S rodinou prchal před Hitlerem, pak slavil tituly. Zdeněk Návrat má 90 let
Foto: hc-vitkovice.cz
Nejstarší žijící hráč Vítkovic slaví významné životní jubileum. Jediný žijící mistr Československa z roku 1952 Zdeněk Návrat se dožil dalších kulatin – 25. května mu bylo přesně 90 let! Hokej stále bedlivě sleduje. „Ale teď se mi to až tak nelíbí, měli bychom se zlepšit,“ vzkazuje někdejší reprezentant.
Vítkovický klub na svou legendu nezapomněl. Sportovní ředitel klubu Roman Šimíček Návrata přivítal ve své kanceláři, poblahopřál mu k devadesátým narozeninám a předal mu také upomínkový dres s číslem 90.
„Kdo by to byl řekl, že se takového věku dožiju? Můj otec zemřel po šedesátce a já počítal, že bych tady mohl být zhruba stejně tak. No a vidíte, jsem jediný žijící hráč mistrů z dvaapadesátého roku,“ usmívá se Zdeněk Návrat v rozhovoru pro vítkovický web.
Foto: hc-vitkovice.cz
Rodák z Děhylova prožil dětství v obci nedaleko Ostravy, ale pak se s rodinou musel stěhovat. „Utíkali jsme před Hitlerem. Nejen, že Děhylov byl v záboru po Mnichovské dohodě, ale můj tatínek měl i velký problém, když jej německá hlídka v polích za Děhylovem našla s vysílačkou, popral se tehdy s německým vojákem a jen se štěstím tehdy vyvázl. A my museli do Ostravy. Za pár měsíců si pro nás Hitler došel i tam,“ vypráví.
V Mariánských horách pak dělal své první hokejové krůčky. „Zimy tehdy byly krásné, v Mariánských Horách byly dva rybníky, na kterých se dalo velice dobře hrát, takže jako všichni kluci, když zamrzlo, i já jsem šel hrát,“ vzpomíná.
Foto: hc-vitkovice.cz
Přes Ostravskou Slavii se následně dostal do Vítkovic. „Ostravská Slavia se začala rozpadat a nejlepší hráči šli hrát ligu do Vítkovic. Já chodil na učiliště do Vítkovic, učil jsem se nástrojařem, takže netrvalo dlouho, než mi nabídli, abych přestoupil do Vítkovic i v hokeji. Dávalo mi to smysl, souhlasil jsem,“ popisuje v obsáhlém interview pro stránky Vítkovic.
Ve Vítkovicích prožil Návrat parádní úspěchy – stříbra v letech 1951 i 1953 a především zisk mistrovského titulu v roce 1952. Později v dresu Rudé Hvězdy Brno pak přidal dalších pět titulů, ale na ten první se přece jen nezapomíná.
„Ano, cením si jej, protože byl první. Byl jsem tehdy mladší, bylo to něco nového. Liga byla komplikovaná, rozdělená do tří skupin, hrálo skoro dvacet týmů. Nejprve jste hráli pár zápasů ve skupině a pak se hrálo finále nejlepších týmů formou turnaje. Dohromady snad nějakých patnáct zápasů a bylo po všem. Ve finále jsme nejprve všechno vyhráli, ale pak jsme prohráli s ATK, vojenským týmem. Už to vypadalo, že ATK bude mistr, ale v posledním zápase remizoval s Tatrou Smíchov a my jsme i díky výhře nad Chomutovem o skóre vyhráli titul,“ líčí.
Bujaré oslavy? „Vůbec ne. Tehdy se oslavovali Stachanovci a ne sportovci. Dostali jsme všeho všudy takový pytlík na trepky, diplom a koženou bundu,“ pousměje se nyní devadesátiletý borec.
Ten si připsal také 12 startů v dresu národního týmu, zahrál si také na olympiádě 1956 v Cortině d'Ampezzo. „Neměl jsem štěstí. Nedařilo se, přidala se zranění, takže těch zápasů moc nebylo,“ vzpomíná Zdeněk Návrat.
Hokeji zůstal věrný dodnes – fandí Vítkovicím, Brnu a samozřejmě i české reprezentaci. „To víte, že hokej sleduju. Ale teď se mi to až tak nelíbí, měli bychom se zlepšit,“ velí jasně.
Foto: hc-vitkovice.cz
Share on Facebook
