Štach o návratu domů, nostalgii či prázdném Lapači: Strašně smutné
Foto: Martin Pavlík, hc-vsetin.cz
Zkušený obránce Lubomír Štach po návratu na česká kluziště sbírá víc než bod na zápas. Naposledy při vsetínské prohře 1:2 v Porubě přidal k dosavadním pěti asistencím také premiérovou trefu.
Vaše "Yes!" po vyrovnání na 1:1 nešlo neslyšet. Velká úleva, že to tam konečně spadlo?
Jasně. Toho sněhuláka ve statistikách nikdo nechce, takže za první gól jsem byl rád. Věřil jsem, že nám pomůže k nějakému bodovému zisku, ale bohužel.
Remíza by zápasu asi víc slušela. Co podle vás rozhodlo ve prospěch Poruby?
Myslím, že jsme odehráli slušné utkání, ale bohužel naše koncovka byla žalostná. Zápas jsme si prohráli neproměňováním šancí, na to se musíme zaměřit. I když respektuji výkon Poruby, taky měla hodně gólových příležitostí. Byla to vyrovnaná partie. My však musíme dávat víc než jeden gól.
Po restartu jste odehráli už dva duely. Jak těžké je zase naskočit do zápasového kolotoče?
Je to náročné, ale věřím, že každým utkáním to bude lepší a lepší. Není vůbec sranda na šest týdnů vypadnout, nejít dlouho ani na led a poté hrát zápasy. Ještě bez lidí. Tady mi to ani tolik nepřišlo, ale na Vsetíně je to bez fanoušků hrozné. Je těžké se dostat do zápasu, ale věřím, že se to bude zlepšovat. Že se tam zase objeví všechny automatismy a bude to jednodušší.
„Moc jsem se těšil, že si zahraju po takové době doma před fanoušky. A teď jde člověk na led a není tam vůbec nikdo, akorát na tribuně dva řidiči autobusu.“
Zmínil jste fanoušky, pohled na prázdný Lapač musí být hrozný...
Je to strašně smutné. Já konkrétně jsem se moc těšil, že si zahraju po takové době doma před fanoušky. A teď jde člověk na led a není tam vůbec nikdo, akorát na tribuně dva řidiči autobusu. Bohužel, ale nedá se nic dělat. Je to pro všechny stejné, musíme se s tím smířit a zvyknout si na to, pokud to tak bude celou sezonu. Nezbývá než bojovat.
Je těžké bez fanoušků najít tu správnou motivaci?
Člověk chce, chce, chce, ale je to těžší, než když je bouřlivá atmosféra, která je na Lapači každý zápas. Hnalo by nás to dopředu, ale bohužel. Jak už jsem říkal, pro všechny jsou ty podmínky stejné. I když pro Vsetín, kde jsou fanoušci vyhlášení, je to možná ještě horší... Chybějí nám extrémně.
Foto: Martin Pavlík, hc-vsetin.cz
Jak jste snášel, když se týdny jen trénovalo? Navíc dlouho jen na suchu.
Asi po měsíci nám povolili tréninky na ledě, to bylo pro mě úplně zlaté, protože když mám s mou postavičkou běhat, tak se fakt hodně trápím. Jednoznačně jsem přivítal raději bruslení před běháním a dalšími tréninky na suchu.
Po devíti letech strávených v zahraničních soutěžích jste se vrátil na česká kluziště. Co říkáte na kvalitu Chance ligy?
Každá liga je něčím specifická. Přijde mi, že tady je to trochu taktičtější, i když v minulém utkání jsme hráli s Litoměřicemi a ty teda lítaly. To byl slušný fofr. EBEL je taková nahoru dolů, přímočará a důrazná. Slovenská extraliga mě loni příjemně překvapila. Ale to i první liga, v profesionálním hokeji není slabý soupeř.
„Pro mě je to pořád nostalgické. Jsou tam stále stejní ledaři, stejné paní uklízečky. Je to takové rodinné a jsem moc rád, že u toho můžu být.“
Dres mateřského Vsetína jste oblékl dokonce po dlouhých třinácti letech. Změnilo se toho na Lapači hodně?
Změnilo. Kabina má daleko lepší zázemí, jsou nová plexiskla, nová světla. Kromě sedaček a střechy bych řekl skoro všechno, ale pro mě je to pořád nostalgické. Jsou tam stále stejní ledaři, stejné paní uklízečky. Je to takové rodinné a jsem moc rád, že u toho můžu být.
Dovedete si představit, že už byste doma dohrál kariéru?
Určitě ano, ale zatím nad tím vůbec neuvažuju. Je to každopádně jedna z variant, že bych na Vsetíně dohrál kariéru. Teď se mi nad tím nechce úplně přemýšlet, uvidíme co přinese budoucnost.
Foto: Lukáš Bajgar, hcporuba.cz
Share on Facebook
