Výročí plzeňského siláka. Někdy na ramenou, jindy nadávky, vzpomínal Sventek
V úterý 27. října uplyne 20 let od chvíle, kdy odešel do hokejového nebe. 9. listopadu to bude pro změnu 90 let, co se narodil. Stanislav Sventek patřil k nejlepším hokejistům Plzně 50. a 60. let. Bronzový medailista z olympiády 1964 odmakal za Škodu 14 sezon – a vždycky na sto procent! „Raději bych snědl puk, než abychom dostali gól," přiznal chlapík, jehož dvě výročí si připomínáme.
Jeho hokejový příběh byl pozoruhodný. Narodil se 9. listopadu 1930 v Nové Vsi u Plzně. "Život jsem poznal trochu jinak než hoši z města. I ke sportu jsem se dostal později," upozornil před lety. Nejdřív hrál fotbal. A dobře. Jenže nakonec vyhrál hokej. "V padesátém roce jsem šel na vojnu do Plané a odtud později do Bratislavy. S fotbalem jsem se tak daleko nedostal, jenže armádní velitel na výběru v Chebu mě znal. A tudíž doporučil."
Velká hokejová premiéra. Za Brno proti Plzni!
S míčem mu to šlo také náramně. V letech 1962 a 1963 dokonce nastoupil za Plzeň ke dvěma prvoligovým utkáním. Na vojně se věnoval oběma milovaným sportům. "Ve dvaapadesátém se na mě obrátili hokejoví kamarádi z Brna, jestli bych jim nepomohl. To víte, měl jsem obavy. Hokej jsem hrál jen pro radost. A najednou liga zrovna proti Plzni! Ale dopadlo to dobře. Soupeř dostal ranec gólů, no a já u hokeje zůstal," vyprávěl.
V jihomoravské metropoli dokončil zbytek vojenské služby, pak tam nějaký čas pokračoval jako zaměstnanec ministerstva vnitra. "Nic mi nechybělo, ovšem doma začaly být problémy. Táta celý život pracoval jako horník a zrovna tehdy si přivodil úraz. Máma na všechno nestačila, potřebovala mě mít u sebe. Takže jsem se dohodl na návratu do Plzně," připomněl.
Foto: archiv HC Škoda Plzeň
V západočeském klubu se brzy vypracoval na nepostradatelnou oporu. Byl mu věrný dlouhých čtrnáct let! Rozdával rány soupeřům - vyhlášené byly například jeho střety s kladenským Lidickým. Uměl střílet branky, dokázal zabojovat. "Raději bych snědl puk, než aby náš tým inkasoval. Někdy mě to popadlo a já projel celým kluzištěm s kotoučem na holi. Když jsem dal gól, byl to nepopsatelný pocit," vyznal se. Po jeho boku vyrůstali další skvělí zadáci. Ladislav Šmíd, později Milan Kajkl, Karel Trachta, Jiří Neubauer nebo Vladimír Bednář.
Byl u velkých úspěchů i porážek. "No jo, někdy by nás lidi nosili na ramenou, jindy pro nás měli jen nadávky," mávl rukou. Významnou stopu zanechal také na mezistátním ledě. Počátkem 60. let minulého století byl pilířem reprezentace. "Nejhezčí vzpomínky mám na Ženevu 1961. Stali jsme se mistry Evropy. A kdyby nedošlo na smolný zápas s Kanadou, měli bychom i světové zlato."
V Rakousku málem králem. Pak trenéřina
V dresu se lvíčkem sehrál Sventek 52 mezistátních utkání a vstřelil 5 branek. Startoval na pěti světových šampionátech včetně toho v roce 1964, který byl zároveň olympijským turnajem. Pomohl vybojovat tři medaile, mantinel přeskakoval většinou s Janem Kasperem, Rudolfem Potschem nebo s Františkem Gregorem.
Na závěr kariéry odešel do rakouského Feldkirchu. Městečko u hranic s Lichtenštejnskem zažilo velké hokejové chvíle na konci minulého tisíciletí, kdy tamní borci vyhráli Evropskou ligu. Ale místní tehdy s vděčností vzpomínali, jak u nich kdysi kralovali Stanislav Sventek s Vlastimilem Bubníkem. "Feldkirch hledal beka, oslovil několik hráčů. Ovšem Vlasta chtěl mě a všechno také na úřadech vyběhal. Pak jsem tam hrál až do dvaačtyřiceti," pravil s jistou dávkou osobní pýchy.
Foto: archiv HC Škoda Plzeň
Jakmile odložil výstroj, dal se na trenéřinu. Vedl plzeňské žáčky i dorostence, s nimiž získal několik mistrovských titulů. Jednoho dne mu ale kluboví funkcionáři sdělili, ať si hledá jiné místo. "Prý neumím vychovávat mládež v komunistickém duchu, tak jsem se musel pakovat. Našel jsem si práci mimo hokej, ale nedalo mi to. Později jsem dojížděl do Rokycan - za takovou partou hokejových nadšenců. Chyběly jim peníze, ale měli chuť. Strašně mě to s nimi bavilo."
Na Škodu do hlediště. Mezi obyčejnými lidmi se cítil nejlépe
Postupem času se ocitl víceméně stranou dění. Sám se nikam necpal. Doma v Klostermannově ulici občas zavzpomínal na staré časy, hokej sledoval dál jako vděčný divák. "Nejraději jsem chodil na zimák mezi fanoušky. Pokecali jsme, já jim řekl svůj názor, a pak zase vyslechl ostatní. Víte, pocházel jsem se skromných poměrů. Mezi obyčejnými lidmi jsem se cítil nejlépe," přiznal vynikající obránce.
Život se s tímhle obrovitým bekem nemazlil. V očích plno energie. Ruce jako lopaty. I srdce měl velké, byť si s ním užil značná trápení. "Trpěl jsem srdeční arytmií. Na chatě u Horšovského Týna jsem zrovna něco předělával, když mě chytil infarkt. Odvezli mě do špitálu a dlouho nevěděli, co bude. Kdyby se mě neujal jeden doktor, kdo ví, jak by to dopadlo. Doporučil mě na pražskou Bulovku, kde zjistili, že za všechno může jedna ucpaná céva," vyprávěl.
Během aktivní kariéry se nezabezpečil, to ani nešlo. Takže se musel hodně otáčet, aby bylo na živobytí. Když se ocitl v nejhorší osobní situaci, prodal i olympijskou medaili. "Přijel za mnou jeden pán z Prahy. Nabídl peníze, tak jsme si plácli. Potřeboval jsem prachy jako sůl. A ta medaile mi za to stála. Možná bych za ni později dostal víc, jenže to už je jedno," povídal.
Do posledních chvil se zajímal o hokej, o sport jako takový. A držel palce milované Škodovce. Srdce ohromného siláka, jehož dres visí pod střechou plzeňské arény, dotlouklo 27. října 2000 – jen krátce předtím, než měl oslavit sedmdesátiny...
Share on Facebook
