Střelec Endál o přesunu do Poruby i konci v Motoru. Napíše knížku?
Foto: Martin Kurfiřt
Když se před lety vracel do Havlíčkova Brodu, považoval svou profesionální kariéru za uzavřenou. V Kotlině však získal novou chuť do hokeje. Výsledek? Přesun do českobudějovického Motoru a dvě skvělé sezony v Chance lize. Produktivní Lukáš Endál vypráví o své kariéře, osudových klubech i svém vývoji.
Pauza od konce uplynulého ročníku už je dlouhá. Jak se těšíte na ten následující?
Těším se hodně. Jak jste říkal, ta pauza už byla a je hodně dlouhá, takže je to přirozené. Ale na druhou stranu… Za poslední dobu si nepamatuju sezonu, kdy bych mohl takhle dlouho odpočívat. Ať už jsem byl kdekoliv, tak jsme většinou hráli velmi dlouho. Někdy až do posledního možného termínu. Z tohoto pohledu jsem si to užíval, protože jsem zase poznal něco nového.
Odpočíval jste s rodinou?
Přesně tak. Na jednu stranu je samozřejmě strašné, co se dělo ve společnosti kvůli koronaviru, ale za sebe musím říct, že jsem si ten měsíc doma, kdy byla ta opatření, opravdu užíval. Zní to blbě, ale je to tak. Mohl jsem se věnovat rodině, která je pro mě velmi důležitá. Pak od půlky dubna už jsem se začal individuálně připravovat na novou sezonu.
V nové sezoně budete nastupovat za Porubu. Co rozhodlo?
Určitě zájem, vize a v neposlední řadě Pavel Hinner. Jeho jednání a chování mě hodně přesvědčilo. Když jsem skončil v Budějovicích, byl jsem dost zklamaný. Věřil jsem, že tu šanci v extralize dostanu. Bohužel se tak nestalo. Pak už bylo rozhodování celkem jasné. Buď ukončit kariéru, nebo jít do Poruby. A právě Pavel Hinner pro mě byl rozhodujícím faktorem. Teď jsem v Porubě, kde chci udělat velký úspěch. Mám opravdu výraznou motivaci.
„Když jsem skončil v Budějovicích, byl jsem zklamaný, věřil jsem, že na extraligu mám."
Jste jedním z nejlepších útočníků Chance ligy. Chcete mi říct, že jste neměl víc nabídek?
Nabídky byly… Ale víte jak, já úplně nevím, jestli o tom mluvit, rozhodně bych nechtěl nikoho urazit, ale některé ty nabídky prostě nebyly slučitelné s profesionálním hokejem. Profesionální hokej nemůžete hrát za pár korun. To už je pak lepší zůstat doma s rodinou, chodit do práce a k tomu si zahrát pro radost.
Připomíná mi to slova některých dalších hráčů, s kterými jsem dělal rozhovory. Ti se v případě absence dobré nabídky raději stáhli do druhé ligy.
Je to tak. Pokud hrajete hokej profesionálně, měli byste k tomu mít taky profesionální podmínky. Nejde to hrát za těch pár korun. Když jsi levný a mladý, tak máš šanci, ale když jsi starší a máš nějakou výkonnost, z čehož plynou i požadavky, tak už je často problém. Tohle by se mělo do budoucna určitě změnit. Ale to už je na jinou debatu.
„Po konci v Motoru bylo rozhodování celkem jasné. Buď jít do Poruby, nebo ukončit kariéru."
Řekl jste, že do Poruby vás přilákaly zejména vize. Takže jaké jsou?
Jde hlavně o to, jak ta organizace funguje. Chtějí se neustále posouvat, mít pořád lepší a lepší kádr. Zkrátka touha po úspěchu dělá hodně. Tu máme společnou. Přišel jsem do Poruby s cílem udělat velký úspěch.
Foto: Martin Kurfiřt, hcporuba.cz
Jakou tedy máte vytyčenou metu?
Sám pro sebe to v hlavě stanoveno mám, ale mluvit o tom nebudu. Ono se to pak často zakřikne a já mám na tyhle věci docela smůlu, takže si to nechám pro sebe. (směje se)
Vedení klubu před vás stanovilo konkrétní cíl?
Chceme opravdu udělat velký úspěch, ale jdeme si za tím s pokorou. Tohle by se nemělo zakřiknout.
Co říkáte na trenérský tandem, který vás v Porubě povede? Velezkušený František Výborný, doplněný progresivním Martinem Janečkem.
S oběma trenéry jsem komunikoval a komunikuju. Byť je pravda, že letní přípravu si dělám sám podle plánu, který mám od svého kondičního trenéra. Je to super, dělám to tak několik let a plně mi to vyhovuje.
„Poruba se neustále vyvíjí. Chce mít pořád lepší a lepší kádr. Touhu po úspěchu máme společnou."
Zkušenější hráči už zkrátka nejlépe vědí, co jejich tělo potřebuje.
Přesně tak. Dělám to tak několik let a vyhovuje mi to. Když jsem šel do Budějovic, tak mi to kondiční trenér ještě vypiloval. Za mě prostě vede individuální letní příprava. Nechci mluvit za všechny, ale pro mě je to lepší varianta. Je jedno, jestli je hráči osmnáct nebo třicet… Každý má tu možnost pracovat, jak nejlíp umí. Každý má tu možnost, aby se dál posouval. Pak už je to jen na vás.
Máte letní přípravu rád, nebo je to pro vás nutné zlo?
Já ji mám rád. Rád chodím běhat, i když jsem nikdy nebyl nějaký extra běžec. Každému hráči vyhovuje něco jiného. Proto preferuji individuální letní přípravu. Dělám si to, co mi vyhovuje. Trénuji šestkrát týdně, je to peklo, ale baví mě to. Do toho si zároveň přidávám svoje prvky. Na každý trénink se proto těším. Troufám si říct, že mi to pak přináší ovoce na ledě.
Foto: Michal Polák, eMPefoto.cz
To máte pravdu, je to vidět.
Děkuju za kompliment. Doufám, že mi to vydrží. Chci to potvrdit i v Porubě a být tím správným lídrem, jak se patří.
Čekají se od vás hlavně body, že?
Dá se to tak říct, ale není to jen o nich. Poslední dva roky pod panem Prospalem mi v tomhle ohledu ukázaly strašně moc. Hráč musí být komplexní, aby pak mohly plně vyniknout jeho přednosti, což jsou u mě ty góly a nahrávky. Musíte si dobře plnit obranné povinnosti, dohrávat… Byly doby, kdy jsem tohle moc nedělal, ale za poslední dva roky jsem pochopil, že to k hokeji patří. Profesionální hokejista se bez komplexnosti neobejde.
„Dá se říct, že se ode mě čekají hlavně body. Profesionální hokejista však musí být komplexní."
Popisujete svou štaci v Motoru. Individuálně se vám dařilo, ale šanci v nejvyšší soutěži nedostanete. Proč?
Bolelo mě to, bolí mě to a bolet mě to bude i dál. Chtěl jsem svou kariéru završit tím, že se hráč ze druhé ligy dostane až do extraligy, bez ohledu na to, kolik mu je. Poslední dva roky jsem tomu obětoval strašně moc. Ale bohužel… Věřím, že bych si to místo v kádru uhrál. Sice si pak o sobě na internetu přečtete, že už byste na to neměl bruslařsky, ale to si nemyslím. Pokud bych na to bruslařsky neměl, tak bych se z mého pohledu neudržel ani poslední dva roky v Motoru. Proto věřím, že bych na extraligu měl S panem Prospalem jsme si každopádně všechno řekli, jsme profesionálové, k tomu sportu to patří, já to tak beru. Jsem rád za ty dva roky, které jsem mohl v Motoru strávit. Je to moje srdeční záležitost. Klukům budu fandit i dál. Věřím, že se jim bude dařit.
„Jsem rád za dva roky, které jsem mohl v Motoru strávit. Je to moje srdeční záležitost."
Před časem jsem dělal rozhovor s vaším hokejovým dvojčetem Miroslavem Třetinou. On mi říkal, že vám angažmá v Motoru osobně doporučil. Nebude to tedy mít mezi vámi, žádnou dohru?
(směje se) To určitě ne! Já jsem za ty dva roky v Motoru jedině rád. Už to, že jsem se dostal do top mančaftu, pro mě znamená hodně. Pod Vencou mi to dalo strašně moc ze všech možných úhlů pohledu. Ukázal jsem si, že se můžu výkonnostně dál posouvat. Pokud tomu dáváte maximum a do toho vás podporuje rodina, tak není překážkou ani věk. První rok v Motoru jsem si říkal: To bylo dobrý, odehrál jsi svůj standard. Ale ve druhém roce jsem se cítil ještě líp. Právě díky tvrdé práci, které jsem věnoval ještě víc času než o rok dřív.
Mluvíte o nutnosti dávat věcem maximum. Přijde mi to tak, že dřív jste věcem úplné maximum nedával a postupně u vás došlo k určitému prozření. Je to tak?
Ano, je. Potvrdila se mi ta pravda, která říká, že všechno nemůžete uhrát jen na svůj talent. Když jsem se teď díval na zápasy ve Slavii, divil jsem se a říkal si: Mohl jsem tenkrát vůbec hrát extraligu? Dnes si myslím, že bych to zvládl lépe. Je to, jak říkáte. Postupně jsem prozřel začal se o věci mnohem víc zajímat. Dávám hokeji hodně i mimo led. Složka té pracovitosti je hodně důležitá. Časem jsem si to uvědomil se vším všudy.
Řada hokejistů si tohle neuvědomí nikdy. Vy jste na tom evidentně ještě dobře.
Jo, ale možná už je pozdě. (směje se) Ale vážně, když jsem se tenkrát vracel do Brodu, už jsem byl pevně rozhodnutý, že hokej na profesionální úrovni pro mě skončil. Převládalo znechucení. Nebavilo mě to. Pak si to každopádně všechno sedlo. Dařilo se nám a já dostal do hokeje novou chuť. Když přišla nabídka ze Slavie, abych tam něco odehrál, neváhal jsem. Pak jsem si řekl, že když se objeví něco dalšího, půjdu se o to porvat a ukázat, že na to pořád mám. Skončil jsem v Budějovicích – a jak už jsem řekl, bylo to opravdu fajn.
Lukáš Endál. | Foto: Martin Kurfiřt
Máte pravdu, že v Havlíčkově Brodu se vám dařilo parádně. Fanoušci soupeřů byli z vás a Miroslava Třetiny často až zoufalí.
Já názory fanoušků beru. Nijak zvlášť neřeším ani to, když po mně někde nadávají. I když je pravda, že Míra je z nás dvou ten impulzivnější. On je impulzivní pořád tak, jako když mu bylo dvacet. Já se postupně zklidnil. (směje se) Vyhecované zápasy mám každopádně rád, baví mě to. Do každého zápasu pak jdu bezhlavě vyhrát. Neřeším, kdo po mně co křičí. Ať už jsem byl v Havlíčkově Brodě, Budějovicích nebo teď v Porubě, vždy chci vyhrávat. Mým cílem je, abych přilákal fanoušky do ochozů. Aby si lidé mohli říct: Teď tady máme toho Endála, tak na něj budeme chodit.
Vraťme se ještě k Havlíčkovu Brodu. Dvakrát jste s ním byl blízko postupu do 1. ligy, ale ani jednou to neklaplo. Mrzí vás to hodně?
Stoprocentně. V té první sezoně, kdy jsme hráli se Vsetínem, jsme to ještě tolik nebrali. Chtěli jsme postoupit, měli jsme na to, ale Vsetín byl neuvěřitelně našlapaný. Navíc jsme věděli, že když budeme pracovat stejně tvrdě, tak se o to můžeme za rok poprat zase. V té další sezoně jsme věděli, že Jablonci musíme nastřílet co nejvíc gólů a zároveň jich co nejmíň dostat, abychom si to pak mohli rozdat s Porubou ve vzájemných zápasech. Ty pocity bych nepřál nikomu. Jsou ve mně dodnes a budou tu asi už pořád, pokud se mi s Brodem ještě v budoucnu nepodaří postoupit do 1. ligy, což bych si na stará kolena moc přál. Měli jsme to výborně rozehrané. Poslední utkání jsme hráli doma před vlastními fanoušky. Všichni věřili, že už si to nenecháme utéct a vyhrajeme. Vyhráli jsme, ale stejně se nepostoupilo. Když vám proto někdo řekne: Vyhráli jste poslední zápas, tak sezonu můžete považovat za úspěšnou, není to úplně pravda, protože u nás to tak nebylo.
„Druhá baráž o Chance ligu s Havlíčkovým Brodem pro mě byla největší a nejtěžší porážkou. Nikomu bych to nepřál. Měli jsme to výborně rozehrané. Poslední zápas jsme vyhráli, ale bohužel se nepostoupilo."
Chyběl vám jeden gól, že?
Je to tak. Vedli jsme 3:1, kdybychom to udrželi, postoupíme. Jenže Poruba snížila na 3:2, a tak postoupili oni. Pro mě to byl ten nejhorší možný scénář. Největší a nejhorší porážka. Ke sportu to patří, ale stejně jsem pak trpěl ještě hodně dlouho. A trpím kvůli tomu dodnes.
Říkal jste, že při návratu do Brodu jste byl hokejem znechucený. Vracel jste se z polského Sanoku. Tkvěly důvody vaší otrávenosti právě v tomto angažmá?
V Sanoku se mi líbilo, bylo to tam fajn. Já byl znechucený z těch věcí okolo. Nepodařilo se nám tam udělat úspěch, který nám vedení klubu vytyčilo. Sanok pak zmizel z nejvyšší soutěže. Nějaké další nabídky byly, ale žádná z nich mi nedávala smysl. Proč byste měl jít po dobré sezoně s platem o padesát procent dolů? Když dřete a dáváte tomu všechno, měl byste podle toho být taky ohodnocen. Proto jsem se vrátil do Brodu.
Sanok je vaší jedinou zahraniční zkušeností. Nikdy vás nelákalo zvednout kotvy výrazněji?
Vždycky mě lákalo zkusit si to třeba v Rakousku nebo Německu. Jsou to krásné země. Líbí se mi tamější mentalita. Ale zároveň jsem hodně rodinně založený: tady v Brodě máme s partnerkou zázemí, máme dvě holky a pesana. Nechtěl jsem jít někam, kde bych byl dejme tomu osm měsíců bez nich. To bych nezvládl. Rodina je pro mě na prvním místě. Proto cizina nepřipadala do úvahy. Zároveň jsem moc rád za šanci, kterou jsem dostal v Českých Budějovicích. Kdyby ta možnost nepřišla, asi bych se do profesionálního hokeje už nevrátil.
„Vždycky mě lákalo zkusit si to třeba v Německu nebo Rakousku. Jsem ale hodně rodinně založený. Rodina je pro mě na prvním místě. Nedokázal bych být někde osm měsíců bez nich."
Co budoucnost? Přemýšlíte o tom, jak dlouho byste chtěl ještě hrát?
Dokud bude motivace, zdraví a zájem. Do doby, kdy budu pořád cítit, že na to mám. Jakmile jedna z těchto věcí vypadne, budu soudný a přenechám to jiným. Nejsem z těch, kteří by něco lámali přes koleno. Chci hrát jen tehdy, když mi to bude dávat smysl. Proto jsem rád za nabídku Poruby a Pavla Hinnera. Po všech rozhovorech s ním i s trenéry jsem byl přesvědčený, že je to pro mě ta správná volba. Je tu motivace udělat úspěch, ke kterému chci svým dílem přispět.
A plány po konci hokejové kariéry?
To si spolu určitě napíšeme knížku. (směje se) Chtěl bych u nás v Brodě trénovat děti a předávat jim své zkušenosti. K tomu bych se chtěl zároveň věnovat sportovnímu úseku klubu. Je to věc, která by mě bavila, chtěl bych si ji zkusit. Mám k tomu všemu velmi kladný vztah.
Foto: Martin Kurfiřt
Share on Facebook
