Rus z Mexika o cestě do Vítkovic. Jak podporuje hokej v latinské Americe?
Foto: Petr Kotala, hc-vitkovice.cz
Fanoušci Vítkovic si jistě s notnou dávkou nostalgie vzpomenou, kterak v jejich dresu na přelomu milénia úspěšně řádili ruští bohatýři Dmitrij Jerofejev nebo Alexandr Prokopjev. Na jejich působení v Ostravě se nyní snaží navázat další ruští hokejisté. Jako třeba Kristian Afanasjev.
Třiadvacetiletému útočníkovi za pár dnů končí dvouměsíční smlouva. A bude pokračovat? „Všechno ve Vítkovicích funguje,“ hlásí rodák z Mexico City. Právě v zemi opeřeného hada začal s hokejem.
Jak se vám ve Vítkovicích líbí?
Užívám si tady každou chvilku, Ostrava je krásné město, aréna je skvělá, tým funguje. Mám se tu moc dobře.
Jak se vlastně vůbec zrodil váš přesun do Česka?
V září jsem se potkal s GM Jukuritu, klub trošku změnil svoji strategii a nakonec mě nechal jít. Krátce poté, z ničeho nic přišla nabídka Vítkovic, kterou jsem s velkou ctí přijal. Je pro mě velká výzva zahrát si tady v Česku.
V současné chvíli však v sestavě scházíte. Proč?
Není to úplně o hokeji. Jde o nějaké moje nehokejové záležitosti. Rodinné věci, které musím napravit. S hokejem je všechno v pohodě. Klub mi ale ve všem vychází vstříc, za což moc děkuji.
„Je pro mě velká výzva zahrát si tady v Česku."
Takže s trenérem Milošem Holaněm je vše v pořádku? Jak si rozumíte?
Máme dobrý vztah, ostatně jako s každým v organizaci. Všichni mě podporují, na začátku to tady pro mě nebylo jednoduché, protože většina tréninků a meetingů je v češtině. Ale kluci mi to překládají. Chvilku si to sedalo, ale nyní všechno funguje. Tréninky jsou super a vůbec všechno je fajn.
Odehrál jste osm zápasů, na branku vyslal osmnáct střel, ale s vámi na ledě ještě tým neskóroval. Není to mentálně náročné?
Je to asi dané adaptováním se na styl české soutěže, ale v hlavě mě to nějak extra netrápí. Každé ráno se probudím do nového dne a znovu pracuji na sto procent, tohle opravdu neovlivní moje výkony. Myslím si, že jsem hrál předchozí zápasy celkem dobře. Musím to prostě přejít, vím, že to tam zatím nespadlo. Ale i tak se snažím hodně střílet a vytvářet příležitosti pro svoje spoluhráče, třeba po odrazech. Vůbec z toho nemám špatný pocit, jde jen o čas. Klidně vystřelím sto puků, pokud to bude třeba.
V kádru máte také nového ruského spoluhráče Alexeje Solovjeva. To musí být hodně příjemné, že?
Samozřejmě je moc fajn slyšet trochu ruštiny. V týmu máme také Robertse Bukartse a Guntise Galvinše, kteří umějí rusky. A teď je tu nově Alexej. Je příjemné, když si třeba popřejeme dobré ráno v ruštině, abychom slyšeli nějaká známá slovíčka.
„Je příjemné, když si třeba popřejeme dobré ráno v ruštině."
Věděl jste, že ve Vítkovicích mají Rusové celkem úspěšnou historii?
Vážně?
Ano, na přelomu devadesátých let byl ve Vítkovicích hvězdou třeba Dmitrij Jerofejev.
To jsem vůbec nevěděl, ani nikoho neznám. Ale je to hezké.
Foto: Roman Kantor, hc-kometa.cz
Vy jste už v mládeži působil ve Finsku, později jste si tam zahrál také dvě nejvyšší soutěže. Proč Finsko?
Když jsem byl malý, tak jsem bydlel s celou svojí rodinou v Petrohradě, který je velmi blízko hranicím s Finskem. Velmi často jsme se s tátou jezdili dívat na zápasy Liigy, pro mě byl díky tomu velký sen zahrát si ve Finsku. Jsem rád, že jsem si ho splnil. Ve Finsku jsem hodně vyrostl. Ale měl jsem ještě jeden sen.
Povídejte…
Zhruba deset let zpátky jsme se se svým mládežnickým týmem vyrazili do Česka na turnaj a během toho jsme se byli podívat i na nějaké zápasy. Byli jsme kouknout na zápas Sparty Praha. A to bylo také fantastické. Pamatuju si, že čeští fanoušci byli tehdy skvělí. Energicky fandili celým svým srdcem, a to mě učarovalo. Říkal jsem si, že bych si jednou moc rád v Česku zahrál. A to jsem si také splnil. Navíc právě proti Spartě jsem s Vítkovicemi odehrál jeden z prvních zápasů.
Takže fandění máte rád? Znám pár hráčů, kteří mají radši klidnější atmosféru.
Já mám hluk rád. Ten tlak, který fanoušci vytváří, je skvělý. Atmosféra je také skvělou motivací a hnacím pohonem. A když hráč ví, jak fandění využít v tom správném směru, tak mu to jen pomůže. Nebo alespoň já to tak mám.
„Já mám hluk rád. Ten tlak, který fanoušci vytváří, je skvělý."
V Jukuritu byl vaším spoluhráčem Jakub Galvas, jak na něj vzpomínáte?
Jakuba mám rád, byl moc fajn. Seděli jsme naproti sobě v kabině, vždycky jsme se podporovali, což bylo dané i tím, že jsme oba byli zahraniční hráči. Je to mladý talentovaný obránce, myslím si, že má před sebou zářivou budoucnost. Jeden můj kamarád s ním hraje v Rockfordu v AHL, takže jim oběma držím palce. Věřím, že Jakub ještě hokejově vyroste, vždycky mu budu držet v jeho kariéře palce.
Proč jste se rozhodl Finsko opustit? V zákulisí se hovořilo o finančních problémech tamní Liigy.
Poslední rok byl pro týmy z finské soutěže hodně náročný. Myslím, že od konce listopadu nebyli na stadionech žádní fanoušci, a to se dotkne každého klubu. Platově šla liga celkem dolů. Ale jsem rád, že tyhle těžké momenty finská soutěž zvládla a udržela si svou základnu hráčů. Stále je to velmi kvalitní liga.
Kvůli koronaviru jste museli ve Finsku nosit také celoobličejové kryty. Jak vám to vyhovovalo?
Liga se nás všechny snažila ochránit před touhle nemocí tak, aby se soutěž nemusela zastavovat. Nevím, jestli to úplně fungovalo, protože i tak jsou v krytu menší díry. Minimálně to byl dobrý pokus, a to se cení. Podle mě s tím nikdo neměl velký problém, liga se nás snažila jen ochránit. A toho si hráči cenili.
Foto: hc-vitkovice.cz
Vy jste sice Rus, ale řekl bych ne úplně typický. Zahrál jste si ve spoustě zemích, navíc umíte anglicky…
Vím, že mám celkem zajímavou a neobvyklou hokejovou cestu. Jsem na ní celkem pyšný. V patnácti jsem šel na rok do USA, kde jsem se měl skvěle. Díky tomu jsem uspěl na import draftu do kanadské CHL, což je nejlepší juniorská liga světa. Přes Finsko jsem se vrátil do Ruska, potom jsem se ale přesunul zpět do Finska. A teď jsem v Česku.
Viděl jsem na vašem Instagramu, že jste se ve Spojených Státech potkal i s Pavlem Dacjukem nebo Igorem Larionovem. To musel být velký zážitek..
Byl! Když mi bylo patnáct a byl v USA, tak hrál Pavel zrovna v Detroitu. Jeden můj trenér z mládí Maxim Kuzněcov hrál ve své kariéře s Pavlem Dacjukem i Igorem Larionovem. Žil jsem v Americe sám, takže jsem to neměl jednoduché, ale Maxim je se mnou seznámil, byli se mnou i na pár trénincích. Pavel mě taky pozval i na zápas. Byl to skvělé, moc jsem si to i díky nim v Americe užíval.
Mexiko? Jezdím tam každé léto
Vy jste se narodil v Mexiku. Jak k tomu vlastně došlo?
Můj táta je mládežnický hokejový trenér, specializuje se na bruslení. A když mu bylo devatenáct, tak odjel do Mexika za prací – trénoval děti pod hokejovým svazem. A máma jela s ním. Žili tam pět let. A během toho jsem jim v Mexiku narodil, žil jsem tam ještě tři čtyři roky a pak jsme se vrátili do Ruska.
A s hokejem jste začal také v Mexiku?
V Mexiku byla sice asi jenom tři nebo čtyři kluziště, ale i tak jsem udělal své první krůčky na mexickém ledě.
Vy jste prvním v Mexiku narozeným hráčem, který hraje profesionální soutěže v Evropě. To zní hezky, ne?
Samozřejmě, je vždycky hezké slyšet, že je vaše jméno zapsáno do historie. Po poslední sezoně mi volali také z nhl.com a dělali se mnou o tom rozhovor. Věřím, že do Evropy v budoucnu zamíří více a více hráčů z latinské Ameriky. Nejenom z Mexika, ale i z Brazílie nebo Kolumbie.
„V Mexiku byly asi jenom tři nebo čtyři kluziště."
A v tom také některé země latinské Ameriky podporujete, že?
To je pravda. Víte, hokej se v těchto zemích vyvíjí hodně pomalu, protože tam mají trochu jinou kulturu. Více se soustředí na fotbal. V porovnání s ním je hokej mnohem dražším sportem, pro rodiče je náročné platit výstroj nebo pronajímat led. S fotbalem je to úplně jiné, k němu potřebujete akorát kopačky. Snažím se spojovat s různými federacemi a dělit se s nimi o své zkušenosti, které jsem během kariéry ve Finsku, Rusku, Kanadě nebo teď v Česku získal. A pomáhat jim do budoucna.
A také jste vytvořil projekt, který rozvíjí hokej v Brazílii, je to tak?
Přesně tak. Před pár lety jsem byl v kontaktu s Alexandre Capellem, který je takovým prvním mužem, který v Brazílii začal propagovat hokej. Zavolal jsem mu a řekl, že můžu pomoci. Ať už s propagací na internetu nebo také přivést k tréninkům nějaké hráče z NHL. A myslím si, že někteří hokejisté ze zámoří byli moc rádi, že hokej v těchto horkých zemích rozvíjí. Je zábava takhle pomáhat. A ano, byl jsem jedním ze zakladatelů tohohle projektu. Věřím, že se moje pomoc použije v tom správném směru.
Takže do Mexika jezdíte často?
Obvykle se snažím Mexiko navštívit každé léto, kvůli loňským limitacím a problémům s cestováním, karanténám a tak jsem tam bohužel nebyl. Ale plánuju to téměř každé léto. Mám tam spoustu kamarádů a také své katolické rodiče. Cestu tam plánuju celkem často.
„Obvykle se snažím Mexiko navštívit každé léto."
A jak jste na tom se španělštinou?
Španělsky mluvím, základy ovládám. Je to skvělý jazyk, moc se mi líbí.
Jste tedy takový evropský Auston Matthews, což je také takový ambasador hokeje v Mexiku…
Popravdě úplně neznám jeho příběh, jestli umí španělsky nebo tak. Nejsem si jistý, ale myslím, že jeho maminka je z Mexika. Ale je hezké, jestli se snaží pomáhat.
Na sociálních sítích se také nedá přehlédnout, že celkově rád cestujete…
Cestování je moje vášeň, poznávání nových míst mě moc baví. Prohlížet si svět je skvělé. Ve svém životě už jsem navštívil spoustu zemí a pořád v tom pokračuji.
A máte nějakou vysněnou destinaci?
Asi nemůžu říct úplně přesnou zemi, protože na světě je hromada zajímavých míst, kam bych se chtěl podívat. Užívám si to prakticky všude. Každé místo, kde zrovna pobývám, je pro mě snové.
Foto: hc-vitkovice.cz
Share on Facebook
