Strýc válel košíkovou, otec házel diskem. Ale já chtěl jít svou cestou, tvrdí obránce Lukáš Kovář
Foto: ČSLH – Aleš Krecl
(BASILEJ, od našeho zpravodaje) Současný národní tým je bohatý na mladé a mezinárodně málo ostřílené hokejisty. K žolíkům, o nichž časem možná hodně uslyšíme, patří také Lukáš Kovář. Vítkovický obránce má za sebou první celou extraligovou sezonu a na kontě 88 utkání v nejvyšší soutěži, ovšem během duelů proti Dánsku a Norsku si vedl velmi sympaticky. Ví, že mistrovství světa visí stále hodně vysoko, je ale rád za každé nové ráno v národním týmu. "Přijedou ještě obránci z NHL, ze Lva nebo z extraligového play off. Já si především strašně vážím šance, kterou jsem dostal," vykládá.
Kdyby mu někdo před dvěma lety řekl, že se na jaře 2014 bude prát o světový šampionát, považoval by to za nejapný žert. "Nevěřil bych tomu, byl jsem úplně jinde. Ještě jsem nehrál velký hokej, natrvalo se mi to povedlo až v letošní sezoně. Když pak přišla šance být v národním mužstvu, měl jsem velkou radost," přiznává.
Účast v přípravných kempech a utkání posouvá Lukáše výkonnostně nahoru. "Je to ohromná zkušenost a motivace do další práce. Zároveň to beru i jako inspiraci, tohle vám dodá chuť poctivě makat," pokračuje. V minulosti neměl na národní tým moc štěstí, nestartoval na šampionátech dvacítek ani osmnáctek. Jiným se to povedlo, Kovář je ale v posledních měsících přeskočil.
Sám to komentuje s nadhledem. "Každý potřebuje dostat šanci. V lize jsem začínal pozvolna. Když Vítkovice vedli trenéři Trličík s Motákem, říkal jsem si, že bych si pod nimi mohl zahrát víc. Znali mě z dorostu a z juniorky, ale prostor nebyl takový. Já na sobě dál pracoval, pořád si říkám, že musím poctivě dělat a hlavně vydržet." V tomto ročníku se dočkal, během základní části vynechal jediný zápas, už delší dobu je pevným článkem vítkovické defenzivy.
Pro ostravského poctivce první odměna, ta druhá přišla před několika dny, když se dozvěděl o pozvánce do národního týmu. Starty proti Dánsku a Norsku si splnil sen a udělal radost i svým blízkým, mezi nimiž jsou bývalí výborní sportovci."Táta dělal atletiku, házel diskem, strýc Jaroslav Kovář zase reprezentoval v basketu," zmiňuje. Sám měří skoro dva metry, často prý slýchá dotazy, proč také nezamířil pod vysoké koše. "Ptá se mě na to spousta lidí. Když to slyšíte potisící, už to ani není vtipné," hlásí.
Svůj sportovní směr si vybral sám. "Dělal jsem i jiné sporty, hodil jsem si i diskem," zmiňuje atletickou profesi tatínka. "Ale moc dobré to nebylo," dodává s úsměvem. Hokej začal hrát v pěti letech. "Šel jsem do přípravky a neměl ani pořádnou výzbroj, narychlo jsme ji pak sháněli. Naši chtěli, abych sportoval, tohle byla příležitost. Dneska jsem rád, že jsem šel svou cestou. Je to lepší, než dělat totéž co táta nebo někdo další z rodiny," pokračuje.
Jelikož si vybral hokej, vyhnul se srovnání i případným slovům závistivců o možné protekci. Lukáš si musel všechno vydřít sám. "Jakmile jsem začal, hned mě strčili do obrany. Tenkrát to tak chodilo: kdo měl fyzické dispozice jako já, šel na beka. Malí obránci nebyli v kursu, dneska se to naštěstí trošku otáčí. Stejně tak už bývají i vyšší siloví útočníci," srovnává. V defenzivě Vítkovic postupně našel pevné místo a během přípravy národního týmu naznačil, že by nemusel zůstat jen u extraligy. Pokud Kovář vydrží, třeba si časem vybojuje zahraniční angažmá.
Zápasy Euro Hockey Challenge mu každopádně dodají obrovskou chuť. Pro mladé hráče nebyl národní tým pokaždé úplně otevřený, teď mnozí z nich cítí, že je před nimi veliká šance. Když ne v závěru této sezony, do budoucna určitě! "Hrajeme přípravu před mistrovstvím světa, jsem realista. Přijedou další obránci, konkurekce je velká. Každopádně chci dokázat, že si reprezentační šanci zasloužím. Je to můj první kontakt s nároďákem a moc si toho vážím," uzavírá.
Share on Facebook
