Šťavnaté vzpomínky manažera Dočekala: Čím lákal hráče a koho podepsal na záchodě?

Foto: iclinic-capitals.sk

1. července 8:00

Pavel Mandát

Mezi hokejovými manažery je Rostislav Dočekal dnes už legendou. Vždyť se ve zmíněném prostředí pohybuje téměř třicet let. Ku příležitosti významného životního jubilea nyní poskytl hokej.cz exkluzivní a obsáhlý rozhovor, v němž přišla řeč na celou řadu zajímavých témat. Nechybí ani peprné vzpomínky nebo detaily, které dodnes nejsou ve veřejném povědomí.

Zlatá hokejka 2022

Do kariéry funkcionáře jste vstoupil v sezoně 1994/1995 v Hodoníně. Dokázal jste si na začátku představit, že bude trvat při nejmenším téměř třicet let?
Když si vzpomenu na sezonu 94/95, tak jsem začínal na pozici trenéra i manažera současně. Asi v polovině sezony jsem ale předal trenérské žezlo Jirkovi Vodákovi a šel jsem dělat jen manažerskou činnost, protože mě naplňovala víc. Dostal jsem se k ní tak, že když jsme hráli v Hodoníně Národní ligu, přišel za mnou Miloš Říha, se kterým jsem hrál v pětce a říká mi: Co je toto za hráče ze soupeřova mužstva? Já mu poté všechny ty hráče popsal. Jejich styl na ledě, způsob hry, systém, přesilovky, oslabení, jestli třeba dělá stahovačku mezi hokejkou a bruslemi. Už tehdy mě to bavilo a dělal jsem si sám pro sebe takové poznámky. A Miloš na to: Kurňa, ty budeš jednou dělat manažera a budeš se tím živit. Pak přišla doba, kdy za mnou v Hodoníně přišli, jestli bych tuhle pozici nechtěl vykonávat. Myslím, že sezona se nám tehdy hodně povedla. Spolupracovali jsme se Zlínem a Vláďa Vůjtek starší to tehdy pojal tak, že u nás hráli hráči jako Čajánek, Marušák, Sedlák, Hučko, Hlavačka, Kotásek nebo Čechmánek. Ti, kteří to později dotáhli hodně daleko. Kdyby byl Hodonín ekonomicky silnější, tak si myslím, že jsme šli do extraligy. A kdyby se mě někdo zeptal, jestli si myslím že tu práci budu dělat i po téměř třiceti letech? Myslím, že bych mu řekl, že ano.

Asi zásadní zlom ve vaší funkcionářské kariéře poté přišel před sezonou 1997/1998, kdy jste poprvé nastoupil do Znojma. Vnímáte to tak i vy?
Ano, určitě. S Jardou Vlasákem (tehdejší majitel znojemského klubu pozn. red.) jsme se znali už z vojny a byli jsme dobří kamarádi. Já tenkrát působil v Brně na Ytongu a Jarda mi zavolal, jestli bych nezašel na kafe. Tak jsem souhlasil. A on tam na mě: Víš, já mám furt takovej sen, že bych chtěl hrát extraligu, budu to sponzorovat a chtěl bych, abys dělal manažera. A já na to: Dobře, tak to zkusíme, sny se mají plnit, ne? Jarda mi na to odpověděl, že by extraligu chtěl už za rok. Řekl jsem mu na to, že to zkusíme, a nakonec jsme uspěli. Víte… Ony devadesátky byly takové divoké období i v našem hokeji.

„A Miloš na to: Kurňa, ty budeš jednou dělat manažera a budeš se tím živit.“

První baráž o extraligu s Opavou byla taky pořádně divoká. Vedli jste 3:0 na zápasy a nakonec prohráli 3:4. Šlo o jeden z nejtěžších momentů vaší kariéry?
Víte co… Za stavu 3:0 si většina z nás myslela, že baráž je hotová. Opava měla zkušené mužstvo, ale my hráli výborně a dokázali jsme ji zaskočit. Jenže znáte to… Dokud nemáte v baráži čtvrtý bod, tak není hotová, přičemž my ji nakonec nezvládli. Po sezoně jsme si řekli, že co nás nezabije, to nás posílí.

V průběhu následující sezony 98/99 jste do Znojma přivedli reprezentanta Romana Kaděru, který toho času zářil v extraligovém Třinci, kde během 30 zápasů nasbíral 26 kanadských bodů. Jak jste takového hráče do Znojma do nižší soutěže nalákali?
Tam šlo o to, že pokud chcete postoupit do extraligy, máte k dispozici omezený hráčský trh, protože v extralize je hodně klubů, které si nejlepší hráče rozeberou. Proto jsem razil strategii, že jsem do týmu chtěl mladé hráče, kteří mají ambice a výkonnost se do nejvyšší soutěže probojovat. Chtěl jsem mít v týmu nadstandardní bruslaře, hráče odolné psychicky i silově, dobře vybavené pro baráž s vítězným naturelem. Tohle všechno se nám podařilo skloubit, ale chyběl nám tam někdo, kdo by byl opravdu ustřelený, když to tak řeknu. Já mám databázi různých hráčů po Evropě, kteří mají ve svých smlouvách výstupní klauzule a tenhle Roman Kaděra měl výstupní klauzuli tenkrát jen do konce ledna. Třinec chtěl jeho kontrakt logicky obnovit, protože Roman byl tehdy reprezentant a hrál opravdu výborně. My se s ním s Jardou asi dvakrát sešli a já mu říkal, že tohle je hráč, který nás do extraligy dovede. Tak jsme se nakonec v tichosti domluvili, že bude hrát u nás. Další den jsem vyřídil formální náležitosti, jel jsem přestup zaregistrovat do Prahy a Roman byl u nás. Chvíli si musel samozřejmě zvykat, ale dá se říct, že následnou baráž poté rozhodnul víceméně sám za velkého přispění gólmana Petra Kuběny a celého mužstva.

„Jardovi Vlasákovi jsem řekl, že Roman Kaděra je hráč, který nás do extraligy dovede.“

Baráž s Jihlavou do značné míry připomínala tu proti Opavě, kterou jste sehráli před rokem. Opět jste totiž vedli 3:0 na zápasy a nechali soupeře dotáhnout na 3:3. Nepochyboval jste v tu chvíli přece jen, jestli jste složil dobrý tým?
Nepochyboval jsem. Ještě ve čtvrtém zápase jsme vedli deset minut před koncem 2:0 a byli kousek od hladkého postupu. Jenže jsme měli jeden zásadní problém, o kterém vědělo málo lidí. V průběhu baráže jsme měli všechny tři gólmany zraněné a před baráží jsme se bavili s Jardou Vlasákem, jestli ji vůbec budeme hrát. Petr Kuběna měl velké problémy se zády, doktoři nám říkali, že když bude sedm zápasů, tak neví, jestli baráž zvládne odchytat. Za rok pak skončil s kariérou. Láďa Kudrna měl pro změnu problémy s vazy v koleni a náš třetí gólman byl taky zraněný. Na rozbruslení defacto nechodili brankáři žádní. Tohle jediné mě stresovalo. Myslím, že Jihlava se už viděla jako zachráněná, když srovnali na 3:3 a já věřil, že právě tohle nám pomůže. Roman Kaděra odehrál sedmý zápas skvěle, Petr Kuběna prakticky všechno měl, třebaže kvůli zádům nemohl na led a většinu zápasu odchytal ve stoje. Myslím, že jsme si vybrali i kus štěstí za předešlý rok s Opavou.

Velký podíl na znojemském hokejovém zázraku měl majitel klubu Jaroslav Vlasák. Jak se vám s ním spolupracovalo?
Vždycky si říkáte, že to může být ještě lepší, ale já už si dnes můžu dovolit bilancovat a podle mě jsme ve Znojmě udělali parádní práci. To, co udělal Jarda pro znojemský hokej, tak to už se podle mě nikdy nezopakuje. Měli jsme obrovskou výhodu, že jsme byli velcí kamarádi a měli stejnou vizi. Chtěli jsme být co nejrychleji úspěšní, ale za co nejméně peněz. O Jardovi bych řekl, že to byl pro spolupráci nejlepší majitel, se kterým jsem za dobu u hokeje kdy spolupracoval. Taky bych ještě rád zmínil trenéra Pavla Pazourka. To je můj velký kamarád, který ve Znojmě odvedl spoustu kvalitní práce a dosažené úspěchy jsou i jeho zásluha.

„Málokdo ví, že v průběhu baráže s Jihlavou jsme měli všechny tři gólmany zraněné. Před jejím začátkem jsme se s Jardou Vlasákem bavili, jestli ji vůbec budeme hrát."

Když zmiňujete jednu z vašich zásad – být úspěšní za co nejméně peněz, kolik vás stály následné roky v extralize?
Něco mezi 25 až 40 miliony korun ročně.

Jak na tom byla z pohledu financí tenkrát vaše extraligová konkurence?
Myslím, že už tehdy se rozpočty u spousty klubů pohybovaly od 70 milionů nahoru. Nám šlo o to, abychom za co nejméně peněz postavili co nejlepší tým. Aby každý věděl, jakou má roli, a aby fungovala symbióza. Naše výhoda spočívala ještě v jedné věci. S Jardou jsme se domluvili, že když jsme měli finanční přebytky po sezoně, a to bylo snad každý rok, protože jsme hráče prodali třeba za víc, než jsme koupili, tak jsme hráčům dvakrát ročně platili dovolené. A nebyly to jen tak nějaké destinace, ale třeba Turecko, Mallorca, Kypr nebo Maledivy atd. Brali jsme jim i rodinné příslušníky a tohle všechno kolektiv hodně utužilo. Nikdo na nikoho nežárlil a vytvořila se výborná parta. U nás se v té době všichni s výjimkou tří čtyř hráčů vešli do 50 tisíc měsíčně.

Čili jste hodně spoléhali na bonusy mimo hokej.
Přesně tak a já musím říct, že to hodně fungovalo. Stávalo se, že někteří chtěli na Maledivy a jiní do Turecka, tak my jsme řekli dobře a tým jsme rozdělili na dvě skupiny. Jarda jako majitel letěl s jednou skupinou, já si vzal druhou a díky tomu jsme utužili vazby. Když se o tom dodnes s klukama bavím, tak na to všichni rádi vzpomínají. Samozřejmě bylo velmi pozitivní, že i manželky a přítelkyně hráčů se začlenily do mužstva a poznaly detailněji kolektiv, kde se jejich manžel nebo přítel pohybuje.

„Když jsme měli po sezoně finanční přebytky, platili jsme hráčům dvakrát ročně dovolené.“

S příchodem extraligy do Znojma vyvstala nutnost tým posílit a vám se povedlo přivést slovenské duo Peter Pucher – Marek Uram, kteří se okamžitě stali nejen nejlepšími hráči Znojma, ale zařadili se mezi hlavní hvězdy celé extraligy. Měl jste je vyskautované dlouho dopředu?
Víte, mě skauting hráčů strašně baví. Rád jezdím po různých soutěžích sledovat různé hráče a když jsme postupovali, byl jsem v Německu, v Rakousku, přičemž zajel jsem se podívat také na zápas Skalica – Košice. Původně jsem sledoval Reného Puchera, který se mi hodně líbil. Byl to Peterův bratr. Jenže Peter dal v daném zápase čtyři góly, k nimž přidal dvě nahrávky. Uměl hrát centra i křídlo, přičemž René hrál „jen“ křídlo. A já si říkal: Kurňa, potřebuju za co nejméně peněz co největší kvalitu. Proto jsem se rozhodl pro Petera, pro kterého rozhodlo právě to, že hrál centra i křídlo. Asi o tři týdny později jel na mistrovství světa, spojil jsem se s ním, a nakonec ho podepisoval v hotelu v Bratislavě na záchodě. (usmívá se) Byl to asi můj nejlepší nákup v kariéře společně s Liborem Šulákem, Mrkem Uramem a Radimem Bičánkem.

Jak vlastně reagoval Jaroslav Vlasák, když jste mu řekl, že chcete přivést Petera Puchera a později Marka Urama? Měl jste volnou ruku, nebo jste musel hodně přesvědčovat?
Pro každého manažera je strašně důležité, když mu majitel věří. U nás s Jardou to tak fungovalo. Co se týká Marka Urama, chtěl jsem celou jeho lajnu z Liptovského Mikuláše. Tenkrát ve složení Plch –Pleva – Uram hráli výborně, ale věděl jsem, že všechny nedostanu. Markovi každopádně končila smlouva a já ohledně něj šel za Jardou Vlasákem, přičemž on na mě: Já nevím, neznám ho, ale jestli jsi o něm přesvědčený, přiveď ho. Řekl jsem mu, že jsem. Tak jsem poprosil Petera Puchera, který se s Markem spojil a Znojmo mu doporučil. Když ho poté Jarda viděl, že je to takový playboy, nebyl si jistý, jestli to bude dělat dobrotu. Já na něj, že s Peterem bude skvělá dvojička, protože Peter je hokejový a umí nezištně přihrát a Marek trefuje víka poslepu, takže ho přivedu. A tak byli oba u nás. A vyplatilo se, oba byli roky ozdobou extraligy.

„Petera Puchera jsem podepisoval v hotelu v Bratislavě na záchodě.“

Změnily se nějak požadavky hráčů na kluby za dobu, co se pohybujete v profesionálním hokeji?
Myslím, že je to pořád velmi podobné. Dřív samozřejmě nebylo tolik agentů a bylo to jednoduší, tomu se musíte přizpůsobit. Dělal jsem to tak, že když jsem chtěl nějakého hráče, zaměřil jsem se také někdy i na jeho manželku skrz dovolené, které byly velkým lákadlem. Ona mu pak řekla: A hele, nepůjdeme radši do toho Znojma? Tam je to takové rodinné. Ale řekl bych, že dnes je globálně hokejové prostředí trošku horší, než bývalo.

Foto: Rostislav Dočekal

V čem?
Dobrý manažer, pokud chce být úspěšný, musí umět pracovat s informacemi i dezinformacemi a mít zmapované kluby a prostředí, kam ho může agent tlačit, aby mu mohl oponovat a dostat ho pod tlak. Někteří agenti jsou napojeni na kluby, kterým hráče dávají raději, než by ho dali vám. Je někdy běžné, že za to poté dostávají provizi. Vy musíte být proto s každým kamarád, ale zároveň mít ostré lokty, informace a nadhled. Informace musíte mít dopředu a musíte si je skládat jako mozaiku a detailně vyhodnocovat. Jestli má hráč, manželku, rodinu, psa nebo kočku, to vše může ovlivnit jeho psychiku… Strašně důležité je rovněž znát zdravotní stav hráče, minulá zranění a operace. Důležité je zjišťovat informace od spoluhráčů, protihráčů, kustodů, a tak dále.

Vážně jste při jednání s některým hráčem uplatnil informaci, jestli má psa nebo kočku?
Ano! Když jsem do Znojma přiváděl Radima Bičánka po jedenácti letech z Ameriky, všichni si klepali na čelo, protože Radim sezonu nehrál a byl svůj. Nebyl problém do Znojma dostat Radima, kterého jsem znal odmalička, i jeho otce. Problém byl dostat sem i jeho pejska Dirka. Pro Radima byl právě on priorita života a bylo pro něj důležité, aby se mu v Česku a ve Znojmě líbilo. Radim byl parádní, sešli jsme se spolu i v Karlových Varech.

„Daný hráč poté přijel s manželkou a dlouhou dobu dům obcházeli. Ptám se jich, jestli je vše v pořádku, ale oni bez odpovědi. Po chvíli na mě v cizím jazyce spustili, jestli je v domě pánvička na palačinky.“

Vzpomenete si na nejbizarnější požadavek, který vám při jednání hráč přednesl?
(směje se) Bylo to v cizině. Jednomu hráči jsem zařizoval barák, na který jsem byl opravdu pyšný. Měl v něm myčku, kterou jsem tenkrát neměl ani já, otevírací vrata garáže, prostě spousta komfortu na tu dobu. Daný hráč poté přijel s manželkou a dlouhou dobu dům obcházeli. Ptám se jich, jestli je vše v pořádku, ale oni bez odpovědi. Po chvíli na mě v cizím jazyce spustili, jestli je v domě pánvička na palačinky. (směje se) Zeptal jsem se kolegy: Ty brďo, opravdu chce pánvičku na palačinky? Motali jsme se kolem toho asi dvacet minut a já mu nakonec řekl, že pánvičku na palačinky, která stála asi deset euro, tak si ji musí koupit, jinak, že nemá podepisovat smlouvu. (směje se)

Jak to nakonec dopadlo?
Dobře, hráč u nás hrál, a nakonec jsme ho ještě hodně dobře zpeněžili. (směje se)

Mimochodem, četl jsem, že když přivádíte do týmu cizince, tak dbáte na to, aby byl svobodný. Opravdu si myslíte, že případné manželství může v jeho výkonech udělat takový rozdíl?
Určitě! Víte co, chlapi jsou od přírody takhle zranitelní. Je to i osobní zkušenost. Když cizinec manželku nemá, může se na 150 procent věnovat hokeji. Když ji má, tak ona většinou do práce nechodí a vymýšlí třeba výlety, poznává Evropu a podobně. Nebo má psa, kočku atd. Tohle všechno hráče odvádí od výkonu.

Stalo se vám někdy, že za vámi přišel hráč s tím, že vám podepíše, ale jen když manželce splníte A nebo B?
Stalo, je to výjimečné, ale stává se to. Přišel za mnou třeba hráč, že od klubu chce, abych manželce sehnal práci.

„Mám rád hráče, kteří mají svoje ústřelky.“

Vaším osudovým klubem je zřejmě Znojmo. K Orlům jste se po letech jinde vrátil, když klub hrál v EBEL lize. Jak vzpomínáte na etapu, která vyvrcholila druhým místem v mezinárodní soutěži?
Já tehdy působil v Karlových Varech a měl jsem od generálního manažera pana Vaňka nabídku na prodloužení smlouvy na tři roky. Ale oslovila mě vize majitele Znojma pana Ohery a to, že budu zase blízko domova, tak jsem se do Znojma vrátil. Pavel Ohera měl cíl nejen postoupit do play off, ale udělat třeba semifinále. Tým jsme složili z Čechů, Slováků a Kanaďanů. Chtěli jsme, aby kluci mezi sebou zdravě soutěžili, ale zároveň na sebe nežárlili, takže jsme každému z nich dali určitou roli a malou zastupitelnost. Zároveň rád pracuji i s hráči, kteří mají svoje ústřelky. Měl je Corey Trivino, Yellow Horn i André Lakos. Všichni tři to ale zároveň jsou hokejisté od Boha. V této sezoně už u nás zářil Libor Šulák. Trenérem byl Jirka Režnar a já jsem mu dělal asistenta. Nám si ten tým tak sedl, že kdyby se klíčoví hráči v play off nezranili, jsem přesvědčený, že titul proti Salzburgu bychom udělali úplně v klidu.

Berete stříbro ze sezony 2015/2016 jako svůj největší kariérní úspěch?
V listopadu 2004 jsem ze Znojma odešel do Vídně, kam mě zlákal kamarád Jim Boni, se kterým jsem byl i v Ingolstadtu, a který v klubu dělal trenéra a generálního manažera. No a ve Vídni jsme v té sezoně udělali titul, tak tenhle úspěch bych řadil minimálně na úroveň druhého místa se Znojmem. Byl to můj jediný titul, který jsem v kariéře funkcionáře prozatím udělal. I proto, že jsem většinou přicházel do klubů v pozici krizového manažera, který měl splnit zadaný úkol.

„V Litvínově tehdy tamní kabina až moc přerostla. Zkrátka bylo třeba vyvětrat, byť mi všichni říkali, že to nemůžu udělat. Jirka Šlégr s Pepou Beránkem za mnou ale stáli.“

Poslední otázka ke Znojmu. Jak nahlížíte na rozhodnutí majitele klubu Pavla Ohery hrát českou 2. ligu?
Je to jeho rozhodnutí a všichni ho musí respektovat. Za mě to z venku ale není dobrý krok. Pro Znojmo by podle mého názoru bylo lepší hrát mezinárodní soutěž z pohledu reklamy, diváků i úrovně soutěže, byť třeba spodek tabulky než českou 2. ligu. Navíc budou v té slabší a pro diváky ne tolik atraktivní skupině.

Říkal jste, že máte rád hráče, kteří mají svoje ústřelky. Ale když jste do Litvínova přivedl během sezony 2019/2020 Akima Aliu, moc to nevyšlo. Nelitujete tohoto konkrétního kroku?
V Litvínově byla situace velmi složitá. Dělil nás krůček od sestupu a na českém i evropském trhu nebyli hráči, a hlavně venku končí přestupní termín 15.2. a u nás už 31.1., to je velký rozdíl. Zároveň tamní rodina v kabině až moc přerostla. Zkrátka bylo potřeba vyvětrat, tak jsem si řekl, že se o to pokusím, byť mi všichni říkali, že to nemůžu udělat. Ale v klubu byli Jirka Šlégr s Pepou Beránkem, kteří za mnou stáli. Řekli: Rosťo, udělejme to, ale ty si za to ručíš. Tak jsem přivedl po konzultaci s Jirkou Šlégrem a Pepou Beránkem Tomáše Pospíšila, Samsona Mahboda, to je takový můj oblíbenec a také Akima Aliu a další. Akim Aliu má svoji složitější povahu, ale když mu dáte prostor a roli v mužstvu, tak je výborný. Vyžaduje častou komunikaci a spravedlnost. Začal skvěle, hrál přesilovky, bodoval. Jenže někteří hráči v týmu na něj začali žárlit, navíc u nás je jazyková bariéra a s komunikací v angličtině je tady často problém. Ať už mezi hráči nebo mezi hráči a trenéry. Tak jsme si nakonec řekli, že v rámci určitých věcí odehrávajících se v týmu ten zásah zmírníme a Aliu odešel. Dodnes si myslím, že to byla škoda. Tak či tak se nakonec Litvínov podařilo udržet a poslední rozhodující zápas o udržení v extralize s Kladnem rozhodli hráči, kteří do týmu během sezony přišli.

Nemrzelo vás, že jste v Litvínově poté, co jste klub pomohl zachránit, nedostal prostor pro koncepčnější práci?
Byli jsme domluveni, že budu pokračovat. Ale pak rozhodování přešlo z Unipetrolu na Benzinu, která si do klubu dosadila svoje lidi. Hlavně odešel Jirka Šlégr a Pepa Beránek, čímž to pro mě ztratilo kouzlo. Ale vidíte sám, že se za tu dobu v Litvínově moc nezměnilo. Je to pořád stejné, a asi i horší, než to bylo za nás.

„Někdy se divím, jací hráči k nám z ciziny přicházejí.“

Vy jste byl vždy manažer, který se nebál přivádět zahraniční hráče a někteří vás za to kritizovali. Jak se díváte na snahy omezit počet zahraničních hráčů v české extralize?
Nemyslím, že by problémem byl počet cizinců, ale spíš jejich kvalita a tabulkové hodnoty českých hráčů. Raději budu mít dva nadstandardní cizince než šest průměrných. Hráče z ciziny musíte mít velice dobře naskautované, přičemž někdy se divím, jací hráči k nám z ciziny přicházejí. Další věc je, že problémem u nás jsou tabulky, takže cizinci jsou pro kluby levnější. Dáte jim třeba 30 tisíc euro netto a oni svou práci odvedou. Samozřejmě venku jsou hráči zaměstnanci, na rozdíl od nás, kde jsou hráči OSVČ. Být zaměstnancem přináší pro hráče podstatné benefity.

Foto: Rostislav Dočekal

Hodně se bavíme o vašem působení v tuzemsku, ale vy jste strávil řadu let i v Rakousku nebo Německu. Co vás na tom nejvíc lákalo?
Ano, v rakouské a německé lize jsem strávil deset sezon. Já vám to řeknu jinak, kdybych měl možnost vrátit se v čase, tak si kariéru v zahraničí možná udělám celou. Bavilo mě to tam víc.

Proč?
Víte co... V cizině dostanete většinou smlouvu na rok už i s ohledem, že jste zaměstnanec a je těžší vás ze smlouvy vyvázat jako v Česku. Máte určitý objem financí na sezonu, zbytek si musíte sehnat, případně přesvědčit majitele, že máte správnou myšlenku, jak být v sezoně úspěšný, máte pravomoci a pak už je to na vás, jak si s tím poradíte. Majitele vidíte v cizině třeba někdy jen párkrát za sezonu. A tahle zodpovědnost je to, co mě na tom nejvíc baví.

„Majitele vidíte v cizině třeba někdy jen párkrát za sezonu. A tahle zodpovědnost je to, co mě na tom nejvíc baví.“

Takže vám do práce nikdo nekecá jako mnohdy v Česku.
Přesně tak. V cizině vám majitel důvěřuje, vy si kolem sebe postavíte tým, ve kterém každý zodpovídá za svůj úsek a šlape to. Máte pravomoci, ale zároveň zodpovědnost. Tady v Česku je to kolikrát tak, že se s majitelem na něčem domluvíte, ale druhý den je vše jinak.

Ve kterém ze svých působišť jste měl k dispozici největší objem peněz, které jste mohl investovat?
Asi ve Lvu Poprad, který hrál KHL. Byl jsem rád, že můžu fungování takové soutěže poznat. Problém byl v tom, že to byl klub, který měl finanční problémy od začátku. Když vezmu kluby, kde vše fungovalo, tak největší prostředky jsem měl ve Vídni a Ingolstadtu. Tam se rozpočet na rok pohyboval kolem 8 milionů euro.

Naposledy jste působil v klubu Bratislava Capitals. Co vám tahle štace dala?
Zaprvé bych chtěl říct, že jsem se v Bratislavě domluvil na spolupráci i pro příští sezonu. Je to klub, který funguje na principu reklamního banneru, jak já říkávám. Majitel Ivo Ďurkovič podniká v Rakousku, kde má oční kliniky, přičemž hokej sponzoruje už dlouhou dobu. Před dvěma lety ale své aktivity zredukoval a vytvořil si klub, ve kterém propaguje právě své oční kliniky směrem k rakouskému trhu. A lidé na to slyší v Rakousku i na Slovensku a reklama je efektivní.

Když si uvědomíme, že se loňský tým Capitals ze známých důvodů rozpouštěl, nečeká vás nic jednoduchého, co?
Zbyli nám tři hráči, zbytek se rozutekl po Evropě. Ale nebojím se toho, právě naopak. Baví mě to. V klubu máme s Peterem Draisaitlem na starosti sportovní úsek a pro manažera je to nejlepší, co se mu může stát, když má možnost postavit úplně nový tým. Zase skautujeme cizince, probíráme je…. Jak říkám, užívám si to.

„V Bratislavě jsem se domluvil na spolupráci i pro příští sezonu.“


Jak se hokejové prostředí během téměř třiceti let vašeho působení změnilo?
Mění se tak, jak se mění lidé a možnosti kolem nás. Přichází moderní technologie skautingu, ale za sebe musím říct, že jsem příklad klasické staré školy. Co se týká skautování hráčů, máme dnes různé programy a technologie, které by vám vše měly usnadnit. Nicméně zastávám názor, že vy pořád potřebujete daného hráče vidět na vlastní oči. Musíte vidět, jak hraje proti silným týmům, jak hraje proti slabým týmům, v play off nebo to, jak se chová na střídačce či pod tlakem, na rozbruslení a tak dále. Tohle vám žádný program neodhalí, to musíte mít nakoukané. V této konkrétní oblasti mi přijde, že se trochu vytrácí selský rozum.

Máte toho za sebou spoustu. Je ještě něco, čeho byste chtěl ve své kariéře dosáhnout?
Teď se chci hlavně věnovat manželce a rodině a vynahradit ji doby, kdy musela být defacto sama. Měl jsem aktuálně dobré nabídky za pěkné peníze, ale řeknu bez obalu, že už se mi nechce dojíždět 500 nebo 600 kilometrů a vandrovat po světě. Je to o prioritách, které postupně přehodnotíte a roky přibývají... Přesto bych se ještě chtěl podívat do nějakého většího klubu a předávat zkušenosti mladším, protože jsem si jistý, že mám co předávat. V kariéře chci rozhodně dál pokračovat.

Foto: hcorli.cz

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz