Soukup o Vrchlabí i divokých oslavách s Litvínovem: Stavěli jsme na každé pumpě
Foto: Markéta Křížová, hstrebic.cz
Úspěšnost zásahů si dlouhodobě drží nad hranicí devadesáti procent, pro Vrchlabí je nepostradatelný. Jakub Soukup je spolehlivým brankářem, díky kterému mají v Podkrkonoší sedmou nejlepší defenzivu v lize. Soukupův příběh je přitom velmi zajímavý, protože sedmadvacetiletý hokejista má zkušenosti ze všech tří nejvyšších soutěží v Česku. A během titulové sezony Litvínova kryl záda Pavlu Francouzovi.
Jaké byly vaše brankářské začátky?
Protože jsem z Litvínova, tak bylo jasné, že skončím u hokeje. Jiné sporty tam v podstatě nejsou. Je to hokejové město, v tom je podobné Pardubicím. Ale k otázce – jako malý jsem chodil s tátou na hokej a líbil se mi Zdeněk Orct, který v té době v Litvínově chytal. Od té doby jsem vždycky koukal hlavně na gólmany. A potom jsem od Ježíška dostal brankářskou výstroj, takže už mě to chytlo a nepustilo.
Bylo vaším největším snem zachytat si extraligu?
Viděl jsem možnost chytat za áčko Litvínova. Na střední škole se pak řešilo, co budeme v životě dělat dál. Táta mi vždycky říkal: „Musíš přemýšlet nad tím, co tě bude živit. A podle toho si vybrat školu.“ A já jsem odpovídal: „Mně to je jasné, já prostě budu hrát hokej.“ Nic jiného než hokej pro mě neexistovalo, takže jsem nad ničím jiným nepřemýšlel a vždycky jsem si šel za svým cílem. A potom se to na pár zápasů povedlo, ať už v Litvínově, nebo potom v Mostě v první lize. Od té doby je mojí prací hokej a jsem za to moc rád.
Hned váš první rok mezi dospělými byl výjimečný, Litvínov totiž v sezoně 2014/15 získal historické zlato.
Sešlo se to úplně výborně. My mladí kluci, kteří jsme tehdy přišli z juniorky, jsme k titulu přišli jako slepí k houslím. (směje se) V sezoně nám to ale perfektně šlapalo, byli tam výborní trenéři Rulík s Hořavou a k tomu trenér brankářů Zděněk Orct, který teď pracuje u české reprezentace. Jako velký vzor jsem tam měl Pavla Francouze, který tehdy prožil svoji nejlepší sezonu. A samozřejmě i celý tým byl výborně složený. Když vezmu jména jako Šlégr, Ručinský, poté se od poloviny sezóny vrátil Jakub Petružálek... Všechno si to sedlo a vyšlo to tak skvěle, že z toho byl potom titul.
„My mladí kluci, kteří jsme tehdy přišli z juniorky, jsme k titulu přišli jako slepí k houslím."
Vy jste byl u toho všeho jako brankářská dvojka. Vzpomínáte si ještě na mistrovské oslavy?
Byly velké, byl to první titul pro Litvínov… Už cesta z Třince byla nezapomenutelná. Do Litvínova jsme dorazili kolem osmé hodiny ranní, protože jsme stavěli na každé benzínové pumpě. Na sedmý zápas se jelo podívat hodně litvínovských fanoušků, kteří cestou zpět jeli s námi v jedné koloně. Takže jsme je vždycky potkali na nějaké benzínce, kde se nakoupil nějaký alkohol do autobusu. A za padesát kilometrů se stavělo znovu. (směje se)
Co následovalo po příjezdu na západ republiky?
Čekala nás osmihodinová autogramiáda na stadionu, kdy jsme mysleli, že to budeme mít za hodinu hotové. Místo toho jsme tam seděli osm hodin a podepisovali jsme se. Měl jsem pocit, že si tam pro podpis přišel snad celý Litvínov. (směje se) Potom jsme měli velkou akci na náměstí, kam dorazilo asi deset tisíc lidí. Měli jsme tam i pódium, kde jsme slavili s pohárem, takže to bylo opravdu nezapomenutelné.
„Do Litvínova jsme dorazili kolem osmé hodiny ranní, protože jsme stavěli na každé benzínové pumpě."
Vzpomínám si, že v oné finálové sérii oba týmy letěly na venkovní zápas letadlem. To byl na české poměry asi taky dost netradiční zážitek.
Vedli jsme totiž 3:2 na zápasy a šestý zápas jsme hráli doma. Všichni už nás pasovali na vítěze, že doma nemůžeme prohrát, že to bude velká sláva. Jenže nám se to utkání nepovedlo a prohráli jsme 3:6. Po zápase přišel nějaký pán, velký fanoušek litvínovského hokeje, který nám nabídl možnost letět druhý den po tréninku letadlem, abychom nemuseli šest hodin sedět v autobusu. Starší kluci se mezi sebou radili, jestli toho využijeme. Přemýšleli, jestli to není až moc velký zásah do klasického předzápasového programu, protože to bylo něco úplně nového. Ale nakonec se rozhodli, že poletíme, takže jsme druhý den ráno jeli do Prahy autobusem, tam jsme nasedli na letadlo, přistáli jsme v Ostravě a jeli jsme zase autobusem do Třince. Bylo to fajn, určitě rychlejší a pohodlnější. A nakonec se to vyplatilo.
Foto: Markéta Křížová, hstrebic.cz
Říkal jste, že Pavel Francouz je váš největší brankářský vzor. Sledujete jeho výkony v Coloradu?
Určitě. Jsme v kontaktu, píšeme si, přejeme si po nějakých povedených zápasech. Byl teď dlouho zraněný, takže jsme řešili, jak to s ním vypadá a kdy už zase nastoupí. Když potom naskočil zpátky, tak jsem ho sledoval. Návrat do NHL mu trochu pokazily odložené zápasy kvůli covidu. Ale Colorado má výborný tým, v každém zápase dávají víc než čtyři góly na zápas. Takže Pavla sleduju, fandím mu a občas si dáme vědět, jak probíhal zápas a jak se mu chytalo.
Do branky vás ale během společné sezony v Litvínově moc nepouštěl, odchytal jste čtyři zápasy. Jak jste měli s trenéry nastavenou spolupráci?
Měli jsme to rozdělené, Pavel Francouz byl jasná jednička v Litvínově a poté jsme tam byli já a Lukáš Horák. S ním jsme se střídali, jeden z nás chytal v Mostě, druhý jezdil jako dvojka s Mostem i Litvínovem. A po týdnu nebo dvou se to vystřídalo. Bylo to fajn, sbírali jsme zkušenosti z dospělého hokeje. Mohli jsme trénovat v Litvínově, takže tréninky byly super. A na zápasy se jezdilo do Mostu.
„Pavel Francouz? Jsme v kontaktu, píšeme si, přejeme si po nějakých povedených zápasech."
Nebyl váš pozdější přesun do druholigového Vrchlabí trochu krokem zpátky?
V první moment jsem se toho obával, ale bavil jsem se o tom s hodně lidmi a všichni mi Vrchlabí doporučovali. Říkali, že tam jsou skvělí fanoušci i zázemí, ale nejvíc mě pak přesvědčilo samotné jednání s vedením a Jirkou Jakubcem, který mi volal skoro každý den. Mluvil o tom, jak velký o mě mají zájem, že tu bude skvělý trenér Baďouček a že jednoznačným cílem je postup. Sám trenér mi navíc sliboval velkou roli v týmu, a i proto jsem se nakonec rozhodl pro Vrchlabí, přestože jsem měl tehdy nabídku i z první ligy. A postup se nakonec povedl, takže to rozhodně nebyl krok zpátky. Za tu dobu jsem odchytal spoustu zápasů, zpětně jsem s tímhle rozhodnutím naprosto spokojený.
Rychlý přesun Soukupa! Takhle vychytal Krále
Ve Vrchlabí dokonce působíte i jako trenér brankářů u mládeže.
Máte pravdu. Ve Vrchlabí je mládež dělaná tak, že k ní z áčka chodíme pomáhat, jsme s ní propojení. Vždycky když někdo potřebuje výpomoc, tak s malými hokejisty chodím na led. Je to oboustranně výhodné – mladí kluci jsou rádi, že nás vidí. Mají v nás vzory, mohou se pak přijít podívat na náš zápas. Trénuju brankáře, ale občas i malé kluky, kteří skoro ještě neumí bruslit. Ale zaměřuju se hlavně na gólmany, práce s nimi mě baví.
Jak jste pak prožíval postup do první ligy?
Bylo to v době covidu, rozhodlo se o tom na svazu, takže postup se ani nějak neslavil. Měli jsme radost, ale nevybojovali jsme si to v play off, nezažili to přímo na ledě, takže euforie tím pádem byla malá. V podstatě jsme seděli doma a přišla nám zpráva o postupu. Měli jsme potom týmovou sešlost, kde jsme to trochu oslavili, ale s bezprostředními oslavami a emocemi se to srovnávat nedá.
„Bylo to v době covidu, rozhodlo se o tom na svazu, takže postup se ani nějak neslavil."
V první lize chytáte už šestým rokem. Změnila se za tu dobu její úroveň?
Hraje ji víc týmů a je dobře, že by se to mělo zúžit, ale kvalita není úplně špatná. Je tu spousta dobrých hráčů, každý tým má nějakou personu. Je tu spousta hráčů, kteří by klidně mohli hrát extraligu. Ale protože nedostávají prostor, který by potřebovali, tak hrají o ligu níž.
Foto: Nela Dittrichová, hcdukla.cz
Je to pro vás velký skok, když potom na tréninku Dynama „chytáte extraligu“?
Je to rozdíl: hráči jsou zkušenější, mají lepší herní myšlení. V extralize jsou z nějakého důvodu, takže to jsou určitě kvalitní hokejisti. Je trochu rozdíl, když proti vám v zápase stojí hráči jako Milan Gulaš nebo Lukáš Pech… Najednou máte trochu větší trému, je to trochu něco jiného. Ale to si jako brankář nesmíte připouštět, musíte to prostě vydržet.
Letos jste zasáhl i do extraligového zápasu s Pardubicemi, po čtyřech letech. To je trochu nečekaný bonus původního rozhodnutí odejít do Vrchlabí, které hrálo druhou ligu…
Jsem s Vrchlabím maximálně spokojený právě i kvůli tomu, co zmiňujete. Možnost nakouknout do Dynama je pro mě celkově velká odměna, ať už šlo o letní přípravu, přípravný turnaj ve Švýcarsku nebo extraligové tréninky. Moc si toho vážím a beru to jako motivaci do další práce.
„Možnost nakouknout do Dynama je pro mě velká odměna."
Jak se vám ve Vrchlabí chytá za obranou, kterou vede zkušený Tomáš Linhart?
Linhy určitě patří k jednomu z nejlepších obránců v lize a dokazuje to na každém tréninku, v každém zápase. V prosinci se zranil, asi měsíc nám chyběl a jeho absence byla znát, moc se nám nedařilo. Od té doby, co se vrátil, ale zase hrajeme o něco líp. Pro náš tým má velký přínos
A co říkáte na výměnu trenérů, která nedávno proběhla ve Vrchlabí?
Pro tým je to vždy nepříjemné. Řeší se věci okolo a vy se nesoustředíte jen na hokej. Ale vedení nám chtělo dát takový impuls, což všichni chápeme. Věříme, že to bude fungovat, kluky už známe. Tomáš Jirků je asi největší srdcař Vrchlabí, Honza Starý je sice z Pardubic, ale Vrchlabí si hodně rychle oblíbil. Oba jsou profesionálové, podle mě je to dobře nakombinované. K nim se ještě posunul Honza Bendík, který má ke hře taky co říct.
Můžete ještě na závěr popsat, jak probíhá vaše spolupráce s Dynamem?
Když je v Pardubicích zraněný brankář, tak tam trénuji a ve Vrchlabí chytám jen zápasy. Takhle to bylo i na přelomu roku, když byl nemocný Dominik Frodl. Nicméně pokud jsou všichni zdraví, tak jsem pouze ve Vrchlabí. Tak mi to vyhovuje, mám klid na chytání a toho cestování nemám zas tolik. Když je ale potřeba, tak pro mě cestování není problém. Je to zhruba hodina cesty, takže si jen rychle zabalím věci a můžu jet Pardubic.
Foto: Markéta Křížová, hcdukla.cz
Share on Facebook
