Příběh Jozefa Čaply: vynalezl hokejku, kamarádil s Mikitou a slovo emigrace nechce slyšet

24. ledna 2012, 13:46

Václav Jáchim

Je to neobyčejný člověk. Sedí proti vám, v očích mu hoří plamínky. Barvitě vypráví příběhy, při kterých se tají dech. Jozef Čapla patřil v 50. a 60. letech k nejlepším obráncům u nás. Odchovanec Slovanu Bratislava měl vynikající střelu, výtečně bruslil, rány dokázal rozdat i přijmout. Jeho největším úspěchem je stříbrná medaile z mistrovství světa 1965, ve finském Tampere tehdy československý výběr podlehl jen Sovětům. Rodák z Bratislavy mohl na mezistátním ledě dokázat víc, ale Čapla je přímý člověk, což se v tehdejším režimu moc nenosilo. "Každému říkám, co si myslím. Párkrát jsem na to doplatil," hlásí.

Jágr Chance liga

Už pěkných pár let žije v Německu, z tehdejší federace odešel v roce 1972. Za hokejem, prací i za vyšší kvalitou života, jak sám říká. Doma se o něm pak nesmělo mluvit, dostal nálepku emigranta, který zradil. "Ale slovo emigrace slyšet nechci. Já jsem nic neplánoval, jen jsme se s rodinou prostě z Německa nevrátili," vysvětluje. Staré časy jsou ale pryč, dnes může Jozef Čapla do Bratislavy, kdy se mu zachce.

"Moc se však na Slovensko nevracím. Nemám důvod. Celkem třikrát mi tam ukradli auto, naposledy jednou brzy ráno. Koukal jsem z okna, auto stálo na ulici. Za hodinu tam nebylo. Sedm let poté někdo u nás v Německu zaklepal na dveře, žena otevřela a tam příslušník policie. Paní Čaplová, váš vůz se našel v Moskvě, povídal. Ukradli mi ho. A já dodnes nevím, co si o tom myslet. Totéž u jiných věcí. Ale tuším, že to není náhoda," reaguje.

Začátky ve Slovanu, krásné vzpomínky na Duklu

Když vypráví o svém životě, jsou to veselé i někdy smutné historky. Občas se rozčílí, jindy žertuje. Jozef Čapla je svérázný člověk, kličkovat neměl důvod za minulého režimu, tím spíš nyní. "Vyrůstal jsem jen s maminkou a starší sestrou, otec byl komunista. Vykašlal se na nás," poví otevřeně. Právě sestra tak trochu mohla za to, že se malý Jozef začal věnovat hokeji. "Dělala krasobruslení a já tam chodil s ní." V Bratislave se nejdřív proháněl na přírodních kluzištích, s vrcholovým hokejem začal až ve dvanácti letech. Šest sezon poté dostal první pozvánku do reprezentace!

Brzy se vypracoval mezi nejlepší obránce, ve Slovanu převzal klíčovou roli společně s Dzurillou, Golonkou, Gregorem a dalšími. "Naskočili jsme do ligy a velmi si to užívali. Na všechny kamarády mám krásné vzpomínky, zážitků je dost. Mým idolem býval Ján Jendek, vždycky jsem tím pádem míval blízko k brankářům. Po něm přišel Dzurilla. Nezapomenu, jak v šestnácti letech poprvé nastoupil do zápasu v Chomutově."

Čaplovi hodně pomohla vojna v Jihlavě. Na Duklu nedá dopustit, na jaře 2011 se v Pelhřimově sešel s bývalými spoluhráči, hrdě oblékl dres Jihlavy a přiznal, že armádní roky staví v kariéře hodně vysoko. "Oslovil mě pan Pitner. Studoval jsem, ale zatímco letitý kamarád Jožo Golonka bral stipendium 800 korun, já polovinu. Říkal jsem si, že to není spravedlivé, nějak se to všechno seběhlo a byl jsem na Vysočině." Nebál se, uměl hokej, byl tvrdý. Vybudoval si respekt.

"Nesnášel jsem nespravedlnost, ale udělal jsem i pár nešťastných věcí. Kamil Svojše měl třeba strach, jestli si udrží místo v sestavě. Já napřáhl a pukem trefil Jihočecha Bauera, jehož jsem nechtěně zranil. Kamil hrál, ale mě to mrzelo," přiznává. K chybám se staví čelem jednu z největších křivd ale dodnes nechápe. "V roce 1958 jsme hráli s juniorskou reprezentací proti Sovětům, v Opavě jsme je porazili 9:0! Po zápase jsme něco popili, napadl sníh. No a my - mladí chlapci - jsme pak trošku blbli."

Rok bez hokeje? Při zápasech jsem na tribuně plakal

Jedna sněhová koule rozbila sklo nástěnky, v níž místní buňka KSČ připomínala desáté výročí Velkého února. "Nebylo to úmyslné, přísahám," zvedá pravici nad hlavu. "Dodnes nevím, jak to je možné, ale z druhé strany ulice proti nám najednou běželi policajti. Já byl jediný v civilu, ostatní kluci ve vojenském. Měli by průšvih, tak jsem na ně volal, ať utečou. No a mě sebrali." Čaplu okamžitě vyšetřovali. "Zapíral jsem a nikoho neshodil. Věděli, že jsem hokejista, pořád zdůrazňovali, že jsem pod vlivem alkoholu. A prý proti režimu."

Copak o to, Jozef komunisty nemusel. Ale příhoda z Opavy neměla s politikou nic společného. Jenomže mašinérie už běžela naplno. A Čapla dostal nespravedlivý trest. "U soudu čtyřletou podmínku, svaz mi na rok zakázal hokej. Mimo jiné jsem přišel o domácí šampionát v devětapadesátém. Víte, jak mi bylo? Jen jsem trénoval a při zápasech plakal na tribuně. Tehdy jsem si udělal takovou skulpturu - z kamene a starého dřeva. Je tam moje karikatura a pamětní medaile z mistrovství světa, abych si vždycky uvědomil, co jsem ztratil..."

Ale život šel dál. Naštěstí. "Po tom roce bez hokeje jsem musel všechno dohánět," říká chlapík, jemuž přátelé přezdívají Jojo. "Na podzim 1959 jsem si poprvé zahrál za reprezentaci. Proti NDR. Zápasů pak bylo víc, ale utekly mi olympiády ve Squaw Valley i v Innsbrucku, hrál jsem jen na mistrovství světa v Tampere. Za našich dob panovala velká konkurence, dostat se do sestavy - to už něco znamenalo. No, těch turnajů bych sehrál víc, kdyby nebyl ten malér v Opavě. Táhlo se to se mnou, měl jsem nálepku průšviháře."

V šedesátých letech ale Čapla nechyběl u výjezdů reprezentace do Severní Ameriky. "Byl to velký zážitek. Poznali jsme spoustu měst, hráli proti mnoha soupeřům. Viděli jsme i zápasy NHL včetně Chicaga, kde působil Stano Mikita. Slovenský rodák k nám měl blízko, potkali jsme se několikrát. Když jsme jednou měli letět do Kanady, navštívila nás na soustředění Stanova rodina. Jestli bychom prý Mikitovi něco neodvezli. Byli jsem tam čtyři slovanisté, přihlásil jsem se jediný."

Hokejky ALPAČ: nápad za milióny

Mikita to ocenil. "Pozval mě k sobě, Pitner mi návštěvuz povolil. Spal jsem u Stana, dlouho jsme si povídali. Bylo to úžasné." V kabině Chicaga tehdy poprvé uviděl zahnuté hokejky. "Hrál tam ještě Elmer Vasko, další chlapec se slovenskými kořeny. Ta hokejka mi vrtala hlavou. Když jsmě měli možnost posléze navštívit šatnu Toronta, všechno mi vysvětlil Andy Bathgate. Tehdejší hvězda NHL, ale byl velmi otevřený.Ukazoval, jak je hůl potřeba vyhoblovat a jakým grifem ji pak dostat do zahnutí."

Jozef věděl, že něco takového by mělo úspěch i v Evropě. Vymyslel svůj vlastní plán, podle něhož se začaly vyrábět hokejky s názvem ALPAČ. "Je to moje příjmení pozpátku, s nápadem přišel pan Křížek z fabriky v Horažďovicích. Už během působení v Jihlavě mě problematika zajímala, měli jsme Svratky, které se hodně lámaly. V Horažďovicích jsem pak udělal zlepšovací návrh, ještě mám ty papíry shované. Pryskiřice se opakovaně natírala, hůl jsme pak přes rozpálený radiátor ohýbali o 180 stupňů, následně ji máčeli ve vodě. Odzkoušeli jsme to a postupně se rozjela výroba," popisuje.

O Alpačky byl ohromný zájem. "Za rok je chtěla celá liga, chodily objednávky ze zahraničí. Poptávku nebylo možné uspokojit, protože v Horažďovicích neměli dost dřeva." Kdyby podobný technický kousek vymyslel nyní, byl by milonářem. "To je fakt. Tenkrát ale byla jiná doba. Pamatuju si, jak jsem hokejky vezl do Rakouska a nabídl je Kanaďanům. Moc se jim líbily." Vývoj šel dál, ale celé generace kluků doma i v cizině s Alpačkami hrávali, dodnes jsou tyhle kousky pýchou sběratelů i pamětníků.

Do Německa za prací. A za novým životem

Koncem 60. let se obránce Jozef Čapla začal pídit po možnosti odejít za hokejem do ciziny. Krátce po srpnové okupaci oslavil třicátiny, cítil, že je ideální doba změnit vzduch. "Ze Slovanu nás mělo odejít víc - Walter, Gregor, Jožo Golonka. Já měl nabídku z Německa. Jenže nebylo to jen tak." Čaplovi pomohlo, že jeho paní měla německé předky. "Brali jsme se na bratislavském zimním stadionu. 4. července 1959, ženili se tam tehdy také Bárta a Golonka. Zpívali nám Milan Chladil s Yvettou Simonovou, manželka říkala, že větší cirkus v životě neviděla."

Přesun k západních sousedům se Čaplovým povedl až v roce 1972. Jozef odcházel jako trenér. "Manželky otec byl Němec, moje žena i syn tedy měli nárok na německé občanství. Já dostal pas a povolení, ale na hranicích řekli - ven! Musel jsem z auta, vrátils e do Prahy a tam volal panu Kováčovi, který mi pomohl a za dvy dny vybavil potřebné dokumenty. Když jsem byl konečně v Německu, hlavou mi blesklo, že se nevrátím. Z Augusburgu jsem zavolal mámě a řekl jí, jak jsem se rozhodl."

Z hokejové hvězdy se stal psancem. Jako později Nedomanský, Farda, bratři Šťastní. "Věděl jsem, že Šťaváci chtějí pryč, že taky utečou. Hlavně s Mariánem jsem dodnes v kontaktu, mám přátele samozřejmě i na Slovensku. Ale o některých lidech to neplatí." Při vyprávění zmiňuje Jána Staršího - dřív spoluhráče ze Slovanu, pak trenéra reprezentace. "Prohlásil o mně, že jsem obyčejný emigrant. Ale mě to nepřekvapilo. Když převzal Slovan, a já ještě hrál, po tolika letech spolupráce mě jednou poslal po první třetině do kabiny. To mě hodně mrzelo."

Některé jizvy nezhojil ani čas. "Vím, že na Slovensku mají síň slávy tamního hokeje. Ale když vidím, kdo tam všechno je, řeknu vám, nikdy mezi ně nevstoupím! Nejspravedlivější síň slávy je v nebi. Stejně jsem odpověděl i Němcům. Chtěli mě zařadit do jejich síně, ale já odmítl. Po mé smrti si dělejte, co chcete, vzkázal jsem. Ale dokud k tomu mám co říci, tak nesouhlasím," reaguje divoce.

Jak chutná NHL. Na zkušené v Calgary a Quebecu

Čapla nikdy nezapomněl, odkud vyšel, ale doma je už dneska v Německu. "Žiju v Kissingu, kousek od Augsburgu. Hrával jsem tu hokej i tenis, ale především jsem se dlouhé roky věnoval trenéřině." Bývalý výborný obránce prošel několika německými kluby, měl možnost nahlédnout i do zámořské NHL. "Toho si hodně cením. Díky kontantkům s Pierrem Pagem jsem se zúčastnil kempů Calgary a Quebecu, U Flames jsem dostal nabídku na pozici asistenta, ale musel odmítnout. Nebyl jsem na tom dobře anglicky. Moc věcí mě v životě nemrzí, ale tohle jo."

Jako kluk měl původně mnohem skromnější sny. "Nejdřív jsem chtěl přestřelit mantinel. Pak dát gól od modré čáry. Když se mi tyhle mety plnily, bylo to tak sladké," líčí kouzelně. Energii má pořád, ale bojuje se zdravotními potížemi. "Čtyřikrát mi operovali kyčle, pak jsem zakopl o řetěz a zlomil si stehenní kost. Víte co - mně nevadí, že jsem starej, ale to, že nemohu pořádně chodit. Potřebuju hole, na konci roku jsem musel na další zákrok. Ale bojuju. Zase se do toho dostávám, musím to dokázat," přísahá chlapík, který se roky mimo jiné přátelí s českobudějovickou legendou Jaroslavem Pouzarem.

Na dálku sleduje dění v Čechách i na Slovensku. "Volal jsem Jardovi Holíkovi. Když mi řekl, že mu sebrali kus nohy, nechal jsem si své problémy pro sebe. Držím mu na dálku palce," vzkazuje. Čapla je poslední dobou na Vysočině docela častým hostem. "Mám tam přátele Aleše Kučeru, Aleše Čeňka další fajn lidi. Loni jsme v Pehřimově udělali hokejovou školu, když Bůh dovolí, chtěli bychom to letos zopakovat ve Světlé nad Sázavou.

Mezi řečí připomene, že uvažuje o sepsání autobiografické knížky. Rád se vrací do minulosti, vzpomíná, vybavuje si detaily sportovního i osobního života. Při jeho historkách uteče odpoledne jako nic. "Když jsem byl v Německu a nemohl zpátky do Bratislavy, bylo to smutné. Pamatuju si, jak jsem v devětasemdesátém volal po posledním utkání ligy na vrátnici Slovanu. Zvedl to chlap a povídá: člověče, Slovan je mistrem, tady je boží dopuštění. Nechal jsem si to přehodit do kabiny, mluvil jsem se Šťaváky, Kuželou, s dalšími chlapci. Gratuloval jsem jim, na dálku se radoval. A po tváři mi tekly slzy..."

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz