Vrchlabí čekají příjemné problémy. Jirků stíhá roli šéftrenéra i hráče
Foto: Facebook HC Vrchlabí
Vrchlabí je považováno za bránu Krkonoš a místní hokejový klub se těší velkému zájmu celého města. Jeho výraznou postavou je Tomáš Jirků, který jako kapitán A-týmu zároveň šéfuje mládeži, což občas není snadné zvládnout. Mezi priority klubové výchovy patří herní forma, sportovní všestrannost či vyrovnaná bilance ledu a sucha.
Jak máte nastavenou koncepci výchovy mládeže v klubu?
Vnímáme výchovu dětí a mládeže jako dlouhodobý proces. Když to vezmu od začátku, prioritou jsou pro nás nábory, abychom zajistili co nejširší základnu a měli co nejvíce dětí. Na tom můžeme stavět dál. U nejmenších se snažíme všechno dělat herní formou a vybudovat v nich pozitivní vztah ke sportu, aby děti chodily s rodiči na hokej rády. Snažíme se vytvářet v celém klubu napříč všemi kategoriemi pozitivní atmosféru, aby se u nás cítily dobře děti, ale i rodiče. Není to tak, že si každý trenér v jednotlivých kategoriích jede na svém písečku podle svého, ale máme jasně dané noty, kterých se držíme. Všechno má svoji posloupnost, v každé kategorie se zaměřujeme na rozvoj určitých pohybových schopností a dovedností i vzhledem k senzitivním obdobím. Celý náš koncept je postavený na všesportovní přípravě, abychom se vyhnuli rané specializaci a děti v pubertě nekončily s hokejem. V tom se zcela ztotožňujeme se svazem, který podporuje vícesportovní turnaje, my je také pořádáme. Já sám jsem si tím prošel, od mala jsem hrál hokej i fotbal, v tomhle to máme jasně dané a stoprocentně tomu věříme.
„Všichni víme, jak je dnešní doba hektická, každý v podstatě nic nestíhá.“
Jak to funguje?
Funguje to tak, že se snažíme spolupracovat s místními fotbalisty, hodně to doporučujeme a vlastně i svým způsobem apelujeme na rodiče, aby dávali děti na fotbal. Nezlobíme se, když místo hokejového tréninku jdou třeba tam. Spolupracujeme s místními lyžaři a taky s ostatními sportovními kluby u nás. Zkrátka jsme rádi, když víme, že děti dělají více sportů, a plně to podporujeme.
Takže chcete, aby děti nebyly jenom v bruslích?
Dbáme na to, aby děti stejný počet minut tréninku na ledě měly i na suchu. Není úplně jednoduché to všechno skloubit a zrealizovat, i vzhledem k časovému vytížení rodičů nebo školnímu rozvrhu dětí. Všichni víme, jak je dnešní doba hektická, každý v podstatě nic nestíhá. Na druhou stranu musím pochválit rodiče, kteří se s naší koncepcí ztotožňují, díky tomu máme vysokou účast nejenom na tréninku na ledě, ale i na suchu.
Foto: Facebook HC Vrchlabí
Když jste zmínil školu, máte nějak tuto oblast ošetřenou?
Ano, úzce spolupracujeme se základní školou na Náměstí míru, která má od druhého stupně rozšířenou výuku tělesné výchovy, má takzvaně sportovní třídy. Nám se tam poslední čtyři roky daří sdružovat naše hokejisty. Není to tak, že by to byla jenom hokejová třída, ale zase je to všesportovní. Jsou tam hokejisti, fotbalisti, lyžaři, sjezdaři, tenisti, atleti, prostě taková všehochuť. Má to řadu výhod, můžeme třeba i v rámci tělesné výchovy trénovat na ledě. Samozřejmě to není tak, že místo veškeré tělesné výchovy jsme na ledě. Naopak na tělesné výchově se děti hodně věnují atletice, gymnastice, míčovým sportům, ale i dalším sportovním aktivitám. Máme letní soustředění v rámci školy, které je zaměřené na letní sporty a hry v přírodě včetně triatlonu nebo orientačního běhu. Dále máme zimní soustředění, kde chodí děti na běžky a na sjezdovky. Těch aktivit je opravdu celá řada a další devízou je také to, že máme přehled, jak se děti ve škole chovají a jaký mají prospěch.
U vícesportovních turnajů jste naslouchali pokynům ze svazu, nebo jste s tím přišli dříve sami?
Šlo to tak souběžně. Asi tři roky zpátky jsem byl spolu s ostatními trenéry na stáži ve Švédsku, kde mě to hodně inspirovalo. Od té doby v této oblasti apeluje i Český hokej více na kluby. Já jsem si odtamtud taky hodně odnesl. Oni tam vůbec na děti do deváté třídy netlačí a nechávají je dělat i jiné sporty. Hodně se věnují i tréninku na suchu, protože už to není jenom o hokeji. Neříkám, že je dobře kopírovat švédský systém a že bychom se o to u nás snažili, ale spíš jsem se snažil odnést si to, co mi přišlo dobré a uplatnitelné v našem prostředí. Nechci, aby to vyznělo, že se věnujeme pouze věcem okolo a hokej je na druhé koleji. Tak to rozhodně není. Prioritou je jednoznačně hokej, ale tohle jsou věci, které s tím tvoří spojenou nádobu. Hokej je klíčový, ale nechceme děti zahlcovat velkou porcí tréninků na zimáku, spíš chceme, aby každá jednotlivá tréninková jednotka byla kvalitní, zábavná a rozvíjející.
Foto: Facebook HC Vrchlabí
I na ledě se věnujete činnostem navíc oproti klasickým tréninkům?
Máme tady open ice, takzvané rybníky, kde mají děti třikrát v týdnu možnost být hodinu na ledě a dělat si, co chtějí, takže se rozvíjí samy a přirozeně. Děláme speciální dobrovolné tréninky zaměřené na dovednosti, především na bruslení, které je strašně důležité. Kdo neumí dobře bruslit, velmi obtížně se potom může prosadit třeba až do profesionálního hokeje. Spolupracujeme s Kájou Erbanovou, která se tomu v našem klubu věnuje. Hodně o tom spolu diskutujeme a myslím si, že se navzájem posouváme dál. Pak jsou již zmíněné tréninky v rámci tělocviku a také pořádáme v srpnu kempy pro naše děti, kde chodíme dvakrát denně na led.
„Když dítě chodí v létě na fotbal a na hokej nemyslí, přijde úplně jinak natěšené.“
Podívejme se ještě na spolupráci s jinými sportovními kluby. Jak k tomu došlo, že jste se takhle až úzce propojili?
Asi tím, že jsem jako malý hrál hokej a fotbal. Nechci, aby to znělo namyšleně, ale vždycky jsem vynikal v obojím. Hrozně mě to bavilo a oba sporty jsem hrál až do dorostu, pak už to moc nešlo časově skloubit. Tato kombinace sportů je podle mého názoru výborná jak po fyzické stránce, protože si člověk vytvoří širokou základnu dovedností, na které může v budoucnu stavět, ale i po psychické stránce. Když dítě chodí v létě na fotbal a na hokej nemyslí, přijde úplně jinak natěšené a mentálně nastavené než v momentě, když je to dvanáct měsíců jenom hokej, hokej a hokej. Navíc trenér, který mě trénoval na fotbale, je teď můj dobrý kamarád a dělal u fotbalistů šéftrenéra. Spolupracujeme spolu ještě v oblasti všesportovních táborů, které děláme dvakrát ročně pro všechny děti ze všech sportovních odvětví.
Foto: Facebook HC Vrchlabí
Směřujete svoji pozornost i jinam než do Švédska?
Výsledky švédského a finského systému jsou inspirativní, protože z Evropy produkují nejvíce hráčů do NHL. Líbí se mi, jak mají kreativní hráče a hlavně kreativní obránce. Nechávají je být, hrát a tvořit. Sám jsem zažil, že jsou trenéři, kteří chtěli po obráncích jenom odpalovat puky po mantinelu a hlavně neudělat chybu. To je mi ale proti srsti, takže to v našem klubu neexistuje. Chceme hrát tvořivý hokej i za cenu, že prohrajeme. Švédsko beru v potaz i proto, že je to podobně lidnatá země, jako jsme my, tak proč i my bychom nemohli mít tolik kvalitních hokejistů. Amerika, Rusko a Kanada jsou jiné světy, kde mají úplně jinou základnu a možnosti, ale z každé země se dá odnést něco užitečného, co můžeme aplikovat u nás.
Nakousl jste často řešené porovnání – do NHL v sezoně 2019/2020 zatím zasáhlo sto Švédů a třicet Čechů. Čím to podle vás je?
Neustále se to opakuje a pořád se to řeší a víceméně na to odpovídají všichni obdobně. Myslím si… (přemýšlí) Určitě to je širší základnou, jak se pyramida zužuje, tak logicky nahoře zůstane více špičkových hráčů. To se u nás teď hodně zlepšilo díky náborovým akcím, které svaz pořádá, a placeným trenérům, kteří se tomu mohou věnovat naplno. Dalším faktorem je to, co jsem již zmínil. A to, že na děti netlačí, nechávají je hrát si, nechávají je tvořit a rozvíjet se, nedrilují je a nehustí do nich „chceme to takhle a takhle“. Můj osobní pocit je, že tam kluci v dorostu přepnou do jiného módu a nekouká se nalevo ani napravo. Mají tam jinou mentalitu, trénují dvoufázově – suchá, pak led – a takhle i před zápasem, vůbec to nerozlišují. Mají to nastavené tak, že tam kluci pracují sami, trenér za nimi nemusí stát. Všechno odmakají, kdežto my máme jinou povahu. U nás, když nám trenér nestojí za zadkem, vyprdneme se na to. A v neposlední řadě je velký rozdíl v dovednostech hráčů, ale na tom se již u nás začíná usilovněji pracovat, takže věřím, že se to brzy projeví.
Foto: Facebook HC Vrchlabí
Probíráte téma kolem šizení tréninků i s vašimi dětmi?
Určitě, snažíme se o tom neustále mluvit a říkat jim to. Komunikace však není jednosměrná, zajímá nás, co si děti myslí, na jakém postu se cítí lépe, v čem si myslí, že vynikají a naopak, kde mají mezery. Je to těžké, protože je to celkově o naší kultuře ve společnosti, o výchově rodičů. Ale určitě bych v tomhle ohledu nechtěl být negativní. Máme v klubu šikovné a zapálené kluky, kteří doma dělají i něco navíc. Makají, chodí na tréninky s jiskrou, i když jim třeba rodiče dají tu možnost, že jsou unavení a nemusí. Chtějí trénovat, a to si myslím, že je ta správná cesta, tohle bychom do dětí potřebovali dostat. Ono je to samozřejmě podmíněné tím, co jsem zmínil na začátku. Nejprve je musíte naučit milovat hokej a pak ti kluci budou ochotní i dřít a udělat něco navíc. A tahle práce je jednoznačně na nás na trenérech.
„Nejprve je musíte naučit milovat hokej a pak ti kluci budou ochotní i dřít a udělat něco navíc.“
Jsou pro vás takoví kluci pochvalou dobré práce, když jsou vaši vlastní?
Ano, jistě. Všechny děti tady beru jako naše a moje. Když se klukům něco povede a vidím radost v jejich obličeji, sleduji, jak jsou zapálení, milují hokej, pořád o něm mluví, chodí s nadšením a třeba ještě o půl hodiny dříve, než musí, je to pro mě největší potěšení. Pokud se pak dostanou do nějakého většího klubu v pozdějším věku a prosadí se v extraligovém dorostu, potěší nás to. Uvědomujeme si, že jsme malý klub, takže se snažíme vychovávat děti pro větší kluby, které s nimi potom mohou v pozdějším věku odpovídajícím způsobem pracovat, aby se třeba jednou dostali do velkého hokeje. To by pro nás byla skvělá vizitka a já osobně bych z toho měl obrovskou radost, kdyby se někdo dostal do top soutěží. Na druhou stranu nechceme, aby nám děti odcházely příliš brzo, třeba v průběhu páté třídy. Snažíme se to dělat dobře, věnujeme se tomu, takže za mě je ideální, když odejde až s přestupem na střední školu.
Foto: Facebook HC Vrchlabí
Co počty hráčů v jednotlivých kategoriích, jak jste na tom?
Myslím, že počty se nám výrazně zlepšily. Na to, že jsme dvanáctitisícové město, jsou velmi slušné oproti tomu, jak to bylo, když jsem ve Vrchlabí začínal trénovat. Nejmenších v ročníku 2014, kteří nemají ještě ani soutěž, máme v tuhle chvíli šestnáct dětí. V ročnících 2012, 2013 a 2015 je to přibližně osmnáct dětí. U 2011 máme dokonce jednadvacet dětí, což si myslím, že nemají ani některé extraligové kluby. S tímhle jsme navýsost spokojení, a proto se snažíme v minihokeji přihlašovat dva až tři týmy, aby děti měly dostatečný prostor na ledě se zlepšovat a hrály všechny – nejlepší, méně šikovné i biologicky malinko opožděné. Chceme, aby hrály všechny stejně, což se nám daří, a proto máme – když to řeknu ošklivě – nízkou úmrtnost. Děti u nás s hokejem nekončí, je to zcela výjimečné. Spíš se budeme potýkat v následujících letech s příjemnými problémy, protože budeme muset v mladších a starších žácích přihlásit dva týmy. Případně – což je můj malý osobní sen – přihlásit se do žákovské ligy a hrát po ročnících. Ale to jenom v případě, že na to budeme mít a budeme tam hrát důstojnou roli. Nechci, aby děti celou sezonu jenom prohrávaly o patnáct gólů. To by nedávalo smysl.
„Vrchlabí můžeme považovat za hokejové město.“
Ten početní nárůst… Čemu za to vděčíte?
Určitě za to vděčíme mým kolegům a předchůdcům, kteří se věnovali náborům již přede mnou. Rozjeli školu bruslení a výuku bruslení pro mateřské i základní školy. Další pomoc je jednoznačně Pojď hrát hokej a Týden hokeje od Českého hokeje. Chodí nám tu na akci v průměru čtyřicet dětí a vždycky se minimálně deset z nich aktivně zapojilo do hokejové přípravky. Navíc se snažíme s rodiči komunikovat a půjčujeme na rok výstroj zdarma, na což hodně slyší. Diskutujeme s nimi a individuálně řešíme i členské příspěvky. Když je mamka například samoživitelka, nechceme, aby dítě skončilo, tak se s ní prostě domluvíme na nějakém řešení. Nesmím zapomenout, že dalším faktorem je dobře fungující A-tým. Vrchlabí můžeme považovat za hokejové město, chodí tu na hokej hodně lidí, což je taky strašně důležité.
Foto: Facebook HC Vrchlabí
Jak vám funguje návaznost mezi kategoriemi?
Návaznost funguje dobře, děti jsou povětšinou připravené, ale je to individuální, někdo je připravený dobře a někdo hůře. Nesetkáváme se tím, že by dítě přešlo o kategorii výše a nemohlo tam hrát. Máme tady limit, když se přechází do dorosteneckých kategorií. Jsme malé město, takže zde máme jenom gymnázium a nemáme žádné střední školy, což je složité. To znamená, že nejšikovnější děti odcházejí do akademií, další jdou někam na střední školu, ale kvůli dojezdové vzdálenosti nám s hokejem i končí. Dorost a junioři jsou naše Achillova pata. Rok od roku se to však zlepšuje. Teď fungujeme ve spolupráci s Trutnovem pod hlavičkou HC Krkonoše, protože jsme nebyli schopní v minulosti dávat samostatně dohromady dorost a juniorku.
„Dorost a junioři jsou naše Achillova pata.“
Říkal jste, že máte ve Vrchlabí o hokej velký zájem. Myslíte, že se to teď ještě zvedne, když A-tým postoupil do první ligy?
Jsem přesvědčený, že určitě. Přece jenom už je to profesionální soutěž. Když to vezmu z pohledu, kdy já jsem byl kluk, děti vzhlížejí k dospělým hráčům svého klubu. Samozřejmě jsou nějací hráči v NHL, které vidí a chtějí to tam taky dotáhnout, to je v pořádku, dětské sny jsou hrozně fajn. Ale primárně jsou pro ně vzory hráči z áčka. A to je vlastně i jeden z důvodů, proč já pořád hraju: Aby kluci viděli, že se jim to taky jednou může povést, ale je to jenom na nich. Hlavní ale pro mě je, že mě pořád baví hrát, jsem místní odchovanec a klub mi přirostl k srdci. Už u nás první liga jednou byla, když jsem hrál v dorostu. Vzpomínám si, že to pro mě byla ohromná motivace. Chtěl jsem si ji tu jednou zahrát, ale bohužel, když jsem se dostal do chlapů, už to padlo a začínalo se od krajského přeboru.
Foto: Facebook HC Vrchlabí
Jak velkým úspěchem je pro vás postup do první ligy, i když závěr byl takový všelijaký?
Je to velký úspěch. Začínal jsem tady, když jsme startovali novou éru HC Stadion Vrchlabí, takže jsem si to prošel od krajského přeboru, přes druhou ligu až do té první. Postup jsme si ale představovali jinak, chtěli jsme si to užít na ledě a společně. Věřili jsem si, že to zvládneme, protože jsme měli hodně silný tým. Ale i tak to bereme jako úspěch.
Berete jako další výhodu, že budete moci směřovat odchovance do profesionální soutěže?
Zcela určitě, je to kvalitnější soutěž a pro někoho může být druhá liga podřadná, ale pro mě osobně ne. Hrál jsem v ní několik let a nemyslím si, že je to špatná soutěž. Špičkové týmy z druhé ligy by v první lize určitě neudělaly ostudu. Konkrétně náš loňský tým by se tam podle mě neměl za co stydět. Chápu, jak to mladí hráči berou, chtějí hrát co nejvyšší soutěž a mají ty nejvyšší ambice. Druhá liga už je třetí nejvyšší soutěž, takže vyhlídky do budoucna už nejsou takové. U nás se to snažíme momentálně skládat tak, abychom ohráli nějaké hráče z Pardubic, se kterými spolupracujeme, ale taky abychom do týmu dodali i vlastní hráče. Když na to třeba nebudou mít výkonnost anebo se nevejdou do kádru, pošleme je někam do druhé ligy, aby se ohráli, a my jsme je mohli pro další sezonu už zapracovat. Nechceme být jenom farma Pardubic, chceme mít i výrazný podíl našich hráčů, kteří se nám třeba vrací jako odchovanci z akademických juniorek.
Foto: Facebook HC Vrchlabí
Bude spolupráce s Dynamem fungovat i na mládežnické úrovni?
Tady je trochu problém kvůli geografické poloze, protože spadáme do Královehradeckého kraje. Do teď jsme úzce spolupracovali a za mě velmi dobře s Hradcem Králové, kde máme i většinu našich odchovanců v dorostu a juniorce, včetně mého bratra. Další věc je, že i VTMka se dělají po krajích, takže by dávalo smysl pořád to navazovat na Hradec, se kterým vždycky byla dobrá domluva. Samozřejmě se ale nabízí spolupráce na ose Pardubice–Vrchlabí, ale na tuhle otázku teď nedokážu odpovědět, protože je to nové, řeší se hlavně spolupráce na úrovni áčka a mládež jsme ještě neřešili.
Vy děláte šéftrenéra mládeže a zároveň hrajete za A-tým. Jak je to těžké stíhat?
Je to obtížné, nebudu lhát. Pokud má člověk rád hokej a je schopný tomu obětovat všechen volný čas a další koníčky, dá se to zvládnout. Jsou situace, kdy musím ráno vstát, jet vlastním autem s dětmi na zápas a pak se rychle vracet zpátky k zimáku. Tam sednout do autobusu, dát si po cestě připravený oběd a odjet s A-týmem na venkovní utkání. Ze zápasu se pak vracíme třeba v půl jedné ráno a v šest musím zase vstávat, protože je další zápas anebo turnaj v minihokeji s dětmi. Jednoduché to není. Když ale člověk chce, má chuť, energii a nemá povinnosti jinde, dá se to zvládnout.
„Je to obtížné, nebudu lhát. Pokud má člověk rád hokej a je schopný tomu obětovat všechen volný čas a další koníčky, dá se to zvládnout.“
Stíháte nějaké jiné koníčky?
Mám rád fotbal, takže si ho v létě, když je více času, rád zahraju. Chodíval jsem kopat i za vesnici okresní přebor. Musím se přiznat, že mě chytl golf, takže chodíme s kamarády přes léto poměrně často. V zimně na nic jiného než na hokej čas není.
Jak se to seběhlo, že jste se ještě jako aktivní hráč dal na trénování?
Ono je to v podstatě obráceně. Když jsem končil juniorku v Liberci a věděl jsem, že moje hokejová kariéra nebude bůhvíjaká, rozhodl jsem se, že se přihlásím na vysokou školu do Prahy na FTVS, kterou jsem chtěl studovat už od základní školy. Vždycky jsem miloval sport a chtěl jsem u něj zůstat, ať už v jakékoliv roli. To jsem věděl už na základce, což je trochu zvláštní, protože v tomhle věku děti ještě moc nevědí, co chtějí v životě dělat. Podal jsem si přihlášku a podařilo se mi tam dostat. V tu dobu končila ve Vrchlabí první liga a začínalo se od krajského přeboru, takže jsem si řekl, že budu studovat a k tomu hrát doma pro zábavu hokej. Věděl jsem, že nebudu muset tolik trénovat a bude se to dát s vysokou školou skloubit. Přičemž mě tenkrát oslovil zdejší šéftrenér, jestli bych nechtěl pomáhat i s trénováním, takže jsem už od prváku na vysoké chodil pomáhat. Pak se postoupilo do druhé ligy, takže hráčské zátěže bylo mnohem více a v momentě, kdy jsem dostudoval, plynule jsem přešel do plného úvazku. A teď se věnuji jenom hokeji.
Foto: Facebook HC Vrchlabí
Jak velká je pro vás výhoda mít vystudované trenérství se specializací na lední hokej?
Díky studiu vlastním i nejvyšší trenérskou licenci. Za mě je to výhoda obrovská, protože jsem se musel naučit široké spektrum znalostí a absolvovat těžké zkoušky a spoustu zápočtů. To do sebe běžný trenér dostane jen velmi obtížně, ale samozřejmě vím, že to není jenom o teorii, důležitá je i praxe. Zvětšilo mi to i rozhled na spoustu věcí, potkal jsem na škole hodně zajímavých lidí, vyzkoušel jsem si snad všechny sporty, které existují, a mám na to do života spoustu krásných vzpomínek. Školu jsem si tam hrozně užil, hlavně první tři roky bakalářského studia.
Pojďme ještě k vám a herní stránce. Ve skupině Sever jste odešel jako nejlepší obránce, co to pro vás znamená?
Hodně mě to potěšilo, beru to jako velkou pochvalu a upřímně si toho moc vážím hlavně proto, že jsem na pozici obránce začínal před čtyřmi lety. Tehdejší hlavní trenér Petr Hlaváč mě oslovil, jestli bych nechtěl zkusit hrát na bekovi, že mě tam vidí a bude mi to sedět. Řekl jsem si, že to zkusím, od prvního zápasu mě to chytlo. Baví mě to více než na pozici útočníka. Samozřejmě mám velké mezery v bránění, i když se rok od roku zlepšuju. Snažím se na tom pracovat a nechávám si poradit od lidí, o kterých vím, že mají velké hráčské zkušenosti a rozumí tomu.
Foto: Facebook HC Vrchlabí
Jak to pro vás bylo těžké přesunut se mezi posty?
Bylo to těžké hlavně z pohledu defenzivy. Dopředu to bylo velké pozitivum, protože jsem se nebál vyjet, měl jsem dobrou rozehrávku i cit pro chvíli, kdy zaútočit. Pohyb mi nedělal problém, celkově práce s kotoučem a uvolnění se jeden na jednoho, to všechno mi hodně pomohlo a dovolím si říct, že v tom vynikám. Na druhou stranu jsem měl velké problémy vzadu, kde jsem měl špatné načasování, najetí soupeře a třeba přechody mezi jízdou vpřed a vzad. To mi dělalo ze začátku velké problémy. Je to i o pohybu a orientaci v obranné třetině. Když jsem hrál třeba bránícího centra, věděl jsem, kde se mám pohybovat, ale v obraně je to úplně jiný svět a trochu jsem v něm plaval.
Pomáhá vám vaše klíčová pozice v mužstvu i u trénování dětí? Koukají na vás jinak?
Rozhodně, vnímám to tak. Děti to takhle berou. Vidí trenéra, jak hraje za áčko a ještě se mu třeba daří, o to větší má autoritu a respekt před dětmi i před rodiči. Celkově to takhle máme propojené. Hodně kluků, kteří hrají za áčko, nám tady trénují děti. Jsme toho zastánci, protože to pak funguje daleko lépe. Děti hráče v pozici trenérů více berou a navíc jako aktivní hokejisté toho dokážeme mnohem více ukázat. Děti se učí nápodobou, takže nám to pomáhá při jejich rozvoji.
„Vidí trenéra, jak hraje za áčko a ještě se mu třeba daří, o to větší má autoritu a respekt před dětmi i před rodiči.“
Jak to s vámi bude do příští sezony?
Rozhodl jsem se po dlouhém zvažování, že ještě budu hrát aktivně a první ligu zkusím. Uvidíme, jak to půjde časově skloubit, jestli na to budu mít energii a půjde všechno do kupy. Určitě se nevzdávám trénování a budu na sto procent pokračovat v práci s mládeží. Říkal jsem si, že bych možná jednou litoval toho, kdybych si ve vlastním klubu nezahrál první ligu.
Takže si plníte dětské sny…
Ano, to je přesné. Když jsem byl kluk, úplně jsem sny v NHL a v extralize neměl. Nebo teda měl, ale byly to hodně tajné sny. První liga byla reálný sen, za kterým jsem si šel, protože se ve Vrchlabí první liga hrála. Když jsem si myslel, že se to nepodaří a nesplní se mi to, najedou to tady je. Je to splněný sen, hrát za Vrchlabí první ligu.
„První liga byla reálný sen, za kterým jsem si šel, protože se ve Vrchlabí první liga hrála. Když jsem si myslel, že se to nepodaří a nesplní se mi to, najedou to tady je.“
Jak se těšíte na další sezonu?
Moc se těším na led, na nový tým, protože zůstane jenom pár kluků, až se všichni poznáme a stmelíme jako parta. Věřím, že v první lize nebudeme za otloukánka a nebudeme platit nováčkovskou daň. Chtěli bychom se dostat do desítky, ale jsme si vědomi, že to bude hodně těžké. Především bychom chtěli bavit naše skvělé diváky, kteří chodí v hojném počtu. Věřím, že jich na první ligu bude chodit ještě více.
V minulém ročníku za vás nastoupila velká jména. Užíval jste si to?
Byla to pro mě čest zahrát si s nimi. Být na přesilovce s Petrem Sýkorou, Jardou Bednářem, Honzou Hlaváčem a Tomášem Rolinkem se jen tak někomu nepoštěstí, navíc ve druhé lize. Tenhle moment mi pořád bliká v hlavě, byl to neuvěřitelný zážitek.
Foto: Facebook HC Vrchlabí
Foto: Facebook HC Vrchlabí
Foto: Facebook HC Vrchlabí
Foto: Facebook HC Vrchlabí
Foto: Facebook HC Vrchlabí
Foto: Facebook HC Vrchlabí
Foto: Facebook HC Vrchlabí
Foto: Facebook HC Vrchlabí
Share on Facebook
