Příběh Jozefa Meliška. Jak v 60. letech dělal masky Crhovi či Dzurillovi?
Jozef Meliško
|
Foto: Eliška Krátká
V průběhu let 1961 až 1981 se v Československu zabývalo výrobou brankářských laminátových masek velké množství šikovných nadšenců. Jak se čtenáři dozvědí v nedávno vydané publikaci Maska, ve vrcholovém hokeji se o vlastní výrobu masky pokoušela celá řada tehdy aktivních brankářů, ale většina nakonec oslovila některého z nemnoha výrobců, jejichž výtvory snesly ty nejvyšší soudobé požadavky bezpečnosti. Klíčovou osobou byl pro tuzemský hokej Jozef Meliško (*1950). Dnes už pozapomenutý génius.
Meliško se mezi výrobce laminátových masek zapojil už od dorosteneckých let coby tehdejší brankář juniorky Slovanu Bratislava. S jeho maskami chytali ve druhé polovině sedmdesátých let všichni ligoví brankáři.
Polozapomenutá legenda ve svém oboru je dnes posledním aktivním výrobcem původních masek těch největších československých brankářských legend, k aktivní práci se vrátil po půlstoletí. Především aby potěšil početnou skupinu fanoušků hokejové historie.
Při příležitosti vydání zmíněné knihy Maska, jíž jedním z hlavních protagonistů, jsme s Meliškem udělali rozhovor o tom, jak k výrobě masek přišel, komu je vyráběl a dostalo se i na jeho brankářskou kariéru.
Jak k tomu vlastně přišlo, že jste začal vyrábět brankářské masky?
Především za to může skutečnost, že jsem byl sám hokejovým brankářem. Když se u nás začaly používat první laminátové masky, byla to pro většinu mladých brankářů velká výzva. Naším idolem ve Slovanu byl tehdy mladičký Vlado Dzurilla. Potkávali jsme ho prakticky denně na stadionu, chodili jsme se na něj dívat na zápasy i na tréninky, a když se v sezoně 1960/61 vyzbrojil hráčskou helmou, snažili jsme se přesvědčit rodiče, aby nám takovou helmu taky koupili. A nejinak tomu bylo poté, co se jako jeden z prvních československých brankářů začal hned na začátku dalšího ročníku chránit maskou, kterou mu vyrobil další bratislavský mladík z početné skupiny talentovaných brankářů Peter Važan. Na toho se hned obrátili skoro všichni kluci, co jsme chytali v některém bratislavském klubu. Množství zakázek ale Važan nestíhal uspokojit a mezi těmi, co se masky nedočkali, jsem byl i já. Tenkrát se v mládežnických kategoriích nestřílelo tak jako dnes, takže skutečné nebezpečí zranění od vystřeleného puku bylo vlastně minimální, ale co čert nechtěl, při jednom z tréninků jedno z těchto nepočetných zranění vyšlo i na mě a já přišel po bekhendové střele spoluhráče o dva zuby. Můj tatínek se rozhodl, že masku, kterou nebylo možné koupit v žádném obchodě, mi vyrobí sám. To mi bylo asi třináct, takže už jsem byl dost velký na to, abych tatínkovi pomáhal, takže první masku jsem si „vyrobil“ spolu s tatínkem. Mám za to, že to bylo v létě 1963.
„Můj tatínek se rozhodl, že masku, kterou nebylo možné koupit v žádném obchodě, mi vyrobí sám."
A legendární masku pro Dzurillu jste vyrobil také se svým otcem?
Vy to berete hopem! Než jsem se dostal k masce pro Vlada, kterou máte na mysli, uběhlo pomalu deset dlouhých let.
Tak dobře, jak jste se tedy dostal k výrobě masky pro Dzurillu, tehdejší legendu československého i evropského hokeje? Přeci jen, byl jste dorostenec, dnešní terminologií starší žák…
Jednak jsem se k maskám pro brankáře Dzurillova formátu dostal o něco později, ale pochopitelně i výroba mých masek měla svůj vývoj, který je popsán i v nové knize Maska.
Můžete tedy pro budoucí čtenáře knihy, jako určitou ukázku, popsat svou cestu výroby masek?
Jistě. Od té první masky, co jsme s tatínkem vyráběli na balkóně našeho bytu, vedla cesta přes druhou masku, kterou jsem si, tentokrát už sám vyrobil pro další sezonu. Jak víte, masky byly vyráběné podle přesných odlitků. Kluci v pubertě dost výrazně a navíc nepředvídatelně mění svůj vzhled i vzrůst. Protože mi po roce byla původní maska malá, tak jsem si vyrobil svou masku číslo 2. Navíc to už byla maska daleko „modernější“, než byla ta původní, s takzvaným „psím náhubkem“, tedy vystupující mřížkou v oblasti před nosem a ústy. V nové masce už tento vložený košík nebyl a hodně se podobala masce, kterou v tom roce používal kanadský brankář Seth Martin.
„Než jsem se dostal k masce pro Vlada, kterou máte na mysli, uběhlo pomalu deset dlouhých let."
Ano, to byl vlastně první brankář, který u nás masku předvedl. Ale proč jste se neinspirovali maskami jiných kanadských brankářů, hvězd tehdejší NHL Plantea, Sawchuka, Halla?
Tato jména jsme snad ani neznali. Nezapomínejte, že v tehdejším Československu se o NHL v tisku prakticky nepsalo, snad jen s výjimkou příběhu tehdejší nastupující hvězdy celé soutěže Stana Mikity, kluka narozeného na Slovensku. O tom jsme věděli, ale ostatní jména z NHL jsme znali jen minimálně. Seth Martin byl tím brankářem, který pro nás „objevil“ masku, ale i brankářský rozklek. Po prvním reprezentačním startu v Evropě v roce 1961 se vracel na šampionáty ještě několikrát, pokaždé s jinou maskou, což pro většinu tehdejších výrobců masek znamenalo vždy velkou inspiraci a snahu o napodobení poslední Martinovy masky. Takže když jsem vyjel na první trénink s novou maskou, stal jsem se objektem zájmu většiny mých kamarádů z bratislavských týmů, ale i z týmů soupeřů, tedy spíš ta maska než já. A najednou mě začali kluci žádat, abych stejnou masku vyrobil i pro ně. Pochopitelně mě tehdy zájem těšil, a tak jsem se snažil kamarády nezklamat a začal jsem vyrábět první masky pro jiné.
Kolik masek jste takto vyrobil?
To opravdu nevím, nikdy jsem si žádnou evidenci nevedl a mnozí z těch kluků už ani nejsou bohužel mezi námi. Ale autor knihy Maska se pokusil oslovit žijící brankáře tady u nás na Slovensku, stejně jako u vás v Čechách, a podle jeho zjištění to mohlo být kolem stovky masek. Tedy za celou moji aktivní dobu cirka od roku 1964 do konce osmé dekády, tedy roku 1979. Pak už se vlastně tyto masky používat nesměly…
„Kolik masek jsem vyrobil? To opravdu nevím, nikdy jsem si žádnou evidenci nevedl."
A mezi tou stovkou bylo kolik masek pro ty nejlepší ligové brankáře?
Trochu zase předbíháte. Poté, co jsem začal vyrábět masky pro své dorostenecké vrstevníky, z pozdějšího pohledu masky vlastně nekvalitní a „amatérské“, se v průběhu jedné nebo dvou sezon začali tito brankáři, i s mými maskami, přesouvat do vyšších věkových i výkonnostních kategorií, a tím se opět rozšířil okruh brankářů, kteří mě žádali o výrobu masky. Jenže i s ohledem na zvyšující se požadavky bezpečnosti jsem se už musel snažit o výrobu masek, které by byly daleko robustnější a víc vydržely.
Takže, kdy se dostaneme k maskám těch nejlepších?
Už brzy. Ale předně musím poznamenat a připomenout, že tehdy, ve druhé polovině šedesátých let, byl československý hokej dost výrazně rozdělen na český a slovenský. V nejvyšší lize působily jen dva slovenské týmy, Slovan Bratislava a Košice, ale v nižší Slovenské národní hokejové lize působila celá řada dalších týmů se skvělými brankáři. A mezi zájemci o moje masky byli pouze brankáři slovenských klubů, zatímco početnější české brankáře v českých týmech vybavovali čeští výrobci. Dá se říci, že moje masky prorazily do povědomí českých brankářů až díky Marcelu Sakáčovi. Ačkoli se o něm často píše, že byl nepřítelem používání masek nebo že je dokonce odmítal, je to nesmysl. On přišel do Slovanu v sezoně 1966/67 i se svou už druhou maskou, kterou mu v Popradu vyrobili kamarádi vodáci. Když odcházel v létě 1968 na vojnu do Jihlavy, měl tuto masku s sebou, ale poměrně brzy se mu maska poškodila, a tak požádal o novou masku mě. Znali jsme se samozřejmě z tréninků, jako se znali všichni tehdejší hráči jednoho oddílu, a tak věděl, že dělám masky mnoha klukům. Ostatně s mojí maskou chytal už v té době i Dzurilla. Takže moje první „slavná“ maska patřila Dzurillovi. Pokud mluvím o maskách v českých klubech, pak tady patřil primát Sakáčovi, tehdy dokonce juniorskému reprezentantovi. A když už mluvím o reprezentantech, tak v juniorské reprezentaci se ve stejné době jako Marcel mihnul i jiný slovenský brankář s mojí maskou. Byl to Jozef Popelár, bohužel už nežijící, který v roce 1969 odešel do Českých Budějovic, tehdy druholigových, a maska, kterou do té doby používal, je myslím tou nejstarší dochovanou maskou z mé dílny. Před odchodem do Čech mě požádal o novou masku, a tu svoji starou daroval svému nástupci Igoru Mišurovi, který s ní chytal ještě několik sezon, a má ji dodnes.
„Ve druhé polovině šedesátých let, byl československý hokej dost výrazně rozdělen na český a slovenský."
Takže Dzurilla, Sakáč, Popelár, a kdo další?
V těch šedesátých letech se vždy před sezonou konaly pravidelné brankářské kempy, kde se soustředili většinou všichni ligoví a druholigoví brankáři. Tam se pochopitelně probíralo kde co, a tak se nějak rozkřiklo, že vyrábím masky, které se ostatním klukům líbily, a tak se stalo, že se z Marcela stal prostředník mezi zájemci o masky a mnou. Ještě, než jsem musel na vojnu, vyrobil jsem spoustu masek brankářům první SNHL, ale i klukům z českých oddílů, včetně třeba ligových brankářů Nadrchala a Jurky z Brna, pardubického Crhy, kladenského Termera nebo už zmíněného Dzurilly. Tomu jsem tu první masku vyrobil už v roce 1967, a on ji používal myslím až při olympiádě v Grenoblu 1968. Moc mě tehdy potěšilo, když jsem v televizi viděl, že ji střídal s maskou, kterou mu při šampionátu 1967 přivezl Seth Martin. Šest let poté, co mu ji slíbil…
A to už byla ta maska, se kterou slavil úspěch na Kanadském poháru 1976?
Ale kdepak. Maska na Canada Cupu byla třetí a poslední maskou, kterou měl Vlado ode mě, a celkově jeho snad už šestá nebo sedmá.
S touto maskou byl prý problém mezi Dzurillou a Sakáčem. O co šlo?
To se týkalo té předchozí Vladovy masky a druhé masky, kterou jsem udělal po jeho návratu z vojny pro Marcela. Ty masky si byly hodně podobné, a protože si byli hodně podobní, postavou i stylem chytání i oba brankáři, kteří spolu soupeřili o post prvního brankáře Slovanu a vlastně i o reprezentační dres, diváci si je dost pletli. A to se nelíbilo ani jednomu. Dzurilla měl tu svoji masku už od sezony 1968/69, Sakáč od ročníku 1970/71, ale moc ji nepoužíval a dokonce i na šampionát 1971, kam tenkrát jel na úkor Dzurilly, si raději vzal svou starou popradskou masku. Tu mu ale direktoriát turnaje zakázal používat, a tak používal kombinaci helmy s chráničem brady. Možná právě z toho důvodu se rozšířilo všeobecné přesvědčení, že se Sakáč brání používání masky. Problém byl taky v tom, že jsem právě narukoval na vojnu a novou masku jsem mu vyrobit nemohl. Nevím, jestli se spolu tak domluvili, ale pro další sezonu se Dzurilla vrátit k masce od Martina a oba brankáře si diváci přestali plést. A v další sezoně 1972/73 používali oba opět moji masku, jenže ta Dzurillova se poškodila a Vlado chytal dokonce několik zápasů bez masky. Naštěstí pro něj jsem se po sezoně vrátil z vojny a vyrobil mu masku novou, s níž pak slavil dva tituly mistrů světa i ten slavný Kanadský pohár. Protože si byly obě Dzurillovy masky hodně podobné, mnoho fanoušků si ani nevšimlo té změny…
V tom období po vojně jste byl mimořádně aktivní, pokud se nepletu?
To máte pravdu. Během mé vojenské služby, kdy jsem se výrobě masek nemohl věnovat, se objevilo několik mých napodobovatelů, chcete-li, plagiátorů, kteří se vzhlédli v maskách, které jsem udělal pro Dzurillu nebo Holečka, a tak se na ledě především mužstev obou národních lig objevilo poměrně hodně masek, které měly podobné rysy jako masky moje, ale neměly tu kvalitu, které si jejich nositelé cenili. Když jsem se vrátil z vojny, doslova mě zaplavily objednávky masek ze všech koutů tehdejšího Československa. Ze severočeského Litvínova se mi ozvali oba jejich tehdejší brankáři Kapoun s Březinou, o už druhou masku z mé dílny mě požádal můj vrstevník Jirka Crha, čerstvý mistr republiky a reprezentační dvojka za Holečkem, který se také dožadoval nové masky po svém přestupu do Sparty. Také Dzurilla se chtěl v novém brněnském působišti představit v nové masce a s prosbou o inovaci se ozvala i nová košická jednička Palo Svitana. A to mluvím jen o ligových brankářích. Dalších několik masek jsem ještě v létě 1973 vyrobil pro kamarády z dorostu Slovanu, včetně třeba Jána Filce, stejně jako pro další brankáře mužstev druhé ligy…
A co vaše vlastní masky?
Abych byl upřímný, tak tady jsem na tom s pamětí ještě hůř než u masek pro cizí. Rekapitulaci, kterou jsem vám diktoval před chvílí, vlastně vypátral a zasadil do správného času autor knihy Maska díky trpělivosti, kterou měl při kladení otázek a následném poslouchání odpovědí a sbírání informací od té spousty mých někdejších soupeřů a „zákazníků“. Jenže u masek, které jsem vyrobil pro sebe, mu další zdroj informací jednoduše chyběl. Mám za to, že jsem si novou masku vyráběl před každou sezonou, ale asi tomu tak nebylo. Na fotografiích mám zdokumentovaných jen asi pět masek. Často jsem si i v průběhu sezony masku nastříkal jinou barvou, takže to mohlo vypadat, že mám masku novou, což platilo především po mém odchodu ze Slovanu.
„Objevilo se poměrně hodně masek, které měly podobné rysy jako masky moje, ale neměly tu kvalitu, které si jejich nositelé cenili."
Jak se vlastně vyvíjela vaše kariéra? V ligovém dresu jste toho moc neodehrál a ani v době vojny vás neregistrujeme mezi brankáři tehdy jediného armádního týmu nejvyšší soutěže?
Já jsem odchovanec bratislavského hokeje a jsem na to opravdu pyšný. Bohužel pro nás brankáře byl místní Slovan dlouho jediným slovenským klubem v nejvyšší soutěži. V Bratislavě vyrostla celá řada skvělých brankářů – i proto, že na Slovensku nebylo moc zimních stadionů, ale bohužel jsme neměli kde ve své kariéře pokračovat po přechodu mezi seniory. Myslím na nejvyšší soutěž. Jinak prakticky po celá šedesátá léta byl jedním z jihlavských brankářů někdo z odchovanců Slovanu, ale po návratu z vojny mnozí s aktivním hokejem dokonce skončili. Já jsem odcházel na vojnu v roce 1971, a byl jsem docela rád, že jsem se dostal do trnavské Dukly, hrající tehdy I. SNHL. V Jihlavě bych se nejspíš za Crhou mnoho příležitostí nedostal, ale takhle jsem si opravdu zachytal a dokonce jsem byl vyhlášen jako nejlepší brankář soutěže. I když jsem se pro druhý rok vojny stěhoval do Trenčína, tuto pozici jsem obhájil, a přiznám se, že jsem věřil v nabídku z některého prvoligového oddílu. Jenže podle tehdejších pravidel jsem se musel vrátit do Slovanu, kde byl po ohlášeném odchodu Dzurilly jedničkou Sakáč, člen širší reprezentační sestavy. V těch dobách si kluby držely jasnou jedničku, tedy brankáře, který odehrál většinu mistráků a spolu s ním spolehlivou dvojku, která nastupovala na zápasy přátelské nebo i mezinárodní. Takže máte pravdu, že jsem nebyl moc vidět v ligových zápasech, ale zachytal jsem si třeba na slavném Spengler Cupu a v mnoha dalších přípravných a turnajových zápasech. Nestěžuju si.
A ve Slovanu jste tedy prožil celou kariéru?
Ale kdepak. Po čtyřech sezonách na pozici Sakáčovy dvojky jsem se přesunul do Dubnice, kde jsme dokonce v baráži nejprve s Plzní a o rok později s Gottwaldovem bojovali o postup do první Ligy. Kariéru jsem po třech sezonách ve Spartaku ukončil v barvách Žiliny, kdy mi definitivní stopku vystavilo zranění stehenního svalu v průběhu druhé sezony 1981/82.
„K výrobě masek jsem se vrátil loni na podzim."
A k výrobě masek jste se vrátil kdy?
Vlastně teprve loni na podzim. A na svědomí to má opět autor nové knihy Maska, který mě požádal, jestli bych mu nevyrobil kopii právě té proslavené Dzurillovy masky. Nedalo mi to a vyrobil jsem mu úplně novou masku podle odlitku jeho tváře. A od té doby jsme se začali bavit, jestli bych byl ochotný a hlavně fyzicky schopný vyrobit kopie masek, které jsem vyráběl před skoro padesáti lety, a které už většinou neexistují nebo jsou v soukromých sbírkách. Tak vlastně vznikl nový projekt, jehož součástí jsou jednak ty kopie masek z mé dílny a jejich dokonalé repliky z 3D tiskárny, a to jak v původní velikosti, tak jako miniatury. Já jsem zatím vyrobil nižší desítky masek, a pokud mi to zdraví a síly dovolí, pokusím se pro sběratele připravit i další z mých masek. Vždyť jen pro ligové brankáře jsem celkem vyrobil ke třem desítkám různých masek…
Knihu Maska můžete zakoupit za exkluzivní cenu 399 Kč na Marken.cz.
Share on Facebook
