Od těžkých začátků k hvězdné kariéře. Robert Lang oslavil padesátiny
Čas pádí, čas letí a tak i Husákovy děti… Kdo by ten song profláklé tuzemské kapely neznal. Generace tzv. Husákových dětí, plod silných poválečných ročníků a normalizačních propopulačních opatření z první poloviny sedmdesátých let, má Kristova léta dávno za sebou. Pomalu jí bude odbíjet mnohem významnější životní jubileum.
Brzo čeká Roberta Holíka, pak Martina Ručinského, Roberta Reichela, Pavla Pateru, za rok a něco Jaromíra Jágra, Martina Straku... Zlatá generace stárne. Jedním z prvních velkých hokejistů tohoto období, který oslavil padesátku, je Robert Lang.
Tvrdé začátky v NHL
Produkt slavné litvínovské školy, která dostala do světového hokeje celou řadu svých odchovanců. Robert Reichel, Robert Lang, Martin Ručinský a Jiří Šlégr byli dokonce spolužáci z jedné třídy, kam chodil i další pozdější ligový hráč Vladimír Machulda.
Lang si zahrál na čtyřech olympiádách. Nezapomenutelné jsou jeho výkony z Albertville 1992, kde zářil s Kamilem Kašťákem a Petrem Rosolem. 13 kanadských bodů (5+8) jej zařadilo za Joea Juneaua a Andreje Chomutova na třetí místo turnajové produktivity. Do NHL se dostal na podzim 1992, v Los Angeles hrál několik let třetí – čtvrtou lajnu, víceméně bez šance na posun sestavou.
V reprezentaci vždycky ožil. Na mistrovství světa 1996 ve Vídni patřil s Robertem Reichelem k nejlepším hráčům na turnaji. S 9 body (5+4) skončil v produktivitě druhý, Yannick Perreault byl lepší jen o vyšší počet vstřelených branek (6+3). V NHL se uznání stále ne a ne dočkat.
Mezinárodní vavříny
Když jsme v Naganu 1998 poslali domů Američany i Kanaďany, ta vítězství nebyla jen úžasnou cestou do finále, měla velkou přidanou hodnotu. Byla sladká právě kvůli hráčům jako Martin Straka, Robert Lang a dalším, kteří do té doby v NHL živořili. Nic si nenamlouvejme, podobně na tom byl dlouho i Dominik Hašek, který v Chicagu za Belfourem dva roky nedostal prostor. Nebo Robert Reichel, jenž dal v letech 1992-94 v Calgary dvakrát 40 gólů, načež skončil v sezóně 1995-96 v Německu. Naprosto otrávený z jednání Flames o nové smlouvě.
Přitom všichni hokej uměli. Pomstít se mohli právě na mezinárodní scéně. Dnes je standardem tvrdit, že se s Kanadou nemáme šanci měřit, jenomže ono to ještě před pár lety šlo. Za stejných podmínek, s nesrovnatelně užší hráčskou základnou a nižším počtem ledových ploch, jsme kolébku hokeje vcelku pravidelně poráželi.
Ve finále mistrovství světa 1996 u toho byl také Robert Lang, autor dvou úvodních branek. Nešlo o olympiádu, ale přesto na druhé straně smutnily hvězdy jako Paul Kariya, Curtis Joseph, Jeff Friesen nebo Yanic Perreault. Hodně jiskřivá byla výhra o rok později, kdy javorový list neunesl exhibici Paterovy lajny a ošklivě si vylil vztek na Vladimíru Vůjtkovi. Vyhráli jsme 5:3. Náramně chutnal také triumf pod pěti kruhy v Japonsku, ať si ho Kanaďané shazují, jak chtějí. Krom prodloužení jsme jim byli v semifinále naprosto vyrovnaným soupeřem.
Právě po tomhle turnaji v zámoří konečně začali doceňovat kvality Čechů, z nichž do té doby uznávali fakticky jen Jágra a Haška. Jedno pragmatické rčení říká: Neděkuj, od toho jsou peníze. Právě na nich poznáte, jak si vás kdo váží. Jak postupně končily Čechům v NHL smlouvy, najednou podepisovali za zcela jiných podmínek. Právem se z nich stávali milionáři.
Hvězdou po třicítce
Od roku 2001 vydělával Martin Straka 4 milióny dolarů ročně, Robert Lang 5 mil. V době naganské olympiády hráli oba za 400-500 tisíc. Již odkopnutý František Kučera se dva roky po Naganu do NHL vrátil. Čtyřiadvacetiletý Jaroslav Špaček nebo dvaadvacetiletý Milan Hejduk dostali po olympiádě v NHL první šanci. A stihli v ní ještě parádní kariéry.
Najednou byl každý Čech dobrý. Po Naganu to byl exodus, draftovány bývaly až tři desítky našich hráčů ročně. Dnes jsme rádi za každý podpis, za každou dvoucestnou smlouvu, tehdy jsme až otráveně přihlíželi, jak reprezentace odchody za Atlanik krvácí.
Začátkem 21. století byli Češi po Kanaďanech a Američanech třetí nejmocnější národností v NHL. Řada z nich patřila k nejlepším hráčům svých týmů. Jednou z nejvýraznějších postav, reprezentantem vzestupu českého hokeje v NHL, byl v té době také Robert Lang.
Techniku měl vždycky. Jemným vedením puku fascinoval. Po třicítce přidal svaly. Dřel v posilovně, aby posunul svou hru na nejvyšší úroveň. V březnu 2004 dokonce vedl ligovou produktivitu, než ho srazilo zranění. V Pittsburghu, ve Washingtonu a v Detroitu patřil k tahounům, hvězdám ligy. Oč těžší měl za mořem začátky, o to výraznější zažil podzim kariéry.
V NHL vydržel do 39 let. Hokej si užil tak moc, že už ho k životu nepotřebuje. Na srazu naganských vítězů po 25 letech klidně prohlásil, že jako rentiér nemusí nic zvláštního dělat. Hokej nehraje ani s veterány. „Výstroj mám ve sklepě, absolutně mi nechybí, že hokej nehraju. Díky sportu jsem si něco vydělal, nemusím se do ničeho nutit,“ řekl v roce 2013.
Sportovní důchod mu chutná. Jeho životem v Kalifornii je pláž, moře a rodina. V roce 1996 přitom tenhle chlap nestál po skvělém mistrovství světa Los Angeles za novou smlouvu, následující ročník strávil na Spartě. Odložený ve 26 letech, na vrcholu sil! Jestli si někdo zaslouží pohodlný život vysloužilého profesionála, je to Robert Lang.
Od soboty padesátník.
Share on Facebook
