Vlastimil Bubník mohl měnit Slavii za Spartu, před MS v Chile dal přednost maturitě

13. ledna 2009, 14:04

Václav Jáchim

Měl ohromný sportovní talent. Skvěle bruslil, hokejkou dokázal nevídané věci. Neméně dobře kopal do balónu, dával koše při basketu, soupeře ničil v tenisových bitvách. Vlastimil Bubník - patrně brněnská sportovní osobnost číslo jedna minulého století. Rodák z Kelče u Hranic, který 18. března oslaví 78. narozeniny, patřil k našim nejlepším "obojživelníkům". V hokeji se stal mistrem Evropy, doma má bronzovou medaili z olympijských her 1964. Ve fotbale byl zase u třetího místa na evropském šampionátu 1960. Mohl se stát i vicemistrem světa v Chile o dva roky později, jenže přednost tehdy dostala maturita.

Jágr Chance liga

Vlastimil Bubník patřil v těch dobách k hvězdám elitních lig v hokeji i fotbale. "Trenér Vytlačil mi říkal, abych vydržel, že bych se mu pro mistrovství světa v Chile moc hodil. Jenže já potřeboval udělat maturitu. Tehdy se studovalo jinak než dneska, škola kladla velké nároky. Kdybych odjel s fotbalem pryč, kdo ví, jak by to dopadlo. Dělal jsem hospodářskou školu, jméno Bubník tam nikoho nezajímalo," vysvětlil.

Fotbal, nebo hokej? Stačilo jen pár cviků

Mohl získat stříbrnou medaili, v týmu vedle Masopusta, Pluskala, Popluhára měl do té doby pevné místo. "Ale počátkem 60. let jsem se víc zaměřil na hokej. Už toho bylo dost, nešlo všechno stíhat." Do té doby válel na ledě i na trávníku, přitom každému sportu se naplno věnoval pouze polovinu sezony. "Pokaždé jsem přišel a stačilo mi jen pár cviků, abych získal dřívější jistotu."

Trénoval prý zejména odraz, akceleraci, rychlost. "Jiné to bylo v tom, že běh klade odlišné nároky než bruslení. Oba sporty jsem miloval stejně, ale řeknu vám, že jednodušší byl pro mě přechod od fotbalu k hokeji, než pak na jaře opačně," usmál se. V obou odvětvích se dostal do světové špičky, něco podobného v našich podmínkách předtím dokázali jen Karel Koželuh, Karel Pešek - Káďa, Karel Hromádka nebo Josef Šroubek. Tenis a hokej bezvadně zvládali Jaroslav Drobný či Vladimír Zábrodský.

O Vlastimilu Bubníkovi pamětníci tvrdí, že uměl všechny sporty. "Jeho nadání bylo nevídané. Vynikal v hokeji, ve fotbale, porážel nás ve stolním tenisu, v basketu. Co zkusil, to mu hned šlo," vzpomínal před lety Bubníkův spoluhráč ze slavního brněnského týmu Jaromír Meixner. Když měl nejlepší ze slavných brněnských "profesorů" odpovědět, jak je to možné, s úsměvem pokrčil rameny.

Jaký byl na ledě? Rychlý, předvídavý, skvěle technicky vybavený. Bubník dlouhé roky hrával především s Bronislavem Dandou, ale i s Pantůčkem, Vaňkem, Bartoněm, Jiříkem, Černým, Fardou. Jeho hra nesla prvky geniality. Společně se skupinou jiných výjimečných hokejistů drželi Brno v čele domácí nejvyšší soutěže, mnozí se vydatně prosadili také v reprezentaci.

Ke světovému hokejovému zlatu chyběl i kus štěstí

Bubník se přitom k vrcholovému sportu dostal dost pozdě, až ve 13 letech. Za tři roky už ale nastoupil poprvé za dospělou reprezentaci! S Valou a Pilnáčkem vytvořili bezvadný útok brněnského dorostu, který dostal šanci v přátelském utkání proti Polsku. Bubník stoupal kosmickou rychlostí, v roce 1950 ale málem tvrdě narazil. Patřil tehdy do kádru mužstva, jež neodcestovalo na mistrovství světa do Londýna. Většina výjimečné generace byla zatčena a ve smyšleném  politickém procesu později odsouzena k vysokým trestům.

Vlastimil Bubník se cestě za mříže vyhnul se štěstím. "Kdybych šel tehdy s klukama do Zlaté kapličky, taky by mě zavřeli. Vlak do Brna mi ujel, kamarád Vladimír Bouzek ale řekl, ať nečekám a jedu s ním přes Třebíč. Když jsem se pak z rádia dozvěděl, co se stalo, bylo mi nanic. Později mě vyšetřovali, vyptávali se, ale jinak mi dali pokoj," vzpomínal.

Elitní výběr z ničeho nic zmizel v nenávratnu, teprve na podzim roku 1950 se postupně dával dohromady nový reprezentační tým. Ani ne dvacetiletý Bubník dostal jednu z hlavních rolí, na mezistátní scéně vydržel dlouhých patnáct let. Národní mužstvo začínalo od nuly, muselo najít špičkové hráče, bojovníky. Potřebovalo navázat vazby, které byly násilně rozervány. "Možná proto jsme nikdy nedosáhli na světové zlato. V Ženevě 1961 nám chyběl jediný gól. O dva roky později jsme dva body sebrali Švédům, což pomohlo ke zlatu Sovětům. Trenér Tarasov mi tehdy strašně děkoval, jenže co nám to bylo platné...," povzdechl si.

Nůž i myši po olympijské Cortině

Sportovní život, to nejsou jen velká vítězství. Vlastimil Bubník by mohl vyprávět. Největší zklamání prožil v olympijské Cortině 1956. "Před turnajem jsme dlouho jezdili po Švýcarsku, bylo to únavné. Oficíři poté trenéru Bouzkovi přikázali některé změny v sestavě. Rok předtím jsme porazili Sověty a každý si myslel, že jsme favority. Skončili jsme pátí, což vedlo k osobním, velmi nechutným útokům na nás i na trenéra," vyprávěl s trpkostí.

Hráči byli vystaveni zlobě oficiálních míst i fanoušků. "V Bratislavě na nás někdo hodil nůž, v Chomutově přilétly na led myši. Všechno se svezlo na nás z Brna, přitom jiní hráči jako Gut nebo Zábrodský z toho vyšli mnohem lépe," postěžoval si. Po Cortině se spekulovalo, že v týmu panovala napjatá atmosféra mezi členy armády a vnitra, že tým tvořily různé skupinky. "Nebylo to tak, jen se nám turnaj prostě nepovedl. Jelikož kritika přesáhla únosnou mez, vzdali jsme se s Dandou reprezentace. Měli jsme toho dost!"

Vztek naštěstí pominul a brněnské ikony se do národního týmu posléze vrátily. Bubník si celkem připsal dohromady čtyři starty na olympijských hrách, mistrovství světa hrál v letech 1952-56, 1960-61 a 1963-64. Nastoupil ke 127 mezistátním utkáním, v nichž zaznamenal 121 gól. Další úspěchy přišly s fotbalem. Bronz na ME 1960, 11 reprezentačních utkání a čtyři góly.

Jak to všechno zvládl? "Jednoduše. Jelikož jsem dělal fotbal i hokej, vyhnul jsem se období letních příprav. Po hokejové sezoně následovala fotbalová a tak dále. Něž jen běhat a honit fyzičku, to jsem raději nastupoval k jednomu zápasu za druhým. Přechod k jinému sportu pro mě znamenal velký impuls. Na psychiku to bylo bezvadné." Brzy se začaly termíny obou sportů prolínat, Bubník dokonce jednou musel použít letadla, aby stihl v jeden dva důležité mače.

Brněnský recept na úspěch: silní hráči, kteří si uměli odpočinout

Brněnský patriot byl pro své umění ceněn v celé republice. I za západními hranicemi. Jenže tam vedla cesta jedině emigrací. "Nechat tady rodiče, známé, to jsem nechtěl. Ale nabídky z domova mi lichotily. Ozvala se mi například fotbalová Slavia, kde trénoval Vytlačil. Chtěl jsem, aby mi zabezpečili i hokej. A víte, s čím přišli? Že prý by se dalo zařídit, abych hrál zároveň hokej za Spartu. Dovedete si to představit? Nastupoval bych najednou za dva největší rivaly v zemi. Ale nakonec z toho sešlo. Já si v Brně přišel na dvě tisícovky měsíčně, což se Pražákům zdálo moc," smál se Bubník.

Tisíckrát slyšel prosby, aby se rozhodl pro jeden sport. "Jo, pořád mi někdo říkal: tak už si, proboha, vyber! Nakonec jsem tak učinil počátkem 60. let. V Brně jsem hrál dál jen hokej, později následoval odchod do Vítkovic a nakonec zahraniční angažmá v rakouském Feldkirchu. Ale jeho osud byl a vždycky bude spojen s jihomoravskou metropolí. "Měli jsme výjimečný dorost, pak došlo ke sloučení Zbrojovky a Králova Pole. Byl položen základ silného mužstva," hledal prvopočátek silné dynastie.

Brněnští profesoři váleli pod hlavičkou ZKL či RH dlouhé roky, slavná Kometa válcovala soupeře nevídaným způsobem. "To víte, že jsme si taky někdy lezli na nervy. Ovšem jelikož řada z nás dělala přes léto tenis nebo fotbal, krásně jsme si od sebe odpočinuli," nabídl recept na ponorkovou nemoc. Staré dobré časy však postupně odezněly a brněnský hokej potkaly roky zmaru. Teprve poslední dobou nastalo období velké naděje.

Pochopil jsem, že trenér je závislý na hráčích

"Už při odchodu do Vítkovic v létě 1966 se mi nelíbilo, že si někteří lidé z oddílu prosazovali svoje zájmy. Upadla práce s mládeží, klub stagnoval. A někdejší sláva mu byla spíš přítěží," řekl před časem. Poslední dobou ovšem Kometa vstala z popela a dere se zpátky mezi elitu. Při podzimním setkání legend se v brněnském Rondu objevil i Vlastimil Bubník, ačkoli dlouho nechodil do společnosti ani mezi dávné spoluhráče.

"Užil jsem si to, bylo hezké vidět kamarády po tolika letech. Asi toho bylo na mě moc, protože se mi udělalo špatně. Ale nelituju, bylo to fajn," přiznal. Zdravotní indispozice zabránila Bubníkovi v cestě na stoleté oslavy českého hokeje, v Praze tatínka zastoupila dcera, která převzala zlatý odznak člena Síně slávy českého hokeje. Legendární brněnský útočník se dočkal aspoň symbolického uznání za to, co pro český sport vykonal.

Po skončení kariéry zkoušel chvíli trénovat. Vedl mládež v klubu, učil v brněnské hokejové škole. "Když jsem měl brusle na nohou, stačilo jen skočit na led a vždycky jsme nějaký ten gól dali. Trenér? Ten je závislý na hráčích. Když pode mnou hrával Josef Černý, řekl jsem mu, ať vezmou puk, zatáhnou ho podél mantinelu a dají to gólmanovi pod víko. Pepek se jen otočil a řekl: No jo, tys to uměl, ale my to nedokážeme. Tehdy jsem pochopil, že trenéřina pro mě nebude."

Dneska žije důchodce Vlastimil Bubník v rodinném domku ve čtvrti Medlánky. Sleduje televizní přenosy, o hokej se pořád zajímá. I když na stadiony už nechodí. Ani svým nástupcům nezávidí, že jim sport přinesl větší materiální zabezpečení než starší generaci. "Před časem jsem prodělal operaci srdce, mám umělou chlopeň, takže si nejvíc vážím zdraví. Narodil jsem se v jiné době. Také mě mohli v padesátém roce zavřít, to bych dopadl mnohem hůř. Kdepak, ničeho nelituju," uzavřel.

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz