Voženílek o Litoměřicích, Pardubicích i odlišnostech české a finské mentality
Foto: Kateřina Kundertová
Prožívá skvělou sezonu. Produktivní útočník Daniel Voženílek v rozhovoru vypráví o litoměřickém projektu, Pardubicích, štaci ve Finsku i životě mimo hokej.
Máte 59 bodů a jste nejproduktivnějším hráčem Chance ligy. Pro vás to tedy musí být životní sezona, ne?
Určitě jsem za to rád, že se mně i celému týmu daří, ale že bych to považoval za životní sezonu, to se úplně říct nedá. Nebo si to alespoň momentálně neuvědomuju. Jsem přesvědčený, že já i s mými spoluhráči dokážeme být ještě produktivnější.
Vnímáte to každopádně tak, že jste v Litoměřicích lídrem?
S trochou nadsázky se dá říct, že když vám není v Litoměřicích pod dvacet let, tak lídrem být musíte. Je pravda, že u mě je to o to víc, protože po zranění Aleše Pavlase jsem byl pasován do role kapitána. Snažím se tu funkci náležitě plnit. Musím se přiznat, že na ledě to je snazší než v kabině, kde sedí třeba třináct mladých kluků, kteří od sebe mají kolikrát strašně velké očekávání.
Jak vlastně z vašeho pohledu funguje litoměřický projekt Dukla?
Myslím si, že s tím, jak jsou momentálně nastavené české ligy, tak výchova mládeže funguje poměrně dobře. Jsem rád, že tento projekt získává i víc kreditu u extraligových klubů, díky čemuž nám sem posílají velmi šikovné hráče s velkým potenciálem. Kluci tu mají veškeré zázemí, které je potřebné pro jejich rozvoj: ubytování, jídlo, regeneraci, kondičního trenéra a podobně.
A v čem angažmá v Litoměřicích nejvíc pomohlo vám?
Za angažmá v Litoměřicích jsem velmi rád. Už když si mě vyhlédl Miloš Říha mladší, tak jsem okamžitě dostal roli, za kterou jsem byl vděčný. Jsem také nesmírně rád, že se od následující sezony dal dohromady skvělý realizační tým, kterému šéfuje David Bruk. Ten nám od začátku dával důvěru. Rozhodně jsem se posunul i fyzicky a kondičně, a to konkrétně pod Martinem Iterským, který bohužel před sezonou odešel do Magnitogorsku.
„Projekt v Litoměřicích supluje činnost se zapracováním mladých kluků do dospělého hokeje. Ne každý má tu možnost, jako třeba Třinec nebo Liberec.“
Někteří lidé nicméně tvrdí, že se jedná o projekt, který je umělý.
Ve své podstatě mají pravdu. Je to umělý projekt, který supluje činnost extraligových klubů se zapracováním mladých kluků do mužského hokeje. Každý klub si zkrátka nemůže dovolit systém podobný těm, které jsou nastaveny třeba mezi Libercem s Benátkami nebo Třincem a Frýdkem. Z mého pohledu to momentálně hodně klubům a českému hokeji pomáhá.
Foto: Kateřina Kundertová
Řada hráčů se v Litoměřicích střídá – zvláště kvůli tomu, že patří extraligovým klubům.
Rozhodně to vnímáme. Hlavně v reprezentační přestávce, kde nás většinou trénuje tak osm. Já bych to rozdělil na dvě části. V první části sezony to bylo letos poměrně dobře nastavené: jak s kluby, tak s hráči, kteří měli potenciál na mistrovství světa do dvaceti let. Ať už to byli Mlčák, Střondala, Šik, Dajčar, Vitouch nebo Kukla. Šlo o to, že kluci nemuseli nikam pendlovat, měli herní prostor a my přitom do prosince věděli, že si je jejich kluby nestáhnou. Myslím, že to bylo vidět herně i výsledkově. Po mistrovství světa si – bohužel pro nás a na druhou stranu zaslouženě pro kluky – tyto hráče jejich kluby stáhly. Pak začal další cyklus se zapracováním mladších hráčů, kteří jsou většinou nováčky v mužském hokeji. Prostě je to tak nastavené, přičemž my se s tím musíme vyrovnat. Občas je to ale složité. Třeba v momentech, kdy ještě den před zápasem nevíme, kdo bude, nebo nebude hrát, jak budou vypadat přesilovky a tak dále. Na druhou stranu si myslím, že klub i my jsme pyšní na desítky hráčů, kteří projektem prošli a prokazují své kvality. V extralize, popřípadě v národním týmu. A ti nově příchozí kluci vědí, že když budou dobře pracovat, tak je čeká to samé.
„Občas je to složité: třeba když ještě den před zápasem nevíme, kdo bude, nebo nebude hrát."
Máte v Chance lize nějakého soupeře, kterého obzvlášť nemusíte? A jak vnímáte týmy z Moravy?
Vůbec. Naopak letos je ten systém takový, že se vlastně každý zápas potkáváme s kvalitními soupeři. Většinou se hraje poměrně slušný hokej, takže to je vždy zábava a zároveň jsou to velké zkušenosti pro naše mladé hráče. Jediný "soupeř", kterého obzvlášť nemusím, jsou pánové rozhodčí Pilný a Cabák. Moravské kluby jako takové mám rád. Je tam – alespoň v první lize – vždy velmi specifická atmosféra, která žene hráče dopředu. Vy nicméně určitě narážíte na mé dva příspěvky z loňské sezony na Twitteru, kde jsem použil hashtag Morava. To vzniklo tak, že na začátku loňské sezony se trenér ptal, že je v lize nový, tak jak to funguje na té Moravě. Prý slyšel, že to je často speciální. No a hned první zápas byl rozhodující gól regulérně kopnutý nohou. A následně gól v Přerově, kdy soupeř trefil bránu zezadu do sítě, a oni po poradě všech rozhodčích gól uznali. Takže kolikrát z mého čistě osobního pohledu podlehnou sudí spíše tlaku fanoušků. Opravdu to ale vůbec není tak, že bych neměl rád moravské kluby. Druhá věc je ta, že naprosto nechápu, proč v Chance lize není žádné video, kde by se alespoň takto sporné situace mohly řešit. Ve druhé nejvyšší finské lize mají týmy poloviční rozpočty než u nás a funguje to na každém stadionu bez problémů.
Zmínil jste Twitter. Na sociálních sítích jste obecně docela aktivní. Nevadí vám tedy možnost nahlížení do vašeho soukromí?
Já bych o sobě ani neřekl, že jsem hodně aktivní na sociálních sítích. Aktivní jsem na Instagramu, kde většinou sdílím fotky z hokeje nebo se synem a s přítelkyní, což mi přijde v pohodě. Řekl bych, že k dnešní době to prostě patří. Na Twitteru jsem spíše aktivní odběratel informací, než že bych tam psal nebo prezentoval něco zásadního.
„Nechápu, proč v není v první lize zavedeno video. Ve Finsku to šlo bez problémů."
Nebojíte se tedy, že by tam některé vaše názory mohl někdo obrátit proti vám?
Zase tolik svých názorů tam neprezentuji a kontroverzních textů nepíšu. I když bych kolikrát určitě chuť měl. (usmívá se)
Patříte Pardubicím. Předpokládám tedy, že vaším cílem je dostat se do základního kádru Dynama.
Ano, jsem z Pardubic, celý mládežnický hokej s výjimkou jednoho roku jsem odehrál v Pardubicích. Celý život jsem tam chodil na hokej fandit a prožíval úspěšná léta klubu, ostatně jako každý fanoušek. Takže samozřejmě to byl můj cíl. A ten se mi na dva roky splnil, když jsem v osmnácti a v devatenácti letech skutečně byl v jejich kádru. Ale bohužel jsem se částečně uspokojil, když jsem hrál ve čtvrté lajně pár minut za zápas. Bylo totiž příjemné, když vám hráči jako Petr Čáslava nebo Tomáš Rolinek klepou po holeních, že jste dobře zblokoval střelu nebo nahodil puk, popřípadě někoho dohrál. A tím jsem částečně, a to zrovna v době, kdy jsem potřeboval hrát hokej a rozvíjet se jako mojí vrstevníci v první lize nebo juniorce, zapomněl hrát hokej. Pak mi po dvou letech pan Rohlík řekl, že jsem neměl body a vyčinil mi špatnou fyzickou připravenost, proto mi prý další smlouvu nenabídne. Ale rozhodně toho nelituju, protože jsem se díky tomu mohl v defenzivní roli zúčastnit dvakrát mistrovství světa do dvaceti let. Abych tedy odpověděl na otázku, mým cílem není dostat se do kádru Dynama, ale být dominantní a hrát velmi slušný hokej i v extralize.
Foto: hclitomerice.cz
Na východě Čech jste letos každopádně šanci prakticky nedostal. Nemrzí vás to s ohledem na to, jak se vám daří v Litoměřicích?
Vzhledem k tomu, co se mi v minulosti přihodilo a jak jsem se vyjádřil v minulé odpovědi, vznikla před sezonou jakási dohoda mezi minulým vedením Pardubic a Litoměřicemi. Ta říkala, že budu hrát v Litoměřicích. A v případě potřeby, třeba kvůli tomu, že se někdo zraní a podobně, tak mi Pardubice dají šanci v prvních třech lajnách, popřípadě v přesilovkách. Jinak mě tam ale brát nebudou, což pro mě bylo fajn. Později, když už Pardubice začaly bojovat o záchranu, tak si mě tam chtěli nechat na další zápasy. Mně de facto bylo jedno, kde budu hrát, protože tady muselo moje ego stranou, protože Dynamo je větší než já. Ale v téhle situaci bych ten prostor nedostal, takže Litoměřice využily dohody a bylo rozhodnuto.
Na druhou stranu kolují spekulace, že prý extraligu hrát ani nechcete. Chtěl byste se k tomuhle nějak vyjádřit?
Když jsem to slyšel poprvé, musel jsem se pousmát. Později mě to začalo už lehce štvát, když se mě na to ptal každý, kamkoliv sem přijel. I moje babička se mě na to ptala. Vůbec nevím, kde to vzniklo. Navíc těch verzí, proč bych jí nechtěl hrát, je více. Já si myslím, že to vzniklo jako klasický drb, který se prostě chytil.
„Vůbec nevím, kde se vzaly spekulace, že nechci hrát extraligu. Ptala se mě na to i moje babička."
Dynamo momentálně bojuje o záchranu v nejvyšší soutěži. Dovedete si představit, že by tento boj nezvládlo?
Popravdě si to představit moc nedokážu. Jsem z toho smutný, protože pro mě je Dynamo klub, na který jsem chodil celý život, fandil mu snad každý zápas, zažil tituly... A nikdy by mě nenapadlo, že bude mít takové starosti, jaké má teď. Takže věřím, že to zvládnou, čímž skončí tahle éra a začne se budovat něco nového.
Zpět k vám. Kromě jiného jste působil také ve Finsku. Zkuste porovnat odlišnosti hokejové a lidské mentality těchto zemí.
Všechno to jsou spojené nádoby. Začíná to u celkové mentality finské společnosti. Dám jeden příklad za všechny. Když jsem odcházel z Pardubic, tak si mě bývalý kondiční trenér, tehdejší šéf pardubického hokeje, zavolal k sobě do kanceláře. Řekl mi dvě zásadní věci, proč se mnou dále nepočítá. První věc byla ta, že jsem měl za dva roky v extralize asi tři kanadské body. A ta druhá, že mám fyzické testy jak nějaký průměrný číšník a že v životě nemůžu hrát profesionální hokej. O měsíc později, když jsem přijel do Finska, jsme po pár týdnech na ledě měli testy. Já jsem z toho byl lehce ve stresu. Bál jsem se, že mě vyhodí ještě než začne sezona. Když jsme pak testy měli za sebou a každý hráč šel k trenérům do kamrlíku, kde bylo celé vedení klubu, přišel jsem na řadu já. A oni mi ukázali papír, ten mám vyfocený v telefonu dodnes. Byli na něm všichni hráči – papír byl celý zelený, občas žlutý, někde také červený. No a jeden řádek byl celý červený, což jsem byl já, tak jsem se zděsil. Oni mi na to řekli, že testy jsou velice špatné, ale že je to současně dobrá situace jak pro ně, tak i pro mě. Ty jsi tak dobrý hokejista a máš takovéto testy... Jen si představ, jaký s tebou můžeme udělat progres. Koukni na ty, co jsou zelení, ti už se zase tolik neposunou, ale ty máš obrovský prostor, abys byl ještě lepším hráčem. Těšíme se na spolupráci s tebou, řekli mi tehdy. Jak jsem tedy říkal, jsou to spojené nádoby. Oni už od útlého věku dřepují na všechny možné způsoby. Do toho jsou strašně poctiví, nikdo je nemusí hlídat, aby něco neošidili, což si v Česku, hlavně za nás v mládeži, moc nedokážu představit. Pak jsou to detaily, tím myslím třeba broušení bruslí, kde každý hráč přesně ví, co má za číslo žlábku, co mu vyhovuje. A v neposlední řadě je to pískání rozhodčích, kdy se hraje velmi tvrdě, ale bez takových těch drobných háčku a zákroků “z Nagana“, které jsou u nás občas přehlížené.
Daniel Voženílek překonal Pavláta hezkou kličkou
Pro Finsko jsou charakteristické dva sporty: hokej a automobilové soutěže. Finská rally je nejlegendárnějším podnikem světového šampionátu. Co vy a závody? Byl jste se podívat?
Já bych řekl, že tři. Ještě Pesäpallo, což je takový lepší baseball. (usmívá se) Byl jsem se podívat na Lapland Rally. Je skvělé, jak umí řídit na sněhu, protože je to pro ně přirozené. Já nicméně nejsem nějaký odborník nebo fanoušek rally, tak jsem se s klukama víc bavil o Formuli 1, která je mi bližší. Finy velice dobře reprezentuje Kimi Räikkönen, na kterého jsou náležitě pyšní.
Foto: Lenka Rybaříková, hcpce.cz
Proč jste vlastně ve Finsku nezůstal?
Chtěl jsem někde hrát nejvyšší soutěž. A ke konci sezony jsem už měl nabídku jít zpátky do Pardubic, takže jsem to bez váhání podepsal. Když pak přišla nějaká nabídka z Finska, já už měl podepsáno, takže jsem to neřešil.
„V Česku mi bývalý šéf pardubického hokeje řekl, že mám fyzické testy srovnatelné s průměrným číšníkem."
Hokeji se věnuje také váš bratr Marek. Sledujete jeho počínání ve Vrchlabí?
Bohužel mají hrací dny středa, sobota. Tedy stejně jako my, takže naživo jsem ho ve Vrchlabí viděl letos asi jen dvakrát. Vrchlabí nicméně samozřejmě sleduju, zajímá mě, jak se mu daří. A taky to, jak si počínají legendy. Doufám, že jim to letos vyjde a postoupí do první ligy, protože za mě je naprosto ideální místo k hokeji. Ještě bych chtěl dodat, že mám obrovský respekt ke klukům, co hrají hokej ve druhé lize. Jde o to, že drtivá většina musí chodit do práce a k večeru ještě dojíždět někam na trénink. To musí být hodně náročné. Pak je vidět, kdo má ten hokej opravdu rád.
Rodiče z vás každopádně musí mít radost, ne?
Rozhodně jsou asi rádi, že máme něco, co nás naplňuje a zároveň živí. Až teď vidím, jak to pro ně muselo být náročné, aby nás přivedli k hokeji, i když o něm moc nevěděli. Pokud se teď podívám na kluky z Česka, co hrají třeba v NHL, tak spousta z nich má rodiče, kteří měli něco společného s hokejem. Ke sportu nás každopádně naši vedli celý život. Odmala jsem hrál hokej, lakros, na základce softbal... Chodil jsem na aikido nebo jsem jezdil na koních. Vždycky, když se mohlo sportovat, tak jsem měl radost, což mi zůstalo i doteď, protože sleduju snad úplně všechny sporty, jen co se dá.
Hattrick litoměřického Voženílka
Zmínil jste lakros. Jak jste se k tomuto pro Česko netradičnímu sportu dostal?
To je jednoduché – taťka mého nejlepšího kamaráda je jedním z prvních lidí, kteří vytvářeli lakrosovou komunitu v Česku. Takže už od školky jsem si k němu chodil házet. Bavilo mě to. Myslím že nějak okolo deseti let jsme začali objíždět lakrosové turnaje po Česku.
„Pokud rodiče neví, na který sport dát své dítě, doporučoval bych hokej a lakros."
Na jaké úrovni ho hrajete?
No v Česku na té nejvyšší, což je NBLL. Všem doporučuji určitě navštívit nějaký nejbližší tým nebo zápas. Víc informací všichni najdou na lacrosse.cz.
Dá se z něj něco vzít i pro hokej?
Rozhodně. I díky tomu, že je to kontaktní sport, který se hraje na stejném hřišti a má podobné intervaly střídání. Takže orientace v prostoru, koordinace oko-ruka, kondiční příprava a spousta dalšího... Takže kdo neví, na jaký sport dát své dítě, rozhodně by to měl být hokej i lakros. Tak, jak je to běžné v kolébce hokeje Kanadě.
Skvělý zápas Voženílka. Dvěma parádami pomohl ke skalpu Motoru
No a jak vidíte svou vlastní budoucnost?
To je těžké takhle říct, jak vidím vlastní budoucnost... Určitě se budu snažit, abych se nadále zlepšoval v tom, co dělám. O následující sezoně rozhodně přemýšlím, ale momentálně to nechávám na starost jiným lidem. (usmívá se)
Share on Facebook
