér je nějakým způsobem hodnocený za dlouhodobou činnost. Není to o tom, že si připraví nějaký super trénink, který v životě s dětmi nedělal. Chci udělat standardní trénink, který děláme a děti baví. Jestli zrovna natáčení vyjde na hru, která bude více, či méně zábavná, to nechávám na náhodě.
Foto: Archiv Michala Marce
Foto: Archiv Michala Marce
Share on Facebook
