Rodinná tradice? Je to speciální, tuší Kučera. Oslavu mu vytýkali
Foto: Věra Václavková, dracisumperk.cz
Jan Kučera už se naplno přesouval z rodného Šumperka do Olomouce, kde však stihl jenom pár zápasů a poprvé se vážně zranil. Návrat k Drakům a skok do seniorského hokeje se mu povedl parádně, když hned při debutu skóroval. Výjimečně to ale s otcem, kterému se hokejově příliš nepodobá, neoslavovali.
Honzo, jak to bylo s vaším postupným přesunem do Olomouce?
V minulé sezoně se střídavé starty do Olomouce domluvily proto, abych si čuchl k nejvyšší juniorské lize, ale zůstal jsem ještě v Šumperku. Aktuální sezonu už jsem měl být na hostování natrvalo v Olomouci s tím, že bych ještě mohl vypomoci v áčku anebo juniorce Šumperka, protože jsem pořád jeho hráč.
Teď jste ale zpět u Draků…
Jak se zrušily mládežnické soutěže, nemohli jsme ani pořádně trénovat, takže už před sezonou mě kontaktoval pan Sobotka ze Šumperka, že by mě chtěl v týmu, ale abych více hrál, domluvili jsme se, že zůstanu v Olomouci. Když se soutěže zase zastavily a my jsme nemohli hrát, využil jsem možnosti přesunout se do Šumperka a hrát tady za muže.
Mezi koncem u Kohoutů a startem v Šumperku jste měl přestávku čtyři měsíce. Co se dělo?
Stihl jsem odehrát za olomouckou juniorku asi tři zápasy a musel jsem na operaci kolene, takže to byl hlavní důvod. Nemohl jsem pořádně ani trénovat, pak jsem do toho skočil a začal jsem pomalu trénovat, ale táhlo se to docela dlouho. Až teď jsem mohl hrát, i když mám s kolenem pořád trochu problémy, takže budu muset možná po sezoně ještě na jednu operaci.
Kdy přesně jste se zranil?
Cítil jsem, že mě to koleno nějak bolí, ale takové malé věci jsem neřešil a hrál jsem s tím normálně dál. V jednom zápase mi v tom při odraze od hráče křuplo a už jsem nedohrál. Nevím přesně, který zápas to byl, protože vím, že jsem s tím utrženým meniskem ještě nějaké zápasy po týdnu pauzy odehrál.
„Léčil jsem to tři až čtyři měsíce a ještě do teď chodím na nějaké rehabilitace, aby mě to nebolelo.“
Můžete popsat celý proces léčení?
Léčil jsem to tři až čtyři měsíce a ještě doteď chodím na nějaké rehabilitace, aby mě to nebolelo. I přesto mě to v něčem omezuje, ve výkonu úplně ne, hraju na sto procent, ale spíš v době po zátěži, takže musím být poctivý v regeneraci. Chodím na magnety, kde mi pouští do kolena elektrický proud, aby se to lépe zregenerovalo a nebolelo to.
O čem by měla být další operace v létě?
To ještě vůbec nevím, o tom jsme se ještě dopodrobna nebavili. Kdybych nesportoval, nemuselo by se tam už nic dělat, ale tím, že sportuju, tak mi tam budou muset ještě něco udělat. Každé koleno to vezme jinak a moje to nezvládlo dobře, takže by se meniskus asi musel vzít více.
Foto: Věra Václavková, dracisumperk.cz
Je to vaše první vážnější zranění?
Ano, ano. Co si pamatuju, tři sezony zpátky od dorostu jsem vynechal snad jenom tři zápasy, jinak jsem odehrál úplně všechno. Je to úplně první zranění, které jsem měl. Je to hrozná zkušenost a nevidím na tom vůbec nic pozitivního, je to jenom negativní. Těším se, až budu na ledě bruslit a nebude mě vůbec nic bolet.
Bylo to hodně psychicky náročné?
Tak psychicky náročné… prostě se to stalo. Všechno, co jsem mohl, tak jsem dělal, cvičil jsem ruce a břicho. Jenom cviky na nohy jsem vynechal, i když to ve finále byla dobrá operace, protože jsem hned potom mohl začít šlapat na kole a rozhýbávat to. Možná jsem vlastně začal moc brzo a start jsem uspěchal, takže jsem se musel trochu zklidnit. Musel jsem to nějak vydržet, protože jsem pro to nemohl udělat nic, aby se to spravilo dříve.
„Bylo mi i vyčítáno, že jsem se vůbec neradoval, ale kdybych si promýšlel v hlavě, jak se mám a jak se budu radovat, už bych gól nikdy nedal.“
Návrat domů jste si užil parádně, viďte?
V zápase jsme měli dobrý začátek, jeli jsme hned v prvním střídání tři na jednoho a nastřelili jsme tyčku, což mi hodně pomohlo. Ujistil jsem se, že to není vlastně vůbec nic náročného. První zápas byl pro mě parádní, dal jsem gól a bylo by to ještě více super, kdybychom vyhráli.
Přicházely vám gratulace na debut, nebo spíš na premiérovou trefu?
Asi více na gól. Všichni mi gratulovali, ale já to nějak moc neberu. Byl jsem rád, ale že bych to nějak oslavoval, to ne. Bylo mi i vyčítáno, že jsem se vůbec neradoval, ale kdybych si promýšlel v hlavě, jak se mám a jak se budu radovat, už bych gól nikdy nedal. Nikdy jsem to neřešil a nepřemýšlel jsem nad tím, takže se raduju spontánně.
A puk jste si vzal?
Ano, puk mám. Je to takové pravidlo a tradice. Dal jsem si ho doma na poličku, kde jsem ho zařadil mezi puky, které už tam mám za první góly v dorostenecké extralize a z reprezentace. Juniorku jsem nestihl, protože jsem měl ty střídavé starty, tak mě to vůbec nenapadlo.
Vítej mezi dospělými! 17letý talent Draků hned skóroval
Co říkal váš otec na povedený start mezi seniory?
Taťka byl za první gól šťastný, pogratuloval mi, ale že bychom to nějak oslavovali, to ne.
Řešíte spolu vaše výkony a hokej hodně?
Myslím, že není den, kdy bychom hokej neprobírali. V rodině je to hodně žhavé téma a probíráme ho každý den. Ať už se bavíme o mně, o zápase anebo celkově o hokeji. Taťka mi více radí, než že by mě kritizoval. Říká mi, co jsem udělal špatně a jak bych to měl udělat jinak. Většinou jde o nějaké technické věci, o střelbu, kterou mám opravdu hodně špatnou, a třeba o buly. Určitě to u nás není postavené tak, že by mě měl jenom chválit. Říkáme si pravdu a sám vím, když hraju špatně.
Srovnávají vás lidé, když taky hrajete v Šumperku, kde váš otec dlouho hrál, trénoval a zastával manažerské funkce?
To asi ne. Možná v době, kdy jsem byl mladší, ale teď už ne. Určitě ale cítím, že je to speciální, protože ho v Šumperku všichni znají. Já jsem rád, že můžu hrát ve městě, kde bydlím a kde hraju od malička hokej. Jsem rád, že i táta je se Šumperkem spjatý.
Foto: Věra Václavková, dracisumperk.cz
Porovnejte vás sám…
Určitě jsme každý jiný, a to opravdu hodně. Táta byl centr jako já. Co vím, tak dával hodně gólů a byl na tom silově jinde, než jsem já. Charakteristické pro něj bylo nějaké přetahování před bránou a měl hodně tvrdou střelu, to vím, protože jsem viděl i nějaká videa. Já na souboje nějak moc nejsem a spíš si s pukem pohrávám.
Vraťme se ještě k Chance lize: Už jste si zvykl na seniorský hokej?
Už mám nějaké zápasy za sebou a jsem rád, že jsem v posledním zápase zase dostal více prostoru na ledě. Myslím, že už teď tak nějak vím, jak to probíhá. Hraje se určitě ve větším tempu než v juniorce, ale zvykl jsem si. Teď už stačí jenom hrát na mých možnostech.
Vyhovuje vám, že hrajete doma?
Pro mě je určitě lepší být tady, kde bydlím, protože to mám blízko na zimák. Být někde na hotelu anebo na intru je určitě horší. I do kabiny jsem šel s tím, že některé kluky znám. Jsou tam hráči, které jsem poznal v předchozí sezoně, když jsem byl z dorostu na pár trénincích. A jsou tam i nějací odchovanci klubu a junioři z minulého roku, takže už jsem věděl, co čeho jdu. Bylo pro mě jednodušší zapadnout.
„Na ledě už jsem v pohodě na sto procent, takže uvidíme, co bude dál, jestli budu mít šanci, abych se do týmu prosadil.“
Čím to je, že se vám týmově příliš nedaří?
Poslední zápasy jsme se soupeři nehráli od začátku vůbec špatně, ale jak dostaneme první gól, sesypeme se a máme navíc strašné výpadky, takže dostaneme hned další. Třeba proti Třebíči jsme po první třetině prohrávali 0:4, s čímž už se dá těžko něco dělat.
Většinou v momentě, kdy se týmu nedaří, mladíci nehrají. Jak je to u vás?
S tím jsem musel počítat. Když jsem mladý, takže určitě nebudu hrát nějaký dvacetiminutový ice time. Ale šel jsem do toho s tím, že pokud nebudu hrát, určitě nebudu naštvaný. Jsem rád, že jsem dostal možnost a dostávám čím dál více příležitostí. Uvidíme, jak to bude v dalších zápasech.
Vyhlížíte i dres národního týmu do osmnácti let?
Teď jsem tam moc nebyl, takže jsem to neřešil, protože jsem byl zraněný. Chtěl jsem koleno hlavně rozhýbat, aby se mi něco nestalo. Na ledě už jsem v pohodě na sto procent, takže uvidíme, co bude dál, jestli budu mít šanci, abych se do týmu prosadil. Nevím, jestli trenér nějaké moje zápasy viděl, ale já osobně nevím, jakou mám šanci, protože jsem spoustu kluků neviděl a nevím, jak se zlepšili.
Foto: Věra Václavková, dracisumperk.cz
Share on Facebook
