Premiéra ve 32 letech? Nevěřil bych, tvrdí Jelínek. Táta je na něj pyšný
Foto: hcbilitygri.cz
Leckdo si myslel, že stropem jeho kariéry bude extraliga. Petr Jelínek dlouho platil za dříče, který odmaká každé střídání, jenže z hokejového hlediska zůstával v ústraní. Neměl tolik prostoru, tím pádem vázla produktivita. Poslední dobou je ale všechno jinak. Útočník se skvělými fyzickými parametry našel svůj ráj v Liberci. Pod Ještědem rozkvetl do hokejové krásy a poprvé bere za kliku národního mužstva. Ve dvaatřiceti letech, což je na dnešní poměry unikátní.
Kdo vydrží a vytrvale maká, může se dočkat. Tuhle větu říkalo mraky jiných hráčů, Jelínek ji podepisuje. "Nečekal jsem, že by to mohlo vyjít. Jsem moc rád," povídá. A každý mu to musí věřit. V juniorském věku utrpěl vážné zranění páteře, vypadalo to, že je s vrcholovým sportem konec. Ale Petr se nedal, probil se do základu ve Slavii. Pak přesídlil k Bílým Tygrům a loni se rázem ocitl mezi nejlepšími esy v bodování soutěže. "Je to o šanci. Myslím, že hokejista jsem pořád stejný. Ale hraji jinou roli než dřív," připomíná.
Ve dvaatřiceti letech prožijete reprezentační premiéru. Předpokládám, že jste se nemohl dočkat srazu a začátku akce.
V Praze jsem od rána, na sraz jsem vlastně jenom kousek popojel. Samozřejmě jsem rád, že tady mohu být. V týmu je plno kluků, které potkávám v extralize, proti většině jsem hrál. Sice jsem skoro nejstarší, ale všechny tu znám.
Loni jste s Libercem slavil titul, teď máte vynikající sezonu a navíc míříte do národního týmu. Nemusíte se až někdy štípnout, jestli se vám to nezdá?
Jasně, je to super. Já to už říkal několikrát: všechno je dané tím, co hrajeme v Liberci. A spoluhráči, kteří mi nahrávají na góly. Mám samozřejmě radost.
Startem na mezistátní scéně napodobíte tatínka Tomáše, který s národním týmem získal bronz na olympiádě a další medaile z mistrovství světa. Je hodně šťastný, že má v rodině nástupce?
Je samozřejmě rád. Táta mě pořád sleduje, akorát nemá čas jezdit na naše zápasy v extralize, protože je v práci. V pondělí před srazem jsem u něj byl na kafi, tam mi blahopřál. Je rád, že mi to vyšlo.
Dával vám nějaké rady?
Ani moc ne. Jen říkal, že hokej bude trošku rychlejší.
Jaký na vás byl tatínek, když jste začínal a hokejově vyrůstal?
Spíš se mi snažil poradit. Říkal, co dělat lépe, co je naopak z mé strany špatně. Samozřejmě – když jsem to hodně flákal, asi mě trošku sjel. Ale že by na mě řval z tribuny, to vůbec.
Dokážete vybrat nejhezčí vzpomínku na tátu hokejistu? Nebál jste se někdy o něj?
Já se bál spíš o ty druhé (směje se). Nejhezčí vzpomínku mám asi ze Sparty, když jel táta sám na bránu, chtěl nahrát do prázdné Patriku Martincovi a nakonec to mám dojem dopadlo tak, že vůbec nedali góla.
Měl jsme odmalička jasné, že budete také hokejistou?
Asi jo. Táta hokej hrál, když jsme byli s bráchou malí kluci, chtěli jsme s ním chodit na tréninky. Začali jsme bruslit, táta nám dal hokejky a my se do toho pustili. Ale nikdy to nebylo tak, že by nás táta nutil.
Kdy na vás byl nejvíc pyšný?
Já nevím, možná dneska. Nebo když jsme loni vyhráli s Libercem titul.
Co vás napadlo ve chvíli, kdy jste se dozvěděl o pozvánce do národního mužstva?
Byl jsem zaskočenej. Já to nečekal. Nepředpokládal jsem, že bych mohl jet na repre, když to doteď nevyšlo. První mi to vlastně volal táta. Jel jsem do studia, do televize. Když jsem parkoval, zazvonil telefon. Táta mi gratuloval a já ani nevěděl k čemu. Bylo to příjemné. Dopředu jsem totiž vůbec nevěděl, že by něco takového mohlo přijít.
Co od premiéry na Švédských hrách očekáváte?
Budu se snažit splnit představy trenérů, to je jasné. A osobně? Doufám, že neudělám ostudu. Že podám nějaký slušný výkon a třeba i překvapím.
Poslední dobou jste vystoupil z řady. Už nejste hráčem na černou práci, výkony jste hodně vidět. Příjemná změna, co říkáte?
Jo, jasně, je to hezký. Neříkám, že bych měl být každý den v novinách, určitě ne. To mi nevadilo ani předtím, že jsem nebyl. Ale všechno vyplývá z toho, že se v Liberci daří. Máme úspěchy dva roky po sobě, v mém případě to vychází z klubu, kde působím. Hodně mi pomohl nejprve příchod do Liberce, a pak trenér Filip Pešán, který mi dal prostor, abych mohl hrát svůj hokej, přesilovky a podobně. V tom byl pokrok oproti Slavii, tam jsem spíš měl na starost černou práci.
Věděl jste, že to je jenom o šanci? O tom, aby ve vás někdo objevil i jiné přednosti, než je dřina a nasazení?
To se takhle říci nedá.V kariéře mi hrozně pomohl i Vláďa Růžička. Vzal mě do týmu, který byl na vrcholu. Já byl rád, že tam mohu být. Hrát ve čtvrté lajně, mít pět minut na zápas a skákat do všeho po hubě – to byla moje role. Všechno mi něco dalo. Pokud se podívám zpátky, v mládežnických soutěžích jsem rozhodoval zápasy, v seniorském hokeji to dlouho bylo trošku jiné. Přišel jsem do Slavie a řekli mi: budeš dělat tohle a tohle. A já to dělal. Jinak bych tam nebyl.
Věřil jste, že se kariéra obrátí takhle hezkým směrem?
Kdyby mi tohle někdo řekl před třemi lety, asi bych mu nevěřil. Ale teď je to tady a jsem moc rád.
Budete před premiérou v národním mužstvu nervózní?
Zatím nejsem. Uvidím ve čtvrtek před zápasem. Třeba tam nějaká lehká nervozita bude. Ale věřím, že když vyjedu na led, tak všechno opadne.
Za reprezentaci jste hrával v juniorských výběrech, už je to hodně dávno. Vzpomenete si občas?
No, poslední vzpomínka je, jak jsem ve dvacítce skončil na nosítkách. Během přípravného turnaje mě Rusák narazil zezadu a zlomil mi páteř. Pátý a šestý obratel, mám tam titanovou plotýnku. Po operaci mi řekli, že už nebudu hrát hokej. K tomu se moc rád nevracím.
Nemáte někdy obavy, jestli páteř vydrží?
Doktor mi řekl, že to je momentálně její nejpevnější část. Kdyby se to mělo zlomit znovu, tak jedině pod nebo nad tím. Tělo drží, snad to tak bude i dál.
Share on Facebook
