Škola mu zachránila kariéru. Učitel Vodný o setrvání v Třebíči i Olomouci

Foto: Jiří Koutník, hstrebic.cz

Útočník Michal Vodný má za sebou úspěšnou sezonu. Po třech letech nastoupil za Olomouc a s Třebíčí zažil parádní stíhací jízdu.

partneři českého hokeje

V uplynulé sezoně jste získal své bodové maximum. Víte to?
Vůbec to nevím. V posledních sezonách se na statistiky radši nedívám. Když se na ně podívám, tak se prohloubím hned do deprese, že jsem hrozný.

Za Třebíč jste nasbíral 34 bodů.
Tato sezona mi sedla. Ale měl jsem hodně šancí, které jsem neproměnil. Něco tam sice napadalo, ale může to být lepší. Stále je na čem pracovat.

Vždy jste byl brán spíš za defenzivního útočníka. Nepřeladil jste?
Podle mě jsem nepřeladil. Moje možná největší chyba je, že první myšlenku mám spíš dozadu než dopředu. Popravdě, já nikdy nechtěl být defenzivní útočník, co si budeme... (směje se) Vždycky chci dávat góly a nahrávat na ně.

Rok 2020 byl navíc pro vás docela vítězný. Třebíči i Olomouci se dařilo…
Bylo to skvělé. Nepamatuji si, že bych tohle někdy zažil. Měsíc nebo dva jsem měl období, kdy jsem nevěděl, kde budu druhý den hrát. Ale když jsem nastoupil za Hanáky, vyhrálo se. Pak jsem přejel do Třebíče a opět se vyhrálo. Docela jsem přinášel štěstí.

S Třebíči jste pak vedli v předkole 2:0 na zápasy. Vyřadili byste podle vás Slavii?
Jsem plně přesvědčený, že bychom ji vyřadili – a asi i 3:0 na zápasy! Jak bych to řekl... Ono už před play off jsme se dostali do fáze, kdy jsme měli v hlavách nastavené jen výhry. Například náš druhý zápas v předkole se Slavií jsme prohrávali 0:2 a byli jsme horším týmem. Pak jsme ale snížili na 1:2 a v té chvíli jsem si hned řekl: Jo, pohoda. Tohle vyhrajeme! Škoda, že se soutěž ukončila. Mrzet to bude dlouho.

Foto: Jiří Koutník, hstrebic.cz

Budete na Vysočině pokračovat, když jste měli tak úspěšný závěr soutěže?
Budu nadále v Třebíči. Minulý rok jsem už podepsal dlouhodobější smlouvu, mám to kousek domů do Velkého Meziříčí a můžu trávit víc času se svým synem. A poprvé v životě se dokonce těším na letní přípravu.

Sedí vám rodinné týmy? I Olomouc je vlastně velmi rodinný klub.
Já ani za žádný jiný klub nehrál, tedy s výjimkou Znojma. Já jsem kluk z dědiny, a když pak člověk ke klubu více přilne, tak podle mě mu záleží i víc na výsledcích. A dá tomu ještě o něco víc než normálně.

Navíc parta v takových klubech je asi vždy velmi dobrá.
Čím menší klub, tím lepší parta. V tomhle jsou tyto rodinné kluby super. Vyřešíme s kluky jak věci hokejové, tak věci, které se hokeji nepodobají ani trošku. (směje se)

„Já jsem kluk z dědiny, a když pak člověk ke klubu více přilne, tak podle mě mu záleží i víc na výsledcích."

Když jste zmínil Znojmo, tak proč jste tam strávil jen rok?
Měl jsem ve Znojmě na rok smlouvu a pak neměli dál zájem. Já se jim ale vůbec nedivím. Sezona mi tehdy vůbec nevyšla. Byl to můj velký kariérní přehmat. Jako město a kabina super, ale hokej v EBEL pro mě nebyl. Necítil jsem se na ledě dobře a nehrál jsem ani moc dobře.

V čem se soutěž nejvíc lišila od těch českých?
Přišla mi trochu jako juniorský hokej. Hrozně se bruslilo a létalo. Někdy možná bezmyšlenkovitě. Mně vycepovanému Zlínem a Olomoucí, kde se hraje vážně poctivý styl, to přišlo úplně bezsystémové.

Našlo se na tom angažmá něco pozitivního?
Cestování. Po zkušenosti ze Znojma mi všechno přijde hrozně blízko. Jezdilo se třeba přes osm hodin v autobuse. Tady v Třebíči mají kluci často obrácené oči, že do Kadaně jedeme čtyři hodiny. Já jim říkám, že je to za rohem. (směje se)

Foto: Jiří Koutník, hstrebic.cz

Pojďme zpět k Olomouci. Je ve hře, že byste za ní zase občas nastupoval jako v uplynulé sezoně?
S nikým jsem se zatím o ničem nebavil. Vím, že ještě další rok mám hostování v Olomouci, takže teoreticky by mě zase občas mohla využít. Když bude možnost, tak s tím nemám problém.

Když jste pendloval na trase Třebíč – Olomouc, jednu dobu jste hrál i čtyři zápasy ve čtyřech dnech.
Ty zápasy běžely dokola, takže jsem ani nepřemýšlel, zda je to náročné. Dvakrát mi vyšlo, že jsem jeden den hrál za Olomouc v Třinci, pak jsem se v noci někde vyspal a druhý den jel na druhou stranu do Kadaně. A pak to bylo obráceně. Z Varů jsem jel do Frýdku-Místku, takže jsem se spíš nacestoval.

„V Třebíči mají kluci často obrácené oči, že do Kadaně jedeme čtyři hodiny. Já jim říkám, že je to za rohem."

Jaké to vůbec bylo hrát po třech letech za Hanáky?
Bylo to dobré. Já tam předtím strávil pět sezon. Během té doby se tam protočilo hodně hráčů, kteří se tam ale zase vrátili a dost kluků z kabiny jsem ještě znal. Takže mi to přišlo pořád stejné.

Oživily se vzpomínky z postupu do extraligy?
Ano. Vzpomněl jsem si na to. Zkrátka to na mě vždy dýchne, když se tam vracím. Hala je navíc pořád úplně stejná. Ale zavzpomínal jsem si také na své studium v Olomouci…

Foto: Jiří Koutník, hstrebic.cz

Máte vystudovaného bakaláře, že? Přemýšlel jste i o magistru?
Je to tak a zatím to tak nechávám. Já bych mohl jedině na dálkové studium, ale to bych do Olomouce musel jezdit v pátek a v sobotu. A to kvůli zápasům nejde. Třeba až po kariéře, ale uvidíme. Možná to nebude ani potřeba. Záleží, co vůbec budu dělat.

Co by vás tedy bavilo?
Mám třeba ještě masérský kurz. Šlo by něco s fyzioterapií, když tak bych si na to udělal školu. Vlastně dělám už teď v kabině fyzioterapeuta, protože jako jediný tam mám trošku ponětí o anatomii.

Jste na hráče v kabině hodný, nebo je trápíte?
Já jsem trošku zákeřný. Znám ty body, kde to bolí. Takže to beru spíš takto. (směje se) Někdy je tam spíš trápím. Na jednu stranu to ale pomáhá, je to něco za něco.

„Vysoká škola mi zachránila hokejovou kariéru, jinak bych už po juniorce dávno skončil."

Proč jste vlastně tehdy šel studovat do Olomouce?
Já si podal přihlášku jen ze srandy. V té době jsem byl hráčem Zlína, ale nedostal jsem se do áčka. Naštěstí v hokejových směrnicích je, že když má hokejista někde denní studium, tak ho klub musí pustit aspoň na hostování.

Opravdu?
Jistě. Vysoká škola mi zachránila hokejovou kariéru, jinak bych už po juniorce dávno skončil.

Foto: Jiří Koutník, hstrebic.cz

V čem ještě bylo angažmá na Hané prospěšné?
Seznámil jsem se tam se současnou manželkou. Já byl prvně na koleji, ale nechtěl jsem tam být. Jeden učitel na přednášce z legrace řekl, že má volné byty. Já se s ním pak domluvil a bydlel jsem hned vedle házenkářské haly, tak jsme se někdy s kamarádem chodili dívat na házenou...

Vaše manželka Anna Vodná se dostala i do házenkářské reprezentace. Stíháte její zápasy ve Veselí?
Nestíhám to vůbec. Hrávají v sobotu, a to hrajeme i my. Letos jsem bohužel nebyl ani na jednom. Ona je hodně vytížená, učí ještě na škole. Nabité to má dost, taky jsme se v sezoně skoro neviděli.

A vy už také máte zkušenosti s učením ve škole?
Učil jsem rok zpátky ve Velkém Meziříčí na druhém stupni. Byl jsem tam na záskok na tři týdny. Učil jsem tělocvik a taky přírodopis. Večer jsem se připravil na hodinu, manželka mi řekla vše, co k tomu potřebuju, protože taky učí biologii, a šel jsem učit. Byl jsem vlastně spíš lekci před žáky.

„Učil jsem tělocvik a taky přírodopis. Byl jsem vlastně spíš lekci před žáky."

Bavilo vás to? Jaký jste byl typ učitele?
V klukovské třídě jsem si většinou srovnal pořádek jako mladý učitel tělocviku. Když někdo vybuřoval, tak jsem ho zpacifikoval. Ale spíš mě zaskočila jiná věc. Když byla smíšená třída, navrhl jsem, že si v tělocviku zahrajeme basket. Tři čtvrtiny dětí byly nadšené, ale pět holek si během hry stouplo doprostřed a koukaly jen na sebe. Já pak říkal: Tak běhejte, dělejte něco. Ale ony jen otráveně povídaly, jak se jim nechce.

Jak jste na to reagoval?
Já opravdu myslel, že vyletím z kůže. Nechápal jsem to. Ale musím říct, že jinak byla sranda. Byla to super životní zkušenost. 

Bratr vaší manželky je známý fotbalista Theodor Gebre Selassie. Řešíte s ním sport?
Spíš okrajově se bavíme vyloženě o sportu. Když si voláme, tak do něj někdy rýpnu. (usmívá se) A většinou řešíme rodinné věci, přece jen už má také děti.

Vzal jste ho někdy na led?
Na led jsem ho ještě nepřemlouval. On se tu objeví na Vánoce a pak po jeho sezoně. Takže na tohle ani není čas. Když tu je, tak se kolem něho shluknou lidi, kteří ho také dlouho neviděli. Zas tolik času nemá, abych ho mohl ukusovat pro sebe. Ale zahráli jsme si spolu volejbal.

„Tři čtvrtiny dětí byly nadšené, ale pět holek si během hry stouplo doprostřed a koukaly jen na sebe. Já pak říkal: Tak běhejte, dělejte něco."

Když je Theodor úspěšný fotbalista, tak co vy a tento sport?
Když hrajeme v přípravě přátelský fotbalový zápas, tak jdu do branky. Běhání už pro mě není. Mám nějaký věk, kolena mě bolí, když běhám jen po rovince. Takže to nechávám na mladších. Ale jinak doufám, že si nějaký zápas zahrajeme i letos.

Máte malého syna. Tak čím on jednou bude, když máte rodinu sportovců?
Zatím to vypadá, že Alex bude živočichář. (směje se) Baví ho slepičky, králíci a tak. Ale to se nějak vykrystalizuje. Má zatím dva a půl roku. Pak ho vše naučím. Mám v plánu, že ve třech letech ho dáme někam na gymnastiku, protože podle mě je to nejlepší pohybový základ. A pak se uvidí, co ho bude bavit. Hokej to být nemusí a tlačit ho k ničemu nebudu.

Foto: Jiří Mokrý, hstrebic.cz

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz