V oku měl díru, k hokeji se přesto vrátil. Život teď vnímám jinak, říká Matula
Foto: shkhodonin.cz
Svého času patřil k velkým talentům zlínského hokeje. Provázela ho pověst střelce, hráče, který umí vzít puk a prostě ho zamést do brány. Do extraligy se Dominik Matula sice neprosadil, ale v dresu Hodonína řádil jako černá ruka. Pak ale přišlo vážné zranění.
„Uprostřed oka jsem měl díru," odkrývá v mrazivé zpovědi. Teď na něj vidí z šesti až osmi procent, ale i tak se zlínský odchovanec k hokeji vrátil. Ba co víc, dá se říct, že svůj doposud největší životní zápas vyhrál už teď.
V minulých dnech vám byly vyřízeny střídavé starty z Brumova-Bylnice do Hodonína. Dá se říct, že jde o návrat na staré známé místo po těžké životní kapitole způsobené vážným zraněním oka, že?
Je to tak. Už loni jsem zkoušel hrát v Uherském Brodě, ale tam to ještě skrz moje oko nebylo ideální. Necítil jsem se nejlépe. Navíc nám pak sezonu ukončil covid, takže to bylo takové zvláštní. Letos pomáhám Brumovu, přičemž i s mou limitací ohledně okna je to o mnoho lepší. Částečně i díky tomu, že trénuju děti, takže jsem si s tím na ledě zvykl, byť je pravda, že v některých situacích je to pořád znát. Zároveň jsem pořád v kontaktu s Hodonínem, kde mám spoustu známých, během posledních dní jsme se bavili s trenérem Tiborem Janásem a paní Gajošovou, z čehož vzešlo, že se zkusím vrátit. Hodonínu se nedaří, v tabulce jsou poslední, já bych měl klukům do kabiny přinést takový ten klid. Věřím, že jim mám co předat. Vážím si taky ochoty Brumova-Bylnice za to, že mi umožnili jít do Hodonína v rámci měsíčního hostování.
Předpokládám, že v Hodoníně budou spoléhat zejména na vaši schopnost zakončit. Alespoň na mě jste vždycky působil víc jako střelec než nahrávač.
Jojo, je to jeden z důvodů, proč jsem se vrátil. Gól jsem vždycky dát uměl a věřím, že pořád umím, což jsem si potvrdil i v tom kraji. Navíc ve Zlíně vedu při trénincích mládeže trénink střelby, takže u toho střílení jsem zůstal tak nějak pořád. No a jeden z důvodů, proč se Hodonínu nedaří, je i to, že v sedmi zápasech dali asi jen třináct gólů. To je průměr sotva dva góly na zápas, s tím se body sbírají těžko.
A co očekávání? Těmi se už v sedmadvaceti letech nenecháte rozhodit?
Do Hodonína jdu s čistou hlavou, beru to v podstatě tak, že nemám co ztratit. Jasně, na klucích je vzhledem k výsledkům určitá deka, protože se to snaží zlomit, ale zatím to nejde. Mým cílem je, abych pomohl hru zklidnit a klubu prospěl. Mám to tam rád, strávil jsem v Hodoníně většinu své dospělé kariéry. Tým je silný, věřím, že je to o dvou výhrách a pak půjdeme nahoru.
„Do Hodonína jdu s čistou hlavou, beru to tak, že nemám co ztratit."
V určitém smyslu se dá říct, že Hodonín je pro vás osudovým klubem, co?
Jednoznačně! Vždycky jsem se tam cítil skvěle a i teď, kdy jsem se vrátil skoro po dvou letech, tak stačily tři dny a zase se cítím jako doma. Je tam pro mě taková aura, ať to vztáhnu na kabinu nebo lidi, kteří v Hodoníně hokej dělají.
Vaše těžké zranění oka už jste sám zmínil. Při zpětném pohledu to musela být pořádně náročná lekce.
Je to tak, před dvěma lety se mi v Hodoníně dařilo, asi jsem byl na vrcholu své výkonnosti. Chtěl jsem v klubu zůstat a pokud možno vyhrát druhou ligu. Pak se člověku ze dne na den všechno změní, nejen s ohledem na hokej, ale i do běžného života. Zhruba celý rok po tom zranění jsem nemohl nic pořádně dělat, musel jsem jen ležet a oko měl sešité. Uvědomujete si, že vidíte jen na jedno oko a přemýšlíte, jestli to ještě někdy bude dobré. Na druhou stranu musím říct, že s postupem času už jsem si na to, jak teď vidím zvykl.
Když může člověk tak dlouhou dobu de facto jen ležet, tak má zákonitě dost času sám na sebe. Změnil se proto během tohohle období váš pohled na život?
Je to úplně přesně, jak říkáte. Když jsem si začal uvědomovat, co se stalo, tak mi v první chvíli proběhly myšlenky, čemu se teď jako budu věnovat. Vždycky jsem chtěl hrát hokej, ať už tady ve Zlíně nebo jsem pak byl v první lize či samozřejmě v Hodoníně. Když to řeknu blbě, tak nic jiného pořádně neumím. Maturitu sice mám, ale neměl jsem nějakou rodinnou firmu a podobně, kde bych se mohl uplatnit. Postupem času si začnete uvědomovat, že jsou na světě mnohem důležitější věcí, než je sport a že zdraví máme opravdu jen jedno. V tomhle se můj pohled na život změnil. Naštěstí mi hodně pomohla rodina a v té době také přítelkyně. Zároveň jsem měl štěstí, že poté ve Zlíně přebírali mládež lidé, které jsem nějakým způsobem znal. Ať už manažer mládeže Tomáš Valášek nebo třeba Petr Čajánek. S těmi jsem se domluvil, že jim začnu vypomáhat. Nejdřív jen jako asistent bez zátěže, teď už vedu jako trenér pátou třídu. Musím říct, že je to práce, která mě opravdu baví a naplňuje.
„Zhruba celý rok po zranění jsem nemohl pořádně nic dělat. Mohl jsem jen ležet a oko měl sešité."
Jak vás poslouchám, tak se nemůžu zbavit dojmu, že vás vaše zranění paradoxně nasměrovalo na tu správnou cestu.
Máte pravdu, já sám to často říkám. Všechno zlé je pro něco dobré. Už když jsem hrál v Hodoníně před lety, tak jsem si pohrával s myšlenkou být jednou trenér. V té době mě to ještě ale nijak konkrétně nelákalo, pořád jsem se viděl jako hokejista. Zranění mi v tomhle ohledu otevřelo oči. Teď chci být trenérem na plný úvazek a co nejvíc pomáhat mladým hokejistům v jejich růstu, protože mě to opravdu baví.
Připouštěl jste si v prvních momentech, že vaše zranění bude až tak vážné?
Věděl jsem, že to nejspíš není dobré, ale pořád jsem doufal, že to zase nebude až tak špatné. Myslel jsem, že mám oko „jen škráblé“, ale když jsem přijel do nemocnice, tak během prvních zhruba pěti minut jsme okamžitě zjistili, že je to hodně vážné. Během hodiny jsem byl na operačním sále, protože hrozily další věci – například infekce do mozku a podobně. Měl jsem totiž defacto přímo uprostřed oka díru… Dneska tam mám jizvu, ale můžu být rád, že mám svoje oko.
Jaké byly predikce lékařů?
Prodělal jsem několik dalších operací, od začátku mi říkali, že to s dalším fungováním oka nebude žádná sláva. Postupně se můj zrak na daném oku ustálil na šesti až osmi procentech… Vidím světlo a tmu, zblízka nějaké barvy a obrysy, jinak ale nic. Alespoň nemám úplnou tmu.
„Dnes na něj vidím z šesti až osmi procent, ale můžu být rád, že mám svoje oko."
Šest až osm procent? To mi neříkejte, že o to oko nemáte při zápasech strach.
Ze začátku jsem to samozřejmě řešil. Rodiče chtěli, abych hrál s košíkem, ale s ním jsem se na ledě špatně orientoval. Teď mám alespoň větší plexisklo. Samozřejmě si dávám pozor, hlavně při soubojích v rozích, kde můžou vyletět hokejky, ale že bych se na to nějak zvlášť soustředil, to zase ne.
Foto: shkhodonin.cz
Jste odchovancem zlínského hokeje. Shodou okolností jste gólově otevřel pomistrovskou sezonu 2014/2015 trefou v prvním přípravném střetnutí. Vzpomínáte si?
Jojo, byl to Rona Cup v Trenčíně, ten zápas jsme hráli proti Skalici a vyhráli ho 2:0. Druhý gól dával můj kamarád Dominik Hladiš. Občas si na to vzpomeneme a zasmějeme se.
Dokážete při zpětném pohledu říct, proč jste se v extralize nakonec neprosadil?
Těžko říct, ten rok, kdy jsem byl ve Zlíně v mužích, tak byl ten tým opravdu našlapaný. V přípravě se mi sice dařilo, ale věděl jsem, že toho místa tam moc není. Vždyť tehdy tu hráli hráči jako Petr Čajánek a Petr Leška. A trenér i já jsme zároveň věděli, že nejsem hráč do čtvrté lajny. Tak jsem šel do Jihlavy, což byl toho času elitní prvoligový klub. Jenže snad hned v prvním zápase jsem byl za bránou naražený na mantinel, urval jsem si rameno a stál zhruba pět měsíců. Po návratu už jsem to nikdy nebyl já jako před zraněním. Na něj to nechci svádět, ale je fakt, že mě hodně přibrzdilo. Potenciál jsem měl asi větší. Nakonec jsem skončil v Hodoníně, kde jsem hrál všechno a k tomu chodil do práce, což pro mě bylo i finančně zajímavé, tak už jsem nepřemýšlel, že bych šel někam jinam.
Zároveň ale platí, že řada hokejistů dozrává později. Nemáte proto trochu pocit, že kluby jsou mnohdy netrpělivé a že pokud hráč okamžitě nezazáří, tak ho prostě odhodí?
To je těžké. Kde jsem byl v té první lize, tak všude měli nějaké svoje odchovance, které se do týmu snažili zapracovat. K tomu tam máte střední generaci hráčů, plus si připočtěte, že do první ligy dojíždí i hráči z extraligy, kteří už mají něco odehráno. Takže místo pro hráče, jakým jsem byl já bylo v týmu třeba jedno. A plně rozumím tomu, že když místní junioři nebyli o tolik slabší, tak dostali přednost oni. Hráčů je spousta a pro mladého kluka je těžké se prosadit.
„Ten rok, kdy jsem byl ve Zlíně v mužích, tak byl ten tým opravdu našlapaný. V přípravě se mi sice dařilo, ale věděl jsem, že toho místa tam moc není."
Působíte na mě jako člověk, který se v prvé řadě snaží hledat chyby sám u sebe.
Je to tak, dřív to tak možná nebylo a leckdy jsem cítil křivdu, ale dnes už se na to dívám s klidem. Asi mi v tom pomohlo i to zranění oka, jak jsme se bavili. Život už prostě vnímám jinak. Když jsem teď jako trenér na trénincích juniorů, tak vidím, jaké jsem měl jako hráč nedostatky. Všichni mi říkali, že umím dát gól, že jsem střelec, ale hokej je složený z mnoha věcí a třeba moje práce dozadu byla katastrofální.
Foto: Adam Krátký, shkhodonin.cz
Mimochodem, na jaře 2013, kdy Zlín prohrál legendární sedmé finále s Plzní, vás tehdy končící Martin Hamrlík jmenovitě pozdravil v televizi. Vybavíte si to?
Jojo, on tam tehdy pozdravil snad skoro úplně všechny. (směje se). S Larrym jsme byli odjakživa velcí kamarádi, jezdili jsme spolu na dovolené a dodneška jsme schopni si vykládat v kuse třeba tři čtvrtě hodiny. Dřív jsem kvůli tomu občas nestíhal na tréninky. (směje se)
Martin Hamrlík momentálně působí coby asistent u trápícího se áčka Beranů. Asi si nedovedete představit, že by Zlín z extraligy sestoupil.
Všichni tady ve Zlíně si přejeme, abychom extraligu udrželi. Nebude to ale samozřejmě nic jednoduchého. Na druhou stranu věřím, že to ještě půjde nahoru, ve hře je pořád spousta bodů. Chodím na každý zápas, protože paradoxně dělám i statistiky, viděl jsem tréninky, ty vypadají dobře. Noví trenéři přinesli nový impuls. Věřím, že se o to porveme.
„Pevně věřím tomu, že časem budeme vyhrávat mládežnické turnaje a že tím pádem bude zlínský hokej produkovat kvalitní hráče do chlapů."
A až bude v budoucnu potřeba další impuls, tak můžete k áčku někdy nastoupit vy, ne?
Určitě by mě to lákalo. Vždycky jsem říkal, že bych chtěl trénovat co nejvýš. Nicméně k tomu vede ještě dlouhá cesta, musím mít trenérskou A licenci, která zabere nějaký čas, takže třeba někdy v budoucnu. Momentálně mě baví trénovat děti, u čehož ještě určitě nějaký čas zůstanu.
Na rozdíl od kariéry hokejisty není kariéra trenéra tolik časově omezená. To je výhoda.
Je to tak, ale zase třeba i teď v té mládeži se to hodně obměnilo. Nejsou tam moc trenéři, kterým by bylo třeba šedesát. Naopak jsou tam z většiny trenéři, kterým je dejme tomu třicet nebo čtyřicet. Kolektiv je super, i díky tomu, že jsou tam jako manažeři kluci jako Petr Čajánek, kteří sami hráli, tak je to paráda a já si to užívám.
Zlínská mládež byla proslulá, ale příliv talentovaných hráčů do prvního týmu poněkud polevil. Máte pocit, že zapojením ikon typu Petra Čajánka a Petra Lešky zlínská mládež zase nabrala ten správný směr?
Věřím tomu a mám z toho všeho dobrý pocit. Začalo se mnohem víc dbát na tréninky navíc. Ať už to jsou ty dovednostní nebo třeba tréninky bruslení. Víc se věnujeme akademiím, máme spoustu porad, ať už pod vedením Petra nebo Tomáše Valáška. Komunikujeme spolu, celý klub se snaží vystupovat jednotně… Pevně věřím tomu, že časem budeme vyhrávat mládežnické turnaje a že tím pádem bude zlínský hokej produkovat kvalitní hráče do chlapů.
Share on Facebook
