Při záznamu z Grenoblu mě rozbolely nohy, připomíná Jan Havel. Elán čerpá u juniorů i veteránů

Foto: hcsparta.cz

27. listopadu 2013, 13:40

Václav Jáchim

Když hraje Sparta domácí extraligový zápas, téměř nikdy nechybí v hledišti. Neustále je k vidění v útrobách Tipsport arény, coby vedoucí sparťanských juniorů křižuje republikou jako v dobách, kdy patřil k našim nejlepším útočníkům. "Moje srdce bije pro Spartu, jsem strašně rád, že jsem se do klubu mohl v jiné roli zase vrátit," říká s pokorou. Tenhle neustále pozitivní chlapík je plný energie. V listopadu oslavil 71. narozeniny, ovšem stále srší elánem. Čerpám ho od mladých, s nimiž jsem v každodenním kontaktu," přiznává.

Vedle práce pro milovaný klub ho naplňují také zápasy české veteránské reprezentace. Gusta, jak mu všichni přezdívají, ji už trénuje sedmnáctým rokem. "Máme v týmu vynikající hokejisty - olympijské medailisty, mistry světa a reprezentanty. Ale hlavně kluky, kteří hokej pořád milují a hrají ho v rámci svých sil. Nechodíme si jen tak zahrát! Musí to mít úroveň, nestojíme o nikoho, kdo by se chtěl jen tak předvádět před lidmi," vysvětluje rázně.

Už je takový. Co na srdci, to na jazyku. Každému řekne, co si myslí, což není druhé straně vždycky příjemné. Stříbrný medailista z olympiády v Grenoblu je srdcař, i když už dávno neposílá puky za záda brankářů. "Naposledy jsem hrál hokej na svých šedesátinách. Ale vyhrávat chci vždycky. I jako trenér nebo vedoucí mužstva. V tom jsem se nezměnil," přiznává.

Když vidíte dnešní ligové zápasy, co na ně říkáte? Nekroutíte hlavou, jak se hokej změnil?
"No, on se zase tolik nezměnil. Aspoň podle mě. Jasně, týmy hlídají střední pásmo, hráči jsou fyzicky vyspělí. Možná se vytratila nějaká krása, utkání jsou hodně urputným bojem o kotouč. Ale v něčem jsme to měli možná horší my. Třeba píchání holí dneska skoro vymizelo, za našich dob to ale rozhodčí pouštěli. Dobrý hokejista vynikne v každé době, o tom není sporu."

Snažíte se poradit dnešním mladým hráčům ve sparťanské juniorce, u níž děláte vedoucího?
"Dohlížím na to, jsem v kontaktu s trenéry. Bavíme se o všem kolem mužstva. Hráčům pochopitelně radím, člověk získal nějaké zkušenosti, myslím, že mám co předat. Kluci přecházejí ze staršího dorostu do juniorky, to je podle mě nejtěžší období. Když něco vidím, řeknu to. Víte, jako sparťan jsem měl sen, že jednou budu trenérem u prvního týmu. Svého času jsem byl blízko, při výběru jsem prý prohrál čtyři ku pěti. Těsně jsem tu práci nedostal. Pak nastalo období, kdy jsem ve Spartě nepůsobil, ale teď jsem zpátky a mám z toho strašnou radost."

Zmíněnou hokejovou pauzu jste strávil vedením sportovního baru, tedy v úplně jiném prostředí.
"Byla to zajímavá zkušenost. Měli jsme bar na Vinohradské třídě, podle mého to bylo úspěšné. Jenže pak majitel přišel s tím, že chce víc peněz. Znal jsem možnosti výdělku, bylo mi jasné, že takovou částku nejsme schopni utáhnout. Nechali jsme toho, dneska jsem zase u hokeje. Každý den jezdím na Spartu, jsem s mladými. Člověk ani tolik nestárne, já si to aspoň v tom běžném hokejovém dění ani neuvědomuju." 

Roky jste byl nejlepším sparťanským kanonýrem, pak vás překonal Jiří Zelenka - současný asistent u juniorky. A teď už vede žebříček Petr Ton. Co na jeho výkon říkáte?
"Oběma jsem to přál. Nejdřív se přede mě dostal Jirka Zelenka. Hrál ve Spartě dlouho, měl navíc zápasy play off - ty za našich dob nebyly. Teď je nejlepší Petr Ton, hned jsem mu po té jeho jubilejní trefě gratuloval. Na Spartě se neustále potkáváme, často spolu mluvíme. Věřím, že je schopen přidat dalších dvacet nebo třicet gólů. Sám jsem dával góly, takže dobře vím, jak je to těžké."

Jakým způsobem jste nejčastěji skóroval?
"Začínal jsem jako centr, ale pak hrál pravé křídlo přes ruku. Vždycky jsem míval dobrý bekhend. Jak my říkáme, natáhl jsem si to a dával puk pod klacek. Až jsem se divil, že mi to tam tak padalo. Také musím připomenout spoluhráče, kteří za mě udělali černou práci. Takové parťáky potřebuje každý střelec."

Sparťanští fandové vás znají jako Gustu Havla, jak jste k přezdívce přišel?
"To už je dávno. Na vojně v Litoměřicích. Dal jsem tehdy v jednom utkání tři góly a trenér Tonda Haukvic - mimochodem výborný chlap, který mi dost pomohl - povídá: hele, Gusta Havel byl rychlej na silnici, ty zase jako střelec. Už mi to zůstalo. Druhý den jsem byl pro trenéra Gusta, chytli se toho kluci z týmu, přezdívka pak se mnou šal dál hokejovým životem. Dneska je to tak, že když mi někdo řekne Honzo, koukám a říkám si, že to musí být jedině nějaký spolužák ze školy nebo známý z dětství. Pro sparťany jsem Gusta."

V klubu jste prožil nejkrásnější roky kariéry i spoustu úspěchů. Jen ne mistrovský titul...
"...a taky mě to hodně mrzí. Několikrát jsme byli druzí a nechybělo zase tak moc, jenomže v konkurenci Jihlavy nebo Brna to nebylo jednoduché. Přesto tvrdím, že jsme vyhrát měli. Když přišli Holeček a Kochta, měli jsme silný tým. Určitě! Ale nepovedlo se."

Příhod ze Sparty máte stovky, ostatně popsal jste je v autobiografii Hokejový Vivaldi. Málokdo dneska ví, že jste byl jedním z hlavních aktérů stávky, po níž hráči Sparty mohli přestat chodit do práce a věnovali se jen hokejovým povinnostem.
"Za vyhraný zápas jsme mívali 200 korun, ale na rozdíl od Brna nebo Jihlavy jsme chodili normálně dělat. Přijel jste v noci ze Slovenska a ráno pěkně na čtyři hodiny do práce. Před jedním zápasem jsme se dohodli, že nenastoupíme, dokud nám podmínky nezmění. Nebyl jsem jediný, šli jsme do toho všichni. Bez toho bychom neměli nárok. To víte, že se vejboři naštvali, ale dosáhli jsme svého! Skutečně jsme pak do práce nemuseli, trenéři však zároveň dostali vynikající motivační prvek. Kdo nehrál dobře, nebo nedával hokeji maximum, tomu hrozili návratem do práce. Mně se to nikdy nestalo, jiným ano. Ta stávka měla smysl, díky ní jsme si vlastně vymohli profesionální prostředí."

Vy jste se po návratu z vojny v Litoměřicích a Jihlavě bleskově dostal do reprezentace. Dá se říci, že jste si nominaci vystřílel?
"Asi ano. Každý rok jsem soutěžil o nejlepšího kanonýra. Povedlo se mi to, ale mohlo být těch primátů víc. Jednou mě těsně předběhl Vimmer, později Nedomanský. Statistiky se evidovaly úplně jinak než dneska, nevím, jestli ty góly tenkrát počítali spravedlivě... Ale to je jedno, do nároďáku jsem se dostal v roce 1966 a vydržel v něm nějakých sedm let."

Kterého úspěchu si nejvíc vážíte?
"Olympiády v Grenoblu a mistrovství světa 1969. Olympijské hry - to je fenomenální věc. Jsou jednou za čtyři roky, musíte se sakra snažit, abyste se po tu dobu udrželi v nároďáku. Před Grenoblem se trenér Pitner pohádal s Jardou Holíkem, který nejel. Já byl původně v lajně s Golonkou. Jožo je jeden z mých nejlepších kamarádů, dodneška jsme v kontaktu. Také jsem mu vynadal, třeba když na olympiádě proti Švédům nedal jasný gól. Ale to je prostě hokej! Tenkrát v Grenoblu jsem nastupoval s Petrem Hejmou a Pepíkem Černým, šlo nám to. Porazili jsme Sověty, chybělo strašně málo a mohli jsme být olympijskými vítězi. Škoda. Dneska ale vím, že stříbro bylo velkým úspěchem. Víte, že jsem až teď, po víc než 45 letech, viděl televizní záznam z našich utkání?

Jak to?
"Nevím, asi obrázky nebyly k dispozici. Televize je získala až po letech. Když dávali náš zápas s Rusy, seděl jsem u obrazovky jak v transu. Manželce jsem pořád říkal - podívej, teď přijde tohle! A strašně mě rozbolely nohy. Pamatuju si, jak jsem v závěru proti sborné strávil dvě minuty na ledě. Bylo to na krev! Skončilo se a mně se úplně klepala stehna. Stejně pak u té televize, když jsem si na to vzpomněl. Fuj! Měl jsem toho zase plné zuby."

Další olympijská radost už nebyla taková, i když bronz se počítá. Do Sappora jste původně neměl jet.
"Řekli mi, že jsem se nevešel do nominace, abych byl připravený. Místo mě vzali Palečka. Jenže ten se zranil. Když mi volali ze svazu, myslel jsem si, že si dělají legraci. Rychle jsem nafasoval věci, večer v šest jsem byl vybavený a hned pak odlétal do Japonska se skokany Raškou, Moteljkem a dalšími. V Tokiu jsem se přidal k týmu. Na olympiádě se nám nepovedl zápas s Kanadou, pak nás porazili i Rusové. Bylo z toho třetí místo. Trenéři po turnaji řekli, že se všemi počítají pro mistrovství světa. Jak já se na něj těšil..."

Hrálo se v Praze, ve Sportovní hale, kde jste byl doma se Spartou. Asi jste si říkal, že to bude vrchol vaší kariéry.
"No aby ne. Hrát šampionát doma, to je jednou za život. Jenže nakonec mě to minulo... Bylo mi jednatřicet, tehdy jsem byl asi už starý. Dodnes to nechápu. V nároďáku se roky sázelo na souhru dvojic z klubů. Holíkové byli spolu, Hlinka s Bublou, pardubická lajna. Nám se ve Spartě dařilo s Jirkou Kochtou, v reprezentaci jsme společně působili čtyři roky, ale ani v jednom zápase jsme nenastoupili vedle sebe. Před Prahou trenér Pitner přišel a řekl, že vezme Klapáče. Všechna čest, Honza hrál dobře. Ale mně bylo strašně. Dali mi lístky na všechny zápasy, jenže já na to neměl sílu. Koukal jsem u televize, do haly jsem šel až na finále. Klukům jsem zlato moc přál, ale chtěl jsem ho taky! Bylo mi jasné, že už se to asi nikdy nepovede. A taky že jo. Bohužel."

Mnohem hezčí vzpomínky určitě máte na šampionát 1969 ve Švédsku. Po okupaci vojsk Varšavské smlouvy jste dvakrát porazili Sověty, což lidem doma udělalo ohromnou radost.
"Věděli jsme, že musíme! Chtěli jsme národu ukázat, že s okupací nesouhlasíme, trochu lidem dodat vůli. Ještě před turnajem jsme si řekli, že ať se stane cokoli, Sovětům po utkání nepodáme ruce. Vedení to řešilo, pak nám řeklo, že se všechno vyřídí po návratu. Každý z nás musel počítat s následky, věděli jsme, že může být průšvih. Když jsme se pak ve Stockholmu rozhodli, že si přelepíme hvězdy na státním znaku, všichni to však neudělali. Bylo nás pět. Každý se s tím musel srovnat po svém."

Sbornou jste dvakrát porazili, k titulu chyběl pak kousek, nakonec z toho byl bronz. Ovšem doma jste byli za hrdiny, promarněnou šanci na zlato nikdo neřešil.
"To je pravda. Nás to tehdy mrzelo. Vypadalo to, že budeme první, že se při vyrovnaném bodovém počtu Rusů, Švédů a nás bude počítat bilance jen těch tří týmů. Oni ale vzali bilanci celkovou a my byli třetí... Když jsme se pak vraceli domů, na tohle všechno jsme zapomněli. Na Ruzyni totiž čekalo dvaceti tisíc lidí, možná i víc. Vedení chtělo zabránit bouřlivému přijetí, rozhodlo, že přistaneme na starém letišti. Ale lidi se to dozvěděli. Dodneška nechápu, jak se všechny ty davy během deseti minut tak rychle přesunuly. Pasy jsme nepotřebovali, z haly jsme se dostávali hodiny. Postupně jsme dojeli k hotelu Paříž, kde byla recepce. Dostali jsme se dovnitř, jdeme po schodech - a  před námi najednou babička. Nějakých dvaaosmdesát, stará milá paní. Políbili jsme jí ruku a ona povídala: Kluci moji zlatí, vy jste mi udělali takovou radost, když jste dvakrát porazili tu ruskou bandu. Měl jsem slzy v očích. Tehdy jsme si uvědomil, co všechno ta naše vítězství znamenala. Bylo to tehdy víc než jen obyčejný sport."

Pro vaši generaci to byl jeden z vrcholů kariéry, o řadu hráčů byl kolem roku 1968 velký zájem v zahraničí. Vás prý lákali St. Louis Blues.
"Na šampionátu ve Stockholmu za mnou přišel do hotelu chlapík, co dělal pro klub, a mladý Valoušek - syn bývalého šéfa fotbalové Slavie. Přinesli kufr a v něm bylo 200 tisíc dolarů. Když podepíšete, jsou vaše, řekli. Jenže to bych musel emigrovat. Ačkoli nám po Grenoblu slíbili, že nás pustí ven, do NHL se legálně dostal Jarda Jiřík. Ale toho brali Blues až poté, co jsem jejich nabídku odmítl. Musel bych utéci a to já bych nikdy neudělal. Nevidět, rodinu, rodiče, kamarády? To ne! Ale fakt stačilo jen podepsat. Ti pánové vytáhli můj pas, byl stejný jako originál. Všechno dokonale připravili. Jen jsem koukal."

Jak na vás Blues vlastně přišli?
"Na stáži ve Spartě byl předtím Scotty Bowman. Tehdy začínající trenér, kdo mohl vědět, že se jednou stane nejlepším koučem v historii NHL. Chodil na tréninky, komunikoval s Luďkem Bukačem. Nevím, asi jsem ho nějak zaujal, protože mi Bowman pak měřil různé fyzické hodnoty, byl se mnou v posilovně, hodně mě sledoval na ledě. Později mi docvaklo, že v St. Louis to byla jeho aktivita. Po letech jsem s ním četl rozhovor, potvrdil, že mě chtěl. Úplně jsem byl u těch novin naměkko. Ale emigrovat jsem tehdy prostě nemohl. A nestydím se za to! Že mi předseda ČSTV Himl slíbil odchod, a nakonec z toho nic nebylo - to už je věc jiná. Na zahraniční angažmá jsem se nikdy nedostal."

Místo toho jste šel - vy sparťan - do Slavie. Jak vás u sešívaných přijali?
"Ale dobře. Bez problémů. A já tam byl spokojený. Víte proč? Měl jsem věk, ve kterém dneska nikdo hráče nepovažuje za veterány, jenže tenkrát platily jiné zvyklosti. Navíc já ze Sparty odešel trošku vlastní tvrdohlavostí. Na konci sezony 1974-75 jsme měli jet do Kladna, trenér Bukač přišel s tím, že viděl u haly kouřit Karla Masopusta. A že prý pojedeme bez něj. Zastal jsem se ho, trenér následně řekl, že chce omladit. A jestli se mi to prý nelíbí, můžu jít. Luděk se později omluvil, ale já věděl, že zůstat nemohu. Nedělalo by to dobrotu. Šel jsem do Slavie, která bojovala o postup do ligy. Dala dobrou nabídku, já vyměnil byt za větší a dva roky za ni hrál. Trenér Mach mě ukecal. Pak jsem tam ještě tři roky dělal trenéra."

V nejvyšší soutěži o vás zájem nebyl?
"Byl. Chtělo mě ZKL Brno. Vedoucí týmu Skotal říkal, že chce vidět hrát lajnu Havel, Farda, Černý. Brno mi nabízelo 200 tisíc na ruku a byt. Nakonec jsem zůstal v Praze. Hrál jsem a trénoval ve Slavii, rozhodně mi tam nebylo špatně, jako trenér jsem působil i v Příbrami nebo v Kolíně. Ale vždycky jsme byl sparťan. A dneska jsem hrdý, že mě klub zařadil mezi své legendy. Když visí váš dres pod střechou, je to ta největší odměna, jaká může být. Já se navíc dostal do all stars všech dob. Vezměte si, že Spartou za těch 110 let prošlo nějakých 8000 tisíc hokejistů. Když vás pak vyberou do nejlepší pětky, je to něco neskutečného. Na tohle jsem fakt pyšný!"

Někteří bývalí hokejisté trošku zatrpkli, třeba hůř nesou dřívější spory, které život přináší. Není o nich slyšet. Vy jste ale jakoby neustále nad věcí, naštvaného vás viděl málokdo. Je to povahou?
"Asi ano. Jsem pozitivní a společenský člověk. Říkáte to dobře - život přináší různé věci, ale já jsem životní optimista. Na ledě jsem šel do žuly a bojoval třeba proti kamarádovi. Nic jsme si nedarovali. Ovšem když zápas skončil, všechno bylo jako dřív. Tak to má být. Stejně to vidím u reprezentace veteránů. Nikdy jsem nesnášel simulanty. Neděláme divadlo, ale hokej! Když ti kluci přijedou na zápas, jdou do toho jako dřív a já si jich za to strašně vážím! Máme hokejové srdce. Dokud je síla a energie, budeme bojovat. Ale také se bavit."

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz