Václav Burda nechal za Wohla na ledě duši, jako skaut Ottawy vnímá český ústup z pozic

9. dubna 2010, 13:35

Václav Jáchim

Během hokejové kariéry ho zdobila poctivost, zarputilost. Také kvalitní bruslaní a velká dávka hokejových předností. Václav Burda patřil k oporám základní sestavy pražské Sparty i reprezentace, později prožil kvalitní roky ve švédském klubu Lulea HF. Jakmile skončil, uplatnil se v jiné oblasti. Bronzový medailista z mistrovství světa 1998 působí jako evropský skaut Ottawy. Zastává prestižní místo, ročně najezdí či nalétá tisíce kilometrů, vidí v akci desítky zápasů a stovky talentů. "Zůstal jsem u hokeje, jsem za to strašně rád," říká sympatický chlapík.

Nový fanshop

Zůstal pořád stejný, jako když přeskakoval mantinely. Usměvavý, otevřený. O svém životě vypráví upřímně, když narazí na choulostivější téma, neuhne. Všechno pojmenuje, jak cítí. "K hokeji jsem se dostal až v deseti letech. Docela pozdě, že," usměje se. Sport byl pro Burdu důležitý, ale už jako dospívající mladík věděl, že jsou i jiné priority. "Kupříkladu jsem měl jasno v oblasti vzdělání. Chtěl jsem mít za každou cenu maturitu, život přece není jen hokej," říká.

Svazovou smlouvu všichni podepsali, já ne!

Jako kluk vyzkoušel spoustu aktivit. "Díky tomu jsem měl všestranný rozvoj, při hokeji to byla výhoda. Začal jsem v deseti letech a byl to start hodně rychlý. Pamatuju si, jak jsem přišel na Spartu. postavil jsem se na brusle, proběhly dva tréninky už mě poslali hrát zápas." Pohybu po ledě se naučil sám, hrával líté klukovské bitvy před domem, kde Burdovi bydleli. "Bruslení jsem měl v sobě, to bylo moje štěstí," přiznává.

Herní prvky totiž lze zlepšovat, pohyb po ledě zpravidla až tolik ne. Václav hrál doma jen a jen za Spartu. "Na prvním tréninku mě poslali do obrany a pak už se nikdo neptal. Zůstal jsem. Také mi nabízela gólmana, ale to jsem odmítl," vypráví s úsměvem. Procházel věkovými kategoriemi a jako jeden z mála odchovanců se protlačil do nadupaného prvního mužstva. Ve Spartě to měli mladí vždycky těžké, uspěli jen ti nejlepší z nejlepších.

"Člověk k tomu samozřejmě potřebuje určitou kvalitu. Musí dát najevo, že má správný přístup. No a taky to nejde bez určité dávky štěstí. Mohu to potvrdit. V sedmnácti letech jsem měl tu čest poznat trenéry Wohla, Horešovského a Netíka, který mě vedl už ve starším dorostu. Tihle tři pánové mi strašně pomohli," děkuje na dálku. Burda nezapomene především na Pavla Wohla.

O někdejším skvělém brankáři a později úspěšném trenérovi hovoří s velkým respektem. Podobnně jako ostatní sparťané té doby. "Pan Wohl - to byla osobnost! Řekl jedinou větu a já byl pak za něj odhodlaný nechat na ledě duši. Ohromný psycholog, který měl naprosto nevídaný indiviuální přístup k hráčům," hodnotí. Kouč, jenž Spartu dovedl k titulům a posléze pracoval také s reprezentací, už ale ve vrcholovém hokeji víc než 15 let nepůsobí. "Je to škoda. Co já vím, ani se mu není co divit. Staly se určité věci a on nemá zapotřebí se vracet," dodává.

Burda pod trenérským velikánem zahájil profesionální kariéru. "Možná mi pomohlo, že bylo po revoluci a řada kluků odešla ven. Ale kdybych na to neměl, nehrál bych," zmiňuje důležitou skutečnost. Šikovný obránce o sobě dával vědět delší dobu. Už v juniorských kategoriích. Měl vždycky svůj názor. "Když jsem byl v sedmnáctce, přišel svaz se smlouvou, že mladí zůstanou pět let zůstanou. Všichni podepsali, já ne," vrací se proti proudu času.

Výsledek? "Vypadl jsem z reprezentace a přišel o šampionát osmnáctek. Na tomhle turnaji se většinou rozhodovalo, kdo půjde do draftu. Chybělo mi to. Ale nelituju," říká pevně. Jako kluk snil o velkých úspěších. Mohla k nim přibýt NHL, ovšem doba této variantě moc nepřála. "Nebyl jsem pro zámoří zajímavý. Když nějaký bek neměřil aspoň 190 cm, měl většinou smůlu. Na tohle doplatili třeba Radek Hamr, Petteri Nummelin, řada dalších výborných obránců."

Těžké dilema v sedmnácti: Emigrovat? Vrátit se?

Sám se do draftu nedostal, ale předtím obdržel nabídky, aby zamířil do kanadské juniorky. "V sedmnácti letech jsme byli na turnaji v Quebeku a tam jsem měl velmi reálnou možnost odejít. Bylo to těžké dilema - emigrovat, vrátit se? Nabízeli mi angažmá, garantovali draft. Bylo to těsně před revoluví, tehdy jsem si nedokázal představit, že zmizím. Jednak jsem chtěl za každou cenu dostudovat, jednak jsem tu měl rodiče. Polovina rodin mámy i táty emigrovala, užili jsme si své. Nedokázal jsem si představit, co by se s nimi stalo, kdybych utekl i já," líčí upřímně.

Zmíněný nesouhlas se svazovou smlouvou stál Burdu mistrovství světa osmnáctek, na dvacítky už ale odjel. Poměry se změnily, zákaz přestal platit. "Na Gävle 1993 mám krásné vzpomínky. Byli jsme poslední federální výběr a domů se vrátili s bronzem. V týmu hrál můj letitý kamarád Honza Vopat, byla tam spousta dalších výborných kluků." Po návratu se Burda protlačil do sestavy Sparty a zažil v ní několik plodných let. I díky Pavlu Wohlovi zvládl přechod z juniorů mezi dospělé, za nějaký čas se prodral do národního týmu.

Velký turnaj stihl jen jeden, ovšem na šampionátu 1998 si start nepřipsal. Doma má bronzovou medaili, nicméně turnaj strávil jako náhradník. Jedením z rysů Burdovy povahy je slušnost a smysl pro fair play. Když národní tým tehdy v Curychu vedl v duelu o třetí místo nad Švýcarskem jasným rozdílem, sklonil se k Burdovi na střídačce trenér Lener a vybídl ho, aby šel do hry. Ať má taky čárku za účast na šampionátu. Ale sparťanský poctivec odmítl.

Proč? Nepřišlo mu to vhodné vůči spoluhráčům, řekl tehdy Lener. "Ano, je to tak. Tu medaili vybojovali kluci, chtěl jsem, aby zápas dokončili ti, kteří měli na úspěchu podíl. Šlo o můj osobní pocit, takhle jsem to cítil. Mužstvo šlapalo, nepřišlo mi morální naskočit najednou místo někoho, kdo do té doby pravidelně hrál," vysvětluje. S národním týmem na větší vavřín nedosáhl, na klubové úrovni se dočkal zajímavého angažmá ve Švédsku. S NHL to nevyšlo, ale roky u polárního kruhu přinesly Burdovi jen samá pozitiva.

Deset let hokeje po operaci ledviny. Pak práce skauta

"Bylo to jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě. Hokej jsem si užil se vším všudy. Měl jsem určitou kvalitu, formu, dařilo se mi. Ani s řečí nebyl takový problém. Anglicky jsem se učil ještě za bolševika, rodiče mi platili učitele. Zdokonalil jsem se pak v šestadevadesátém, kdy jsme s Radkem Hamrem půl roku hráli americkou ligu v inline hokeji za San Jose Rhinos. Také se mi líbil švédský způsob života. Byl jsem tam tenkrát sám, moje přítelkyně - dnešní manželka - létala na pravidelné návštěvy, v hlavě jsem měl jen a jen hokej. Lidé mě měli rádi, ty tři roky jsem si tam fakt užíval," konstatuje spokojeně.

Na přelomu milénia se ale Václavovi začaly ozývat zdravotní potíže, během ročníku 2001-02 stihl 20 utkání elitserien - a dál to nešlo. "Ve dvaceti letech jsem musel na operaci ledviny. Dnes se to dělá laparoskopicky, tehdy mě celého otevřeli, zranění se mi nikdy nezahojilo tak, jak bylo třeba. Mohl jsem hrát hokej dalších deset let, což považuju svým způsobem za zázrak. Popraskaly mi břišní svaly, které i vzhledem k jizvám po té operaci nejdou patřičně posílit. Jediným řešením byl konec s vrcholovým sportem," popisuje.

Hokej ale z jeho života nezmizel. "Na brusle chodím docela pravidelně. Když je čas, jdu si zahrát v Letňanech k Vojtovi a Frantovi Kučerovi," hlásí. Náplní jeho všedních i svátečních dní je práce skauta. "Dostal jsem se k ní poté, co mě oslovil Anders Hedberg. Tahle švédská ikona působila u Tre Kronor jako manažer na olympiádě v Salt Lake City, poté Anders nastoupil v Ottawě. A hledal skauty pro Evropu. Věděl, v jaké jsem situaci, že jsem musel skončit s hraním. Udělal si pohovory s osmi až deseti lidmi - a vybral mě," popisuje.

Na Hedberga nedá dopustit. "Dokázal strašně moc, takového člověka často v životě nepotkáte. Maximálně skromný férový chlap," reaguje. U Senators pracuje Burda od sezony 2002-03, ze skauta na částečný úvazek to dotáhl do pozice, kdy má pod sebou celý klubový skauting pro Evropu. Něco takového se povedlo jen několika Čechům. "Tahle práce mě strašně baví, ale klade velké nároky na mě i na okolí. Kdybych neměl tolerantní manželku, nemohl bych to dělat," děkuje.

V Americe se mě pořád ptají, co se to děje s českým hokejem

Činnost skauta obnáší časté cestování, sledování zápasů a především hráčů. Je to nikdy nekončící proces. "Kdysi jsem hokej sám hrál, pohyboval jsem se v něm, toho mohu využít. Je to o soustavné práci, výběr hráče v draftu je vždycky kolektivním rozhodnutím, byť u někoho můžete mít třeba větší vliv při konečném verdiktu. V Ottawě mi dělají radost například Peter Regin, Erik Karlsson, vybrali jsme si Roberta Lehnera. Tyhle kluky jsem dlouho pozoroval. To samé třeba Andreje Meszároše, který už u nás není," zmiňuje zajímavá jména.

Burda by rád organizaci doporučoval i čeké talenty, jenže pramen jaksi vyschl. Hráči nejsou, mimořádné naděje už vůbec ne. "Je mi smutno z toho, co v současnosti český mládežnický hokej produkuje. Nebyl jsem žádná hvězda, ale pohyboval jsem se na určité úrovni. V každém ročníku jsme měli několik mimořádných hokejistů. Dneska? Nikoho takového nenajdete. Pokud ano, jedná se o výjimky. Je to hořké a trpké. Spadli jsme na úroveň Němců nebo Švýcarů. Neřekli byste, kolik lidí se mě v Americe pořád ptá, co se to s českým hokejem děje, kdo za ten ústup nese odpovědnost," kroutí hlavou.

Někteří lidé v českém hokeji mají sklon současnou situaci bagatelizovat. Prý není tak špatně. Omyl, stav je vážný, Václav Burda to dobře ví. Pravidelně sleduje elitní soutěže mládežníků, má možnost je porovnávat s ligami v Rusku, Skandinávii, jinde ve světě. "Skutečností je, že jsme přestali vychovávat hráče nejen pro NHL, ale také pro reprezentaci. Ligový výběr s pár krajánky prohraje ve Švýcarsku. O kvalitě domácí extraligy svědčí třeba to, že se Slavia dostane do semifinále play off s týmem, v němž je řada hráčů, kteří ještě nedávno působili v prvoligovém Havlíčkově Brodě," upozorňuje.

Podle Burdy se protíná víc vlivů současného stavu, jedním z nich je dění v celé společnosti. "Když vidím chování a sebevědomí některých hráčů, jejich přístup, je to neuvěřitelné. Ale bohužel nikoli překvapivé, mladí lidé to vidí všude kolem sebe." Bývalý zadák Sparty je z toho zklamaný, snaží se, aby své dvě děti vychoval podle správného žebříčku hodnot. "S manželkou je vedeme k všestranosti, naší snahou je, aby sport nebyl jejich jedinou prioritou. Žádné tlaky na děti nevyvíjíme. Hlavně ať jsou z nich slušní lidé, kteří se nikdy nesníží k tomu, co tuto společnost bohužel v dnešní době charakterizuje," uzavírá.

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz