Šťastného zpověď: Loni jsem o sobě pochyboval, teď chci zase trénovat. Růžičkovi bych přál…
Jan Šťastný
|
Foto: Facebook SC Marimex Kolín
Jan Šťastný nasbíral přes svůj mladý věk bohaté trenérské zkušenosti. Působil na Slavii, v Chomutově, Kšicích a naposledy v Kolíně. Teď čeká na nabídku, která mu bude dávat smysl. „Hokej je můj život, chybí mi," přiznává. V obsáhlém rozhovoru pro Hokej.cz mluví o loňské sezoně, která pro něj byla nejtěžší v kariéře nebo o tom, jaký vztah má k Vladimíru Růžičkovi.
Bez angažmá jste od letošního ledna, což je nejdelší časový úsek ve vaší kariéře. Sledujete telefon, kdy konečně přijde zajímavá nabídka?
V prvních týdnech po konci v Kolíně jsem byl rád, že přišla možnost si od hokeje trochu odpočinout. Cítil jsem se unavený. Musím říct, že bylo fajn poznat, jak funguje léto bez hokeje. Znáte to, rodina, zahrádka… Zároveň mi bylo nabídnuto pracovat pro jednu společnost, která se zabývá finančnictvím, takže si v téhle oblasti rozšiřuju obzory, abych nebyl závislý jen na hokeji, ale upřímně říkám, že jsem ve fázi, kdy bych se na střídačku rád vrátil. Hokej je můj život, chybí mi.
Prý jste se během léta hokejově vzdělával?
Ano, navštívil jsem seminář IIHF a k tomu jsem se přihlásil na studijní obor specializace tréninku a hráčů Masarykovy univerzity. Pořád se chci učit a posouvat.
„Jsem ve fázi, kdy bych se na střídačku rád vrátil. Hokej je můj život, chybí mi."
Kolik zápasů máte navštívených z pozice pozorovatele?
Moc jich není. Hokej sleduju hlavně skrz přenosy, protože vím, že když se jako trenér objevíte někde na tribuně, okamžitě vás s daným klubem začnou spojovat. To mi přijde nefér vůči kolegům.
Nebyl ve hře váš návrat do Litoměřic odkud pocházíte poté, co byl Jaroslav Nedvěd jmenován hlavním trenérem Sparty?
Shodou okolností je Tomáš Divíšek můj soused, takže jsem věděl, že Jaroslava Nedvěda posunou do Sparty. Pro Litoměřice zvolili trenéra, který je se Spartou provázaný, což vnímám jako logický krok. Každopádně kdyby byl zájem, rozhodně bych Litoměřicím v budoucnu rád pomohl. Z klubu jsem odešel ve třiadvaceti letech do Prahy, ale mám k němu pořád vztah.
„S představiteli Vsetína jsem byl v kontaktu."
Kolovaly zvěsti o zájmu Vsetína a některých klubů slovenské extraligy. Zakládaly se na pravdě?
S představiteli Vsetína proběhly určitě kontakty, ale nakonec padla jejich volba na Michala Broše. Co se týká Slovenska, měl jsem dvě nabídky od klubů, kterým se nepodařilo rozjet sezonu, nicméně díky zkušenostem z Košic mám přehled o tom, jak kluby na Slovensku fungují, a i když byla jednání v jednom případě daleko, nakonec jsme se nedohodli.
Jan Šťastný | Foto: Facebook SC Marimex Kolín
Narážíte na fakt, že přístup slovenských klubů nejen k penězům je mnohdy divoký?
Na Slovensku je čtyři pět klubů, které fungují velice dobře. V těch ostatních nikdy nevíte, co bude za týden. Některé osoby ve vedení tamních organizací nejsou nejdůvěryhodnější. No a když máte rodinu, musíte hodně přemýšlet, kam se vydáte.
„Na Slovensku je čtyři pět klubů, které fungují velice dobře. V těch ostatních nikdy nevíte, co bude za týden. Některé osoby ve vedení tamních organizací nejsou nejdůvěryhodnější."
Jak vlastně vzpomínáte na angažmá v Košicích? Klub tehdy musel výrazně šetřit.
Na Košice nedám dopustit. Je to jeden klubů, které na Slovensku fungují opravu solidně. Od lidí ve vedení po celkové nastavení organizace. Vážím si toho, že jsem u nich v sedmatřiceti dostal možnost pracovat jako sportovní manažer.
Neměli lidé kolem klubu nebo fanoušci problém s tím, že Košice povede člověk, který přišel z potápějícího se Chomutova?
Mezi fanoušky se možná se tam narážka objevila, ale jak říkám, klub jako takový byl nastavený velice dobře. Cítil jsem důvěru. Sezona před mým nástupem se Košicím nepovedla, takže vedení chtělo udělat změny. Chtěli někoho neokoukaného. Na pozici trenéra jsem tenkrát přivedl Petera Draisaitla a dařilo se nám. Bohužel přišel covid, který moje působení v Košicích prakticky ukončil.
„Na Košice nedám dopustit."
Následoval přesun do Kolína, kde jste strávil skoro čtyři sezony.
Kolín do první ligy postoupil takzvaně od stolu a bylo jasné, že aby ji mohl hrát, musí se spojit s někým z extraligy. Domluvili se z Hradcem Králové, přičemž Aleš Kmoníček mě oslovil, jestli bych měl zájem v Kolíně pomoct. Jeho nabídka mi dávala největší smysl. Když se podívám zpětně, mám radost, že jsem v Kolíně vydržel skoro čtyři roky, taková doba není v trenérské branži obvyklá, pokud neberu „nesmrtelného“ Viktora Ujčíka v Jihlavě. Naše výsledky byly slušné, ale mrzí mě loňské trápení.
Foto: Martin Voltr
Co bylo retrospektivně jeho příčinou?
Po slušném úvodu nás zabrzdilo zranění klíčového beka Petra Kolmanna. Poté Hradec Králové vyměnil bez našeho vědomí Matěje Chalupu do Prostějova. Následovalo několik smolných porážek a nervozita narůstala. Nechtěl jsem utíkat z bitvy, ale jak čas postupoval, bylo jasné, že se něco musí stát. Proto jsme se na začátku ledna dohodli, že skončím, což se ukázalo jako správné rozhodnutí.
„Nechtěl jsem utíkat z bitvy, ale jak čas postupoval, bylo jasné, že se něco musí stát."
Jak se vám dívalo na diametrálně zlepšené výkony Kolína po vašem odchodu?
Na rovinu, žralo mě, že jsem tým nedokázal nastartovat já. Nicméně klukům jsem samozřejmě přál, aby se zvedli.
Pochyboval jste o sobě?
Jo, bylo to nejtěžší období mojí trenérské kariéry. Skončíte a najednou se tým zvedne. Věci, které nevycházely rázem vycházejí… Samozřejmě jsem přemýšlel, proč tomu tak bylo.
„Žralo mě, že jsem tým nedokázal nastartovat."
K čemu jste dospěl?
Že kluci asi potřebovali slyšet nový hlas. Znáte to, každý trenér se postupem času okouká a já byl v Kolíně dlouho. Závěr sezony ukázal, že mužstvo bylo dobře připravené, hlavní roli hrála psychika. Každopádně žádnou zášť vůči nikomu necítím, měl jsem velkou radost, že se Kolín zachránil.
Loni se spekulovalo o kolínských finančních problémech, oprávněně?
Na rovinu, není tajemstvím, že Kolín má jeden z nejnižších prvoligových rozpočtů. Klub funguje ve velmi skromných podmínkách, ale můžu říct, že za dobu mého působení nikdy nebyl problém s platební morálkou. Nevím, kde se informace o dluzích vzaly, ale nebyly pravdivé.
„Dluhy? Nevím, kde se tyhle informace vzaly, ale nebyly pravidivé."
Překvapilo vás, jak si Kolín letos vede?
Nevím, jestli bych řekl překvapilo. Mají Jakuba Soukupa, což je dlouhodobě jeden z nejlepších prvoligových gólmanů, podařilo se jim udržet kostru týmu, kterou navíc doplnili několika zkušenými hráči. Ať je to Pavel Musil nebo Jan Veselý. To je borec, který když je potřeba, tak prostě dá gól. Roli hraje i to, že mladí hráči kolem zkušeného jádra jsou zase o rok vyzrálejší a samozřejmě trenér Martínek – místní patriot a výborný chlap. Těší mě, že mužstva s menšími rozpočty jako třeba Kolín, Slavia nebo i Přerov ukazují cestu, kudy by se podle mě měla Maxa liga ubírat.
Čili nesouhlasíte s taháním hráčů 30+ do druhé nejvyšší soutěže?
Každý tým potřebuje zkušenost, ale obecně bych řekl, že Maxa liga je výborná soutěž pro kluky kolem jednadvacetii let, kteří mají dovednosti a zároveň na sobě chtějí pracovat, posunout se dál. U třicátníků tahle touha často není, protože jsou v jiném stádiu kariéry. Stejně tak mám pocit, že v Maxa lize by nemělo hrát tolik cizinců. Chápu Coskeyho v Chomutově, ten je nadstandardní, ale pak je v soutěži řada těch, u kterých si myslím, že zbytečně zabírají místo mladým.
Vaším kolegou a učitelem byl na Slavii i v Chomutově Vladimír Růžička. Velká škola, že?
Vzhlížel jsem k němu jako k tátovi. Je to obrovská osobnost českého hokeje. O to víc mě mrzí jeho současná situace. Vím, že spousta lidí na něj má určitý názor, ale Růžu pořád vnímám jako legendu. Veřejnost by neměla zapomínat, co všechno v hokeji dokázal. Přál bych mu, aby ještě dostal angažmá na nejvyšší úrovni. Ať už jako trenér nebo třeba generální manažer.
„Růžovi bych přál, aby ještě dostal angažmá na nejvyšší úrovni."
V prostředí koluje, že už do hokeje není zapálený, jak býval dřív.
Růža byl patnáct let trenérem Slavie v době, kdy Slavia hrála o tituly. K tomu vedl nároďák, je přirozené, že tenhle hektický způsob života vás dřív nebo později dožene. Další věc je, že každý člověk funguje jinak ve čtyřiceti a jinak v šedesáti. Jasně, některé věci asi mohl přehodnotit a nastavit se jinak, koneckonců v jeden okamžik byl velice blízko pozici asistenta trenéra v NHL. Nicméně pořád je to velký odborník.
Jste pořád v kontaktu?
Ano, občas si zavoláme a probíráme aktuální hokejová témata.
Foto: Jan Kobzáň, jackfoto.cz
Share on Facebook
