Šumperský kouč Janeček: Práci zakládám na komunikaci, klima v kabině je základ
Foto: Věra Václavková, dracisumperk.cz
Patří k progresivním trenérům. Šumperský lodivod Martin Janeček je tučným pásmem podepsán pod dosavadní skvělou sezonou svého týmu. V rozhovoru vypráví o svých trenérských metodách, angažmá na Spartě i plánech do budoucna.
Šumperk sezonou zatím proplouvá jako nůž máslem. Jde tedy všechno tak, jak jste si naplánovali?
Když jsme se poprvé s panem prezidentem Velčovským setkali, měl jsem pocit, že se setkali dva lidé, kteří vědí, co chtějí. Já toužil pracovat s hráči, kteří mají ambice se zlepšovat, vyhrávat, a to on to ze své pozice potom posvětil a finančně v našich možnostech zabezpečil. Tohle byl první krok. Druhým krokem byl výběr hráčů a jejich příprava na sezonu. Měli jsme pocit, že se tohle dařilo, a teprve při splnění tohoto předpokladu jsme v sezoně mohli být úspěšným týmem. Nikdo ale neplánoval takový scénář, který se odehrával celou sezonu. To přeci naplánovat ve sportu nejde. Naopak jsme se od letní přípravy soustředili na správná prvotní nastavení pro tým, poctivou práci, práci se samotnými hráči, a to se nám potom vracelo v jejich týmových výkonech. To bylo tajemství úspěšné hry v letošní základní části. No a teď je třeba umět navázat, v play off se začíná od nuly.
Zkusme to teď rozvést hlouběji. S čím jste ve vaší hře spokojen, a na čem musíte naopak ještě zapracovat?
Zlepšovat se a pracovat je vždy na spoustě věcí. Vidím ve výkonech jednotlivých hráčů neustálý prostor pro progres, a to platí i o naší hře. Jsme mladý tým a tohle je přece největší úkol trenéra – pomáhat klukům posouvat jejich hranice, limity, a tak je posouvat k dalším větším možnostem jejich budoucích kariér. Pokud se tohle daří, profituje tak i hra týmová. Hráče naše práce i hra baví. A hra přece bavit má.
V čele tabulky máte doslova luxusní náskok. Nemůže to být kontraproduktivní?
Samozřejmě, náskok v tabulce je opravdu luxusní. Tak, jak říkáte, je tu hrozba, že si tým může myslet, že nad nás není. Přiznávám, že byla období, kdy občas někdo z hráčů začal být uspokojený, ale neustále jsme se o těchto věcech bavili, komunikovali a na nich pak i pracovali. Tady se nám vracely v létě nastavené věci, vize a cíle, které vždy kluky vrátili do poctivé práce. Navíc klukům vítězství začala chutnat, a to je silná droga. Mám to stejně já, prezident, kluci z realizačního týmu taky, takže je tu skupina lidí na společné vlně.
Slyšel jsem, že jste velký motivátor a že si zakládáte na různých motivačních heslech.
To jsem si o sobě někde také přečetl. Nevím, kde a kdy tohle řekl, ale snad teď nevypadám jako čaroděj nebo kouzelník. (usmívá se) Mám svou práci založenou na upřímné komunikaci s hráči a lidmi kolem sebe. Vztahy a pozitivní klima v kabině je tajemství úspěchu, ale to je přece známá věc, kterou jsem já určitě neobjevil. K tomu už pak přichází během práce instinkt, kdy zatlačit a kdy pohladit. Pokud hráči cítí, že je to upřímné a ne nějak uměle hrané, funguje to. Jestli to funguje u nás, není už otázka pro mě.
„Mám svou práci založenou na komunikaci s hráči a lidmi kolem sebe. Vztahy a pozitivní klima v kabině, to je tajemství úspěchu."
Vidíte sám sebe jako přísného trenéra?
Pravidla, která jsme si určili společně s týmem a v klubu, jsou přísná. Já pak nejsem dráb, abych někoho hlídal. Mám pocit, že je hráči přijali za své a sami si je každý u sebe hlídá. I v tomhle je tento tým výjimečný.
Traduje se o vás, že jste do své práce absolutní fanatik a profesionál.
To musí asi posoudit hráči, které jsem trénoval a lidé, se kterým jsem spolupracoval. Miluju svou práci a absolutně se ji oddávám. Toužím se stát jednou uznávaným a úspěšným trenérem – a tohle všechno stojí v každé profesi mnoho námahy. Pokud to ale někdo má jako já, žádná námaha to není. Naopak, mě práce i v takové intenzitě, o jakou se snažím, naplňuje a dělá šťastným.
Co vás dokáže ze strany vašich svěřenců vytočit?
Lenost a lajdáctví, tohle nesnáším. Vždy se ale nejprve musí přijít na to, jestli takového hráče třeba něco netrápí. Pak je potřeba místo tlaku spíš podpora a pomoc. Na to je pak nutná otevřená komunikace mezi trenérem a hráčem, která se nebuduje za pět minut.
„Nesnáším lenost a lajdáctví. Vždy je ale třeba přijít na to, jestli takového hráče něco netrápí."
Působíte na mě jako velmi rozvážný kouč. Emoce moc najevo nedáváte, že?
Naopak jsem velmi emotivní kouč. Jen jsem se léta učil s emocemi pracovat a dávat je tam, kde mají smysl. Řada lidí, kteří se mnou v současnosti pracují, mi nevěří, když jim vyprávím pro mě už o starých časech. Byl jsem opravdu blázen. A i když jsem řadu kluků tlakem posunul k úspěšným kariérám, dnes bych šel jako mladý trenér jinou cestou. Dělám v koučinku chyby, i dnes, ale myslím, že jsem své výkony neskutečně posunul a vystupuji tak, aby ze mě hráči cítili klid a podporu. Tohle jim v utkání přece pomůže nejvíc.
Foto: Věra Václavková, dracisumperk.cz
Po vašem příchodu jste šumperský kádr poměrně dost omladil. Nechal jste se slyšet, že chcete mít hladovější kádr. Rád tedy pracujete s mladými?
Ano, rád. Víte, já myslím, že tohle by měla být cesta více trenérů a klubů samotných, jinak se český hokej prostě nepohne. Často slyším, že mladí nemají motivaci, jak nemají výkonnost, ale je třeba se přizpůsobit jim a trenér by si mladé hráče měl umět získat. Věřte, pokud se tohle povede, mladí kluci umí být cílevědomí, pracovití a všechno nabere tu správnou energii. Starším hráčům z mé strany patří velká úcta. Řada z nich má stále vysokou výkonnost, a i svou roli ambasadorů v týmech tvoří výborně. Cesta by ale měla vést mladistvou energií. Mladým by měla patřit budoucnost. Tak a teď se do mě trenéři můžou pustit. (usmívá se)
Nebojíte se, že vám ty zkušenosti můžou v play off chybět?
Když jsme v Šumperku skládali mužstvo, měl jsem jasný názor na to, jaký hokej bych si přál, aby tým v sezoně předváděl. Chceme hodně bruslit, napadat a hrát tak, aby náš hokej bavil náročného šumperského fanouška, a hlavně pak ty kluky na ledě. Naši hru budujeme a jsme si vědomí, že k našemu hokeji patří i určité herní zákonitosti. Pokud ve hře nebudou, tak prostě v play off a nebo, pokud se bude dařit, tak v závěrečné kvalifikaci o postup, prostě neuspějeme.
„Jsem emotivní kouč. Jen jsem se léta učil s emocemi pracovat a dávat je tam, kde mají smysl. Dřív jsem byl opravdu blázen."
Třeba takové Vrchlabí zvolilo koncepčně úplně odlišnou cestu od té vaší.
Řada potencionálních soupeřů je zkušenějších. A my víme, že pokud jim budeme nabízet přečíslení po hloupých propadech nebo přesilovky po zbytečných faulech, tak nemáme šanci. Naopak i to chceme zvládnout: pak je naše energie, pohyb a k tomu hlad vyhrávat výhodou.
Foto: Věra Václavková, dracisumperk.cz
Zkuste mi komplexněji sdělit požadavky, podle nichž si vybíráte hráče, o které máte zájem?
První hledám talent. Talent není z mého pohledu jen umění dávat góly, ale někdo má talent blokovat střely nebo například vyhrávat osobní souboje o kotouč. Každý trenér chce mít v týmu od každého umění trošku, aby vše dohromady fungovalo. Druhým kritériem už k talentu je charakter hráče. Pokora k naší společné práci, umění si vážit hrát za náš milovaný tým a takové ty charakterové rysy. Třetím takovým mým kritériem je vidina progresu u těch hráčů, které trénuju. Chci jako každý vyhrávat, ale stále dbám na to, abych viděl u každého kluka možnost osobního posunu. Vidím v tom smysl své práce. Někdy jdu do rizika, že ani samotný hráč moc nejprve nechápe své možnosti, ale to je právě to, co mě baví. Umění kluky dennodenní prací, třeba i svým příkladem, přesvědčit, že by mohl dokázat daleko víc. Pak, když se to povede a hráči mi doslova kvetou pod rukama, v tu chvíli je to pro mě velká odměna. To je pak motor a síla v týmové hře. Kluci, kteří se chtějí zlepšovat a chápou to, že své umění je třeba dát týmu ve hře jsou pak nezastavitelní. Tohle v nich probuďme a jsme na dobré cestě.
„Je pro mě důležitý progres hráčů, které vedu. Chci jako každý vyhrávat, ale dbám na to, abych viděl u každého kluka možnost osobního růstu. Vidím v tom smysl své práce."
Z Opavy jste si do Šumperka přivedl brankáře Waneckiho, potažmo útočníky Jaroše a Spratka. Splnili vaše očekávání?
Jednoznačně. Kluci, které jsem oslovil, jsou pro letošní mužstvo velkým přínosem. Nechci je rozebírat jednotlivě, ale mám názor, že oni sedli týmu, každý do něho vložil nějakou svou přednost. A obráceně tým sedl i jim. Mám pocit, že si velmi váží šance, které v Šumperku dostali. Před sezonou byl zájem hráčů i ve větším počtu, ale bylo třeba vybrat pro naši hru jen ty nejpotřebnější. A také nešlo vyplenit tým, pro který by to mohlo mít třeba nějaké větší následky.
Pro Opavu byl každopádně odchod zmíněných tří hokejistů nesporným oslabením. Nemají vám to někteří za zlé?
Samozřejmě jsem se setkal i s negativními reakcemi ze strany svého bývalého klubu, tedy spíš některých lidí, ale to k hokeji patří. Klukům byly nabídnuty profesionální podmínky pro jejich růst a takové možnosti v Opavě zkrátka nebyly. Ti, co se v hokeji pohybují, a ti, co to myslí s těmi hráči upřímně, uznali, že jsme jim tímto přestupem dali vlastně šanci zabývat se hokejem víc než jen jako koníček nebo brigádu. Nakonec Opava po mém odchodu sáhla po správném trenérovi, který navázal na něco, co se z nuly vybudovalo loňskou sezonu. Řadu věcí si správně upravila a letos je jejich hokej další velký posun. Mají můj velký obdiv a uznání.
Je možnost, že se potkáte v play off. Byla by to pro vás pikantní série? Vypsal byste pak do kabiny svačinky?
Před nadcházejícím play off jim dávám velké šance a přeji jim velký úspěch. Samozřejmě jsme soupeři a pokud by se naše cesty zkřížili, myslím, že by to mohla být pro nás těžká série. To bychom se jako bývalí opavští hráči a trenér museli hodně plácnout přes kapsu. Forma svačinek ostatním jako odměna za vítězství u nás funguje pravidelně a v play off by to bylo asi obzvlášť drahé. (směje se)
„Forma svačinek za vítězství jako odměna u nás funguje. V případě série s Opavou bychom se jako bývalí opavští hráči a trenér museli pořádně plácnout přes kapsu."
Před trénováním Opavy jste působil ve Spartě coby asistent Františka Výborného a Radima Rulíka. To byla velká, škola, že?
Ano, práce ve Spartě a extraligové prostředí bylo velkou školou a velmi mě to ovlivnilo. Měl jsem tu čest spolupracovat po boku lidí, kteří jsou jedni z těch, kteří udávají chod hokeje na nejvyšší úrovni. Bylo to v rozjeté sezoně, sice ne zrovna moc úspěšné, ale to pro mě byla možná ještě větší zkušenost, než kdyby se vše dařilo. Mohl jsem získávat zkušenosti, tříbit si myšlenky, co se mi líbí a co bych raději dělal jinak. V neposlední řadě možnost sledovat práci takových trenérských velikánů jako jsou Franta Výborný a Radim Rulík... Každý měl svůj styl práce a já se snažil doslova hltat každý jejich krok, protože to bylo něco neskutečného. Radim je velký pracant, a tak jak zkoumal hokej do hloubky. Bylo to pro mě velkou inspirací. Hrál si s detaily v každé sféře týmového i hráčského výkonu. František byl zase klubová a vlastně extraligová trenérská ikona. Jeho názory na hru, jeho přístup k hráčům i lidem kolem něho jsou pověstné, takže se nedivím, že za ním hráči vždy jdou. Proto patří k nejúspěšnějším trenérům u nás. Opět velká inspirace a ovlivnění mé práce. Myslím, že je to jeden z momentů, který mě posunuje. Jeho trenérské i osobní charisma je výjimečné.
Proč jste vlastně tehdy ve vyšší soutěži nezůstal?
Nezůstal, protože dál o mé služby ve Spartě nebyl zájem. Sparta měla neúspěšnou sezonu a logicky vše měnila. Řadu hráčů, trenérský štáb, takže jsem po skončení sezony v pražském klubu skončil. Navíc měl Petr Bříza rozjednaného nového trenéra Uweho Kruppa a nešlo nic nějakou dobu zveřejnit. Neměli jsme do poslední chvíle tušení, jestli zájem bude, nebo ne. Chvíli jsem hledal, přemýšlel o nabídkách... A protože jsem chtěl pokračovat v dospělém hokeji, přijal jsem nabídku Opavy ve 2. lize.
Foto: Michal Polák, hc-havirov.cz
Nebral jste přesun do Opavy jako krok zpět?
Nabídka byla výzvou, tahle sezona byla pro mě velkou školou a na opavský klub nedám dopustit. Víte, řada lidí toto rozhodnutí shazovala, řada se ptala, zda tohle angažmá nebyl krok zpět, ale já to viděl jinak. Zaprvé, v tak pozdním období před sezonou nebylo z čeho už moc vybírat. A zadruhé vše bylo o úhlu pohledu. Tady mi pomohl rozhovor s Radimem Rulíkem, který mi vyprávěl o práci v tehdy druholigovém Sokolově a práci si pochvaloval. Pracoval tam tehdy s mladými hráči z Karlových Varů a řadu z nich posunul směrem do extraligy a jiných vyšších soutěží. A to byl mistr světa, spolupracoval v Omsku s Ivanem Hlinkou a mohl bych pokračovat. Když se podíváte na tohoto trenéra dnes, máte pocit, že mu to tehdy nějak uškodilo? Ne. A i já věřím, že angažmá v Opavě mi prospělo. Trenérsky mi dalo řadu poznatků i zkušeností, a k tomu jsem poznal řadu skvělých lidí. Ačkoliv je mezi extraligou a 2. ligou velký rozdíl, hokej jako takový se dá poctivě dělat na jakékoliv úrovni.
Vraťme se ještě k Šumperku. Nedávno vás navštívil bojovník Attila Végh.
Ano, Attila Végh je náš. (směje se) Ne vážně, je prostě náš. Na začátku září nás díky jednomu klubovému obchodnímu partnerovi, který podporuje bojové sporty, navštívil pro mě tehdy neznámý skromný chlapík, bojové sporty totiž moc nesleduji, který měl za sebou řadu úspěchů ve svém oboru. Já se ale přiznám, že jsem viděl hlavně parádního kluka, který s námi strávil svůj volný čas a na nic si nehrál. Povídal nám svůj životní příběh a já z hráčů cítil, jak se stává součástí a inspirací našeho týmu. Mladí kluci samozřejmě věděli, s kým mají tu čest, a hltali každé jeho slovo. Já už zase přemýšlel jako trenér a viděl jsem, jakou inspirací by se mohl pro nás stát. Potvrdilo se. Atilla ovlivnil hráče – a co víc, i mě. Opět motor. Vybavuju si, jak jsme přijeli z Hodonína, Attila přesně po příjezdu do Šumperka zahajoval svůj Zápas století a my společně v obýváku šatny u notebooku fandili, až málem spadl v noci zimák. Takovou radost jsme z jeho vítězství s Karlosem Vémolou měli. Věřili jsme mu jako jedni z mála lidí a on se nám odvděčil tím, že už jako celebrita nezapomněl na druholigový tým ze Šumperka. Přijel nás podpořit v jednom domácím utkání a já opět jako trenér cítil, jak velkou součástí týmu je.
„Attila je náš. Vzpomínám si, jak jsme v noci společně v obýváku u šatny fandili, až málem spadl zimák."
Jak vidíte vlastní trenérskou budoucnost?
Samozřejmě každý, kdo na něčem pracuje, touží jít na svém osobním i společenském žebříčku co nejvýš. Mám to jednoznačně i já. Ale také vím, že člověk by měl být šťastný v práci, kterou právě vykonává, a za každou cenu to třeba NHL být nemusí. Uvidíme. Chci poctivě pracovat, zlepšovat své hráče a třeba mi odměnou jednou bude nějaká vysněná štace s následným velkým úspěchem. Za tím vším je ale spousta práce – a tu si já víc než užívám.
Máte nějakou vysněnou štaci, kam byste chtěl coby trenér jednou zamířit?
Tady budu stručný. I když už proběhlo pár zdvořilostních námluv a mapování mého působení v příští sezoně, každému zatím odpovídám stejně. Moc si vážím nabídky, ale prosím zatím o pochopení. Teď je mou prioritou rozdělaná práce v Šumperku. Nebylo by to fér k lidem, kteří mi dali možnost v klubu pracovat, ani vůči hráčům, které jsem nakazil touhou uspět. Byl by to podraz, v play off bych měl mít hlavu absolutně soustředěnou na náš letošní boj o úspěch. Chceme ho, toužíme po něm a věřte, že budeme bojovat do posledních sil, abychom si pomyslný pohár zvedli nad hlavu. Ano, těžká dlouhá cesta, ale my jsme opravdu silný tým, tým Draků Šumperk.
Share on Facebook
