Slon zemřel před 15 lety. Příběh mistra světa, jehož život byl jak horská dráha
Foto: hockeyslovakia.sk
Jako hokejový mistr světa a jeden z nejlepších zadáků 70. let minulého století se mohl vyhřívat na sluníčku popularity, ale Rudolf Tajcnár prožil druhou polovinu života v ústraní. Částečně za to mohla jeho vážná nemoc, ale do téměř dokonalé izolace ho poslal i nezájem spousty lidí na Slovensku.
Silák z Bratislavy, který měl postavu jako medvěd a slyšel na přezdívku Slon, zůstal po skončení kariéry sám. Jen se vzpomínkami a trpkou životní realitou. Před 15 lety zemřel na selhání srdce. Jeho život byl jak horská dráha a při smutném výročí se sluší ho připomenout.
Tajcnár se narodil 17. dubna 1948 v Bratislavě. O čtyřiadvacet let později sehrál v den svých narozenin životní zápas. „Bylo to při mistrovství světa v Praze proti Švédům. Na co jsem sáhl, to se povedlo. Dal jsem dva góly, šlo o neskutečný zážitek," vzpomínal později.
Jako kluk dělal spoustu sportů. Hrál tenis jako bratr, ale především hokej. Brzy vynikl. Pověstné byly jeho střely z větší vzdálenosti. Také přehled, tvrdost, nebojácnost. „Hokej jsem miloval celým srdcem. I když jsem na tom byl později leckdy špatně, vždycky jsem u televize pookřál při pohledu na přenosy z velikých hokejových utkání," vyprávěl.
Ve Slovanu Bratislava se propracoval do prvního týmu velmi brzy. Nejčastěji nastupoval s kamarádem Milanem Kuželou, tihle dva měli místo také v československé reprezentaci, ačkoli tam tenkrát panovala veliká konkurence. Vojenskou službu trávil Tajcnár v Dukle (později VSŽ) Košice. Získal zkušenosti, vyzrál. V roce 1971 se stal mistrem Evropy, o rok později mu na krku visela zlatá medaile ze světového šampionátu. Získal také bronz na olympiádě v Sapporu.
Život na plné obrátky
„Ocitl jsem se na vrcholu slávy a patřičně si toho užíval. S Vencou Nedomanským nám Bratislava ležela u nohou," smál se po letech. Tajcnár byl jako ničivý proud dravé řeky. Neznal slova diplomacie nebo taktika. Vystupoval stejně jako na ledě - tvrdě, přímo, jako by bez pudu sebezáchovy. Za komunistického režimu se něco takového nenosilo. „Párkrát jsem narazil. Sebrali mě policajti, vyhrožovali. Ale já to pokaždé překonal. Chtěl jsem hrát hokej a bavit se životem," říkal otevřeně.
Později na čas vypadl z reprezentace. Přednost dostali jiní, ale Tajcnár makal dál. „Po rozpadu federace si u nás na Slovensku spousta lidí stěžovala na to, že s Čechy bylo špatně. Já jsem jednoznačně proti! Neobjevil jsem se v nároďáku? No jo, ale uvědomte si, co tehdy hrálo skvělých hokejistů. Navíc já s kluky z Čech nikdy neměl problémy. Kamarádil jsem třeba s Jardou Holíkem, to byl fantastický hráč a kluk," povídal.
Foto: hockeyslovakia.sk
Politický režim mu vadil, ovšem limitován jím nebyl. V roce 1977 odešel ilegálně do Švýcarska, jenže emigraci neomlouval bajkami o tom, jak mu bylo doma křivděno. „Chtěl jsem si zahrát hokej v cizině, poznat zase něco jiného. Je pravda, že se mi v komunismu nelíbilo. Jenže spousta lidí na tom byla mnohem hůř," uvedl. Pod Alpami zůstal jen krátce. Hokejový svaz dosáhl u Mezinárodní hokejové federace svého, Tajcnár obdržel dvouletý zákaz startu v celé Evropě.
Tvrdý chasník v zámoří
Vydal se tedy do zámoří, podobně jako předtím Nedomanský s Fardou. „Já do Ameriky ani nechtěl. Ovšem nic jiného mi nezbývalo. Byl jsem domluvený s trenérem Křenem, že mě vezme do týmu Ambri-Piotta. Po tom trestu jsem měl smůlu." Za Atlantikem se prosadil, ačkoli tam tehdy považovali Evropany za exoty. Sezonu 1977-78 strávil v týmu Maine Mariners. „Byly to těžké začátky," prohlásil s odstupem času.
Další rok nastupoval za farmu Philadelphie Flyers, dva zápasy stihl v konkurenční WHA, kde oblékl dres Edmontonu. „Jsem rád, že jsem si to v zámoří zkusil. Spoluhráči na mě mnohdy koukali jako na toho, kdo jim bere práci. Občas na mě volali pěkné nadávky." Poté se vrátil do Evropy. „Hrál jsem ve Švýcarsku, jenže to se mi už strašně stýskalo po domově. Jasně, byl jsem emigrant, ale tohle prostě nešlo zvládnout, i když jsem věděl, že když domů, tak zase mezi komunisty," reagoval.
Dlouho přemýšlel, jak to udělat. Zda neriskuje příliš. „Ano, říkal jsem si: zavřou mě, nezavřou?" Pokoutně koupil ve Švýcarsku cizí cestovní pas. „Zněl na jméno Boris Rizov. Vytrhl jsem fotku a dal tam svou. Už jsem nebyl Tajcnár, ale nějaký Jugoslávec," líčil tiše. Původně se pokoušel vyřídit návrat legální cestou. „Kolikrát já se najezdil na konzulát ve Švýcarsku. Ale pokaždé mi sdělili, že jsem pro komunistické Československo nežádoucí!"
Proč na něho zapomněli?
Domů vyrazil ve voze se třemi jinými Jugoslávci. „Představte si, že je z celnice u Znojma vrátili a mě jediného pustili. Pokračoval jsem sám do Brna, autobusem. Tam jsem si vzal taxíka a mazal do Bratislavy. Řidič přitom vyprávěl o bolševicích takové věci, že by ho normálně museli zavřít na deset let," vyprávěl s úsměvem.
Zpočátku byl ve svém městě jako stín. „Bál jsem se, aby mě někdo nepoznal. Nosil jsem černé brýle a pořád se ohlížel. Onen pas i toho Rizova jsem spláchl do záchodu a pak se šel udat na policii. S tím strachem se nedalo žít." V jasně modrých očích se objevily slzy.
„Estébáci nasvítili lampičku a pak mě nechali smažit ve vlastní šťávě. Nešlo jim do hlavy, jak se mohl někdo vrátit ze Západu zpátky. Ale já byl připravený. Dokáže si někdo představit, co to je stesk? Co to je, když žijete v jiné zemi bez možnosti návratu? Když pochopili, že nejsem práskač, tak mě pustili."
Foto: hockeyslovakia.sk
Jenže pod dohledem byl pořád. „Nemohl jsem najít pořádné místo. Ve Slovanu se mi vysmáli. Jeden člověk, který tam dlouho zastával řídící funkci, na mě křičel, ať táhnu, odkud jsem přišel. Pak jsem dělal plavčíka na Zlatých pískách, jezdil s autem. Bylo toho víc." Po roce 1989 se pokusil o druhý návrat k hokeji. „Jenže na Slovanu to vedli pořád stejní lidé. Tak jsem je poslal někam a taky trochu zatrpkl," přiznal.
Totalitní pořádky po listopadu 1989 zmizely, ale kolem Tajcnára panovalo po celý zbytek jeho života podivné ticho. Na Slovensku se našlo jen pár lidí, kteří o Rudolfovi vyprávěli otevřeně. Bez urážek, opovržení či úšklebků. Například Milan Kužela, nebo Jaroslav Michl, který před lety autorovi těchto řádků zprostředkoval dlouhé setkání v Tajcnárově bytě poblíž Bratislavského hradu.
Smutný nemocný muž
Když otevřel dveře, vypadal zachmuřeně. Žil tak, jak to vyhovovalo především jemu. Mohutné tělo, dlouhé vlasy, masivní knír pod nosem. A unavené oči. Takový byl Tajcnár, než začal vyprávět o životě. A hlavně o hokeji. Jakmile skončil svůj neobyčejný příběh, začal se zajímat o novinky v Čechách. Dvě hodiny překotně vyprávěl a vzpomínal.
Veřejně o něm nebylo slyšet, Tajcnár totiž nepatřil k těm, kteří bývali zváni na společenské či sportovní akce. Někdo se možná zbytečně bál, aby upřímný nemocný chlapík se srdcem na dlani, jenž údajně trpěl maniodepresivní poruchou, neřekl něco, co se nesluší. Třeba za tím byly i jiné důvody.
V prosinci 2004 se vyhlášený silák zúčastnil oslav 25. výročí od prvního mistrovského titulu Slovanu Bratislava. Jen jako divák, v hledišti. Vstupenku od klubu nedostal, musel si ji koupit. Tehdy si stěžoval na horší zdravotní stav. „Jednou je to lepší, podruhé horší. Už nebydlím v Bratislavě. Odstěhoval jsem se k bráchovi do Dunajské Stredy, je tam větší klid," řekl. Půl roku poté, 30. července 2005, Rudolf Tajcnár zemřel...
Share on Facebook
