Velinská o hokeji u polárního kruhu: České bronzy? Měly jsme krušné chvíle
Lucie Velinská
|
Foto: Archiv Lucie Velinské
Na vrcholové scéně je aktuálně český ženský hokej díky posledním dvěma bronzovým úspěchům před tím finským. Nic to ale nemění – a dlouhou dobu zcela jistě ani nezmění – na směru, kterým proudí hráčky za hokejovým růstem. Na sever se před dvěma roky vydala i Lucie Velinská.
Hokejistka z Karlových Varů udělala zásadní životní krok už jako patnáctiletá. Pro svůj rozvoj si navíc vybrala jedno z nejseverněji položených hokejových měst světa – finské Rovaniemi.
Členka reprezentační osmnáctky teď má za sebou dva roky nabírání zkušeností mezi dospělými hráčkami.
„Finsko mi dalo zatím asi nejvíc. Získala jsem tam úplně nový pohled na celé hokejové prostředí, na typy tréninků, na to, jak se k nim stavěli trenéři a hráčky. Celková mentalita je tam úplně jiná než v Česku,“ vypráví Lucie Velinská.
Odešla jste opravdu ve velmi mladém věku. Nebyl to krok do neznáma?
Byl, ještě takhle na sever Finska, tím to bylo zajímavější. Dalo mi to ale hodně i do života. První měsíc na try-out jsem tam byla s tátou, potom jsem se musela vrátit do Česka, protože jsem zrovna nastupovala do prváku na střední školu. Naštěstí mi poskytli individuál, takže jsem v půlce září mohla odletět zpátky do Finska. Bydlela jsem tam s Magdou Felcmanovou, která tam ze začátku měla rodiče, ale tenhle rok jsme tam byly samy. Takže jsem se musela starat sama o sebe a všechno si zařizovat. Bylo to zajímavé.
„Finové jsou takoví, že se nejdřív musejí trošku otrkat. Ale potom když se rozmluví, tak nepřestanou.“
A bylo to těžší pro vás, nebo pro vaše rodiče, že už vás neměli doma?
Asi to bylo podobné pro obě strany. Někdy bych byla radši, kdybych je tam měla, a taky jsem jim chyběla. Táta tam za mnou byl celkem asi třikrát, mamka se ségrou přiletěly poprvé až teď před koncem sezony. Byly nadšené z toho prostředí, do kterého jsem šla. Je to tam všude hezké a lidi jsou strašně fajn.
V čem je jejich mentalita jiná než v Česku?
Všichni jsou tam přátelštější. Když jsem potřebovala s něčím pomoct, tak i cizí lidi mi pomohli. Nebo když jsme se bavily na veřejnosti česky mezi sebou, tak za námi přišli nějací Finové a ptali se, odkud jsme a co tady děláme. Zajímali se. Někteří ale zase byli trošku stydlivější, Finové jsou takoví, že se nejdřív musejí trošku otrkat. Ale potom když se rozmluví, tak nepřestanou (směje se). A ještě se jim líbilo, když jsme s nimi zkoušely mluvit finsky, aspoň pár slovy. Za to byli strašně rádi.
Foto: Archiv Lucie Velinské
Co vy a finština?
Než jsem šla do Finska, tak jsem se chvíli s jednou paní učitelkou učila online finštinu, takže už jsem měla základy. Sice je to fakt těžký jazyk, ale jak jsem odposlouchávala, když se bavily mezi sebou, tak jsem jim pak už rozuměla hlavní pointu. Že bych ale mluvila nějak plynule, to ne.
Jak Finové v ženském hokeji berou cizinky? Do švédské i finské soutěže míří hráčky z celého světa.
Tenhle druhý rok už to bylo obvyklejší, hrálo tam víc cizinek. Nahrnulo se tam i dost holek z Česka. Vzali nás tam ale úplně v pohodě, i když chvíli trvalo, než jsme se začaly bavit se všemi. Hned na začátku prvního try-outu, když trenér něco vysvětloval ve finštině, tak se nám to Finky snažily překládat do angličtiny a se vším nám radily. Většina holek byla hned ze začátku přátelských a otevřených. Pak jsme se s nimi začaly bavit tolik, že jsme s nimi třeba jezdily o víkendech na výlety.
„Když tam bylo světlo jenom tři hodiny, tak jsem občas byla kolem čtvrté hodiny už unavená, a to jsem ještě měla jít na večerní trénink.“
Rovaniemi je známé jako domov Santa Clause, pár kilometrů za městem má svoji oficiální vesničku. Líbí se vám místní prostředí?
Je tam krásně. I když je tam zima, třeba minulý rok tam bylo měsíc v kuse mínus dvacet. Tenhle rok už to nebylo tak hrozné. Je tam dost sněhu, i když jsme na začátku dubna odlétaly, tak ho tam bylo všude metr a půl. Je tam i hodně hokejových hřišť, která jsou dostupná pro kohokoliv. Domlouvaly jsme se i s místními, co tam bydlí, že si v neděli večer jen tak půjdeme zahrát hokej. Oni vždycky třeba na fotbalová hřiště nebo ke školám postaví mantinely a pak když začne mrznout, tak tam nastříkají vodu.
Nepřiváděla vás v zimě k šílenství téměř nepřetržitá tma?
První rok to bylo trošku horší. Když tam bylo světlo jenom tři hodiny, tak jsem občas byla kolem čtvrté hodiny už unavená, a to jsem ještě měla jít na večerní trénink. Tenhle rok už jsem to nějak zvládla. Zase v létě bylo celou dobu světlo a na začátku jsem si nemohla zvyknout na to jít spát za světla.
Vesnička Santy Clause a polární záře nad Rovaniemi | Foto: Archiv Lucie Velinské
A jak vám to jde se školou?
Teď jsem dokonce chodila i do finské školy, na tři předměty – angličtinu, tělocvik a výtvarku. Ostatní bych kvůli finštině nedávala. V Česku mi pak byli schopní tyhle předměty uznat.
Co se týče hokeje, jaký je rozdíl být v ženské partě oproti partě klučičí, ve které jste vyrůstala?
Hlavní rozdíl byl asi ten, že většina holek v mém týmu ve Finsku už byla dospělých. I proto to byl jiný kolektiv. Jinak když holky hrají s klukama, tak záleží na tom, jaký mají kolektiv kluků. Někteří kluci jsou s holkama v pohodě a baví se s nimi úplně normálně, ale znám i holky, které byly z toho týmu klukama vyčleňované, nechtěli se s nimi bavit. Já osobně, když jsem hrála ve Varech, jsem měla kluky celou dobu fajn. Doteď se občas vídáme a bavíme.
Foto: Archiv Lucie Velinské
Doma vás v hokeji hnala vidina, abyste byla stejně dobrá jako kluci. Teď vás zase žene ten motor, abyste byla stejně dobrá jako dospělé hráčky?
Určitě. Třeba i když u nás v létě byla jedna hráčka, která hraje na univerzitě ve Vermontu, tak bylo super se na ni koukat. Je to pro mě inspirace. Nebo jsem se snažila co nejvíc srovnat s holkami, které byly ve finské osmnáctce. Pak když jsme se potkaly na mistrovství nebo na přípravných turnajích před ním, tak to bylo zajímavé (usmívá se).
Hodně by mě zajímalo, jak místní Finky berou vás Češky po posledním roce. Vy se u nich učíte hokej, a náš dospělý nároďák je na mistrovství světa v klíčových chvílích dvakrát porazí a získá místo nich bronz!
(směje se) No, to jsme měly zrovna docela krušné chvíle, protože na nás byly dost naštvané. My jsme si z nich dělaly trošku srandu, takže jsme si moc nepřilepšily. Ony si tyhle věci berou docela osobně, protože jsou všichni hrdí Finové. Když se něco takového stane, nikdo z nich není moc nadšený. Ani trenéři.
„Chtěla bych si dodělat střední školu a pak se nejlépe dostat na univerzitu v Americe nebo Kanadě.“
Když Finky neskončí třetí, je to pro ně jasný neúspěch. Cítila jste z hokejového hnutí chuť něco změnit?
Jo, určitě. V týmech se změnil systém, oproti předešlému roku to bylo dost jiné. Ony hlavně spadly i z té vyšší skupiny, takže podle mě měly za cíl se tam zase vrátit. Možná to pro ně byla až potupa.
Škoda, že v kategorii osmnáctek na ně pořád nemůžete vyzrát.
No, teď na mistrovství světa jsme to zase my nesly blbě, když jsme s nimi ve čtvrtfinále prohrály. Ten zápas byl celkově dobrý, ale pak jsme dostaly dva góly v oslabení a ten jeden byl ještě docela diskutabilní. Navíc jsme s Finkami bydlely na hotelu, takže jsme jely autobusy hned za sebou a ještě šly spolu na večeři. Byly jsme na ně naštvané a jedly jsme pomalu u stejného stolu jako ony… To nebylo nic moc.
Berete to tak, že příští sezonu už bude stát osmnáctka a její případný úspěch i na vás?
Určitě. Budu tam mezi nejstaršími a myslím si, že holky, co přijdou z šestnáctek, nám budou věřit. Asi jako jsme to teď měly my. Taky byl větší spoleh na ty starší holky, které se nám snažily ve všem pomáhat. Bude to na nás a doufám, že to dopadne úspěšně.
Co vaše další plány? Zůstáváte v Rovaniemi?
To se právě teď řeší, už se to táhne dlouhou dobu a pořád není nic jisté. Uvidíme, mám pár nabídek z jiných zemí. Na druhou stranu, moje mladší sestra Kateřina, která taky hokej, chce jít v mých stopách, nejspíš do Finska.
Neláká vás univerzitní cesta?
To je asi můj další nejbližší cíl. Doteď to bylo mistrovství světa, kam jsem se dostala, a teď je to asi ten univerzitní tým. Chtěla bych si dodělat střední školu a pak se nejlépe dostat na univerzitu v Americe nebo Kanadě.
Foto: Archiv Lucie Velinské
Share on Facebook
