Taťky se vždycky bojím. Ale hokejová rodina je super, líčí Dýcková
Foto: Karel Švec, Český hokej
V ženské šestnáctce se usadila už coby dvanáctiletá, Aneta Dýcková navazuje na starší sestru Nikolu a stejně jako ona patří mezi naděje českého hokeje. Jak se jí na Evropském poháru v Příbrami hraje před zraky příbuzných?
Český tým si ve čtvrtek dopoledne střihnul focení a trénink, v kabině panuje uvolněná nálada. Aby ne – tři výhry za plný počet bodů ho v nejrychlejším možném čase posunuly do semifinále.
„Je to něco úžasného, vyhrát tři zápasy. S Japonkami to přitom bylo těžké. První třetinu jsme na ně nastoupily dobře, ale druhou jsme byly takové rozjančené, že jsme lítaly všude a moc nám to nešlo. Ve třetí jsme do toho koply a prostě daly góla. Myslím, že jsme si zasloužily vyhrát,“ říká Aneta Dýcková.
Japonský styl českým ženským týmům nikdy moc neseděl, bylo to znát i tentokrát. „Hrajou úplně jinak a všichni to samé. Když jsme jim to narušily, tak už nevěděly, co s tím udělat. Mají jenom jeden styl, a to je všechno,“ těší útočnici poslední třetina, v níž Češky soupeře jasně přehrály.
Přitom už dohrávaly třetí souboj ve třech dnech. „Už to bylo těžké. Hlavně mě bolely nohy v bruslích, takže se mi bruslilo ztěžka,“ přiznává Dýcková. Přičítat to určitě může i konci sezony. „V klubu mi skončila 24. března, od té doby jsem netrénovala, jezdila jsem jenom na kempy do Příbrami. První dny bylo znát, že jsme moc nebyly na ledě.“ Ale přípravu na vrcholnou akci jinak měly Češky poctivou. „Trenér nám dal docela zabrat,“ usmívá se Dýcková.
Foto: Martin Voltr
Poslední dny přinesly letní, skoro až tropické teploty. V pětadvaceti stupních by hráčky určitě radši trávily čas jinde než na zimáku, to je jasné. „Určitě bych jinak lítala někde venku. Ale jsem tady strašně ráda,“ reaguje nejmladší členka kádru.
V prvním reprezentačním ročníku má aktuálně odehraných patnáct zápasů, ve kterých zapsala pět bodů za čtyři góly a jednu nahrávku. To je hodně slušná bilance, když si vezmete, že jí je teprve třináct let.
„Jde to. Nejhorší byl asi ten první kemp, kde jsem ještě holky neznala a nevěděla jsem, co od nich čekat. Teď už je to ale úplně jedno a je to dobré,“ reaguje Aneta Dýcková, která se snaží bavit se všemi včetně nejzkušenějších hráček. „Nejdřív tam byl takový odstup, že jsme nevěděly, co si s nimi máme povídat. Ale zlepšilo se to,“ hlásí.
Dýcková na turnaji brousí třetí formaci vedle sehrané dvojice Lucie Eignerové s Markétou Mazancovou. Na svůj věk je hodně dravá, ale jestli jí trenéři něco během celého ročníku vyčítají, je to zbytečné míchání s pukem.
„Jde o to, že já si ani neuvědomuju, že to dělám. Vzpomenu si na to, když mi to někdo řekne. Zkouším to zlepšit. Ale už mě to trápí přes rok, takže nevím, co s tím mám dělat,“ povídá upřímně.
Foto: Karel Švec, Český hokej
Hokejistky mají v Příbrami hned za střídačkou tribunu se svými příznivci, i benjamínka týmu sledují jeho příbuzní. Na prvním zápase s Maďarskem fandili Dýckové oba rodiče se sestrou Nikolou a ještě děda. „A proti Japonsku jsem tam měla druhou rodinu, tetu, babičku a dědu,“ pokračuje.
Pro hráčky to může být samozřejmě i svazující. „Taťka má vždycky takový divný pohled, takže se ho bojím, co nastane,“ říká mladá útočnice upřímně. Často se od něj dozví, co udělala špatně. „Je trenér, takže všechno vidí. Někdy ho nechci úplně poslouchat, nebo jsem naštvaná, když mi něco řekne, ale musím ho poslouchat. Vím, že má asi pravdu, ale já si to někdy nemůžu připustit.“
Takový je zkrátka váš úděl, když se narodíte do hokejové rodiny. „Je to ale super, protože vím, že za ním můžu kdykoli zajít. Nebo i za ségrou. Poradí mi, co mám dělat, a není to, jako kdyby rodiče hokeji nerozuměli. Prostě tím žijeme,“ pokračuje Dýcková pozitivně.
Odpoledne ještě stráví česká reprezentace aktivním odpočinkem a pak už začne směřovat veškerou pozornost k poslednímu utkání ve skupině. Na to si celkem počká, s Ruskem hraje v pátek až od 17:30. A v neděli ji čeká semifinále.
„Hodně se na to těším. Těším se, že budeme hrát o medaili,“ hlásí Aneta Dýcková. Šance na cenný kov už mají hokejistky velké a skončit na čtvrtém místě by je hodně mrzelo... „Snažíme se vyhrát zlatou medaili, než abychom opakovaly minulý rok, protože stříbro už nikdo nechce,“ dodává.
Share on Facebook
