Průkopník karlovarského hokeje Václav Šinágl zůstal městu věrný, nikdy prý nelitoval

10. září 2009, 9:42

Václav Jáchim

Není mistrem světa, nestartoval na žádném velkém turnaji. V reprezentaci stihl pouhé čtyři zápasy na přelomu let 1953 a 1954. Přesto hráči jako on zaslouží velkou pozornost. Václav Šinágl by měl mezinárodní kariéru bezpochyby bohatší, ale v 50. letech minulého století panovaly zcela jiné sportovní i společenské poměry. Šikovný útočník patřil k průkopníkům karlovarského hokeje. To on a několik dalších nadšenců postavili pilíře cesty klubu ze západočeských lázní k extraligovému titulu. Šinágl zůstal městu věrný, na což doplatil v národním týmu. "Měl jsem možnost odejít do Sparty i do jiných týmů, jenže já nechtěl. Vždycky jsem byl Varák," ujišťuje upřímně.

Nový fanshop

Tenhle sympatický pán má v sobě vitality jako málokdo. I dnes, ve svých 81 letech, je mimořádně činný a svěží. "Mám dvě zahrádky, navíc pomáhám s péčí o záhony ještě jedné sousedce. Už je to jedenáct let, co mi zemřela manželka. Myslel jsem si, jak si užiju důchodu. Ale copak to jde? Ráno vyrazím brzy, v poledne jedu k dceři na oběd. Domů se vracím po osmé večer. Takový kalup jsem neměl pomalu ani v dobách aktivní kariéry," stěžuje si na oko.

Šinágl se narodil 18. září 1928 ve Všeradicích u Berouna. "Pocházela odtud moje maminka. Žila s tatínkem ve Varech, ale jak se přiblížil porod, odjela k rodičům. Takže já jsem rodák od Berounky, ale kořeny mám samozřejmě v Karlových Varech," vysvětluje. Už v osmi letech začal bruslit, jako všichni kluci tehdejší doby se uměl ke sportu postavit. Postupně si osvojil hokejové řemeslo natolik, že patřil k nejlepším v kraji.

Výtečný bruslař a střelec měl výhodu, že pochopení pro sport vyznával jeho třídní. "Byl to matikář, profesor Hlinka. Přísný kantor, nicméně na rozdíl od jiných nám při hokeji fandil," vzpomíná na studia obchodní akademie. Za protektorátu museli Šináglovi nuceně opustit lázeňskou metropoli, Václav se hokejově zdokonaloval v týmu SK Osov. "Byla to obec o 68 číslech popisných. Ale místní hráli divizi. Tam jsem se učil hokejové chytrosti. Podobné vesnice mívaly skvělá mužstva. Pamatuje si dneska ještě někdo na Holoubkov nebo Felbabku?" táže se.

Když se vrátil do Karlových Varů, hodně se angažoval v tamní Slavii. Jednak za ni hrál a zařadil se k oporám, jednak pomáhal s výstabou stadionu. Šinágl byl duší tamního hokeje desítky let, nechal v klubu srdce i spoustu sil. "Ještě jako mladý kluk jsem chodil bruslit na hřiště tady nahoře," ukazuje pohledem na kopec  kousek nad kolonádou. "Češi hráli tam, Němci dole u Ohře," dodává.

Po válce se museli hokejisté přizpůsobit podmínkám. "Stará plocha Slavie na Růžovém vrchu byla vybombardovaná, přestěhovali jsme se na Malé Versailles u Křižíkovy ulice. Jenže nebylo to ideální. V roce 1947 panovalo v zemi značné sucho a nám led v zimě vůbec nezamrzl. Pronásledovaly nás neustálé potíže s chlazením," vypráví. Následoval zřejmě rozhodující počin karlovarského hokeje, u Tržnice vyrostl zbrusu nový stadion.

Jeho budování bylo záležitostí celého města. "Pomáhat chodily stovky lidí. Přišel policajt, svlékl uniformu a dal se do práce. Víte, o historii se hodně mluví, dost věcí se zapomene. Záměrně i nechtěně. Ale já vzpomínám především na obyčejné fandy hokeje, kteří nekoukali kolem a makali," děkuje na dálku. Místní si důmyslně poradili třeba s problémem, jak vyřešit ono nešťastné chlazení. "Vedle hřiště byly sklady, ředitel Honza Vlášek vymyslel, že se tamní chlazení využije i pro potřebu našeho kluziště. Stadion jsme otevřeli v roce 1948, byl osmý v republice. Poradili jsme si i s tím, když bagr pod zemí objevil protiletadlový kryt."

V roce 1950 Šinágl na čas milované město opustil. "Odešel jsem na vojnu do ATK Praha, která mi z hokejového hlediska hodně pomohla. Měl jsem kolem sebe samé skvělé hokejisty. Záhorského, Bartoně, Pýchu, Rejmana, Sekyru, Ošmeru," ukazuje na zažloutlou fotografii, kde se smějí členové tehdy velmi silného mužstva. "Na vojně jsem dělal také tajemníka roty, kluky jsem dostával z různých průšvihů. Už je to přes padesát let, ale podrobnosti raději vynechám," směje se.

Po dvouleté prezenční službě se vrátil do Karlových Varů. "Mohl jsem jít jinam, ale odmítl. Byl jsem s městem a místními lidmi spojen silným poutem. Chtěla mě třeba Sparta. Přijel Vovka Zábrodský - a prý, abych hrál za ně. Ještě než jsem odpověděl, jenom mávl rukou. No jo, ty jsi holt Karlovarák tělem i duší, poznamenal. Byla to pravda. Kdybych odešel jinam, nejspíš bych se déle udržel v reprezentaci. Vypadl jsem, prostor dostali jiní, bylo po šanci. Ale to už je dneska jedno. A ani tenkrát jsem nelitoval," ujišťuje.

První mezistátní zápas sehrál 26. prosince 1953 ve Stockholmu proti Švédsku. "Pak tam byl ještě jeden, následovaly dva souboje s Nory. Národní tým se tvořil, nejlepší hráče v padesátém roce zavřeli. Já se vrátil z vojny domů a Karlovy Vary posléze sestoupily. Ještě v roce 1955 jsme skončili celkově šestí, další sezonu ale až čtrnáctí. Pamatuju si na to jako dneska - hráli jsme v Ostravě a chyběli nám marodi. Macelis si zlomil nohu, Robětín ruku. To samé Náprstek. Navíc mi tehdy umíral tatínek. Měl rakovinu, odešel  v roce 1956. Bylo to velmi těžké období."

Karlovarské Slavii přišli v první polovině 50. let vhod pomocníci z jiných klubů. "Posily jsme získali díky kontaktům místního prokurátora Duška, zaručil se za Červeného či Macelise. Oba byli odsouzeni v nesmyslném procesu s Modrým, Konopáskem, Bubníkem a dalšími. Hrál za nás i Robětín, který to měl také politicky špatné. Sešla se bezvadná parta a myslím, že jsme hráli výborný hokej. Škoda toho sestupu. Pak už to takové nebylo," vrací se proti proudu času.

Světoznámé lázně byly proslulé i kvalitní kopanou, vyrostl tam třeba reprezentant Jiří Feureisl. "Hrál s námi hokej, to samé platilo ale opačně o mnohých z nás. Včetně mě. Kopaná mě bavila, ale když jsem byl mladý, hrálo se proti Mostu, Kopidlnu, Teplicím. Hokejisté měli lepší soupeře, na led mě to táhlo nějak víc," usmívá se. Když skončil Šinágl aktivní činnost, dal se na trénování. Jinak se samozřejmě věnoval civilnímu zaměstnání. "Od roku 1952 až do důchodu jsem dělal v Západočeské elektrárně, dlouho jsem byl ekonomem závodu," přidává.

Minulý rok a letos sledoval Václav Šinágl na dálku završení snu karlovarských generací o velkém hokejovém úspěchu. Energie získala nejprve extraligové stříbro a pak mistrovský titul. "Na stadion jsem moc nechodil, ale u televize jsem si všechno vychutnal. Klobouk dolů před všemi, kteří se na té kráse podíleli. Člověk ani nemá slov, když si vzpomene na ty začátky, kdy jsme neměli led, zázemí, podmínky. Nic," reaguje.

Po Václavu Šináglovi se hokeji věnoval i jeho stejnojmenný syn, mezi mantinely se prohání i vnuk Petr - momentálně útočník prvoligového Berouna. "Syn hrával druhou ligu, Petr býval u nás ve Varech i v prvním týmu. Mnozí mi říkali, že kdyby měl moji zarpoutilost, byl by dodnes v nejvyšší soutěži. Ale to nevadí. Petr býval šikovný, hrával za juniorské výběry, jen neměl v pravý okamžik potřebné štěstí. Jsem rád, že se hokeji pořád věnuje," uzavírá muž, který se jako první kmenový hráč Karlových Varů dostal do reprezentace a byl předchůdcem současných opor západočeského týmu Kumstáta, Skuhravého, Němce či Mensatora.

Foto: www.hokejkv.cz

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz