Pšurný letos zaválel. Přerov? Nejlepší kolektiv, co jsem kdy zažil
Foto: Jan Gebauer, hokejprerov.cz
Roman Pšurný během základní části Chance ligy pomohl Přerovu až na druhé místo tabulky. Post prvního centra mu náramně sedl. Dokonce natolik, že zažil jednu z nejproduktivnějších sezon v kariéře.
Za 55 zápasů zapsal 53 kanadských bodů (27+26). Něco takového se mu naposledy povedlo ještě v juniorce. „Gólově to byla moje životní sezona. Ušil jsem si na sebe bič, třeba to příští rok zopakuju,“ usmál se Pšurný, který byl velmi platný také na vhazování.
Sezona se vám snad ani nemůže hodnotit jinak než pozitivně, ne?
Samozřejmě, tým neměl žádné delší bodové nebo herní výpadky. Nastolili jsme si cestu a drželi se jí po celou sezonu. Stejně jako tréninkového plánu, díky kterému jsme kondičně nevypadávali. Sice se vyskytly zápasy, kdy nám nohy neklouzaly, jak bylo potřeba, ale nikdo nás vyloženě nepřebrusloval. Ve finále se všechno sečetlo a základní část byla úspěšná. Otázkou zůstává, jak by dopadlo play off. To už se nedozvíme…
Co se dá označit za hlavní příčinu úspěšných výkonů?
Už v létě jsme si něco řekli. Příprava probíhala jinak, než na co jsem byl v Přerově zvyklý. Na ledě jsme netrénovali tak dlouho, ale o to intenzivněji. Tréninky byly do kvality, ne do kvantity. Potom jsme je přenesli do zápasů. Vždycky říkám, že jak trénuješ, tak také hraješ. Nakonec z toho bylo 109 bodů.
A co kolektiv, jak ten k výkonům pomohl?
Co jsem došel do Přerova, pokaždé se sešla skvělá parta. Nejde o žádné klišé. V Přerově máme pravidelně nejlepší kolektiv, co jsem kdy v kariéře zažil – a že jsem toho prošel dost. Také to dělá hodně. Pavel (Pavel Hanák, sportovní manažer, pozn. red.) asi celkově vybírá hráče podle lidských kvalit. Pak se to projeví. Měli jsme utkání, která nám tolik nešla, ale byli jsme schopní je otočit a dotáhnout do vítězného konce.
„Vždycky říkám, že jak trénuješ, tak také hraješ."
V průběhu sezony jste povýšil, získal jste funkci asistenta kapitána. Jak se tím změnila vaše role v týmu?
Vůbec nijak. Zapříčinil to Sejkův (Tomáše Sýkory, pozn. red.) zdravotní výpadek, všechno se muselo posunout. Alternativou na kapitána byl za Sejka Jirka Krisl jako první asistent. Tím pádem se z druhého asistenta Mikyho Zbořila stal první, já jsem tam do toho více méně zbyl. Písmeno na dresu pro mě není směrodatné. Asistenta mohl dělat Jirka Goiš, Ďolík (Tomáš Doležal, pozn. red.) nebo někdo další ze starších kluků. Každý, kdo chtěl – včetně mladších hráčů – k tomu v kabině mohl něco říct. Nebylo to tak, že bychom my – jak říká Jirka Goiš – „vetoši“ rozhodovali o všem. Porad, včetně těch o lídrovských funkcích, se účastnili všichni.
Letos jste měli hodně mladé mužstvo, věkový průměr činil 24 let. Snažil jste se i vy, jako jeden ze starších a zkušenějších, předávat své zkušenosti mladým hráčům?
Je pravda, že se moje kariéra přesunula do druhé poloviny. Většinou to tak bývá, že se starší, kteří už mají něco odehrané, snaží poradit mladším. Pokud chtějí naslouchat, rád komukoliv poradím. Pokud naopak mladý nechce, může si to dělat po svém. V mladším věku jsem nebyl jiný než většina současných mladých. Nechtělo se mi poslouchat autority. Teď už vím, že to správné samozřejmě nebylo.
V útoku jste s Tomášem Doležalem jednoho mladíka měli – Jakuba Navrátila. Dal si říct?
Musel si dát říct. (usmívá se) Ne, i Kuba Navrátil má svou hlavu, ale kolikrát neměl na výběr. S Ďolíkem už jsme přece jen starší. Buď mohl poslouchat, nebo si mohl hrát po svém. Ve spoustě věcí si dal říct a herně se to po rozdělení tabulky vyplatilo všem. Jak jemu samotnému, tak celému týmu. Kuba jednoznačně prokázal své kvality. Myslím si, že příští rok ho extraliga nemine.
„Kuba jednoznačně prokázal své kvality. Myslím si, že příští rok ho extraliga nemine."
Navrátil byl druhým nejproduktivnějším hráčem do 23 let v celé soutěži. Svou zásluhu na tom máte i právě vy s Tomášem Doležalem…
Dá se na to tak dívat. V Přerově jsem měl v lajně už předtím často kluky, kteří se pak posunuli výš. Napravo se mi točili Vlasťa Dostálek, Honza Berger. Chvíli jsem tam dokonce měl i Fořťáka (Tomáše Fořta, pozn. red.), který si potom zahrál za nároďák. Nerad bych na někoho zapomněl… Ale ať byl se mnou nalevo Ďolík nebo Milda Procházka, vždycky jsme měli někoho mladšího, kdo potom třeba vynikal statisticky a posouval se dál. Snad to bude i Navrcův případ. Záležet ale bude hlavně na něm, jak se s tím popere.
Od začátku sezony jste nastupoval na pozici prvního centra. Byli jste na tom dopředu domluvení s trenéry?
Sestava se více méně určovala už první týden na ledě. Trenéři ji nechtěli moc měnit, i když někteří kluci byli na prvních čtrnáct dní ve Zlíně. Že budu první centr, jsem v podstatě věděl. Nicméně za prvních pět mistráků mohlo být všechno jinak. Každý si svou pozici musí obhájit, případně dokázat, že má na víc. Dlouhodobá soutěž má 58 kol. Všichni jsme tak měli dost času, abychom si našli ideální místo v sestavě, kde bychom byli nejplatnější. Sestavu jsme měli poskládanou skvěle a tým dobře vyvážený. V základní části se to projevilo. Pokud jsme byli všichni zdraví, každá lajna mohla rozhodnout. Tím se ukazuje síla mužstva. Některá měla dvě hvězdy a zbytek už tolik nebezpečný nebyl. Nebyl schopný pravidelně dávat góly.
„Pokud jsme byli všichni zdraví, každá lajna mohla rozhodnout."
Jen tak potvrzujete, že v případě Přerova nerozhodovaly individuality, ale celý tým…
Není o to přeplácených hvězdách, ale o kolektivu. Semkli jsme se jako parta, všechno si k sobě sedlo. Od prvního kola jsme se pohybovali na předních příčkách. Samozřejmě za Budějovicemi, které si hrály vlastní soutěž. Těžily z toho, že měly čtyři až pět prvních pětek. Rozdíl mezi první a čtvrtou lajnou byl minimální, navíc mohly využít dalších pět kluků z hostování. My jsme s nimi ale dokázali hrát vyrovnanou partii a v některých případech je i převýšit. Dobrá práce manažera, dobrá práce trenérů!
Foto: Jan Gebauer, hokejprerov.cz
Vy osobně jste si přišel na 53 kanadských bodů, považujete tuto sezonu za svou životní?
Gólově určitě, to je bez debat. Herně jsem měl minimálně dvě sezony v Přerově stejné. Sedli jsme si v lajně s klukama. Na přesilovku nám dal trenér mezi kruhy Kubu Kubeše, což pomohlo. Jirka Krisl to zase odstřeloval z vrchu. Spoustu bodů jsem nasbíral právě v početních převahách. Změnil jsem i nějaké návyky mimo led, přece jen už nejsem nejmladší. Doma mám pohodu, dětí jsou zdravé, manželka je na mě hodná. V Přerově si nemám nač stěžovat.
Něco takového se vám v základní části povedlo jen v juniorské kategorii, když jste hrál v Kanadě. Tam jste na to ale potřeboval o jedenáct zápasů více.
Ušil jsem si na sebe bič, třeba to příští rok zopakuju. Nemůžeme ale moc srovnávat juniorský a mužský hokej. Ta sezona v zámoří (2005/06 – pozn. red.) byla také vydařená, ale v mužích se hraje o peníze.
Roman Pšurný a jeho hattrick
Zkraje letošní sezony jste dočkal ještě i jiného mimořádného počinu. Ve dvou zápasech po sobě jste nastřílel hattrick. Kde se to ve vás vzalo?
Někdy si to tak prostě sedne. Jak říká Miky Zbořil: ‚I vola to někdy kopne.‘ Jsou utkání, kdy se vám herně tolik nedaří, a najednou zjistíte, že jste dal čtyři góly. Ani nevíte jak. Pak jsou zase utkání, kdy cítíte, že hrajete dobře, jenže máte 0+0 a bilanci mínus tři. Kdo zápas neviděl, podívá se na statistiky a řekne: ‚Ty vo*e, ten hrál dobře.‘ Ve finále to ale tak nebylo. Nemusíte herně vynikat, aby se vám podařil hattrick. Třeba v Ústí mi to v první třetině vůbec nešlo. Nehráli jsme úplně špatně, ale prohrávali jsme 0:1. První střídání ve druhé třetině se mi povedlo dát branku a v dalším jsem skóroval znovu. Byl to gól z rohu, Láďovi Brožkovi se puk odrazil od nohy, když jsem chtěl přihrát před bránu. Měl jsem z p**ele kliku. Dvě střídání a najednou dvě trefy. Potom už to vypadá, že hraješ v laufu.
Na hattrick jste čekal od ledna 2016, kdy jste ho zkompletoval v Kadani. V září to byl znovu hattrick do sítě Trhačů, takže jsou v tomto ohledu váš osudový soupeř?
Když dáte Kadani za prvních pět minut dva góly, zápasy pak většinou bývají jednoznačné. V Kadani jsme tehdy vyhráli 4:3 po prodloužení. Jestli si dobře pamatuji, druhou branku jsem dával při naší power-play. Byli jsme rádi, že jsme vůbec získali bod. Pak jsem se prosadil ještě při prodloužení. Mohli jsme v Kadani prohrát 2:3 a všichni by se ptali, co se děje. Za pět minut z toho byl hattrick. Hokejový život je zkrátka nevyzpytatelný. Můžete všechny body ztratit a najednou máš dva body a dáš hattrick. Jak mi říkal Pavel Janků, když jsem s ním hrál v Ústí: ‚Když hraješ ho**o a v posledním střídání dáš gól, může z toho být dobrý zápas.‘ Nikdy nevíš, kdy ti to tam může spadnout, hraje se šedesát minut.
„Když hraješ ho**o a v posledním střídání dáš gól, může z toho být dobrý zápas."
Když jste se hattrickem blýskl v Ústí nad Labem, nepřemýšlel jste nad tím, že byste ho neslavil? Za Lvy jste dříve také nastupoval a i v jejich dresu dokázal zaznamenat hattrick…
Jenže v Ústí jsem hrál před deseti lety. Zápasů proti Slovanu bylo už předtím dost na to, abych nemusel slavit. Neodehrál jsem tam pět sezon, ale rok. Mám na to každopádně pěkné vzpomínky, tehdy to byl válec. Mám dojem, že jsme v základní prohráli snad jen čtyři zápasy, tak jako teď Budějovice. Skončili jsme až v sedmém duelu finálové série, kde jsme prohráli s Chomutovem. Dneska dělá v Ústí kustoda Láďa Brožka starší, kterého vždycky rád vidím. Sport v Ústí však celkově není tam, kde by měl být. Na to, jak velké to je město. Nevím, čím to je, ale zasloužili by si víc. Když jsem tam dal hattrick, bylo na stadionu snad jenom tři sta lidí. Smutné.
Foto: Hana Řezníčková, hokejprerov.cz
Vraťme se k vašim statistikám. Ze všech hráčů Chance ligy jste vyhrál nejvíce buly a s ohledem na to měl i nejvyšší úspěšnost. Provedl jste to hezky „baťovsky“, jde vidět, že jste zlínský odchovanec. Pro Zubry jste získal celkem 699 vhazování. Nemrzí vás trochu, že jste nedovršil rovných sedm stovek?
A kolik bylo těch procent úspěšnosti?
58,54.
Dal jsem si vnitřní cíl, že bych chtěl šedesát procent. Je otázka, jak to kluci píšou. Jestli to je vždycky, jak má být. Po zápasech venku s Hejcošem (Darkem Hejcmanem, pozn. red.) sledujeme, jestli jsme v červených nebo zelených číslech. Člověk si zhruba pamatuje, kolik by to mohlo být, a kolikrát je tam úplný nesmysl. Řekl bych, že to potvrdí asi všichni centři. Na druhou stranu, doma jsem asi někdy dostal víc procent, než jsem měl. Venku zase naopak. Z dlouhodobého hlediska to číslo asi plus mínus sedí. Jsem za něj rád. Pro úspěšnost na buly se snažím dělat hodně, včetně cviků v posilovně. Na tréninku to tolik nepiluju, protože v zápase hraji buly dost a dost. Budu se snažit, abych měl v příští sezoně podobné statistiky. Snad jsem tím splatil trenérovu důvěru.
„Pro úspěšnost na buly se snažím dělat hodně, včetně cviků v posilovně."
Snažil se vám přerovský skills kouč Tomáš Sýkora radit, jak na vhazování uspět?
Co si pamatuju, Tomáš prováděl buly vždycky tak, že klepl soupeři do hokejky a vytočil se. Poslední sezonu, co hrál, ho za to rozhodčí už vyhazovali. Dneska musejí být nohy do pravého úhlu. Na puntících pro vhazování jsou vedle čárky, kde je musíte mít. Je to proto, abyste hráli co nejvíc rukama a bylo to fér. Ve finále se s tím sice dá trochu vydrbat. Ale abych vám odpověděl na otázku... Tomáš mi moc neradil. Pokaždé mi akorát zopakoval, kolik jsem měl a že bych to měl zlepšit, případně číslo z daného zápasu držet.
V Přerově dochází čepice. Pšurný vsítil druhý hattrick po sobě
Kromě Chance ligy jste letos v jednom případě zasáhl i do extraligy. Poprvé od března 2008 jste si v ní zahrál za mateřský Zlín. Jak jste to prožíval?
Ve Zlíně měli nějaké kluky zraněné a potřebovali zalepit díry v sestavě. Řada vyšla zrovna na mě. Utkání na Kometě jsem si užil, aniž bych toho nějak extra moc odehrál. Už jenom ta atmosféra byla skvělá. Že se ještě navíc vyhrálo, byla pomyslná třešnička na dortu. Tým byl v laufu a já se s ním vlastně jen svezl na vítězné vlně.
Závěrem. V Přerově vám to absolutně sedí, jsou Zubři celkově vaším osudovým klubem?
Asi se to tak dá říct. V Rackové (obec na Zlínsku zhruba půl hodiny cesty od Přerova, pozn. red.) jsem postavil barák, syn chodí do druhé třídy, dcera do školky. Dnes to beru z rodinného pohledu, tahat děti po republice už asi není úplně žádoucí. Lepší je zůstat doma. Proti Přerovu opravdu nemůžu mít žádné výhrady. Parta je skvělá, všechno běží, jak má. Domů to mám opravdu kousek. S Jirkou Goišem, který si postavil dům v nedalekých Míškovicích, se střídáme v řízení. Doufám, že spolu budeme jezdit ještě co nejdéle.
Foto: Jan Gebauer, fotogebauer.cz
Share on Facebook
