PZko jde cestou mládí a naplňuje novou koncepci. Chce hlavně dávat

Foto: Facebook HC PZ Kladno

22. února 2021, 9:18

Třiadvacetiletý Dominik Hůla z frustrace skončil s hokejem a dal se okamžitě na trenérskou dráhu, skrze kterou chce ukázat mládežníkům, co všechno jim může hokej dát. Do klubu PZ Kladno přinesl nadšení a nápady na zlepšení, které se projevily na enormním nárůstu nových hokejistů napříč kategoriemi. A jak je to s Rytíři na jednom zimáku?

Dominiku, jak jste se ve svém věku dostal k trénování?
Za celou dobu, co jsem hrál, jsem viděl, co všechno může dítěti hokej dát a co ho může naučit. Když se k němu ale špatně přistupuje, viděl jsem i to, co mu může vzít, anebo jaké mu může dát špatné vzory chování do života. Jak jsem dospíval a dál hrál hokej, postupně jsem přemýšlel, co bych chtěl dělat. Jelikož jsem celý život byl u hokeje, sport obecně mám rád a na vlastní kůži jsem poznal, co může dát i vzít, více a více jsem měl v hlavě, že bych chtěl trénovat. Chtěl bych stejně malým dětem, jako jsem byl kdysi já, ukázat, co všechno jim hokej může dát, jak je může hrozně bavit a připravit je do života. Když jsem skončil, měl jsem relativně jasno.

„Na vlastní kůži jsem poznal, co hokej může dát i vzít.“

Proč jste skončil s kariérou tak brzo?
Už od dorosteneckých kategorií jsem hrál v zahraničí a s hokejem jsem tak nějak cestoval, ale doprovázelo mě hodně zranění. Hlavně s ramenem jich bylo nespočet. Potom to bylo každý rok pořád dokola. V podstatě jsem každou sezonu odehrál tak půlku zápasů a někdy i méně. S každým dalším zraněním frustrace narůstala. Začalo to být kritické kvůli zraněním a zdraví všeobecně, takže jsem postupně dospěl k tomu, že půjdu cestou trenéra a zároveň budu více pečovat o své zdraví. Věděl jsem, že mě to bude bavit. Chtěl bych se podílet na utváření osobností malých hokejistů. Věřím tomu, že se správným přístupem lze mít na kluky velice pozitivní vliv a můžeme jim pomoci najít cestu ke šťastnému životu.

Foto: Facebook HC PZ Kladno

Dokázal byste definovat ten správný přístup trenéra?
Určitě záleží na kategorii. Co se týče menších dětí, u kterých figuruju já, je to dost o kamarádském přístupu. Výhoda je, že jsem mladý. Znám i hry, o kterých se v šatně baví, takže se můžu zapojit do konverzace i v takovýchto věcech. I kvůli takové blbosti se kluci můžou cítit, že k trenérovi mají zase o něco blíž. U malých dětí je důležité, aby cítily, že trenér s nimi žije, rozumí jim a je s nimi kamarád, ale na druhou stranu v něm musí mít i vzor. Vyžaduju po nich a snažím se jim vštěpovat, aby se k sobě chovaly hezky, uměly se postavit jeden za druhého a uměly se v kolektivu postavit i samy za sebe. Chtěl bych, aby se cítily jako rodina, kde bojuje jeden za druhého. Obsahuje to i věci jako základní hygienu, pořádek v kabině a podobně. Vlastně je hodně tenká hranice mezi tím kamarádstvím a trenérstvím, protože si musíte udržet autoritu. Je těžké vystihnout moment, kdy děti začínají získávat sebevědomí a dělat bordel, to je potřeba zasáhnout. Určitě nebýt zlý, ale trošku si dupnout a nastolit pořádek. Ta hranice je opravdu tenká.

A co u starších dětí?
Kategorii od kategorie se to vždy o kousek změní. Podle mě by to do šesté, sedmé třídy mělo být kamarádštější a trenér by měl mít k dětem blízko. Postupně se zvyšuje nárok na morálku, disciplínu a podobně, takže se trenér musí rok od roku chovat autoritativněji. Ten základ, že trenér to prožívá s týmem a je součástí kolektivu, se nemění asi až do chlapů. Za takovým trenérem hráč půjde. O něco složitější je to s dětmi v pubertě, kdy je potřeba častěji a důrazněji usměrňovat. Celkově je to o citu.

Foto: hcpzkladno.cz

Na začátku svého působení jste přinesl do klubu nové věci. Jaké?
Moje trénování se zakládá hodně na tom, že s menšími dětmi děláme plno her. V podstatě celý trénink je jenom o hrách a o soutěžích, čímž ale nechci říct, že bych s nimi netrénoval techniku. Naopak. Jde totiž spojit nácvik nové dovednosti v klidném tempu se soutěží, která nenarušuje nauku nové dovednosti, a udělat z toho jedno cvičení. Poté se také snažím, aby děti vůbec nestály v zástupu a byly pořád v pohybu. Každé dítě, jakmile chvíli stojí, začne mávat hokejkou nad hlavou a přestane dávat pozor, ostatní se k němu přidají, a to je konec. To se rovnou můžete přidat taky (směje se). Na tom se snažím stavět. Věřím a doufám, že všechny děti chodí na zimák rády a baví je to. To je to nejzákladnější. Novinkou jsou tréninky v off-ice centru v pražském HTC, kde je umělý led a plocha na střelbu v botách. Můžeme se tam učit techniku s hokejkou jenom v teniskách a více v klidu. Máme více času, nejsme vázaní jenom na hodinu ledu. Kluky to zase posune dál a jednodušeji některé věci přenesou na led. Celkově těch aktivit děláme hodně, ale tohle jsou dvě nejzákladnější. Máme nějakou koncepci, kterou jsme nastavili a ke které bychom chtěli časem dospět. Jdeme ve změnách krůček po krůčku.

Jak má koncepce vypadat?
Chceme u hráčů rozvíjet dovednosti, dávat jim prostor k tomu, aby se nebáli hrát, neodhazovali od sebe puky a nebyli vázaní extra taktikou. To je u dětí a v mládežnických kategoriích celkově strašně důležité. Jde o to, aby naučené dovednosti z tréninku přenesly i do zápasů. Nechceme trestat za chyby, aby se pak bály něco vyzkoušet. To je v mládežnických kategoriích dost často problém, protože se bojí, že něco zkazí a trenér jim vynadá. Když by se kluci nebáli udělat novou kličku, zjistili by, že jim to jde, zafungovalo to a mohli by to používat častěji. Na základě toho se stanou lepším hokejistou a bude je to víc bavit. Chceme tohle postupně nastavit ve všech kategoriích, aby se kluci za dobu strávenou u nás v klubu tak herně rozvinuli, že pak budou moci přejít do dospělých kategorií připraveni herně i jako lidé.

Foto: hcpzkladno.cz

Kde jste získal tenhle pohled na trénování – nechat hokejisty hrát a dělat chyby?
Je to z vlastní hráčské zkušenosti. Ale mám i nějaké trenérské vzory a znám spoustu lidí, u kterých vidím, že to funguje. Měl jsem trenéra, který mě jako obránce svazoval tím, abych jenom zůstal na modré a bránil. Také jsem ale měl trenéra, který chtěl, abychom si všichni zápas užili, přenesli jsme tam věci, které jsme se naučili v tréninku, a získali jsme sebevědomí tím, že vyzkoušíme nějakou novou kličku. Tam jsem cítil, že mě to nejvíce posouvá. Šel jsem zápas od zápasu, byl jsem stále sebevědomější a cítil jsem, že se pořád zlepšuju. V osmé třídě na Spartě jsem měl poprvé trenéra, který měl podobný přístup. Tam jsem zjistil, jaké jsou možnosti a co všechno se ještě můžu naučit.

Řešíte nějak výjimečně oblast motivace?
Těžko říct, jestli máme něco speciálního, jde to celkově tím přístupem. Když děti vidí, jak je trenér zapálený, raduje se s nimi a motivuje je tím, že z nich chce dostat nejlepší, tak to jde samo. Hráči to vycítí a hlavně vidí, že trenér není odevzdaný. To je ten největší faktor. Musí cítit, že hrajete s nimi.

„Máme nějakou koncepci, kterou jsme nastavili a ke které bychom chtěli časem dospět. Jdeme ve změnách krůček po krůčku.“

Hodně se řeší, aby byla v klubech co možná nejširší základna. Ztotožňujete se s tímto tvrzením?
To určitě. Přece jenom do školky bruslení přijde hodně dětí, ale je běžné, že spoustu kluků u hokeje nevydrží, protože je baví jiný sport, nebo nakonec nedělají žádný. Nelze zaujmout sto procent dětí, které přijdou na nábor, takže je důležité mít základnu širokou. Všichni víme, že Kladno je hokejové město, má skvělou historii a zároveň to není nejmenší město, takže to nám v čas náboru hraje do karet. Poslední ročník byl silný. Vyráběli jsme letáky, obcházeli jsme školky a dělali jsme propagační akce, kde si děti mohly hokej vyzkoušet. Jde o to být aktivní. Je důležité, abychom s nimi a jejich rodiči komunikovali už od momentu, kdy k nám poprvé přijdou. Snažíme se jim říkat, jak funguje náš klub, jaký máme přístup k dětem, jaká je koncepce, co chceme dokázat, co chceme dětem dát a jaké máme celkově možnosti. S dětmi neustále mluvíme a snažíme se, aby se cítily uvolněně a v přátelské atmosféře. Na ledě si pak hrajeme a pokud je zaujme hokej jako takový, je vyhráno.

Co rodičům přesně říkáte?
Nesoustředíme se na to, že bychom rodičům říkali o nějakém kouzlu, díky kterému uděláme z jejich ratolestí profesionální sportovce, hvězdy a boháče. Většinou říkáme, že chceme, aby jejich dětem hokej něco dal do života. Konkrétněji už jsme se bavili v předešlých otázkách. Jde o celkovou výchovu. Mluvíme spíš o lidské stránce věci. Ta podle mě docela vymizela, což je špatně. Děti se mají vést ke sportu, i když z nich třeba nebudou profesionální hráči. Pokud rodiče uvidí, že chceme pomoct k tomu, aby z děti vyrostly slušné, tvořivé a zdravě sebevědomé osobnosti, tak myslím, že za tím půjdou. Podle mě by to tak mělo být všude.

Cítím z vás dobře, že je pro vás lidská stránka důležitější než vlastně samotný hokej?
To cítíte správně. I když bude v týmu nějaké zlobidlo, budu se mu snažit ukázat, že jsme tady všichni tým a kamarádi. Chceme se cítit jako rodina a chránit jeden druhého. Lidská stránka je důležitější věc do života než samotný hokej. Jezdíme například i na teambuildingové akce. V létě jsme byli ve sportovním areálu, kde si kluci vyzkoušeli lukostřelbu, minigolf a lanové centrum. Připravili jsme i stezku odvahy.

Foto: hcpzkladno.cz

Ne jenom, že jste dva kluby ve městě, ale sdílíte s Rytíři i zimák. Funguje vám to?
Nejsem tu tak dlouho, takže neznám úplně celou historii, jak to mezi kluby je a bylo. Nechtěl bych mluvit o něčem, o čem toho moc nevím. Byly časy, kdy to nebylo růžové, asi je logické, že na jednom zimáku mohou neshody vzniknout. Za mě musím říct, že s trenéry, kteří trénovali proti mně v Rytířích stejnou kategorii, jsme si vždycky vyhověli a spolupracovali jsme spolu. Když například odpadl nějaký turnaj, domluvili jsme se a hráli jsme nějaké zápasy, do kterých jsme kluky promíchali. Někdo dostal dres druhého týmu a říkali jsme jim, že všichni hrajeme za Kladno, abychom tím zamezili nějakým posměškům. Za mě funguje spolupráce dobře.

Jak funguje v praxi třeba plánování rozpisu ledu?
Nevím, jak to funguje přesně, ale přece jenom jsou Rytíři větší klub, takže v tomhle mají určitě privilegium a třeba lepší časy. V tomhle můžeme být jako menší klub v nevýhodě. Určitě se ale berou ohledy na určité kategorie, takže není možné, aby celé odpoledne měl jeden klub a první třída druhého šla na led v osm večer. To určitě ne, takže jsou tam kompromisy, aby se kategorie dostala na led v čase, kdy by měla.

Foto: Facebook HC PZ Kladno

Jak tedy vnímáte postavení PZka v Kladně?
Nejmenší děti ani nevnímají, že tu jsou dva kluby. Samozřejmě čím jsou starší, tím to vnímají více. Nejdůležitější je, abychom děti rychle zaujali, ony si svého prvního trenéra zamilovaly a měly v něm vzor. Na základě toho se vytvoří láska ke klubu. Dítě si pamatuje, kde byly jeho první krůčky, na které má hezké vzpomínky, kde má všechny kamarády a trenéra, kterého má rádo. Když se to takhle podchytí, nevidím jako nevýhodu, že jsme menší klub a nemáme dospělý tým. Pokud děti zaujmeme a budeme mít celistvý přístup, kluci budou rádi i v menším klubu.

Je výhodou, že hráči třeba v dorostu mohou pendlovat?
Ve starších kategoriích to funguje jinak. Když dítě vyrůstá v menším klubu a z osmé třídy vyhlíží, že by šlo do většího klubu, je potřeba správná komunikace s hráčem i s rodiči. To je jeden z našich cílů – chceme, aby bylo vidět, a abychom dávali najevo, že kluky chceme připravovat co možná nejdéle. Snažíme se jim ukazovat, že je necháme rozvíjet, dáme jim prostor pro kreativitu, aby viděli, že jsme ten správný klub, který jim dá podmínky a možnosti maximálně se hokejově rozvíjet. K tomu je dobré mít dorost a juniorku v nejvyšší soutěži, a proto je také naším cílem dostat juniory do vyšší soutěže, aby měli motivaci zůstat ještě déle. Dorost máme extraligový. Chceme, aby všichni cítili, že u nás v klubu chtějí sami být, protože mají maximální prostor pro rozvoj.

Foto: hcpzkladno.cz

Kolik dětí v klubu máte?
Koncept jsme nastavili teď, takže máme ještě v nějakých kategoriích mezery, které postupně zaplňujeme. Musím říct, že oproti minulému roku, kdy jsme s tím začínali, je ta změna obrovská. Do různých kategorií jsme nabrali hodně dětí. Snad se nám takhle bude dařit i nadále, jelikož máme ještě nějaké mezery. Hlavně jsou mezi kategoriemi velké rozdíly, někde je přebytek a u další je dětí málo, protože byla nějakým způsobem zanedbaná, anebo ji nebylo věnováno dost pozornosti. Je to různé, ale zlepšuje se to. Loni jsme měli enormní nárůst, ve kterém bychom chtěli pokračovat. Každopádně máme obsazené všechny kategorie, takže hrajeme po ročnících, což u menších klubů nebývá tak často.

Prozraďte plány a přání do budoucna…
Rádi bychom byli známí jako klub, který hokejisty kvalitně rozvíjí a vychovává hokejově i lidsky, a hráči tu zůstávají do poslední možné chvíle a když už nemají kam dál postoupit, odejdou z klubu maximálně připravení vstříc profesionálnímu hokeji či jinému kariérnímu postupu. Osobně bych chtěl zkusit vychovat nějakou kategorii odmala a postupovat s ní, abych viděl, co jí zvládnu předat. Můj hlavní cíl je se jako trenér nadále vzdělávat a předávat to nejlepší, co můžu, aby se děti pode mnou mohly zlepšovat ve všech ohledech. Uvidíme, co to přinese za další příležitosti.