Přísného trenéra Eduarda Fardy se hráči báli, jeho život náhle zhasnul po tragické nehodě

3. února 2011, 10:25

Václav Jáchim

Když koncem srpna 2004 zemřel po tragické nehodě Ivan Hlinka, byla to pro hokejovou Českou republiku ohromná ztráta. Národní tým přišel o hlavního kouče těsně před Světovým pohárem, smutná událost zasáhla snad každého. Naše hokejová historie ale bohužel zná ještě jeden příběh, který má se smrtí Hlinky dost podobného. 25. ledna to bylo přesně 50 let, co se při dopravní nehodě na zledovatělé silnici mezi Malackami a Stupavou zabil Eduard Farda. Tehdejší kouč československé reprezentace se vracel automobilem Škoda Octavia z Bratislavy, kde byl sledovat výkon Jozefa Golonky.

Jágr Chance liga

Z Brna, kde Farda žil, se s ním měla původně vydat jeho manželka, nakonec vyrazil sám. Cestou zpátky přibral do vozu rozhodčího Oldřicha Bártíka. Ten se večer při nehodě podruhé narodil. Na zmrzlé vozovce totiž dostalo Fardovo auto smyk a střetlo se s nákladní tatrou. "Eda se to snažil vyrovnat. Kolouzali jsme po vozovce k levé krajnici, načež jsme dostali od tatrovky tak silný úder, že to na Edově straně prorazilo boční dveře," vzpomínal Bártík v rozhovoru pro deník AHA.

Rozhodčí skončil v bezvědomí na silnici, jakmile přišel k sobě, vrátil se do vozu za Fardou. "Od Olomouce jela kolem dodávka. Ta se s námi vydala rychle do Bratislavy. Edovu hlavu jsem měl po celou dobu v klíně, držel jsem ho za ruku," vzpomínal tiše Bártík. Pomoc byla marná, lékaři posléze konstatovali, že je slavný trenér po smrti. Národní mužstvo, které uznávaný kouč vedl, za několik týdnů poté vybojovalo ve Švýcarsku titul mistrů Evropy.

Tragická událost připravila o život výborného trenéra. Farda zemřel ve věku šestačtyřiceti let, v době největších pracovních úspěchů. Zanechal manželku Ludmilu a tři syny - Eduarda mladšího, Richarda a Jiřího. Prostřední z potomků posléze na tatínka navázal, Richard Farda patřil k vynikajícím útočníkům i trenérům, ze střídačky vedl mj. Olomouc, Slavii, Plzeň a další kluby. Když tatínek zemřel, bylo mistru světa 1972 patnáct let.

"Blesk z čistého nebe. Jako každá tragédie," řekl autorovi před lety Richard Farda. "Táta odjel na ligu do Bratislavy a už jsme ho nikdy neviděli. Máti nejdřív mysleli, že se někde zdržel a že dorazí později. Ale bohužel. Já se o všem dozvěděl až druhý den ve škole. Vytáhli mě z vyučování a řekli, že měl táta autonehodu, při níž přišel o život," vzpomínal smutně. Richard zůstal v době dospívání bez otce. "Chyběl mi, samozřejmě. Vždycky mě nabádal, ať nezapomínám na školu. Hojej miloval, ovšem tvrdil, že jenom s ním člověk nevystačí."

Eduard Farda byl příšným koučem, velké nároky měl i sám na sebe. Osud se s ním nemazlil. V patnácti ho opustila maminka, která odešla do Argentiny. Fardu a jeho sestru vychovával otec, hrál fotbal, zamiloval se do hokeje. Věnoval se mu aktivně, proslul především jako tvrdý a náročný kouč, který nerozlišoval mezi zkušeným hráčem a mladíkem. Na všechny kladl stejné nároky. Kdo se nepodřídil, neměl u něj šanci. "Hráči se táty báli, jakmile přišel do kabiny, každý se mu klidil z cesty. Táta nepřipouštěl diskusi a jednal autoritativně," připomněl Richard Farda.

Dlouholetý trenér Spartaku ZJŠ Brno získal s RH Brno v roce 1955 první z řady mistrovských titulů, úspěch zopakoval za dalších pět let. V roce 1953 vedl československou reprezentaci na mistrovství světa, odkud náš tým odstoupil vzhledem ke státnímu smutku po smrti prezidenta Gottwalda. S elitním týměm pracoval Farda také v letech 1959-61, na olympijských hrách 1960 ve Squaw Valley skončili jeho svěřenci čtvrtí. Úspěchů by bylo mnohem víc, kdyby osud tak krutě nezasáhl.

Ale v Brně nezapomněli. Chlap, který tolik udělal pro český hokej, má v Kaleckého ulici v Brně-Židenicích pamětní desku. V odkazu tartínka pokračoval zejména syn Richard, jenž ovšem při koučování vyznával trošku odlišný styl. "Byla jiná doba, lidé si zvykli na jiný způsob života, také hokej se změnil. Sezonu máme od srpna do června, není prostor na pořádnou přípravu, ze které táta vždycky vycházel," řekl Richard Farda týdeníku Gól v roce 1999.

Ti dva neměli moc podobného ani v dobách aktivní kariéry. Eduard Farda hrál v obraně, Richard byl proslulým útočníkem. "Rozhodly fyzické předpoklady, nemám vysokou postavu, takže moje místo muselo být vepředu," usmíval se Farda mladší. Tatínek by byl na výkony a úspěchy potomka pyšný, škoda, že se jich nedožil. "Táta měl spoustu svých starostí a povinností, řekl bych, že moji rozvíjející se kariéru sledoval z povzdálí. Ze závětří.  Nezasahoval do práce jiných trenérů, jen mi občas poradil. Razi zásadu, že zametat cestičku vlastnímu synovi je ta největší hloupost."

Richard Farda si po přechodu mezi elitu už musel vystačit sám, otec jeho počínání sledoval z nebe. "Nevím, jestli by všechny mé kroky odsouhlasil. "Třeba na vojnu do Dukly Jihlava jsem šel dřív, než bylo nutné, protože Zbrojovka sestoupila do druhé ligy. Škola musela stranou, to by se tátovi nelíbilo. Také nevím, jak by raeagoval na emigraci, k níž jsem se rozhodl v roce 1974. I když... Kdyby věděl, v jaké jsem byl situaci, možná by mě pochopil," doplnil závěrem útočník kanadského týmu Toronto Toros, jenž posléze zakotvil ve Švýcarsku.

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz