<

S Adamem Havlíkem o divoké kariéře i Alpské lize. Proč to nevyšlo v Pardubicích?

Foto: dieadler.at

Patřil k největším talentům, které vzešly ze znojemské líhně. Pak měl ale smůlu a jeho kariéra se přibrzdila. Teď se Adam Havlík vrací na místo činu, přičemž chce znovu ukázat, že na to má.

Píše zvláštní hokejový příběh. Patřil k největším znojemským hokejovým talentům. Podmanil si EBEL, dalším krokem byla extraliga. Jenže tohle angažmá nevyšlo. V Dynamu, které se už tehdy potýkalo s řadou interních problémů, vydržel jen jedenáct zápasů.

„Nechci si stěžovat, to určitě ne. Nikdo mi tam neubližoval, ale pravdou je, že všechny ty politické problémy měly velký vliv na celou kabinu. Měl jsem pocit, že se tam odehrávalo víc politických bojů než sportovních," vzpomíná.

Přes Dánsko a Francii se pak dostal až do Alpské hokejové ligy. Soutěže, kde najdete profesionály i poloprofesionály. Kitzbühel si zamiloval. „Je to krásné místo. Rozdíly v platech domácích a zahraničních hráčů byly ale obrovské. Já byl na té lépe placené straně, avšak někdy mi to přišlo až nepříjemné," líčí.

Po několika letech se vracíte do Znojma. Jde proto tak trochu o návrat ztraceného syna, že?
(usměje se) Dá se to tak říct. Byl jsem venku pět let. Za tu dobu vždy čas od času probíhala nějaká jednání, která se týkala mého případného návratu do Znojma. Vždy to ale bylo spíš jen takové oťukávání. Teď se to sešlo všechno dohromady, obě strany měly zájem, a tak jsem zpátky doma.

Trenér Fryčer řekl, že jste projevil zájem vrátit se domů. Byl přestup iniciativou vaší, nebo klubu?
Ano, měl jsem zájem se vrátit domů. Je pravda, že ten první krok teď vzešel ode mě. Zjišťoval jsem si různé možnosti, kde bych mohl příští sezonu hrát, přičemž návrat domů mi přišel jako nejlepší varianta.

Táhlo vás to po těch letech domů hodně?
Já měl od prvního dne, co jsem opustil Znojmo, v sobě touhu, že se chci jednou vrátit. Ale až do teď to z různých důvodů zatím nevycházelo. Vyrůstal jsem tady. Člověk má prostě pocit, že sem patří. Teď poslední angažmá v Kitzbühelu bylo fakt pěkné. Ta lokalita je prostě balzám na duši. Dokázali jsme si i s rodinou představit, že bychom se tam usadili. Ale vzhledem ke všem okolnostem, co se teď dějí ve světě, se to všechno tak sešlo, že jsme zpátky doma. A já jsem za to rád, těším se.

„Vyrůstal jsem tady. Člověk má prostě pocit, že sem patří."

Změnilo se ve Znojmě něco za tu dobu, co jste byl pryč?
Musím říct, že na zimáku jsem ještě nebyl. Společnou přípravu začínáme příští týden. Ale víte jak… Vždycky když jsem se během těch pěti let dostal domů a hrál se zrovna zápas, tak jsem se šel podívat. Nebo i na trénink jsem se šel za klukama podívat. Mám proto přehled o tom, jak to tady funguje. Vím, v jakých podmínkách se ve Znojmě hokej dělá. Nemyslím si proto, že mě něco překvapí.

Už vám trenéři řekli, co od vás očekávají?
Ještě jsem se nimi o tom nebavil. Uvidíme, jak se tým poskládá, podle toho se to všechno bude odvíjet. Teď je ještě čas. Ty věci se vykrystalizují postupně. Ale na druhou stranu… Nechoďme kolem horké kaše, je jasné, že se ode mě bude čekat nějaký přísun bodů.

Jste na to připravený?
Jasně, že jo. Vím, kde jsou moje přednosti. Ty se budu snažit využít tak, abych pomohl týmu. Chci být produktivní, konstruktivní směrem dopředu. To se od útočníka čeká vždy. Neřekl bych, že mě v tomhle směru čeká něco nového. Jsem na to zvyklý.

„Je jasné, že se ode mě bude čekat přísun kanadských bodů. Chci být produktivní."

Jste hodně technický typ hráče. Spoluhráčům šance raději připravujete, že?
Přesně tak. Takhle to u mě bylo vždy. Jsem rád konstruktivní, v tom je moje největší přednost.

Z tohoto pohledu by vám mohla klapat spolupráce s Tomášem Svobodou, který je naopak rozeným střelcem.
Teoreticky by to tak mohlo být. Ale nedá se to odhadnout dopředu. Vždy se uvidí až na ledě, jestli je mezi danými hráči nějaká chemie. Nicméně pokud nás srovnáte typologicky, tak nějaký předpoklad k tomu, abychom si na ledě rozuměli, je. Samozřejmě bude záležet na trenérovi, jak to poskládá.

Je Adam Havlík, který do Znojma přichází, v něčem jiný než Adam Havlík, který ze Znojma před lety odcházel?
Co se týče Adama Havlíka typologicky jako hokejisty, tak si myslím, že moc ne. Pořád mám hokej založený na rychlosti a tvořivosti. Možná teď poslední angažmá v Kitzbühelu jsem na sebe musel brát víc i roli střelce. A co se týče Adama Havlíka jako člověka, tak člověk vidí po všech těch zkušenostech hokej i život zase trošičku jinak. To je s věkem asi normální.

Pojďme teď po stopách vaší kariéry. Ze Znojma jste odcházel po sezoně 2014/2015. Tehdy jste za sebou měl skvělé sezony v EBEL, ale v Pardubicích to neklaplo. Proč?
Tam se sešlo hodně různých faktorů. Do extraligy jsem šel proto, abych byl víc na očích. Přece jen je to pořád soutěž, která je vnímaná lépe než EBEL. Jenže to tam, jak říkáte, neklaplo. Faktorů bylo moc, všechny se pak do toho nějakým způsobem promítly.

Dynamo s vámi přestalo počítat po jedenácti zápasech. To není zrovna známka důvěry. 

Podívejte se… Já tady po pěti letech určitě nechci na někoho házet vinu a obviňovat ho z toho, že mi to tam tenkrát nevyšlo. Jsou to dvě spojené nádoby. Jedna je můj osobní výkon, ta druhá pak podmínky, jaké dostanete. Já ty podmínky nedostal a z těch, které jsem měl, jsem zkrátka 150 % neudělal. Za těch pět minut na ledě toho člověk zkrátka moc nevymyslí.   

„Měl jsem pocit, že v Pardubicích probíhá víc politických bojů než těch hokejových."

Mluvil jste i o klidu na práci. Promítaly se všechny ty politické věci ohledně chodu pardubického klubu do výkonů na ledě hodně?
No… Promítaly a hodně. Za tu krátkou dobu, co jsem tam byl, jsem měl pocit, že v Pardubicích probíhalo víc politických bojů než těch hokejových. Těch okolních tlaků se tam prostě objevovalo hodně. Nemyslím si, že to bylo jen v době, kdy jsem tam působil já. Řekl bych, že se to pak táhlo i několik dalších let.

Co Miloš Říha mladší? Jaké pro vás bylo pod ním hrát?
(rozesměje se) Vzhledem k tomu, jaký byl výsledek mého pardubického angažmá, tak to asi není složité odhadnout. Prostě jsem od trenéra tehdy neměl žádnou větší podporu. Víte co, já v životě nemám ve zvyku zpětně něčeho litovat. Šel jsem do extraligy, chtěl jsem to zkusit. Řídím se tím, že každá zkušenost je pro život člověka dobrá. Ale jedna taková věc, které zpětně trošičku lituju, přece jen je.

Jaká?
Už před podpisem smlouvy jsem tenkrát měl signály o tom, že trenér se mnou úplně nepočítá na styl hokeje, kterým jsem se prezentoval ve Znojmě. Pokud bych se do stejné situace dostal dnes, tak už bych se asi ohledně toho kontraktu rozhodoval jinak.

„V Pardubicích mě chtěli přetvořit k obrazu svému. Jenže to bylo o 180 stupňů něco jiného než to, jaký jsem typologicky hráč."

Můžete být konkrétnější?
Už v době mého příchodu do Pardubic trenér Říha prohlašoval, že mě chce přetvořit k obrazu svému. To ale bylo o 180 stupňů něco jiného než to, na co jsem zvyklý. Na jednu stranu to mohlo být dobře, proč ne. I hráči se nějak vyvíjí a když dostanou nové podněty od nových lidí, tak je to může zase někam posunout. Potom se to ale zase musí sejít s trpělivostí, která byla v Pardubicích celkově nedostatkovým zbožím. A navíc ty věci, které po mně byly vyžadovány, byly úplně proti mému pojetí hokeje. Téměř jsem nemohl hrát s pukem a pořád jsem se ho jen musel zbavovat. Když potom přišel na střídačku Ríša Král, tak to zase otočil o 180 stupňů, chtěl hrát s pukem, být hodně kreativní. Tak se mi v tu chvíli opravdu ulevilo a já viděl světlo na konci tunelu. Bohužel v té době už bylo rozhodnuto, jak se věci mají, a já už v Pardubicích dál nepokračoval.

Po konci zkoušky ve Zlíně jste zamířil do zahraničí.
Já tehdy nejdřív dva měsíce nehrál. Čekal jsem na nabídky. Ty, které přišly, mě nejdřív moc neoslovily, takže jsem byl ty dva měsíce prakticky doma. Až pak na konec sezony jsem to šel za hranice dohrát. Byla to pro mě divoká sezona. 

Nejtěžší ve vaší kariéře?
Určitě jo. To je bez debat, tenhle rok byl po psychické stránce opravdu náročný.

Jak jste s tím bojoval?
Hlavně jsem se snažil pořád něco dělat. Teď nemyslím jen trénování, ale i aktivity mimo hokej. Jakmile totiž zůstanete doma, tak nad vším začnete přemýšlet, čímž do té negativní nálady upadáte víc a víc. Proto jsem se snažil hlavně se nezastavit. Bylo důležité i to, že jsem měl vedle sebe manželku, která mi pomáhala všechno zvládat.

Naopak Znojmo v tom ročníku dokráčelo až do finále EBEL. Docela pech, co?
(usměje se) Nad tím člověk takhle přemýšlet nemůže. Nikdo nemá křišťálovou kouli, těžko říct, jestli by ten úspěch byl stejný, kdybych v tom týmu zůstal. Klukům jsem fandil. Je to samozřejmě škoda, že jsem s nimi nemohl být, ale tak už to chodí. Věci si nemůžete naplánovat dopředu. Měli jsme top tým už v posledních dvou letech, kdy jsem ve Znojmě byl. Nikdy jsme ale tak daleko nedošli. Klukům to sedlo až pak. Tak doufám, že mě tady ve Znojmě nějaký větší úspěch ještě čeká.

Foto: lalsace.fr

V následujících letech jste vystřídal štace v Dánsku a Francii. Hokejově jsou to země na velmi podobné úrovni. Jak byste je porovnal?
(zamyslí se) Asi je pravda, že ohledně hokejové úrovně jsou na tom Dánsko a Francie podobně. Zdejší styly jsou ale hodně odlišné. V Dánsku se hraje hodně rychlý, fyzicky náročný hokej. Týmy jsou tam disciplinované, z čehož plyne, že moc gólů nepadá. Naopak ve Francii se pro změnu hraje technicky. Takže úroveň podobná, ale styly diametrálně odlišné.

„Co se týče úrovně, jsou na tom Francie a Dánsko podobně. Tamější hokejové styly jsou ale dost odlišné."

Vy jste spíš technik. Proto si troufám odhadovat, že vám víc seděl francouzský styl.
Asi jo. Ono pak samozřejmě záleží na tom, v jakém týmu jste, jak se ten daný tým prezentuje, popřípadě na tom, jaké máte kolem sebe typologicky hráče. Ale když se to vezme takhle obecně, tak bych preferoval ten styl ve Francii. Na druhou stranu… EBEL je taky taková přímočará a hodně bruslařská, kdežto extraliga je systémová a technická. Člověk by proto řekl, že mi právě extraliga bude sedět víc, ale bylo to přesně naopak, protože lepší čísla jsem měl v EBEL. Zkrátka rozhoduje mnoho různých faktorů.

Poté jste zakotvil v Kitzbühelu, který hraje Alpskou hokejovou ligu. To je pro vás trochu málo, ne?
Na to existují dva pohledy. Co se týče hokejové úrovně, tak bych si představoval hrát lepší soutěž. To říkám na rovinu. Jenže po těch všech peripetiích v zahraničí, kdy šlo hlavně o to, že jsem se kolikrát dostával na místa, kde se mi to nijak zvlášť nelíbilo a bylo to hlavně o tom, že tam mám práci, nevytvořil jsem si k tomu žádný jiný vztah. Zkrátka jsem se vždycky těšil domů, tak jsme se pak s rodinou rozhodli jít do Kitzbühelu. Byl tam trenér Tomáš Martinec, který o mě hodně stál, a já jsem z toho všeho měl pocit, že by to nemuselo být špatné. Když jsme se pak dohodli i na finančních podmínkách, tak bylo jasno. Chtěli jsme zase žít někde, kde se nám bude líbit. V tu dobu už jsme měli i malou Emilly a nechtěli jsme jít někam odehrát sezonu a zase se rychle co nejdřív domů. Kitzbühel je opravdu neskutečně krásné místo na život. Navíc to bylo celkem kousek domů, rodina nás často navštěvovala. Původně jsme si mysleli, že budeme pořád jezdit my do Znojma, ale každý chtěl spíš za náma do Kitzbühelu, čemuž naprosto rozumím. (směje se) Na druhý rok jsem si dokonce domluvil s klubem, že dostanu pro moji rodinu roční permanentku na veškeré sportovní vyžití v okolí, včetně lanovek. Takže mi věřte, že jsme si život v horách opravdu užívali.

Co znamená domluvili jsme se na finančních podmínkách? Věnoval jste se pouze hokeji, nebo jste chodil i do civilního zaměstnání?
Měl jsem klasickou profesionální smlouvu. V Alpské hokejové lize je to tak, že zahraniční hráči jsou profesionálové a do práce nechodí. Domácí Rakušané jsou pro změnu poloprofesionálové, kteří si přivydělávají ještě prací.

Byl jste tam za hvězdu?
To ne. Takhle bych to nenazval. Ale samozřejmě, že když jste tam jako cizinec profesionál, tak je na vás nahlíženo jinak a očekávání jsou. V téhle lize jsou prostě rozdíly mezi platy zahraničních a domácích hráčů obrovské. Musím se přiznat, že mi to paradoxně vadilo. Já sice byl na té druhé straně, která si vydělává jen hokejem a do práce chodit nemusela, jenže z obecného hlediska mi to bylo nepříjemné. Když máte v týmu kluky, kteří si v normální práci vydělávají víc než hokejem, tak proč by do hokeje dávali maximum své snahy? Na jejich motivaci to prostě bylo často patrné. Oni ví, že tu smlouvu tam dostanou vždycky, protože klub musí mít hodně domácích hráčů na soupisce a hráčů je tam nedostatek. A na druhou stranu cizinců čeká na tato místa opravdu hodně. A kdykoliv bylo potřeba se rvát o výsledek, což bylo vlastně pořád, tak zkrátka vy jste cizinec, co je placený za to, že ten výsledek udělá. A potom je kolikrát vidět diametrální rozdíl v motivaci a celkově snaze.

„Rozdíly v platech zahraničních a domácích hráčů jsou v Alpské hokejové lize ohromné. Mně samotnému to bylo až nepříjemné."

Připomíná mi to slova Miroslava Fryčera. Ten mi říkal, že v jeho začátcích v NHL, když dostával víc peněz než řada domácích, kteří pak museli chodit navíc do práce, kdežto on ne, tak z toho pak často byly i problémy.
Nesrovnával bych to. Neměli jsme v kabině problémy, kolektiv byl skvělý. Musím říct, že samotného mě to až překvapilo, když si uvědomím, jak velké rozdíly v platech poloprofesionálů a profesionálů byly. Ba naopak. Řekl bych, že ty vztahy, co se týče kabiny, byly mnohem lepší než třeba ve Francii a Dánsku. Jde tady vyloženě o tu motivaci. A víte co? Já těm domácím klukům vlastně rozumím. Když si v civilní práci vyděláte dvakrát nebo třikrát tolik než hokejem, tak tomu sportu logicky nebudete dávat maximum. Jenže v hokeji záleží výsledek na celém týmu, v takových případech byla motivace některých problémem.

Bylo pro vás demotivující, když jste viděl, že ten a ten hokeji nedává maximum?
Občas jo. V Alpské hokejové lize jsou ty podmínky ve všech týmech zhruba stejné. Každý tým má zaplacenou jednu pětku zahraničních hráčů, přičemž zbytek tvoří domácí. Ten, kdo sežene dobré domácí hráče, kteří dokáží být produktivní, tak má vyhráno. Někdy to bylo opravdu demotivující, když víte, že vaše pětka musí v zápase skončit +3 nebo +4, abyste měli šanci ho vyhrát. Když se to nepovede, tak víte,že nemáte šanci, což je psychicky těžké.

Foto: Rostislav Pfeffer, hcorli.cz

Když se řekne Kitzbühel, řadě z nás se vybaví sjezdové lyžování. Byl jste se na místním závodě, který se řadí mezi legendární, podívat?
Jojo. Byl jsem tam dvakrát. Každý rok, kdy jsem v Kitzbühelu působil. Tam je to opravdu svátek. Největší událost, která se tam za celý rok uskuteční. Sjedou se tam celebrity z celého světa, je narváno. Vezměte si, že Kitzbühel je celkem malé město. Žije tam asi osm tisíc obyvatel a vy se tam za dobu konání závodu nemůžete v podstatě ani hnout. Zájem diváků během soutěžního víkendu je ohromný. Sjezd na Hahnenkamm je legendou.

„Sjezd v Kitzbühelu je každoročně největší sportovní událost ve městě. Sjedou se tam celebrity z celého světa".

Kdybyste nebyl hokejistou, zkusil byste alpské lyžování?
To asi ne. Lyžuju rád, ale na profesionální úrovní bych se tomu nevěnoval. Myslím si, že by mě to nenaplňovalo. (usmívá se)

Bavíme se o tom, že jde hlavně o lyžařskou oblast. Jak si tam v porovnání popularity vede hokej?
Nijak slavně. Na zápasy chodí kolem tisícovky fanoušků.Na osm tisíc obyvatel to zřejmě není úplně špatné číslo. Stadion bývá zaplněný zhruba z poloviny. Lidi zajímá hlavně místní derby s Zell am See, to byl vždy plný stadion. Kluci mi i říkali, že když Kitzbühel hrál jen regionální soutěž, tak chodil pořád plný stadion. Místní lidi asi zkrátka víc zajímá místní rivalita než kvalitnější hokej. Nicméně, jak jste říkal, je to vyhlášená lyžařská oblast a lidi proto hlavně zajímá lyžování. Hokej je na vedlejší koleji.

V jedné z předchozích odpovědí jste říkal, že byste rád hrál lepší soutěž, než byla Alpská hokejová liga. Berete proto nynější přesun do Znojma jako restart kariéry?
Za předpokladu, že se tady bude hrát EBEL, tak bych to tak bral. Ale vzhledem k tomu, že nevíme, jak to bude, tak je pro mě těžké na tohle odpovídat. Vždycky chcete hrát tu nejlepší možnou soutěž, já bych si proto vybral EBEL. Když se ale klub rozhodne vzhledem k momentální situaci jít jinou cestou, tak to budu respektovat a uvidíme, jak se to tady dál vyvine v dalších letech. O vysoké cíle klubu nemám strach.

Foto: hcdynamo.cz

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz