Psala se sezona 1994/1995. Vsetínský Dadák byl tehdy nováčkem naší nejvyšší hokejové soutěže, který začal po slabším úvodu ročníku konkurenci válcovat. Ve finále se Vsetínští postavili sousednímu Zlínu, což položilo základy nesmiřitelné rivality let následujících...
Těžký začátek mezi elitou
Pro sezonu 1994/1995 rozšířili tuzemskou nejvyšší hokejovou soutěž hned dva nováčci – pražská Slavia a Vsetín. Od nenápadného celku z východu Moravy se toho moc nečekalo. Jak by taky ne, vždyť tou dobou byl největším hokejovým klubem v kraji sousední Zlín, který byl na rozdíl od nezkušeného nováčka v elitní soutěži již dlouhou dobu zabydlený. Začátek soutěže se nesl ve všeobecně očekávaném duchu, po sérii úvodních zápasů byl Vsetín přikován do suterénu tabulky, se skromným bodovým ziskem mu patřila předposlední příčka v tehdy dvanáctičlenném seznamu účastníků hokejové extraligy.
Následovaly pohovory s hráči i přesuny v kádru. Hned několik hokejistů na Lapači skončilo, jiní na uvolněná místa logicky dorazili. K nejvýraznějším posilám Dadáku se řadil Tomáš Sršeň – navrátilec ze Švédska se stal jedním z hlavních pilířů vsetínské dominance let následujících. Ale to už předbíháme…
Stále se totiž nacházíme v sezoně 1994/1995. Výrazně v ní Valachům pomohl rovněž Josef Beránek, technicky mimořádně vyspělý hokejista doplnil mužstvo trenéra Valáška během pauzy zámořské NHL. A nenápadný stroj začal šlapat jako dobře vyladěné švýcarské hodinky.
Výsledkem bylo dvanáct vítězných utkání v řadě, díky kterým si vsetínský soubor získal respekt i lepší postavení v tabulce. Konkrétně třetí příčku. Do konce dlouhodobé části soutěže se pak Valaši vyšplhali na první pozici, ta jim zajistila nejvýhodnější pozici pro blížící se play off.
Foto: hc-vsetin.cz
Jádro Vsetína? Zlínem nechtění hráči
Tuhle skutečnost už po více než dvaceti letech zavál čas. Zvláště pak pro ty dříve narozené, kteří v historických tabulkách vidí onu neskutečnou vsetínskou dominanci z konce minulého a začátku současného milénia, ale začátek téhle cesty už v souvislostech moc nevnímají.
Vsetínský kádr ze sezony 1994/1995 byl postaven na hráčích, se kterými nepočítal sousední Zlín. Řadu z nich Berani označili za nepotřebné. Nejznámějším příkladem takového odepsání se stal Roman Čechmánek. Zlínský odchovanec, který se ale v Baťově městě nikdy neprosadil, a tak zamířil do Hodonína, ze kterého si jej později vytáhl právě Vsetín.
Tehdejší vsetínský kouč Horst Valášek Čechmánka dobře znal ze zlínské mládeže, právě proto mu dal šanci. Vysoký brankář se mu odvděčil nejlepším možným způsobem, když Valachům vychytal pět ze šesti mistrovských titulů. Dotáhl to také do reprezentace a NHL, třebaže Zlín Čechmánka kdysi odepsal. I takové příběhy občas píše historie.
Ale nebylo to zdaleka jen o Čechmánkovi. Kvalitu vsetínskému kádru dávali Rostislav Vlach, Antonín Stavjaňa, Zbyněk Mařák nebo Michal Tomek. Všechno hráči úzce spjatí se Zlínem, v tehdejším týmu Vsetína bylo takových borců zhruba dvanáct. Někteří zastávali výraznou roli, jiní spíš vedlejší, ale pro všechny šlo nepochybně o pikantní záležitost. Zvlášť v jarním finále…
Foto: hc-vsetin.cz
Do finále vstoupil lépe Zlín
Pro celý kraj to byla na jaře roku 1995 historická událost. První valašské finále, které položilo základy pozdější, někdy až nesmiřitelné rivalitě. Na jedné straně Vsetín, vítěz základní části opírající se o spoustu hráčů se zlínskými kořeny, na té druhé Zlín s elitním útokem Janků, Štraub, Meluzín. Ale také brankářem Kamešem, nebo tehdy mladičkým forvardem Petrem Čajánkem.
Začátek série patřil na Lapači Zlínu, Berani zvítězili 6:3 a ujali se vedení 1:0 na zápasy. Řádilo především již zmíněné první útočné trio ve složení Janků, Štraub, Meluzín. Právě na něj nasadil vsetínský trenér Horst Valášek (velký znalec zlínského prostředí) od druhého utkání speciální obranný útok. A karta se začala obracet.
Rychle. Další dva zápasy se staly po vítězství 2:1 a 4:2 kořistí Vsetína. Čtvrtý finálový duel tak mohl na Zimním stadionu Luďka Čajky rozhodnout o titulu. Šlo o vyrovnanou bitvu, ve které byl stav po šedesáti minutách nerozhodný 1:1. Na řadu tedy přišlo prodloužení, které mělo jednoho smutného hrdinu.
Rozhodla kaluž vody
Zlínskému obránci Pavlu Kowalczykovi puk při rozehrávce uvízl v kaluži za bránou, zmocnil se jej forčekující Rostislav Vlach, jenž dokázal kus černé gumy bleskurychle zasunout za dezorientovaného Kameše. Bylo rozhodnuto. Titul mířil díky výhře 2:1 v prodloužení do Vsetína.
Byl první, který vsetínská dynastie získala. Ironií osudu je, že o něm rozhodl jeden z nejslavnějších odchovanců rivalského Zlína. Rostislav Vlach táhnul Berany v osmdesátých letech, mnohdy to byl právě on, kdo svými výkony zachránil tehdejší Gottwaldov před sestupem. Teď ale stál na opačné straně barikády, když zvedal nad hlavu mistrovský pohár coby jeden z lídrů Vsetína. Stejně jako další „dezertéři“, kteří na Lapač z Baťova města zamířili.
Vsetín a Zlín se poté utkaly ještě v jednom valašském finále, na jaře 1999 byl opět úspěšnější tým z Lapače. Zlín se svého premiérového titulu dočkal v roce 2004, v sezoně, kdy se se svou bohatou hráčskou kariérou loučil již zmíněný Rostislav Vlach. Ostřílený rutinér tak má zlatou medaili s oběma valašskými celky. I to je jeden z mnoha zajímavých příběhů, které rivalita Vsetína a Zlína přinesla. Rivalita, která už dnes pomalu upadá do zapomnění, ale zároveň rivalita, která bude v srdcích fanoušků obou táborů žít ještě hodně dlouho.
Finále 1994/1995
Vsetín - Zlín 3:1 na zápasy (3:6, 2:1,4:2, 2:1 pr.)
