Růžička o přelomové sezoně i zraněních: Myslel jsem si, že jsem nesmrtelný
Foto: Jan Pavlíček, bkboleslav.cz
Září a prožívá přelomovou sezonu, z části také díky tomu, že se mu letos vyhýbají zranění. Přitom loni a předloni byl na listině marodů téměř nonstop. Boleslavský brankář Jan Růžička vypráví o svém osobnostním růstu, trpělivosti i hladovém týmu toužícím po úspěchu.
Letos se vám podařilo dostat se na pozici boleslavské brankářské jedničky. Přelomová sezona?
Z tohohle pohledu to přelomová sezona určitě je, odchytal jsem nejvíc zápasů za dobu mého působení v Boleslavi. Musím říct, že si takové důvěry moc vážím a budu dělat maximum pro to, aby těch zápasů bylo ještě víc. Mým cílem je neustále tvrdě pracovat a dokazovat, že na post jedničky mám.
Loni a předloni jste toho moc neodchytal kvůli vážným zraněním. Vnímáte letošek jako určitou formu satisfakce?
To je bez debat. Opravdu musím zaklepat, že letos se mi zranění zatím vyhýbají, což je důležité. Doufám, že to takhle bude pokračovat dál.
Psychicky jste si v době zranění musel projít peklem.
Bylo to hodně náročné. Jsem člověk, který si vždy dává velké cíle, chtěl jsem s Boleslaví bojovat o nejvyšší příčky, takže když marodíte, je to těžké. Bylo to náročné nejen pro mě, ale myslím si, že i pro celou moji rodinu a kamarády. Ti všichni mi naštěstí hodně pomohli, za což jsem jim vděčný. Doufám, že teď už to bude jen o radosti z hokeje, a ne o tom, kdy budu zase zdravý.
Měli to s vámi doma hodně těžké?
S rodiči jsem se snažil komunikovat tak nějak normálně, aby neviděli, jak moc zklamaný jsem. Přítelkyně to měla horší, chodil jsem na všechny zápasy, a hlavně zpočátku jsem se z nich vracel dost zhroucený, protože jsem se na hokej nemohl ani dívat. Ale myslím, že jsme to společně zvládli a já ji děkuju.
„Chodil jsem na všechny zápasy, a hlavně zpočátku jsem se z nich vracel dost zhroucený."
Na druhou stranu vás to psychicky zocelilo, ne?
Stoprocentně mě události z posledních dvou let dost zocelily. Myslím si, že dřív jsem si všechno moc bral, každou porážku, každý nezdar… Ani teď samozřejmě nejsem z porážek nadšený, člověk chce vyhrávat, ale to nemůže jít pořád. Teď mám hlavně radost z toho, že už konečně zase můžu dělat sport, který miluju.
Takže z laciných gólů už neděláte vědu?
Asi se to tak dá říct. Na druhou stranu… Nikdy jsem neměl problém se během zápasu oprostit od toho, když se mi něco nepovedlo. To musíte zvládat, protože zápas nekončí a jede dál, nemůžete se babrat v jedné situaci. Horší byly dny po zápasech, kdy jsem to všechno moc řešil a každá porážka mi v hlavě zůstávala strašně dlouho. Tohle se určitým způsobem zlomilo.
„Každá porážka mi v hlavě zůstala strašně dlouho. Tohle se určitým způsobem zlomilo."
Co fyzický aspekt, jak složité je po dlouhém zranění znovu naskočit do rozjetého vlaku?
Nebylo to vůbec jednoduché. Tady musím vyzdvihnout práci mých kondičních trenérů. Dominik Kodras a Kamil Hajdušek se mnou opravdu tvrdě pracovali, děkuju jim za to. Stejně tak děkuju všem dalším lékařům a fyzioterapeutům. Po prvním zranění jsem se dostal zpátky, začala loňská sezona a po čtyřech zápasech přišlo další těžké zranění. Takže dělat to samé pořád dokola není lehké, ale když se vám něco takového stane, musíte prostě zatnout zuby a věřit, že se vám ta dřina jednou vrátí.
Zpohodlnění nebyl váš problém?
Já naštěstí nejsem typ člověka, který by dlouho dokázal nic nedělat. Pro mě bylo nejhorších prvních šest týdnů, kdy jsem musel chodit jen o berlích. Dá se říct, že jsem se spíš těšil na moment, jakmile bude možnost je odhodit a začít žít zase aktivně.
Ale přece jen, jste teď v něčem opatrnější?
Neřekl bych, že jsem opatrnější, spíš se snažím o svoje tělo víc pečovat. Zhruba jednou až dvakrát týdně dojíždím do Prahy na kliniku pana Koláře, kde cvičíme, což by mi mělo pomoct zraněním předcházet. Stejně tak na tomhle pracujeme s kondičním trenérem Ondrou Ježkem v Boleslavi. Do prvního zranění jsem si myslel, že jsem „nesmrtelný“, že se mi nemůže nic stát. Teď už vím, že tomu tak není. Pokud chcete od svého těla dobré výkony, musíte tomu taky něco obětovat.
Foto: Jan Pavlíček, bkboleslav.cz
Osud vám ukázal varovný ukazováček ve správný čas, co myslíte?
Určitě! Tohle pro mě byla obrovská lekce, která mě mentálně posunula dost dopředu. Je dobře, že se mi to stalo teď, kdy jsem ještě mladý a mám všechno před sebou. A je čas některé věci změnit. Horší by bylo, kdyby k tomu došlo později. S věkem jsou zranění často vážnější, v takovém případě bych už asi musel uvažovat i nad tím, jestli to s hokejem má do budoucna cenu. Takhle věřím, že jsem si to už vybral.
„Zhruba jednou až dvakrát týdně dojíždím do Prahy na kliniku pana Koláře, kde cvičíme, což by mi mělo pomoct zraněním předcházet."
Za dvě předešlé sezony jste toho moc neodchytal, přesto s vámi Boleslav v roce 2019 prodloužila smlouvu. Taková důvěra člověka hodně povzbudí, že?
Za to jsem boleslavskému vedení v čele s Radimem Vrbatou a Vencou Nedorostem moc vděčný, jak se k tomu postavili. Mohli nade mnou klidně zlomit hůl a rozloučit se se mnou, ale neudělali to.
Osobně jste neměl obavy, že vám jednoho dne zazvoní telefon a řeknou vám: Moc jsi toho neodchytal, už tě nechceme?
Upřímně musím říct, že nad tímhle jsem se snažil nepřemýšlet. Bál jsem se černých scénářů, že už se nikdy nepostavím na led, jedině tohle mě trochu limitovalo. V Boleslavi jsem ale od první chvíle cítil důvěru, v kontaktu s Radimem Vrbatou a Vencou Nedorostem jsme byli prakticky neustále. Já se jim jejich podporu a důvěru snažím vracet na ledě.
„Mohli nade mnou klidně zlomit hůl a rozloučit se se mnou, ale neudělali to."
Letos se vám to daří na jedničku.
Jsem hlavně rád za to, že se daří týmu a že vyhráváme. Náš tým není postavený jen na jednom útoku, v bodování je trošku odskočený jen David Šťastný. Každopádně se dokážou prosadit všechny lajny. Hlavně doufám, že to dokážeme potvrdit i v té nejdůležitější části sezony, která za chvíli nastane.
Sezonu jste měli skvěle rozehranou už loni, ale koronavius vás o play off připravil. Je proto nyní motivace ještě výraznější?
Z mé strany určitě a myslím, že i u ostatních kluků to tak je. Máte pravdu, že už loni to bylo skvěle rozehrané a letos je tomu stejně tak. Každopádně musíme být neustále poctiví a pokorní, pak věřím tomu, že budeme úspěšní.
A taky si musíte udržet schopnost překlápět na svou stranu vyrovnané a těsné zápasy, jak je tomu doteď.
Jojo, myslím, že tyhle vyrovnané a těsné zápasy jsou právě o charakteru a poctivosti. Proto musíme být neustále pokorní. Celkově bych řekl, že kabina je poskládaná velice dobře, jsme hodně mladý tým doplněný Martinem Ševcem, který má na naší formě obrovskou zásluhu. Dává nám klid, usměrňuje nás, jeho rady jsou k nezaplacení.
„Jsme hodně mladý tým doplněný Martinem Ševcem, který nám dává rady a usměrňuje nás."
Když koukám na vaše zápasy, musím říct, že děláte čest svému jménu, protože prakticky kteréhokoliv soupeře dokážete ubruslit jako smečka hladových vlčáků.
Taky bych řekl. My právě na tomhle máme postavenou taktiku. Trenéři chtějí, abychom se prezentovali rychlým, důrazným hokejem. Myslím si, že v týmu nemáme nějaká extra zvučná jména jako některé jiné kluby, ale v dnešní době se hokej na jména nehraje. Hraje se na to, kdo chce víc, a právě tohle je podle mě naše největší přednost.
Mezi vámi a vaším brankářským kolegou Gašperem Krošeljem je deset let rozdílu. Nasloucháte radám zkušenějšího?
Snažím se o to. Jsem rád, že tu mám Gašpiho, ale taky Máru Schwarze. Oba jsou velmi zkušení brankáři, od kterých si toho můžu do další kariéry hodně vzít.
„Hrát extraligu na našem zimáku, na který jsem jako malý chodil coby divák, bylo vždycky mým snem."
A nemá Gašper Krošelj problém s tím, že už není brankářská jednička, na kterou se nejvíc spoléhá?
Myslím, že to je otázka spíš na Gašpiho. My spolu každopádně vycházíme a podle mě si navzájem přejeme bez ohledu na to, kdo zrovna chytá.
Do Boleslavi jste se vrátil po dvou letech v USHL, co adaptace na evropský styl hokeje?
Ta ze začátku nebyla úplně jednoduchá. Hlavně šlo o odlišné rozměry hřiště, s čímž souvisí jiné odrazy puků od mantinelu nebo jiné úhly. Ale během chvíle si na to člověk zvykne. Pro mě bylo obrovskou motivací, abych se v Boleslavi posunul do dospělého hokeje.
Pokračování v zámoří v plánu nebylo?
Bylo, ale už se mi nechtělo zůstat třetí rok v juniorské soutěži. Draftovaný jsem nebyl a pozvánku na kemp NHL taky nedostal. Tak mi z toho vyšlo, že nejlepší variantou bude vrátit se do Evropy. No a když o mě měla zájem Boleslav, tedy klub, ve kterém jsem vyrůstal, tak nebylo co řešit. Hrát extraligu na našem zimáku, na který jsem jako malý chodil coby divák, bylo vždycky mým snem.
Foto: Jan Pavlíček, bkboleslav.cz
V době vašeho dětství a dospívání ještě nebyla Boleslav špičkovým klubem, jakým je dnes. Ke komu jste tehdy vzhlížel?
Pro mě bylo krásné období, když se poprvé postoupilo do extraligy. Chytal tu Martin Růžička, hrál Richard Král a další zvučná jména. S tátou a kluky z hokeje jsme vždy chodili do fanclubu, stoupli jsme si do rohu a pozorovali to. Později přišel Roman Will, který tu plnil roli trojky, než odešel do kanadské juniorky. S tím jsme si ohromně sedli, troufám si říct, že se z nás stali nejlepší kamarádi. A pak samozřejmě Mára Schwarz, když se vrátil z Ameriky. Bylo super pozorovat jeho dovednosti v brance. Když s ním teď můžu být v jedné kabině, je to pro mě něco neskutečného, pokud se nad tím takhle zamyslím.
„Snad na mě Roman v zahraničí počká, abychom si proti sobě mohli zachytat."
Třeba si proti sobě s Romanem Willem brzy zachytáte v KHL.
(usměje se) To by nebylo k zahození. Člověk musí jít postupnými krůčky. Samozřejmě, že bych se do zahraničí v brzké době rád podíval, uvidíme, jak to dopadne. Každopádně snad tam na mě Roman počká, abychom si proti sobě mohli zahrát.
První takový krůček do zahraničí by byl udělat úspěch v Boleslavi. Uvědomujete si, že momentálně píšete něco jako zlatou éru tamního hokeje?
Určitě to vnímám. Ty časy jsou tady lepší, než byly dřív. Už se nám nepřezdívá barážový klub, nejsme automaticky pasováni na jedno z posledních míst tabulky. Já jako odchovanec si toho moc vážím, že můžu být u téhle kapitoly boleslavského hokeje. Pro mě je hrát extraligu v mateřském klubu nejvíc.
Zároveň jste pro řadu dalších odchovanců klubu vzorem ve snaze dostat se do áčka. Vnímáte to?
Co se týče Boleslavi, tak určitě zvýšený zájem o mou osobu vnímám. Snažím se být pro ty mladší dobrým vzorem, aby si ze mě vzali to nejlepší. Přesně tak, jak jsem to měl já, když jsem se chodil dívat na Martina Růžičku, Máru Schwarze, Michala Valenta nebo na Romana.
Foto: Jan Pavlíček, bkboleslav.cz
Share on Facebook
